Logo

Odpověď na matoucí otázku - Matouš 17,19

Lidský život už po staletí je vyznačován vytrvalým úsilím člověka o vypuzení zla ze země. Zřídka kdy se člověk docela smířil se zlem, protože přes všechno své rozumářství, ústupky a alibi ví, že to co je, není ještě tím, co by mělo být, a že to „nynější“ není ještě to „jediné možné“. Přestože v jeho duši velmi často dravě vyvstává zlá smyslnost, sobectví a krutost, něco uvnitř mu říká, že to jsou vetřelci a připomíná mu jeho vyšší určení a jeho poddanost něčemu mnohem vznešenějšímu. "Potom k Ježíši přistoupili učedníci a v soukromí se ho zeptali: "Proč jsme ho my nemohli vyhnat?" (Mt 17,19;NBK)


Lidské bažení po démonickém je vždy narušováno touhou po božském. I když se snaží vyrovnat s požadavky časnosti, ví, že jeho posledním příbytkem je věčnost. Když se člověk vzpamatuje, uvědomí si, že zlo je cizí vetřelec, kterého musí vyhnat nejdříve ze své duše, aby mohl dosáhnout mravní a duchovní výše.
Avšak problém, který se vždy stavěl člověku do cesty, byla jeho neschopnost přemoci zlo vlastními silami. V teskné úžasu se pak ptá: Proč je nemohu sám vypudit? Proč nemohu zlo odstranit ze svého života?
Tato mučivá a matoucí otázka nám připomíná událost, která se stala bezprostředně po Kristově proměnění. Když Ježíš sestupoval s hory, nalezl dole malého hocha, který byl v prudkých křečích. Učedníci se zoufale snažili uzdravit toto nešťastné dítě, ale čím více se o jeho uzdravení snažili, tím více si uvědomovali svou vlastní nemohoucnost a omezenost svých sil. Už se málem v zoufalství vzdávali, když se na jevišti objevil jejich Mistr. Když mu otec dítěte pověděl o neúspěchu učedníků, Ježíš „pohrozil tomu démonu, ten z něho vyšel a hoch byl od té hodiny uzdraven“. Později, když zůstali učedníci se svým Mistrem sami, zeptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vypuditi my?“ Chtěli, aby jim Ježíš řekl, že neúspěch byl zaviněn jejich vlastní nevěrou: „Vpravdě vám pravím, budete-li míti víru třeba jen jako zrno hořčičné, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, i přejde. Nic vám nebude nemožného.“ Oni se tedy snažili sami udělat něco, co mohli vykonat jen tehdy, když se oddají Bohu celou svou bytostí natolik, aby jeho síla mohla jimi volně proudit.

I.
Jak je možno vypudit zlo? Obvykle šli lidé dvěma cestami za vypuzením zla a tím i za záchranou světa. První z nich chtěla, aby člověk odstranil zlo svými vlastními silami a vlastní vynalézavostí v jakémsi podivném přesvědčení, že myšlením, vynalézavostí a přemáháním zkrotí ty pohoršující síly zla. Dejte lidem vhodnou příležitost a důkladné vzdělání a spasí sami sebe. Tato představa, která i dnes zachvacuje moderní svět jako morová rána, vypudila Boha a vyvýšila člověka a nahradila božské vedení lidskou vynalézavostí. Někteří lidé říkají, že tato zásada vznikla v době renesance, když rozum strhl s trůnu náboženství, nebo později, když Darwinova teorie o „Původu druhů“ nahradila víru ve stvoření vývojovou teorií, nebo když průmyslová revoluce zaměřila lidská srdce k hmotnému pohodlí a tělesným potřebám. V každém případě představa, že síly lidské jsou schopné odstranit dějinné zlořády, ze zmocnila myslí lidí, dala zrod lacinému optimismu 19. Století, nauce o nevyhnutelném pokroku, Rousseaovu učení o „vrozené dobrotě lidské povahy“ a Condorcetovu přesvědčení, že svět bude brzo očištěn od zločinu, bídy a války samotným rozumem.
Ozbrojen touto rostoucí vírou ve schopnosti rozumu a vědy vydal se moderní člověk na cestu k přetvoření světa. Odvrátil svou pozornost od Boha a lidské duše k vnějšímu světu a jeho možnostem. Pozoroval, rozebíral a zkoumal. Laboratoř se stala lidskou svatyní a vědci jejími kněžími a proroky. Moderní humanista prohlásil důvěřivě: Budoucnost nepatří církvím, nýbrž laboratořím, ne prorokům, nýbrž vědcům, ne zbožnosti, nýbrž výkonnosti. Člověk si konečně uvědomuje, že on jediný je odpověden za uskutečňování světa svých snů, a že má v sobě schopnosti toho dosáhnout. Člověk předvolal přírodu před soudnou stolici vědeckého bádání. Není pochyb o tom, že lidská práce v laboratořích vědy přinesla neuvěřitelný pokrok v možnostech a pohodlí, vytvořila stroje, které myslí, stroje, které majestátně brázdí oblohu, působivě se vyjímají na zemi a s královskou důstojností se pohybují po mořích.
Avšak přes tento úžasný vědecký vývoj pokračují stále stará zla a věk rozumu se proměnil ve věk hrůzovlády. Sobectví a nenávist nezmizely tím, že se zdokonalil náš výchovný systém, ani tím, že jsme rozšířili i svá zákonná práva. A kdysi tak optimistická generace se nyní ptá v úžasu: „Proč jsme ho nemohli vypuditi my?“
Odpověď je prostá: Člověk sám svými silami nikdy nemůže vypudit z tohoto světa zlo. Humanistické naděje jsou ilusí, založenou na příliš velikém optimismu o vrozené dobrotě lidské povahy.
Byl bych tím posledním, do by chtěl zavrhnout ty tisíce upřímných a zapálených lidí mimo církev, kteří se nesobecky namáhají ve všelijakých humanitních hnutích, aby uzdravili svět trpící společenskými zly, protože jsem raději, když je někdo oddaným humanistou, než neoddaným křesťanem. Jenže tak mnoho těchto zapálených osob, hledajících spasení v souvislosti s člověkem, už bylo zklamáno a stalo se pochopitelně pesimisty, protože jejich snahy byly založeny na jistém druhu sebeklamu, který pomíjel základní skutečnosti o povaze všech smrtelníků.
Nechtěl bych ani zmenšovat důležitost vědy a velké přínosy, kterých jsme dosáhli probuzením renesance. Vždyť jsme jimi byli vytrženi ze stojatých hlubin pověr a polopravd a postaveni na sluncem zalité vrcholky tvůrčích rozborů a nezaujatého posuzování věcí. Až dotud nepochybná autorita církve ve vědeckých otázkách musela být zbavena ochromujícího tmářství, zastaralých představ a ostudné inkvizice. Avšak tolik oslavovaný renesanční optimismus zapomněl na lidskou schopnost hřešit, zatím co se snažil osvobodit lidský rozum.

II.
Druhá představa, jak vypudit zlo ze světa, doporučuje, aby člověk oddaně čekal na Pána , neboť on sám ve svém čase zachrání svět. Tato představa, založená na pesimistickém učení o lidské přirozenosti a cele vylučující schopnost hříšného člověka dělat cokoliv pro vlastní záchranu, byla zvláště významnou v reformaci, v tom velkém duchovním hnutí, jež dalo zrod protestantskému zájmu o mravní a duchovní svobodu a přispělo k nápravě porušené a nehybné středověké církve. Učení o ospravedlnění skrze víru a o všeobecném kněžství jsou vrcholnými zásadami, které protestanté i dnes musí vždy znovu podepsat, ale reformační učení o lidské přirozenosti příliš zdůraznilo porušenost člověka. Renesance byla příliš optimistická a reformace příliš pesimistická. Ta první se tak soustředila na dobrotu člověka, že přehlédla jeho schopnost ke zlu, ta druhá se tak soustředila na špatnost člověka, že přehlédla jeho schopnost k dobru. Zatím co nás právem ujišťovala o hříšnosti lidské přirozenosti a lidské neschopnosti spasit sama sebe, tvrdila reformace mylně, že obraz Boží byl z člověka dokonale vymazán.
To vedlo ke kalvinistickému pojetí naprosté porušenosti člověka a ke vzkříšení té hrozné představy o ztracení novorozeňat. Tak porušená je lidská přirozenost, říkal doktrinářský kalvinista, že jestliže novorozeně zemře bez křtu, bude provždy hořet v pekelném ohni. Jistěže tohle už zavádí představu o lidské hříšnosti příliš daleko.
Tato mylně vyložená reformační theologie příliš často zdůrazňovala čistě zásvětné náboženství, které podtrhovalo naprostou beznadějnost tohoto světa a požadovalo od jednotlivce, aby se soustředil na přípravu své duše pro svět, který teprve má přijít. Tím, že opomíjí potřebu společenské reformy, odlučuje se náboženství od hlavního proudu lidského života. V jednom sboru položil výbor pro volbu faráře jako přední požadavek na kvalifikaci nového duchovního toto: „Musí kázat pravé evangelium a nesmí mluvit o společenských záležitostech“. To je obraz nebezpečně porušené církve, kde se lidé shromažďují jen proto, aby slyšeli zbožné řeči.
Takový jednostranný důraz přehlíží skutečnost, že evangelium jedná o lidském těle stejně jako o duši, a vytváří tragickou podvojnost svatého a světského. Má-li být církev pravá svému novozákonnímu původu, musí se snažit proměnit jak životy jednotlivců, tak i společenské situace, které tak mnohým lidem působí tíseň ducha a kruté otroctví.
Představa, že člověk očekává až Bůh všechno vykoná za něho, vede nevyhnutelně i k necitelnému zneužívání modlitby. Vždyť dělá-li Bůh všechno, pak jej člověk může žádat o cokoliv a Bůh se pak stane jen jakýmsi „kosmickým posluhou“, kterého voláme při každé malicherné příležitosti ku pomoci. Anebo je Bůh považován za tak všemohoucího a člověk za tak bezmocného, že se mu modlitba stane jen náhražkou za práci a vlastní rozhodování. Kdosi mi jednou řekl: „Věřím v integraci, ale vím, že k ní nedojde, dokud Bůh nebude chtít, aby přišla. Vy černoši byste měli přestat protestovat a začít se modlit“. Jsem jist, že se potřebujeme modlit za Boží pomoc a vedení také v tomto integračním boji, ale jsme povážlivě na scestí, jestliže si myslíme, že v tomto boji zvítězíme pouze modlitbou. Bůh, který nám dal rozum k myšlení a tělo k práci, by popřel svůj vlastní záměr, kdyby dovolil, abychom modlitbou dosáhli toho, čeho můžeme dosáhnout prací. Modlitba je nádherným a nutným dodatkem našich chabých snah, ale nikoliv jejich nebezpečnou náhražkou. Když se Mojžíš snažil prohlásit, že nehodlá za ně vykonat to, co mohou oni sami vykonat pro sebe.

„I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv k synům Izraelským, ať jdou vpřed!“ (Ex 14,15)

Musíme se upřímně modlit za mír, ale musíme stejně usilovně pracovat pro odzbrojení a pro zastavení zkoušek zbraní. Musíme použít svého rozumu stejně k upevňování míru, jako jsme ho užili k přípravě válek. Musíme se modlit s neutuchající horlivostí za rasovou spravedlnost, ale musíme svých myslí také použít k rozvíjení programů, k organizování masových nenásilných akcí a použít všech schopností těla i ducha, abychom uspíšili konec rasové nespravedlivosti. Musíme se bez přestání modlit za hospodářskou spravedlnost, ale musím též pilně pracovat, abychom uvedli v život takové společenské proměny, v nichž by bylo bohatství lépe rozdíleno jak uvnitř národů, tak i v nerozvinutých zemích světa.

Zdalipak toto všechno neodkrývá falešnost představy, že Bůh sám vypudí všechno zlo ze země, i když člověk nebude dělat nic jiného než že bude spokojeně sedět u cesty? Žádný zázračný blesk s nebe nesmete zlo se světa. Žádná mocná armáda andělů nesestoupí, aby donutila lidi dělat to, čemu jejich vlastní vůle odporuje. Bible nelíčí Boha jako všemohoucího cara, který dělá všechna rozhodnutí za poddané, ani jako kosmického tyrana, který po způsobu Gestapa vtrhává do životů lidí, ale spíše jako milujícího Otce, který udílí svým dětem tak štědré požehnání, jaké jsou jen ochotny přijmout. Vždy však člověk musí něco udělat. „Synu člověčí, postav se na nohy své“, říká Bůh Ezechielovi, „ať mluvím s tebou“. Člověk není bezmocným invalidou ponechaným v propasti úplné porušenosti, dokud jej odtud Bůh nevytáhne. Spíše je člověk zpříma stojící lidskou bytostí, jejíž zrak je sice porušen zákalem hříchu a jejíž duše je oslabena virem pýchy, ale která má dostatek vidění, aby mohla pozdvihnout očí svých k horám. Zůstává v něm něco z Božího obrazu, aby mohl přijít se svým slabým a hříšným životem k Velikému Lékaři, který léčí rány hříchu.

Skutečnou slabinou představy, že Bůh udělá všechno, je její falešné pojetí jak Boha, tak i člověka. Podle ní je Bůh tak dokonale svrchovaný, že člověk je naprosto bezmocný. A člověk je zase tak naprosto zkažený, že nemůže dělat nic jiného, než čekat na Boha. Vidí svět tak zkažený hříchem, že Bůh je nad ním dokonale vyvýšen a dotýká se ho jen sem a tam mocnými zásahy. Toto pojetí pak končí tím, že se Bůh stává tyranem a ne Otcem. Končí takovým pesimismem vůči lidské povaze, že z člověka dělá jen o trochu více než bezmocného červa, který se plazí bahnem zlého světa. Jenže člověk není ani totálně zkaženou bytostí, ani Bůh není všemocným diktátorem. Jistě musíme souhlasit s Boží vznešeností a svrchovaností, ale to by nás nemělo vést k představě, že Bůh je Všemohoucím monarchou, který vnucuje svou vůli naší vůli a připravuje nás tak o svobodu vybírat si, co je a co není dobré. Nebude se nám vnucovat, ani nás nebude nutit, abychom zůstali doma, když jsme se rozhodli odejít do dalekých krajin. Ale sleduje nás s láskou a když se vzpamatujeme a obrátíme své kroky zpět k Otcovu domovu, on stojí a čeká nás s otevřenou náručí plnou odpuštění.

Proto si nikdy nesmíme myslet, že Bůh vypudí zlo z tohoto světa nějakým ohromujícím zázrakem nebo pouhým mávnutím ruky. Pokud bychom v toto věřili, potud se budeme modlit slovy, která nebudou nikdy zodpovězena a budeme prosit Boha, aby udělal věci které nikdy neudělá. Víra, že Bůh udělá všechno za člověka, je stejně neudržitelná jako víra, že člověk může pro sebe udělat všechno sám. Ta i ona je založena na nedostatku víry. Musíme se naučit, že očekávat, že Bůh udělá všechno, zatím co my nebudeme dělat nic, není víra, ale pověra.

Jak tedy zní odpověď na tu matoucí otázku života? Jak může být zlo vypuzeno z našeho osobního i společenského života? Jestliže svět nebude očištěn ani samotným Bohem ani samotným člověkem, kdo to tedy udělá?

Odpověď najedeme v představě, která se zřetelně liší od obou předcházejících, o nichž jsme dosud mluvili, totiž že jak Bůh tak člověk nepřinesou sami světu spásu. Jestliže se však oba, jak Bůh tak člověk, sjednotí v nádherné jednotě cílů v hojné lásce, která je ze strany Boží dobrovolným darem a ze strany lidské projevem poslušnosti a vnímavosti, mohou přetvořit staré v nové a zničit tu smrtelnou rakovinu hříchu.

Předpokladem, který otevírá Bohu dveře, aby mohl pracovat skrze člověka, je víra. Ta právě chyběla učedníkům, když se tak zoufale snažili odstranit obtížné zlo z těla nemocného dítěte. Ježíš jim připomněl, že se sami pokoušeli vykonat to, co mohou vykonat jen tehdy, budou-li jejich životy jako otevřené nádoby, do nichž může Bůh vlévat svou moc.

V Písmech jsou zřetelně popsány dva druhy víry v Boha. Jeden druh může být nazván vírou rozumu, v níž náš rozum souhlasí s přesvědčením, že Bůh existuje. A druhý může být zván vírou srdce, v níž se člověk odevzdává Bohu důvěřivě a cele. K poznání Boha potřebuje člověk ten druhý druh víry, protože víra rozumu se zaměřuje jen na učení, kdežto víra srdce je soustředěna na osobu. Gabriel Marcel tvrdí, že víra je „věřit v“ a ne „věřit že“. Je to jako „otevírání úvěru, kterým se dávám k dispozici tomu, v něhož věřím“. „Když věřím“ říká, „pak čerpám z něho sílu s takovým vnitřním soustředěním, jakého si čerpání vyžaduje“. Věřit znamená otevřít se ze všech stran a na všech stupních života božskému přílivu.

To také zdůraznil apoštol Pavel svým učením o spasení z víry. Pro něho je víra lidskou schopností přijmout boží ochotu vysvobodit nás skrze Krista z pout hříchu. Ve své velkomyslné lásce nabízí Bůh dobrovolně, že vykoná pro nás to, co nemůžeme vykonat pro sebe sami. Naše pokorné a otevřené přijetí této ochoty je víra. A tak jsme vírou spaseni. Člověk naplněný Bohem a Bůh pracující skrze člověka dokáží neuvěřitelné proměny v životě jednotlivců i společnosti.

Společenské zlo uvěznilo masy lidí v temných a zatuchlých chodbách, v nichž není ukazatele východu a ponořilo další lidi do temných propastí psychologického fatalismu. Toto smrtelné, ochromující zlo může být odstraněno lidstvem spojeným s Bohem dokonalou poslušností. Mravního vítězství dosáhneme, až Bůh naplní člověka a člověk otevře svůj život vírou Bohu tak, jako se zátoka otevírá rozvodněným vodám řeky. Rasová nespravedlivost, jež je přirozeně možná nejenom v našem národě, ale i ve světě, neskončí našim chatrným a často scestným úsilím, ani tím, že Bůh vnutí svou vůli zbloudilým lidem, ale až dostatek lidí otevře své životy Bohu a dovolí mu vlít triumfující, božskou sílu do srdcí. Náš prastarý a vznešený sen o světe míru se stále ještě může stát skutečností, ale nepřijde tak, že o to člověk bude bojovat sám, ani tím, že Bůh zničí plány zlých lidí, ale když lidé oteřou své životy Bohu tak, že je bude moci naplnit láskou, vzájemnou úctou, porozuměním a dobrou vůlí. Záchrana společnosti příjde jen tehdy, když člověk bude ochoten přijmout Boží všemohoucí dar.

Dovolte mi, abych to, co jsem právě řekl, přenesl ještě do oblasti našich osobních vztahů. Mnozí z nás jistě vědí, co znamená bojovat s hříchem. Rok po roce jste si uvědomovali, že se zmocňuje vašeho života hrozný hřích, snad otročení alkoholu, nebo nepravdivost, či nečistota, sobectví aj. A jak léta ubíhala a vášeň poznamenávala vaši duši, poznali jste, že je to nepřirozený násilník. Možná, že jste si i řekli: „Jednoho dne vyženu toto zlo ven. Vím, že ničí můj charakter a přivádí mou rodinu do těžkostí“. Až konečně jste se rozhodli očistit od zla tím, že jste učinili novoroční předsevzetí. Vzpomínáte si na to překvapení a zklamání, když jste o třistašedesátpět dní později zjistili, že vaše nejupřímnější snahy nevypudily staré návyky z vašeho života? V úžasu se pak ptali: „Proč jsme my ho nemohli vypudit?“
V zoufalství jste se pak rozhodli, že svůj problém předložíte Bohu, ale místo abyste ho prosili, aby pracoval skrze vás, řekli jste: „Bože, musíš vyřešit tento problém za mne. Já už s ním nemohu nic udělat“. Ale po dnech a měsících zlo zůstávalo stále ve vás. Bůh je nevyhnal, protože on nikdy neodstraňuje hřích bez srdečné spolupráce hříšníka. Žádný problém nebude vyřešen, když budeme trpně čekat, až Bůh vezme celou odpovědnost sám na sebe.
Zlozvyk nemůžete odstranit pouhým rozhodnutím, ani povoláním Boha k tomu, aby vykonal tuto práci za vás, ale jen když se sami poddáte a stanete se Božími nástroji. Od nahromaděné tíhy zla budeme osvobozeni pouze tehdy, dovolíme-li Boží moci, aby vstoupila do našich duší.
Bůh zaslíbil s námi spolupracovat, když se budeme snažit vypudit zlo ze svých životů a stát se pravými dětmi podle jeho božské vůle. „Kdo je v Kristu je nové stvoření“, říká Pavel. „Všechno staré pominulo, hle stalo se novým“. Je-li kdo v Kristu, je novou osobou, jeho staré já zmizelo, a on se stává božsky proměněným synem Božím.
Jednou z největších krás evangelia je, že Kristus proměňoval vždy bezejmenné marnotratníky. Proměnil nepevného Šimona v Petra – Skálu (Kámen - Petros - pozn. editora). Změnil pronásledovatele Saula v apoštola Pavla. Obrátil po rozkoších lačnícího Augustina ve světce Augustina. Slova Lva Tolstého, jež vyznává v „Mém náboženství“, přesně vyjadřují zkušenost, kterou s ním sdíleli mnozí: „Před pěti léty ke mně přišla víra; uvěřil jsem v učení o Kristu a celý můj život prošel náhlou změnou. To, co jsem si kdysi přál, už jsem si nyní nepřál a začal jsem toužit po tom, po čem jsem dosud netoužil. To, co se mi kdysi zdálo správným, nyní se mi stalo špatným a špatné z minulosti jsem spatřoval být dobrým… Můj život a mé tužby se dokonale změnily; dobré a zlé si vyměnilo místo“.

Zde tedy nacházíme odpověď na tu matoucí otázku. Zlo může být vypuzeno, ne však člověkem samotným, ani diktátorským Bohem, který vnikne do našich životů, ale když otevřeme dveře a pozveme Boha v Kristu, aby vstoupil. „Hle, stojím u dveří a tluku. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřeti a on se mnou“ (Zj 3,20). Bůh je příliš zdvořilý na to, aby vyrážel zavřené dveře, ale když je otevřeme skutečně věřící láskou, setkání Boha s člověkem promění naše hříchem zničené životy v zářivé osobnosti.


M.L.King
Přihlásit se
Anketa