Logo

Odchod od otce

V mnohých věcech našeho života jsou příčina a následek spolu tak provázány, že pokud nastane jedno, musí nutně následovat i druhé. Kdo se bude na pláži nerozumně vystavovat slunci, protože chce být hodně opálený, ten se zcela jistě musí spálit. A když někdo neumí hospodařit se svým měsíčním platem, ten musí na konci měsíce hladovět.
Ten mladší řekl otci: ,Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
Lukáš 15,12-13
 
V mnohých věcech našeho života jsou příčina a následek spolu tak provázány, že pokud nastane jedno, musí nutně následovat i druhé. Kdo se bude na pláži nerozumně vystavovat slunci, protože chce být hodně opálený, ten se zcela jistě musí spálit. A když někdo neumí hospodařit se svým měsíčním platem, ten musí na konci měsíce hladovět.
Víte, že Boží slovo hovoří také o tomto zákonu příčiny a následku? V Jeremiášovi 2,19 se dočteme: „Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha…“
Tato slova můžeme aplikovat na svět. Jak často mně lidé kladou otázku: „Jak jenom může Bůh dopustit všechny ty útrapy na světě?“ Na to existuje jenom jediná odpověď: „Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha.“
Užijeme-li tato slova ve vztahu k našemu národu, dolehne na nás strach a úzkost.

My je však chceme použít na nás samé. To přináší při studiu Božího slova vždy ten největší užitek.
Náš text nám bude vyprávět ve třech dějstvích, co se stane, když opusíme Hospodina, našeho Boha.
 

První dějství

„Ten mladší řekl otci: ,Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´“

Tato slova zobrazují přirozeného člověka v jeho normálním stavu, kdy ještě věří v Boha a je nábožensky založený. Nic ale neví o Boží spáse v Pánu Ježíši, o znovuzrození a životě s Bohem. Jsem přesvědčen, že mnozí z nás zde najdou svůj vlastní obraz.

Syn je ještě u otce, podobně tak jako se přirozený člověk narodil v Boží blízkosti. Bible praví: „…a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Skutky 17,27).
Syn dokonce s otcem hovoří. Ale jak je ta jeho prosba ubohá! „Dej mi, otče, díl majetku, který na mne připadá.“ Zde nás zasáhne mrazivý chlad. Takto se staví před svého Boha člověk, který není znovuzrozený: s mrazivým chladem. Viděl jsem lidi, kteří byli celí bez sebe, když se jim ztratil pes nebo andulka. Avšak pro Boha neuronili nikdy ani slzu. Viděl jsem lidi šťastné jako blechy, když dostali prémie k platu. Ale láska Boha Otce ještě nikdy nezrychlila tep jejich srdce.
Zamyslete se, přátelé, sami nad sebou, zda nejste také tak chladní! To je totiž člověk potom i přes celé své náboženství ztraceným synem.
Jak syn prosí? „Otče, dej mi …“ Ano, člověk, který není znovuzrozený, prosí též. Ale jak uboze prosí! V této prosbě není ani slovo díků za všechnu tu otcovu dobrotu. Tato prosba není výrazem srdečné lásky. Kdepak! „Otče, dej mi!“ Potřebuje otce jenom tehdy, když od něho něco chce.

Jednáš s Bohem jako s nějakým číšníkem. Na číšníkovi ti nezáleží, že? Jen aby donesl něco dobrého. Stejně tak se i ty chováš vůči Bohu. Něco od Něho chceš, jenom ne Jeho samého.
„Dej mi“, říká syn. A tím odkrývá své srdce. Ano, naše srdce je takové. Záleží nám jenom na nás samotných. Co mi je po otci, říká si syn, co mi je do mého bratra. Chci svůj díl. „Otče, dej mi.“ Toto „já“, které se chce prosadit, má za následek synovu nouzi. Z něho pochází celá naše bída, náš nepokoj a nespokojenost. Ach, jaké je to požehnané řešení, když naše pyšné já ukřižujeme spolu s Kristem!

„Otče, dej mi.“ Vždyť toto podobenství je nepravděpodobný příběh, nemyslíte? Pozemský otec by pravděpodobně prosbu svého syna odmítl. Jenomže Bůh je jiný. Nechá lidi, ať si jdou svou vlastní cestou. A tak dává. Ano, Bůh dává nepřetržitě: život, zdraví, peníze, majetek, jídlo, šatstvo, slunce, déšť. Ano, dává Svého Syna, „abychom měli život a všeho dostatek“.

A syn bere. Nějak jsem nezaslechl, že by řekl „děkuji“. Ano, takoví jsme.

Druhé dějství

„…odešel do daleké země…“

Ve stavu, který jsme doposud vylíčili, člověk nemůže zůstat trvale. „Náboženství musí být“, říkají lidé. A mají tím na mysli, že je docela dobré znát Boha jako útočiště a útěchu. Jenže Otec vyžaduje, abychom dodržovali přikázání, které nám dal: „Cti otce svého a matku svou!“ „Den sváteční světit budeš!“ „Nesesmilníš!“ „Nezabiješ, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví!“ A to už je synovi nepříjemné. Člověk se přece nechce pořád dívat na ty vyčítavé pohledy, když si někdy tak trochu vyhodí z kopýtka. Nechce přece mít pořád špatné svědomí. Jednou kdosi řekl: „Dělám to, co je moje povinnost. A jestli Bůh vyžaduje více, pak je to tedy pořádný pedant.“ Tak se vyjadřuje přirozený člověk, kterému je v Boží blízkosti těsno.

Syn se tedy rozhodne. Ne hned. V jednom okamžiku se toho až sám zalekne. Čteme: „Po nemnoha dnech …“ Přece jenom, otočit se ke svému Bohu zády, to chce odvahu! Ale pak přece jen odchází. „…odešel do daleké země.“ Podle řeckého textu bychom mohli přeložit také „do širé země“. Ach ano, to je ten široširý svět bez Boha! Tam žijí miliony lidí bez Něho a jsou šťastní a svobodní. No prosím! Proč by měl člověk ještě nadále lpět na tom zaostalém otcovském domě?! Musíme jít s dobou!
Pán Ježíš tento příběh vyprávěl v židovské zemi. Musíme si tedy dát pozor na jeden důležitý detail. V zemi Pána Ježíše byli vepři považováni za nečistá zvířata. V daleké zemi, kam se vydal marnotratný syn, chovali vepře. Zde již neplatil rozdíl mezi čistým a nečistým. To mladého muže přitahovalo. „Nádhera“, říkal si, „to je země bez zábran!“ Zde měli mladí muži své „přítelkyně“ a nikdo z toho nic nedělal. Když lžeš, mají tě za chytrého. Když se ti zachce, můžeš se poprat nebo klít do sytosti. A tak odešel. Ne, on se vytratil.

Daleko – jen pryč od otce. Kolik takových utíká před Bohem! Je-li tu někdo, kdo si právě balí uzlíček, tomu bych rád připomenul: od této chvíle se vznáší nad životem mladého muže věta: “Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha.“
 

Třetí dějství

„…tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.“

Je s podivem, jakým způsobem Pán Ježíš vypráví. Rádi bychom poznali něco bližšího o této době, viďte? Ale Bible je už taková. Když mluví o hříchu, použije jen jednu větu. „…tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.“ Bible nám život bez Boha líčit nemusí. Ten přece dobře známe.
Mladík žije tak, jako kdyby snad tímto způsobem mohl prožít celou věčnost. Jenomže ono to nejde pokračovat do nekonečna. Ani s námi ne. „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,…“ (Židům 9,27).

Opusťme marnotratného syna a vraťme se ještě jednou zpět. Co dělá otec? Od té chvíle, kdy syn odešel, čeká, zda se ztracený syn nenavrátí. Svoji lásku nechává proudit směrem k němu. „Každý den jsem vztahoval ruce…“, říká Bůh ve Svém slově.
Burnand namaloval dojemný obraz. Na střeše domu stojí otec a vyhlíží syna. Rukou si cloní oči a hledí do dáli. Je pln touhy, lásky a očekávání. Víš, že tímto způsobem Bůh vyhlíží také tebe?

Avšak On činí ještě daleko více: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)

Přeložila: Mgr. Milena Odvárková