Logo

O buddhismu

Indický princ Gauthama byl zakladatelem jmenovaného nábožensko-filosofického systému . Zdá se, že se již v nejranějším mládí velmi zajímal o pomíjivost všeho viditelného. Proto opustil ve věku 29. let manželku, dítě i knížecí bohatství, aby dosavadní život zaměnil za život žebravého fakíra.

I. Poznání a moudrost.



Avšak toto trápení těla mu nepřineslo žádný klid. Jednoho dne seděl pod stromem „bohdi“ a přemýšlel o tajemství života. Jeho myšlenky byly podobné myšlenkám, které předkládá Šalomoun v 1. kapitole Kazatele.

Tehdy se stalo něco zvláštního. Buddha zažil „osvícení“. Jako blesk v noci osvěcuje, tak mu bylo náhle jasné, že klíč ke všem událostem existuje v poznání nekončícího se okruhu tvoření a hynutí všech věcí. Podle toho praví Buddha později: „Vše přichází, aby šlo okolo, aby šlo okolo. Při této myšlence mi bylo možno nahlédnout do věcí, které jsem dříve nechápal. A poznání vzniklo, nahlédnutí vzniklo, moudrost vznikla, světlo vzniklo, jdoucí okolo, … aby zase zmizelo, aby zase zmizelo! Při této myšlence jsem poznal vážnost věcí, která mne předtím nikdy nenapadla.“

Buddha poznal pomíjejícnost a na tomto poznání staví celé své učení. Všechno je v pohybu a vše je působení nějakých příčin. Tyto příčiny jsou však již následky předešlých, dřívějších příčin. To je působení a vše je „karma“. Toto slovo značí původně dílo nebo působení. Vše je působení a vše je příčina. Satanské je v buddhismu úplné popírání Stvořitele, Udržovatele a Soudce světa. Podle buddhismu neexistuje ani Bůh, ani moc, která by něco mohla stvořit, nad něčím vládnout, nebo něco řídit. Člověk sám je strůjcem svého osudu. Může objevit příčiny a působení, které zasahují do jeho životního okruhu, může je moudrostí řídit, odstraňovat nebo zesilovat. Ani Bůh, ani satan nemá tu do toho co mluvit. Je zde moudrost ze spodu, zemská, duševně démonická, o níč čteme v epištole Jakuba 3,15. Buddhista je sám sobě bohem.

Tak bylo dosaženo cíle: „Budete jako Bůh“.

II.Kolo.


„Budete jako Bůh“. Cesta k tomuto cíli je však přece jen daleká a podle Buddhy ji může nalézt málokdo. Buddhista hledí všemu jevícímu se beze strachu do očí a snaží se to postavit na správné místo. Proto nepopírá hříchu nebo jiné projevy světa, ale upírá jim každou skutečnost. Všechno přichází jen proto, aby šlo okolo. Hřích je tedy opět projevem příčiny a účinku. To možno číst ve známém přísloví:

„V životě lidských dětí, scházejí se hříchy a boly, příčiny a účinky, aniž by se o vlásek uhnuly.“

Logickým následkem a zevním výrazem tohoto učení je stále se tvořící kolo putování duší. Před střechami mnohých buddhistických chrámu je možné číst slova napsaná velkými pozlacenými písmeny:

„Kolo putování duší se točí bez přestání.“

Každý lidský život je následkem a předpokladem nového, přicházejícího bytí. Jakmile skončíš svůj život, přicházíš hned v tom okamžiku do jiné živé bytosti. Byl-li jsi zbožný a snad v tomto životě žebrákem, budeš odměnou za svou zbožnost v příštím životě třeba i princem. Do „nirvány“ (duševního nic) mají vyhlídky přijít jen muži, nikdy ženy. Mají tedy ubohé ženy, s nimiž se v pohanských zemích zachází často hůř než s dobytkem, jen tu naději, že v příštím životě přijdou na svět jako mužská bytost. Byl-li jsi špatným, přijdeš v příštím životě jako zvíře, je možné, že jako ryba nebo hmyz. Řezník, který zabíjí krávy, si může být jist, že v příštím životě přijde na svět jako obyčejné zvíře, poněvadž ze všech zvířat je pokládána kráva za symbol uskutečnění jednoty se vším, co žije. Je pokládána buddhisty za svatou a kdo ji zabíjí, je zvlášť velkým hříšníkem.

Před několika lety se udála v provincii Kansu zvláštní událost, týkající se učení o stěhování duší. Takové nebo podobné příběhy se opakují během roku na mnoha místech.

Mezi rodinami Wang a Li byl starý spor o pole, který způsobil mnoho mrzutosti. Soudní proces byl mimo to velmi drahý. Zemřel starý Wang. Rodina Li byla spřízněna s jistým lstivým knězem blízkého chrámu. S ním sestavili plán, jak se pomstí rodině Wanga. Wangovi uslyšeli nejprve jen zpovzdálí upozornění, že onen kněz viděl ve snu jejich otce. To stačilo, aby synové Wang napjali podle zakořeněné čínské úcty k zemřelým rodičům všechnu sílu k poznání, čeho zemřelý od nich žádá. Nelitovali obětí, jen aby rozvázali knězův jazyk. S námahou a za peníze vyšlo konečně najevo, že milý a dobrý otec prosí kněze jako prostředníka, aby upozornil jeho syny, že se narodil v rodině svého úhlavního nepřítele jako jeho osel. Kněz dal synům Wang na srozuměnou, že zemřelému se stalo tak, jak si zasloužil podle chování na tomto světě, a že kněze ta věc již více nezajímá.

Synové okamžitě začali pátrat a dověděli se, že rodina Li má skutečně osla, který se narodil v den úmrtí jejich otce. V tom případě byla ovšem dobrá rada drahá. Jejich snaha koupit oslíka prostřednictvím zástupce jim přinesla sdělení, že ubohé zvíře je týráno v pravidelných lhůtách. Synové rodiny Li, jak vyprávěl prostředník, si z týrání osla nedělali jen zábavu, ale vytýkali mu také všechny chyby rodiny Wangovy. Těmto lidem nezbylo tedy nic jiného, než požádat o zprostředkování koupě kněze. Po dlouhém a dlouhém vyjednávání uvolila rodina Li prodat konečně rodině Wang jejich otce za 500 dolarů. Z toho ovšem dostal značný díl lstivý kněz. Osel se měl nyní dobře. Žádné jiné zvíře v celém kraji nebylo tak krmeno jako on.
Zdá se však, že ten kněz, jako mnohý jeho druhy, byl tajně oddán pití proti předpisům Buddhy. A tak, když byl mnohdy „naladěn“, mluvil věci, jež se v normálním stavu neprozrazují. Vyzradil tak celou věc sousedům a brzy se vyprávělo, že obchod s oslem byl mezi knězem a rodinou Li smluven. Konečně se rozhodla rodina Wang předložit tuto záležitost soudu. Tím vznikl pak nový nekonečný proces, který ukázal, kam přicházejí podvedení podvodníci.

Jak směšnou se nám zdá víra o putování duší, tak hroznou je moc, kterou působí. Celý národ sténá pod okovy této víry. Kdo ji bere zvlášť opravdově, dbá úzkostlivě na to, aby nezabil žádný hmyz, ani veš, ani mouchu. A ještě více! Kdo chce být velice zbožným, nechá se od těchto milých zvířátek trpělivě trápit. Záslužným činem je také kupovat na trhu ryby a pouštět je do soukromých rybníků, k tomuto účelu zřízených.
Podle učení Buddhy, které je shodné v určitých věcech s hinduismem, je život velkou jednotou. Myslí si totiž, že, zabije-li kdo mouchu, zabije možná svého příbuzného, jehož duše se do ní vtělila. Poznáváme konečně, že pojem duše nemá pro Buddhistu tentýž význam jako pro nás. Buddha nezná osobnost, jež zůstává sama pro sebe neměřitelnou. Pojem našeho „já“ nebo jisté, stálé a trvalé individuality (osobnosti) je tomuto učení cizí. Popírá trvání lidské duše jako takové. Oproti tomu tvrdí, že týž člověk sbírá po smrti ovoce toho, co za života zasel. Je pozoruhodné, jak se buddhismus vzdor všem honosným řečem vyhýbá osobní odpovědnosti za hřích a vinu.

Všechno je jen příčina a následek. Je důležité, abychom si byli vědomi rozdílného chápání pojmu „hřích“ v buddhismu a v učení Písma. Podle Buddhy je hřích jenom projevem zákona příčiny a následku vzhledek ke stvoření, která nemaí trvalé osobnosti. Podle Písma je však hříchem stav nezákonnosti vůči Božímu zákonodárci, jakož i osobní přestoupení jeho svatých a dobrých zákonů.

III.Zákon.


O zákoně čteme velmi často ve svatých písmech buddhistů. Tyto spisy jsou tak objemné, že tak zvaná „Tripikata“ je sedmdesátdevětkrát rozsáhlejší než naše Bible. Správce Musea pro národní umění v Berlíně poradil před lety pisateli tohoto článku, aby se seznámil s čínsko-buddhistickými díly, které jsou v museu uloženy. Dodal, že myslí, že by tak asi za dva měsíce mohl být zhruba seznámen s tituly uložených knih! Jak můžeme děkovat Bohu, že naše Bible má poměrně malý objem. Je převrácenost, jestliže jistí křesťanští spisovatelé tvrdí, že buddhismus připravuje pro křesťanství podobně jako Mojžíšův zákon. Buddhistický zákon je nesmírně vzdálen od svatých, spravedlivých a dobrých přikázání Božích. Zákon „Staré smlouvy“ staví vztahy stvoření k jeho Stvořiteli na pevný základ. Naproti tomu buddhismus popírá Stvořitele. Buddhistický zákon je mravní filosofií, která obsahuje mnohé předpisy, jež se zdají částečně podobné učení Písma. Poněvadž však není zde uznán ani Stvořitel a tím více ani Udržovatel, ponechává se lidské fantasii volné pole. Je to zákon pomíjivosti, v němž se nic neví o „Otci světel“, u Něhož není „žádné změny, ani stín změny“.

Proto je také tento zákon něco nepodstatného, totiž jen výpomoc, a pro toho, jenž získal osvícení a dosáhl „nirvány“ je zákon překonaným stanoviskem. Ve známé „Diamantové litanii“ čteme: „Zákon musí být odložen, tím více teprve bezzákonnost.“ Zákon bývá přirovnán k převozu. Kdo byl převezen přes řeku a vystoupil na protějším břehu, nepotřebuje pramici, více se o ní nestará. Kdo dosáhl stavu „nirvány“, jejíž význam bude později vysvětlen, unikl strašnému kolu putování duší. Zákon příčiny a následku pro něho více neplatí. Než je tento stav dosažen, potřebují ještě pro všední den – zákon.

Zákon našeho Boha je naproti tomu výrazem Jeho vůle. Když přišel Kristus, aby naplnil zákon (nikoli odložil jako buddhista), hlásal ihned zákon lásky a pravé svobody tím, že dal Svým učedníkům možnost plnit zákon bez nucení, vnitřní silou, z vnitřního puzení v nich bydlícího Ducha. (Srovnej Římanům 8,3-41). Křesťan, který jedná podle Ducha, přináší ovoce Ducha: Lásku, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrotivost, víru (k níž náleží opravdovost), mírnost a sebeovládání.

Jak se však projevuje buddhistický zákon prakticky? Popírá Boha a všechny bohy, démony a satana, přes to má pro všední potřebu a hloupý lid nejen Buddhu jako nejvyššího boha, který se dívá na všechny ostatní bohy, ba dokonce na samého Brahmu, s urážlivou blahosklonností, ale i nesčíslné bohy a ďábly, kteří mají stále místo v desetitisících chrámech a klášterech. Hlásá se milosrdenství, ale zavrhuje se rodina; kdo se stane mnichem, ztrácí své jméno a nesmí už znát ani rodiče, ani příbuzné. Hlásá se cit ke všemu žijícímu a pokládá se za smrtelný hřích zabít veš. Při tom se klidně přehlíží, jak je zvíře ke smrti týráno. Je to, zkrátka řečeno, podivuhodná míchanice přemrštěné svědomitosti a bezmezné lehkomyslnosti a prolhanosti.

IV.Logika


Buddhistická logika nemá jediný pevný bod, o nějž by se mohla opřít. Podle naší logiky – řekněme: podle našeho zdravého rozumu – buďto něco existuje, nebo neexistuje. To nám stačí. Střední cesta není možná. V buddhistické logice je ještě třetí a čtvrtá možnost:
věc existuje a také neexistuje;
věc ani neexistuje, ani existuje.


K porozumění příklad: 1. Ve světnici je kočka. 2. Ve světnici není kočka. 3. Kočka je ve světnici a není ve světnici. 4. Kočka není ani ve světnici, ani mimo světnici.
To se zdá být na první pohled nesmysl a přece v tom spočívá satanský záměr. Toto neblaze vymudrované, lstivé oklamání (Efeským 4,14) se stane pochopitelným z těchto vět čínského spisu „Probuzení víry“:

„Proto vězte, příroda pravé podoby (Buddha) popírá bytí předmětu,
popírá nebytí předmětu (nejsoucnost předmětu),
popírá popírání jsoucnosti předmětu,
popírá popírání nejsoucnosti předmětu,
popírá jsoucnost i nejsoucnost všech předmětů,
popírá předmět,
popírá jiné předměty,
popírá popírání předmětu,
popírá popírání jiných předmětů,
popírá jeden i ostatní i všechny předměty.“


Čínský vykladač této knihy končí úvahy o uvedeném oddílu slovy:

„Tím jsou předměty popřeny ve všech čtyřech tvarech svého bytí, tím je zabráněno čtyřem tvarům přestupování, tím jsou všechna popírání zrušena a tím je zjeven tvar pravého učení.“

V tomto nahromadění záporů slyšíme syčení hada, „ducha, jenž stále popírá“. Tomu, kdo je křesťansky vychován a komu je lež něčím hnusným, tomu je nepochopitelné, jak mnohý sympatický a počestný Východoasiat dovede vyprávět nejnemožnější lži s dětsky nejnevinnější tváří. To je možné tím, že lhář opakoval svou lež tak často, že si na ni zvykl a pokládá ji za pravdu, nebo považuje lež za něco čestného. Tato zvláštnost pozorovaná v Číně má původ v neuvěřitelné logice buddhismu. Tam není pravdy, jenž by zároveň nemohla být lží – a lží, jež by nemohla být zároveň nejvzácnější pravdou! Jak rozhodně zavrhovali takové slovní hříčky náš Pán i Jeho apoštolé; a jak musíme být vděční, že již od dětství jsme byli učeni: „Ale buď řeč vaše, Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, to od zlého jest“ (Matouš 5,37).

„Anobrž víť věrný Bůh, že řeč naše k vám nebyla: Jest a není. Nebo Syn Boží Ježíš Kristus, kterýž mezi vámi kázán jest skrze vás, …, „nebyl: Jest a není, ale bylo v Něm: Jest!“ (2. Korintským 1,18-19).

V. Pojem času a „nirvána“.


Buddhistický pojem času je shodný s logikou buddhismu, kterou pokládají ostatně filosoficky vzdělaní odborníci za právě tak oprávněnou, jako je naše logika převzatá z řecké. Již dříve bylo vysvětleno, že každá věc může v témže čase být i nebýt. Právě tak je tomu i s časem. V uvedené již knize „Diamantová sutra“ čteme:

„Pojem přítomnosti je neudržitelný,
pojem minulosti je neudržitelný,
pojem budoucnosti je neudržitelný.


To připomíná Einsteinovu teorii relativity. Podle něho mohou být všechny pojmy zaměněny. To znamená: podle určitých předpokladů se stává minulost budoucností, nebo budoucnost se mění v minulost. Einsteinova teorie není v základě ničím novým. Relativitě učil víc než před 2000 lety Buddha. Není tedy nic nového pod sluncem.

V jedné věci je však Buddha daleko před Einsteinem: ve své zručnosti, podobající se úhoří hladkosti, popírá skutečnost smrti. To je podáno ve výkladu známé již knihy „Probuzení víry“ takto:

„Když spíme, vidíme někdy ve snu hory, řeky, města, lidi, zvířata, stromy, květiny atd. a prožíváme určité činnosti, při čemž přicházíme do vzájemných vztahů k našemu vysněnému světu právě tak, jako v hodinách našeho bdění. Zatím co sníme, jsou tyto zážitky pro nás skutečností právě tak, jako ty, jež prožíváme v bdění. Při snění však mnohdy zpozorujeme, že sníme. To nám však nebrání, abychom se z našich vysněných zážitků radovali nebo se jich strachovali zrovna tak, jako by všechno bylo skutečností, což trvá tak, dokud se neprobudíme. Kdo může nyní tvrdit, že náš přítomný život není právě takovým snem? Nebo kdo nám může dokázat, že naše hodiny bdění nejsou sny takového stavu v podvědomí a že naše sny nejsou našim skutečným životem? Co nyní považujeme za skutečnost, může se nám jednou projevit jako vysněný sen. Když se této myšlenky uchopíme, podobáme se spícímu, jemuž se ve snu ujasní, že sní.“
„Všechno je jen zdání. Skutečnost není k nalezení. Je to podobně, jako kdyby někdo držel v ruce kus ledu. Zatím, co by vysvětloval přirozenost a skupenství kusu ledu, roztál by mu led v ruce, změnil by svůj tvar a konečně jako voda vytekl by mu mezi prsty. Tak je to se všemi věcm, které vidíme, kterých se dotýkáme, které cítíme nebo poznáváme všemi smysly: tyto předměty existují pouze v naší představě, ne však ve skutečnosti. A nyní jsou teprve abstraktní pojmy jako život, smrt atd. prosty vší skutečnosti. Proto se musí ubohé lidské srdce varovat, aby hledalo upokojení ve všech těchto neskutečných a bezhmotných věcech.“


Toto se vtlouká ve čtyřnásobném popírání, které se opakuje ve všech možných tvarech, všem čtenářům a modlitebníkům „Diamantové sutry“ (které se zpívá mnichy a jeptiškami i desetitisíci lidmi rok co rok):

„Žádné já“ jako předmět,
žádný člověk jako předmět,
žádné stvoření jako předmět,
žádné „stáří dnů“ jako předmět!“


Popírání „já“, „člověka“ a „všeho stvoření“, jako věcí k upokojení lidského srdce, by nemělo znít cize křesťanu, který zná Bibli. Co však chce říci buddhismus popíráním „stáří dnů“? Buddhistická psychologie tím míní vlastní lpění všeho stvoření na životě, tak zvaný pud sebezáchovy. Buddhismus totiž neodsuzuje jen všechny tělesné rozkoše, nýbrž také všechna hnutí ducha a duše a tím též přání žít. Všechna hnutí nitra, ať radosti nebo boly, musí být přemožena úplnou trpností. Kdo chce dosáhnout stavu věčné a dokonalé blaženosti, musí přemoci a nechat za sebou svůj tělesný život i myšlenkový svět, musí přestat a uhasit všechna hnutí mysli. To je význam „nirvány“.
„Nirvána“ znamená uhasnutí. Všechna přání a touhy, jakož i přání žít, musí přestat. Nemyslí se na zničení, ještě méně na věčný život, nýbrž na stav úplného míru, v němž není ani smrt, ani zrození, kde se tedy přestane točit kolo stěhování duší. Řeka je přebroděna, duše na druhém břehu nepotřebuje pramici. Bohové, lidé, ďáblové, démoni, vznik a zánik, zničení a zmizení všech světů, co by mohlo být trápeno. Kdo toho dosáhl, docílí osvícení jako Buddha:

„Vznikne poznání,
povstane úsudek,
vznikne moudrost,
povstane světlo!“


Podíváme-li se na to zblízka, není to nic jiného, než obratné rozšíření slov hada: „Nikoli, nezemřete smrtí!“

Zde je základní protiklad mezi křesťanstvím a buddhismem: první má za podklad zaručené Slovo Boží, dané a inspirované Duchem Lásky, Milosti a Pravdy, druhý naproti tomu je přes všechna krásná zdání lehce zakrytá obměna slov satana v zahradě, tedy satanem inspirován!

Není důvod k domněnce, že Buddha byl vědomým podvodníkem. Naopak, myslel to jistě upřímně, pokud přicházejí v úvahu jeho, jemu samému vědomé, pohnutky. Tento způsob upřímnosti nezachrání však člověka od podvodu satana a jeho moci bludu. Svědomité vyšetřování pramenů jiných bludů, starých i nových, nás přesvědčuje, že také islám, theosofie, adventismus, tzv. „křesťanská věda“ i jisté úkazy letničního hnutí byly uvedeny v život a rozšířeny démony. Lidé, kteří v tom hrají hlavní úlohu, jsou loutky, vedené na drátech démonickými mocnostmi. Vzhledem k rozmachu spiritismu v „křesťanských“ zemích (v pohanských je spiritismus něčím zcela všedním jako modloslužba), měly by dbát děti Boží varovných slov v 1. Timoteovi 4,1-5

„Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů, těch, kteří v pokrytectví mluví lež a mají vypálené znamení na vlastním svědomí. Zabraňují lidem ženit se a nařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu.“

Čtěte přesně: Jsou to démoni, „kteří v pokrytectví mluví lež“ atd.; démoni zakazují ženit se, zdržovat se určitých pokrmů (doporučují žít jako vegetariáni = požívat rostlinou stravu) atd. To všechno jsou znaky různých gnostických učení. Proto nechejme se vést v těchto nebezpečných dnech pouze učením Kristovým podle 1.Jana 4,1-3 a 2. Jana 7!

VI. Vysvobození z otroctví.


Jak bylo v dřívějších kapitolách blíže objasněno, neočekává buddhismus ničeho:

od vlastního „já“
od lidí (od tebe),
od stvoření, ani
od „stáří dnů“.


Zároveň se tvrdí, že každý, kdo vstoupí do stavu „nirvány“ jako Buddha, jemuž se tak stalo pod stromem „bodhi“ (viz 2. Kapitola), bude mít správný názor, poznání, náhled, moudrost, svěqtlo a zjevení oblastí, dříve tajných lidskému srdci. Ptáme se však, jak je možné, že každému subjektu („mně) a každému známému i myslitelnému objektu („tobě“ a všemu stvoření) bude upřena každá pravá podstata? Právem je řečeno, že člověk, který chce vniknout do tajemství buddhistické náboženské filosofie, je jako „slepý muž v temném pokoji, který hledá černou kočku, jež nikdy nežila a žít nebude“. To se snad čte směšně. Kdo je však nuecen okolím tak jako pisatel pátrat po pramenech jistých strašných náboženských úkazů v Číně, nalezne místo černé kočky duchovní nestvůru, která je nebezpečnější než jedovatý had a krutější než nejkrvelačnější tygr. Působí tam „duchovní moc zla“, jež se snaží přivést do záhuby celé lidstvo podle těla i duše. Zapření „já“ atd. vede k řehonictví, k vyhubení lidstva a skrývá v sobě žalobu proti Stvořiteli; má tedy původ u „draka, starého hada, kterýž slove ďábel a satanáš“, u žalobce Boha a „žalobník našich bratří“. (Srovnej Zjevení 12,9 a násl.)
Čtenář se asi podiví, že mezi milióny buddhistů je málo těch, kteří prožili osvícení a vešli do „nirvány“. Každý člověk přece miluje své „já“, i když se stal bonzou (titul buddhistického kněze), jenž zná a odžvaní nebo odzpívá za znění bubnů nebo zvonků rok co rok mnoho podivných a vzletně znějících litanií. Právě tak se nemůže zestárlý člověk osvobodit od okolí. Jen málo dospělých, životem znechucených fanatiků a starců, kteří vynikli opravdovostí, horlivostí a důvtipem do hlubokých myšlenek mistra Buddhy, dosahuje cíle. Pro takového skutečně neexistuje ani „já“, ani okolí. Otec, matka, přátelé, bratři, svět, bohové, lidé i ďábli znamenají pro něho právě tak málo jako on sám! Velkého cíle bylo dosaženo! „Já“ zmizelo a „pravé já“ je postaveno na jeho místo. Okolí se všemi myslitelnými i nemyslitelnými předměty také zmizelo a na jeho místo je dána „pravá prázdnota“ (nebo nicota).

Snad nyní čtenář očekává, že objasním podstatu „pravého já“ (podmět) a „pravé nicoty“ (předmět). Nemohu tak učinit, poněvadž jsem nenašel buddhistickou knihu, která by se pokusila tyto pojmy vysvětlit. Místa, kde je o těchto dvou vrcholných výrazech jen zmínka, jsou velmi řídká. Když se táže Buddhův učedník (Bukki) příliš všetečně na tyto věci, odpovídá Buddha podobně jako profesor Einstein. Ten tvrdil, že průměr světového prostoru měří 1:9 bilionů (1,900.000,000.000) světelných roků. Na otázku: co je vně prostoru, (který je označován jako „nekonečný ale ne neomezeny“), odpověděl profesor, že prý je nepotřebné ptát se tak, nebo že otázka je špatně položena. Právě tak odmítal své tazatele Buddha. Říkával, že ten, kdo jemu nerozumí, „myslí na něco jiného než on“!

Jaký rozdíl protiva mezi nadutými skladateli výmyslů a Jím, jenž Sám je Pravda, Stvořitel všech věcí! „On přišel a přebýval mezi námi, plný milosti a pravdy“. Také Jeho učedníci se často „hloupě“ tázali, také jim nemohla být špatně utvořená otázka zodpovězena, ale jak jemný byl Pán! On stále chápal vnější pohnutky tazatele a proto upozorňoval se vší jemnosti a prostotou Své velikosti na věci pro ně srozumitelné a nutné. Oproti tomu jsou rozhovory Buddhy s učedníky nanejvýš drzým a velikášským nesmyslem a nemají z velké části nic společného se základními otázkami člověka.

Z pečlivého studia základu tohoto nesmírného podvodu lze chápat, že se nejen nevěřící učenci, ale i křesťanští misionáři, kteří nikdy neporozuměli správně třem kapitolám listu Římanům: 9-8, domnívali vidět v buddhismu s jeho výzvou k odříkání a k lásce k bližnímu poukaz na osvobození z „otroctví zkaženosti“. Kam však vede tato zdánlivě pokorná a náruživá láska k pravdě? – Jen k tomu, strhnout Boha z Jeho trůnu a posadit na Jeho místo „pravé já“. Kam však náleží naše „já“? Náleží na kříž. Ó, budiž Bůh veleben, že tam bylo ukřižováno se Synem Božím, který mne zamiloval a Sebe Samého za mne vydal. Jinak bych musel zničit své „já“ jak tu a tam činí buddhističtí mnichové, kteří pojímají vážně to, že se dávají upálit nebo zaživa pohřbít. Sám nemohu své vlastní „já“ usmrtit. Právě tak nemůže ani sebevražda osvobodit od hříšné přirozenosti člověka, který v buddhistickém smyslu „je sám se sebou hotov“. Není-li však křesťan bdělý a nenosí-li „vždycky mrtvení Pána Ježíše“, má dříve, než se naděje, „duchovní“, pobožné „já“, jež je ze všech „já“ nejošklivější. Nesmějme se proto ideji „pravého já“ v buddhismu. Také v křesťanství může být prakticky „pravé“ nebo „duchovní já“ nepřítelem Kristova kříže.

Osvobození z otroctví zkaženosti je podle Božího Slova trojí: Za prvé před Bohem smrtí Kristovou, za druhé v praktickém životě, když je nám pro kříž Kristův svět ukřižovaný a tak jsme věrni Tomu, který byl od světa ukřižován. Za třetí je to konečné a úplné osvobození, které je budoucí „nadějí“ a jež se stane skutečností tehdy, až budeme proměněni a vtrženi k Pánu, abychom byli s Ním navěky. Dokud jsme v těle ponížení, je naše osvobozené jen vysvobozením ducha z ovoce smrti, osvobození těla přijde později. (Viz Římanům 8. Kap.).

Z podivných výmyslů buddhismu se naučme jednomu: v nás a mimo nás není žádný předmět uspokojení. Avšak místo abychom se obraceli k „pravému já“ a k „pravé nicotě“, nechejme se vést slovy v 1.Korintským 3,17-18:

„Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“

„Die Tenne 1935“


„Buddhismus popírá celé křesťanské vyznání. Popírá stvoření světa Bohem Otcem, vykoupení světa Bohem Synem, posvěcení Duchem Svatým, obrácení, odpuštění hříchů a vyslyšení modliteb, nakonec i vzkříšení, soud, věčné zatracení a naprosto osobní věčnou blaženost, která je vyjádřena slovy „Boha viděti budou“. A to vše proto, poněvadž staví na místo, které přísluší Bohu, člověka. Při tom chtějí mnozí tvrdit, že Pán Ježíš Kristus byl přívržencem tajného buddhistického učení, následovníkem Buddhy, nebo dokonce sám jako Buddha!“ Prof. F. Bettex (Symbolik der Schöpfung str. 282)


Převzato z Křesťanské ročenky – pátý ročník 1940.
Redakčně upraveno