Logo

Období 300-850

Jaký byl postup mnichů na britských ostrovech? Měli tito mniši svobodu v uzavírání manželství? Spojovali víru s účastí na vládě? K čemu došlo, když dorazili poslové Říma? Kdo byl a co vykonal Priscillian? Byla obvinění proti němu pravdivá? Na základě čeho si můžeme být jisti o opaku?

Britská misie

Čistější způsob šíření misijní činnosti, než z Říma, vycházel z Irska přes Skotsko do severní a střední Evropy. Irsko 1 přijalo křesťanství jako první v třetím nebo čtvrtém století prostřednictvím obchodníků a vojáků. V šestém století bylo pokřesťanštěnou zemí a vyvinulo takovou misijní činnost, že jeho misie pracovaly od břehů Severního a Baltského moře až k břehům Bodamského jezera.


Irští mniši, kteří hledali místo odpočinku od světa, se usadili na některých ostrovech mezi Irskem a Skotskem. Ostrov Iona (Hy), zvaný „Ostrov svatých“, kde bydlel Kolumban, byl jeden z bodů, ze kterého misie proudily do Skotska. Irští a skotští mniši kázali v Anglii a mezi pohany na pevnině.
Jejich postup byl takový, že navštívili nějakou zemi, vyhledali tam příhodné místo a založili misijní osadu. Uprostřed vystavěli jednoduchou dřevěnou modlitebnu, kolem které se kupily školní učebny a chaloupky mnichů, kteří byli staviteli, kazateli a učiteli. Vně tohoto okruhu se podle potřeby stavěly domky pro žáky s rodinami, kteří se postupně kolem nich shromažďovali. Celek byl uzavřen zdí, ale často se osada rozšířila za původní hranice.

Skupiny po 12 mniších vycházely za vedení jednoho opata, aby otevíraly nová pole pro evangelium. Ti, kteří zůstali doma, vyučovali ve škole a jakmile se dostatečně naučili jazyku lidu, mezi kterým bydleli, překládali a opisovali části Písma a také zpěvy, kterým vyučovali své žáky.

Měli svobodu ženit se nebo zůstat svobodnými, mnozí zůstali svobodnými, aby tak měli větší volnost pro práci. Když již byl nějaký počet obrácených, vybrali z nich misionáři malé skupiny mladých schopných mužů, vycvičili je v některém řemesle a v jazycích, naučili je znát Bibli a vykládat ji jiným, aby tak byli schopni pracovat mezi svými krajany. Křest odkládali, až ti, kteří vyznávali víru, si získali určité poznání a podali nějaký důkaz stálosti. Vystříhali se útočit na náboženství lidu, pokládajíce za prospěšnější kázat mu pravdu, než vyvracet jeho bludy. Přijímali Písma jako zdroj víry a života a kázali ospravedlnění skrze víru. Neměli účast v politice ani nevyžadovali pomoc od státu. Celé toto dílo bylo ve svém vzniku a vývoji nezávisle na Římu. Ačkoli se vyvinulo několik rysů novozákonnímu učení a příkladu apoštolů cizích, lišilo se, v důležitých bodech od římskokatolického systému.


Roku 596 přistál v Kentu se 40 benediktinskými mnichy Augustin, poslán papežem Řehořem I. a začal mezi pohany v Anglii misijní činnost, která měla veliký úspěch. Dva způsoby misijní činnosti v zemi, starší britský a novější římský se brzy střetly. Papež ustanovil Augustina arcibiskupem Canterburským a dal mu svrchovanost nade všemi britskými biskupy, kteří již v zemi byli. Zápas mezi těmito dvěma misiemi byl zostřován živlem národnostním, protože Britové, Keltové, a Wallové byli proti Anglosasům. Římská církev trvala na tom, aby její způsob církevního zřízení byl v zemi jediný dovolený, kdežto britský řád pokračoval ve svém odporu, až byly jeho zbytky v 13. století pohlceny hnutím Lollardů.


Bonifác 672-755


Na pevnině útočil na rozsáhlou a zakotvenou misijní činnost irských a skotských misionářů římský systém pod rázným vedením anglického benediktýna Bonifáce. Jeho politika byla přinutit britské misionáře, aby se podrobili Římu, alespoň na venek, nebo aby zanikli. Pod řízením Říma se mu dostalo státní moci k násilnému provedení jeho předsevzetí. Bonifác byl zabit Friesany roku 755. Systém, který uvedl, postupně vyhubil dřívější misie, ale jejich vliv posiloval mnoho reformačních hnutí, která následovala.


Kolem roku 830 nebo dříve byla sepsána harmonie čtyř evangelií s názvem „Heliand“ (Spasitel) na způsob vyprávění básní v starosaském jazyku a pocházela bezpochyby z kruhů britské misie na pevnině. Obsahuje zprávu evangelií v takové formě, aby působila na lid, pro který byla psána. Je pozoruhodné, že v této zprávě nenajdeme nejmenších stop vzývání Panny Marie nebo svatých a vůbec nic z většiny charakteristických známek té doby.


Období 350-385

Ve čtvrtém století se objevil reformátor a vykonal reformační dílo, které proniklo do širokých kruhů ve Španělsku, zasáhlo Portugalsko a Aquitanii ve Francii a pocítil je i Řím.


Priscillian ?-385

Priscillian byl bohatý a vysoce postavený Španěl, učený, výmluvný a neobyčejně nadaný muž. Jako mnozí jeho vrstevníci nemohl věřit ve staré pohanské náboženství, ale křesťanství ho nepřitahovalo a tak dával přednost klasickému písemnictví před Písmem Svatým a hledal pro svou duši útočiště ve vládnoucích filosofických systémech, v novoplatonismu a v manicheismu. Uvěřil však v Krista, byl pokřtěn a začal nový život, oddaný Bohu a oddělený od světa. Stal se náruživým čtenářem a milovníkem Písem Svatých, žil asketickým životem, aby tak mohl být plněji spojen s Kristem, když činil své tělo způsobnějším k přebývání Ducha Svatého, a ačkoli byl laikem, pilně kázal a vyučoval. Brzy se tvořila shromáždění a byly konány schůze za tím účelem, aby se náboženství stalo skutečností, která má vliv na charakter a tímto způsobem byl získán veliký počet zvláště učených lidí. Priscillian se stal biskupem v Avile a nedlouho nato narazil na nepřátelství části španělského kněžstva.


Opozici vedl biskup Hydatius, metropolita Lusitánský (Portugalsko), a v synodu konaném 380 v Ceaseraraugustě (Saragossa) byl Priscililian obviněn z manicheismu a z gnostického kacířství. Jednání nebyla úspěšná, až když přinutily politické události císaře Maxima, který zavraždil Gratiana a uchvátil jeho místo, aby si vyžádal pomoc španělského kněžstva. Avšak tu se připojil v synodu v Bordeaux – 384 k obžalobě biskup Ithakus, muž špatné pověsti, a nařkl Priscilliana a ty kteří byli nazváni „Priscillianité“ z čarodějství a nemravnosti. Obžalovaní byli přivezeni do Trevesu (Trier), byli odsouzení církví a předáni světské vrchnosti k potrestání (385). Vynikající biskupové Martin tourský a Ambrož milánský proti tomu marně protestovali. Priscillian byl ještě s jinými šesti sťat. Byla mezi nimi vznešená paní jménem Euchrotia, vdova po velmi známém básníku a řečníku.


To byl první případ, kdy byli křesťané popraveni církví, příklad, který byl později následován v tak hrozném rozsahu. Nadto odmítli Martin a Ambrož mít jakékoliv společenství s Hydatiem a ostatními biskupy, kteří byli odpovědni, a když padl císař Maximus, mluvilo se s odporem o krutém mučení a smrti těchto svatých lidí a Ithakus byl zbaven biskupství. Tělo Priscilliana a jeho druhů bylo přivezeno do Španělska a byli ctěni jako mučedníci.



Trevský synod nicméně schválil to, co se stalo, a tak dal úřední schválení římské církve k popravě. To bylo potvrzeno synodem bragským o 176 let později, takže vládnoucí církev nejen pronásledovala ty, které nazývala Priscilliány, ale uplatnila názor, že Priscillián a ti, kteří věřili jako on, byli potrestáni pro zastávání gnostického a manichejského učení a pro svůj špatný život. Po staletí udržovaly dějiny tento názor.


Priscillianovy spisy objeveny

Ačkoli Priscillian velmi mnoho psal, myslelo se, že všechny jeho spisy zmizely, tak pečlivě byly zničeny. Roku 1886 objevil Jiří Schepss v knihovně würzburgské university 11 spisů Priscilliana, které „byly ve skvostném rukopisu, který zůstal do té doby neznámým“.2 Je psán ve velmi staré latině a je jedním z nejstarších latinských rukopisů, které existují. Skládá se z jedenácti pojednání (některé části schází), z nichž první čtyři obsahují podrobnosti z vyšetřování a zbývajících sedm obsahuje jeho učení. Četba vlastních spisů Priscilliana ukazuje, že zpráva o něm byla zcela nepravdivá, že byl mužem posvěceného života, zdravého učení a energickým reformátorem a že ti, kteří s ním byli spojeni, byli mužové a ženy, kteří byli opravdovými a oddanými následovníky Krista. Církevní vrchnost nebyla spokojena pouze s vražděním těchto lidí, s jejich vypovídáním a zabavováním majetku, ale také vytrvale hanobila jejich památku.


Sloh Priscilliana je živý a výrazný, stále cituje Písmo 3 jako doklad toho, co tvrdí a prozrazuje důkladnou známost celého Starého a Nového Zákona. Zastával ovšem názor, že má křesťan právo číst také jiné knihy a to zavdalo příčinu k žalobě, že chtěl pojmout Apokryfy do kánonu Písma, což však nechtěl.


Obhajuje sebe a své přátele pro jejich obyčej mít biblické hodiny, při kterých se zúčastňovali výkladu laici a byly přítomny také ženy, a pro jejich odpor brát účast při Večeři Páně s lidmi lehkomyslnými a světskými. Pro Priscilliana měly bohoslovecké disputace v církvi malý význam, poněvadž znal dar Boží a přijal jej živou vírou. Nedisputoval by o Trojici, jsa spokojen, že ví, že v Kristu přebývá Bůh skrze Ducha Božího.4


Učil, že předmětem vykoupení je naše obrácení k Bohu a proto je nutné rozhodné odvrácení se od světa, aby nám žádná věc nebránila ve společenství s Bohem. Toto spasení není tajuplnou událostí způsobenou nějakou svátostí, nýbrž duchovním dějem. Církev ovšem hlásá vyznání, křtí a sděluje lidem přikázání neboli Slovo Boží, ale každý člověk se musí rozhodnout sám a uvěřit sám. Je-li společenství s Kristem přerušeno, musí je každý sám osobním pokáním opět napravit. Není zvláštní úřední milosti. Laici mají právě tak Ducha svatého jako kněží.


Široce rozebírá zlé a klamné učení manicheismu a jeho učení Písma je v naprostém rozporu s manicheismem. Asketismus sám osobě nepokládá za hlavní věc, nýbrž za pomůcku k plnému spojení osobnosti s Bohem nebo Kristem, ze kterého nemůže být tělo vyňato, poněvadž je příbytkem Ducha. To je spočinutí v Kristu, zakoušení Boží lásky a Božího vedení, nehynoucí požehnání. Víra v Boha, který samého sebe zjevil, je osobní zkušeností, která zahrnuje celou bytost uznáním závislosti na Bohu pro život a všechny věci. Tato zkušenost přináší s sebou touhu a rozhodnutí být pro něj zcela oddělen. Mravní skutky následují samy sebou, poněvadž tím, že přijal věřící nový život, přijal do sebe to, co obsahuje pravou podstatu mravnosti. Písmo není jen historická pravda, nýbrž je současně prostředkem milosti. Náš duch se na něm sytí a shledává, že každý oddíl Písma obsahuje zjevení, poučení a vedení v denním životě. Abychom viděli obrazný význam Písma, není zapotřebí technického vyškolení, nýbrž víry. Mesiášský předobrazný význam Starého Zákona a historický pokrok v Novém Zákoně jsou vytčeny a to nejen kvůli poznání, ale aby se ukázalo, že nejen někteří, ale že všichni svatí jsou povoláni k růstu v posvěcení.


Duchovenstvo a Laici - rozdíl odstraněn

Tímto učením se tito věřící brzy octly ve sporu s kruhy římské církve, zvláště těmi, které zastupoval takový pletichářský a politikářský biskup, jako byl Hydatious. Kněžstvo vidělo ve svatém životě obyčejného věřícího něco škodlivého pro své zvláštní postavení. Moc „apoštolské posloupnosti“ a kněžského úřadu byla otřesena učením, které trvalo na svatosti a ustavičném obnovování života skrze Ducha svatého a společenství s Bohem. Rozdíl mezi kněžstvem a laiky se zrušil, když bylo tajuplné působení svátostí vyměněno za živé vlastnictví spasení skrze víru.


Rozdílné chápání CÍRKVE

Ta trhlina byla nenapravitelná, poněvadž byla způsobena dvojím různým názorem na církev. Nejednalo se jen o potlačení shromáždění nebo o odpor proti něčemu co se mohlo stát mnišským řádem mimo církev, nýbrž o naprostý rozdíl zásad. Hydatiova politika směřovala k posilnění moci metropolity, která představovala stolici římskou, s úmyslem provádět římskou organizaci, která všechno soustřeďovala a která tehdy ještě nebyla ve Španělsku oblíbena, byla nedokonalá a nižšími biskupy potírána. Kruhy, se kterými byl spojen Priscillian, byly zásadně v naprostém protikladu k této snaze. Zabývaly se Písmem a přijímaly je jako vodítko ve všech věcech a proto toužily po nezávislosti každého shromáždění a to také prováděli v praktickém životě.


Po smrti Priscilliana a jeho druhů se velmi rychle rozšířily kruhy těch, kteří sdíleli jejich víru. Ačkoli Martin tourský úspěšně usměrnil první výbuch pronásledování, které následovalo po oné tragické události, pronásledování pokračovalo a bylo kruté. Nicméně teprve po dvou stech letech byla shromáždění definitivně rozptýlena.


Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1. Ireland in der Kirchengeschichte, Kattenbusch.
2. Priscillian ein Neuaufgefundener Lat. Schriftsteller des 4 Jahrhunderts. Vortrag gehalten am 18 Mai, 1886, in der Philogisch-Historischen Gesellschaft yu Würzburg von Dr. Georg Chepss K. Studenlehrer am Humanist. Gymnasium Mi teinem Blatt in Originalgrosse Faksimiledruck des Manuscriptes, Würzburg. A. Stuber’s Verlagbuchandlung, 1886.
3. The quatations are from a trnaslation earlier than that of Jerome’s Vulgate.
4. Priscillianus Ein Reformator des Vierten Jahrhunderts. Eine Kirchengeschichtliche Studie zugleich