7.1.1 Zákonictví

Velice záhy po vzniku církve se začaly ozývat názory, ze strany obrácených Židů, že je potřeba věřící lidi z pohanů nejdříve donutit k dodržování zákona. Nejdříve se údajně člověk musí nechat obřezat, musí světit sobotu atd. Teprve potom může být zachráněn. Byl to první blud, který se u křesťanů vyskytl. Zapomněli na milost, skrze kterou uvěřili. Kromě víry si chtěli, jak je to člověku přirozené, zasloužit věčný život svými skutky – tj. dodržováním zákona. Dokonce apoštol Petr se nechal zmámit, a proto jej apoštol Pavel musel opravit. Věřící nakonec byli napraveni a ve skutcích a epištolách byl celý problém vysvětlen.

„Všichni, kdo jsou ze skutků Zákona, jsou totiž pod prokletím, neboť je napsáno: "Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil." To, že Zákonem není před Bohem nikdo ospravedlňován, je zřejmé, neboť "Spravedlivý bude žít z víry." Zákon však není z víry, ale: "Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít."
13  Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás (neboť je napsáno: "Proklet je každý, kdo visí na dřevě")“ (Ga 3:10 -13) NBK.

Žel, tento blud se dále šíří i dnes. Někteří lidé lpí na striktním dodržování svěcení soboty, život podle desatera nebo na „skutkaření“, skrze které se chtějí zalíbit Bohu. Bůh však nic takového nechce. Přeje si, aby lidé přijali jeho dar, a sám dá potenciál k spravedlivému životu již zde na zemi. Lidé si častokrát chtějí spasení zasloužit a proto neuvěří v záchranu z milosti.