Logo

Odkud začíná láska k Bohu v srdci

Milování Pána Boha se do našich srdcí vpouští dvěma praménky. Jedním skrze poznání zvláštní Božské dokonalosti, kterou má On sám v sobě. Druhým skrze rozjímání o nesmírně štědré dobrotě a lásce, která z Něj na nás vyplývá. Co se první věci týče, povaha našeho srdce je, že se přiklání láskou ke všem těm věcem, které jsou samy o sobě pěkné a příjemné, a to buď k těm duchovním, nebo tělesným. Proč Eva ochutnala zapovězené ovoce? Proto, že bylo na pohled pěkné. Proč Jákob miloval více Ráchel než Liu? Proto, že byla hezčí v jeho očích. Proč žádal Šalamoun moudrost a ne bohatství anebo dlouhověkost? Proto, že jí měl za jedinečnou a ušlechtilejší. A tak shrnuto – co je zvláštnějšího a krásnějšího, to je našemu srdci milejší. Mysl pobožného a vyvoleného člověka, když přemýšlí nad Bohem a Jeho nestvořenou podstatou, chápe, že je tam jakási čistota, krása, ušlechtilost, sláva i radost, kterých ve světě nikde nenachází. Proto se mu tam srdce hned obrací a od jiných věcí, jako od těch horších, utíká a tu krásu, v Bohu skrytou, touží ochutnat a začíná po ní toužit.

Ale mnohem více se Boží láska v našem srdci rozněcuje, když soudíme, že Bůh je studnice plná milosrdenství. Ne však nějaká sama pro sebe uzavřená, ale k nám otevřená a ze sebe na nás (ach, nad naši hodnost) vydávající plnost lásky; jako je to patrné na skutcích stvoření, opatrování, vyvolení, vykoupení a posvěcení. Protože jaká je to štědrost, že, když jsme ničím nebyli a měli jsme na věky věků ničím být, On nám udělil svou vlastní podstatu, abychom, jako On je v pravdě, také i my byli Jeho stvořením; a to jakým stvořením? Ne mrtvým, bezdušným, ne nerozumným, hovadím, ale ke svému podobenství nás zformoval skvoucím, ušlechtilým, rozumným, nesmrtelným stvořením. Ó, jistě je hoden milování.

Čeho je pak hoden pro své ustavičné vychovávání a opatrování? V Něm jsme živi, hýbeme se i v bytí jsme. On zachovává naše dýchání, On řídí naše kroky, On dává životu jídlo, On dává tělu oděv; On nás provází mládím, zachovává ve stáří, On nás nosí na svých rukou, On nás od pádu a naše nohy od zakopnutí ochraňuje; On nás posiluje ve mdlobě, On v nemoci léčí; On nám udílí svou milost a dobré myšlenky vnuká; On, když spíme, za nás bdí, On, když přichází nebezpečí, ochraňuje. Shrnutě, On je nám všechno v celém našem bytí na světě. Kdo by Ho pak nemiloval?

A co máme říci o vyvolení k věčnému spasení? Protože dříve, než jsme byli, už se o nás staral Otec plný lásky – jak by nám věčně mohlo být dobře. Tady jistě musí zvolat pobožná duše se svatým Pavlem:
Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! (Ř 11,33)

K doplnění svého milosrdenství učinil i to, že když jsme se skrze hřích od Něj ohavně odvrátili a Jeho neproměnitelná spravedlnost vyhledávala, aby byl hříšník na věky setřen, On ke spokojení své neproměnitelné spravedlnosti a pravdomluvnosti rád vydal svého vlastního Syna na ohavnou smrt a ve zlořečenství, jen aby nám bylo pomoženo a my měli právo k věčné slávě, které nyní ani nerozumíme. Který jazyk to vystihne? Který rozum to pochopí, jak úžasné je to Boží milosrdenství?

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1. J 4,9-10)

A nakonec nám dává plné ujištění o své lásce – svého Svatého Ducha, jenž je základ a závdavek spasení a tím nás se sebou pojí, Jeho svatými vnukáváními nás řídí a ke věčnému spasení nás hlídá svou Božskou mocí, (kterou bychom tisíckrát promarnili svou neopatrností), (1. P 1,5).

Když nad tím vším vyvolená duše přemýšlí, nemůže než náramnou radostí slzet a se svatým Davidem zvolat:
Jak se odvděčím Hospodinu za všechno jeho dobrodiní vůči mně? (Ž 116,12)

A hledajíc, čím by se odměnila, nic nenachází, kromě toho, že poznává, že je věčného milování hoden Ten, který nás až na věčnost zamiloval. Proto se k Němu se stejným Davidem obrací a říká:
Vroucně tě miluji, Hospodine, moje sílo. Hospodin je má skála, má tvrz, můj vysvoboditel. Můj Bůh je má skála, v něm hledám útočiště; je můj štít a roh mé záchrany, můj nedobytný hrad. (Ž 18,2-3)
Přihlásit se
Anketa