Logo

Oddělení od světa

Je společně s Kristem v Jeho zavržení (Matouš 10,25) a může očekávat stejné zacházení, s jakým se setkal jeho Pán. Jestliže zůstává věrný svému Bohu a Jeho Slovu, může počítat s pronásledováním, protože: „Dnes je to stejné jako tehdy: ten narozený podle těla pronásleduje narozeného podle Ducha. (Galatským 4,29). Křesťan ví, že „Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem“ (Jakub 4,4). Je mu Pánem řečeno, že na tomto světě bude mít soužení (Jan 16,33) a protože tomuto světu nepatří, bude na něm mít soužení (Jan 15,19). Dále je napomínán, aby se kvůli Božímu milosrdenství nenechal tímto světem ovlivňovat (Římanům 12,2), ale aby se od něj raději oddělil (Skutky apoštolů 2,40). Také dostal přikázání, aby nemiloval tento svět ani ty věci, které v něm jsou. „Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci“ (1. Janova 2,15)

Církev a svět jsou v Písmu přísně rozlišeny, ale i přesto můžeme často slyšet křesťany, jak mluví o křesťanském a náboženském světě. Všichni, kteří nejsou znovuzrozeni z Ducha Svatého, patří světu ať už náboženskému, nebo bezbožnému, mravnému anebo pokleslému. Někteří lidé ze světa putují na té čistší straně široké cesty a jiní na té blátivé straně stejné cesty. Avšak obě tyto skupiny spějí do věčného zahynutí. V této době posledních dnů se setkáváme s celými zástupy nábožensky zaměřených lidí, ale těch opravdu Božích je jen málo. (Lukáš 12,32)

Můžeme uvést mnoho míst z Písma, která ukazují, že křesťan má a musí být oddělen od světa. Uvádím tu ale jen jedno: „Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin“ (2. Korintským 6,14-17).

Bylo podniknuto mnoho pokusů, za účelem zmírnění hran a ostří tohoto přikázání. Někteří tvrdí, že se takový zákaz na dnešní křesťany už nevztahuje, že to byl zvláštní příkaz daný pouze věřícím v Korintu a nás se už netýká. Máme ale právo zavrhovat části Písma, které se nám nehodí? Nebyly snad dopisy do Korintu psány i k našemu poučení? Neobsahují snad přikázání, které dal Pán své církvi? Pavel, vedený Duchem Svatým dodává: „Pokládá-li se někdo za proroka, nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co Vám píšu, je přikázání Páně (1. Korintským 14,37). Tato přikázání jsou od Pána dána všem a závazná pro všechny Boží děti.

Někdo se domnívá, že smyslem tohoto přikázání je pouze omezení sňatků věřícího s nevěřícím. Nelze zpochybnit, že takový sňatek by byl velice nevyrovnaný. Ale jsou i jiné svazky, kromě manželství. Pán zde neuvádí, o jaký jde vztah, ale jeho přikázání je jasné a týká se všeho, v čem se dobrovolně spojujeme s jinými k dosažení společného cíle. Křesťan by si neměl vzít za manželku nevěřící (a naopak), ani zakládat jakoukoliv společnost s nevěřícím, také by se neměl připojovat k různým spolkům a skupinám nevěřících a vstupovat nebo setrvávat ve spojení s církví, kde jsou účastni a zapojeni nevěřící. Kdysi jste byli tmou, ale teď jste v Pánu světlem (Efezským 5,8). Co může mít společného syn světla se synem temnoty? Již při stvoření světa Bůh jasně oddělil světlo od tmy (1. Mojžíšova 1,4) Co mají věřící a nevěřící společné? (2. Korintským 6,15) Jaké přátelství tedy mezi sebou může mít věřící s nevěřícím? Jeden je dědicem nebe a druhý synem hněvu; jeden je Božím přítelem a druhý nepřítelem (Římanům 5,10). Boží děti jsou vykoupeným lidem a Božím záměrem je, aby byly posvěceny a odděleny pro Něj. S velkou lstivostí satan odporuje a snaží se zneutralizovat každé Boží nařízení. Právě proto, že toto přikázání naléhavě působí na svědomí věřících, mnozí jej odmítají s poznámkou: „Není přece možné určitě říct, kdo je věřící a kdo není, protože koukol i pšenice rostou pohromadě a také je nám přikázáno, abychom nesoudili atd. Jakoby apoštol mohl nabádat k oddělení, kdyby se nemohlo provést a bylo nemožné; jakoby ono prohlášení o koukolu a pšenici, jež mají spolu růst až do žně se týkalo jejich spojení s některou církví (pole je tento svět a ne církev – viz. Matouš 13,38), a jakoby přikázání nesoudit bylo určeno k tomu, abychom nedělali rozdíl mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí, mezi Kristem a Beliálem!

Dříve bylo často slyšet svědectví lidí, kteří mluvili o tom, jak byli vybízeni, aby se stali členy církve, ačkoliv neměli jistotu spasení. Když poukazovali na svou nezpůsobilost a odkládali připojení na pozdější dobu, byli ujišťováni, že jejich povinností je dodržovat pravidla a ustanovení, že už je nejvyšší čas, aby se rozhodli. Mnoho lidí bylo takto připojeno. Jiní vyprávěli o tom, jak byli konfirmováni a vedeni v domnění, že už jsou hodni přistupovat ke stolu Páně, ačkoliv nebyli obráceni. Žádné další zkoušení na základě Písem kdy, kde a jak se s nimi stala ta velká změna – otázkou zůstává, zda se vůbec stala.

Na jedné křesťanské konferenci položil jeden zbožný a nadaný presbyteriánský kazatel ve své řeči o duchovním probuzení (přítomni byli věřící z různých denominací) následující otázku: „Proč mnozí členové naší církve tak neradi svědčí o Pánu? Protože v devíti z deseti případů si jsou vědomi, že na to nemají právo. Sami si dosud nezodpověděli otázku spasení své duše, a proto nemají svobodu k vydávání svědectví. Devět z deseti neobrácených! Je to hrozné přiznání. Představme si, že skutečně znovuzrození lidé sedí u stolu Páně s lidmi, kteří nemají jasno v otázce svého znovuzrození, podávají si chléb a víno a pomáhají jim tak do zahynutí. A toto vše se děje pod záštitou výmluvy, že nemáme právo soudit jedni druhé. Cožpak nemáme právo usoudit, že je někdo nevěřící, když sám vyznává, že není znovuzrozen?

Křesťanům je dovoleno se ženit a vdávat pouze v Pánu (1.Korintským 7,39). Jestliže by někdo přesto vstoupil do manželství s nevěřícím na základě časté výmluvy, že nemá právo soudit, může očekávat, že tato výmluva obstojí před Bohem? Jistě, že ne. Výmluva nese znamení satanova podvodu a ukazuje, jak se nepříteli povedlo prolomit hradbu dělící církev od světa. Další výmluvou pro setrvání v obecenství s nevěřícími je domněnka, že Pán Ježíš dovolil Jidášovi účastnit se Jeho večeře s ostatními učedníky. Avšak pozorné a přesné čtení evangelií vede k závěru, že Jidáš při Večeři Páně nebyl, ačkoliv při jídle beránka byl přítomen. Velikonoční slavnost předcházela Večeři. Jidáš jedl chléb s Kristem a máčel si své sousto v míse spolu s Ním. (viz. Jan 13,18 a Matouš 26,23) To bylo ale při jedení beránka, kterému byl Jidáš jako Abrahamův potomek právoplatně přítomen. Slova: „Jidáš vzal sousto a hned vyšel ven“ (Jan 13,30; Matouš 26,25; Marek 14,20-21;) ukazují na to, že odešel dřív, než se začala slavit Večeře Páně. A proto Jidáš nemohl být přítomen. Lukášův popis událostí, (který by mohl někoho zmýlit) mluví o zrádcově ruce za stolem, když už bylo po večeři. Ale takový sled událostí ve skutečnosti zjevně nebyl. Překladatelé i znalci Písma zastávají přesvědčení, že účel Lukášova evangelia je spíše mravní a naučný, než historicky chronologický.


Přímé stezky pro dítky Boží - A.Marshall
Přeložil: F.J.Křesina
Přihlásit se
Anketa