Logo

Odpuštění hříchů

Nyní bych rád v bratrské lásce a přátelství dal mladým věřícím několik pokynů, jak by si zachovali duchovní radost a svěžest. Je předně nutné číst pravidelně Písmo svaté.... Nyní čtu pravidelně Bibli již 47 let. Bibli jsem přečet více než stokrát, a začnu-li znovu, nalézám ji vždy stejně svěží. Přemýšlejte o tom, zvláště vy, moji milí mladí bratři a sestry a nechť je vaším přáním: Kéž bych žil ke cti a slávě Boží! „Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé, kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá.“ Žalm 103,3-5

Měli bychom v tomto žalmu především dát pozor na důraz, který žalmista klade na vzdávání chvály: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho.“ Žalmistova duše a všecky vnitřnosti, tj. vše, co je v něm, v jeho nitru. Pohnutky jeho srdce, síly jeho nitra: všecko! Taková má být naše snaha. Ne, že bychom tak nečinili a Pánu neděkovali, já věřím, že děkujeme, ale náš dík má nést větší známky Ducha, aby naše srdce víc a víc tlouklo pro Pána a vše, co je v nás, chválilo, velebilo a oslavovalo Boha. Pak následuje pozoruhodný dodatek: „Dobrořeč ... jménu svatému jeho." To mohou činit jen věřící. Podle své přirozené povahy se nestaráme o Boží svatost. Přirozený člověk vyvyšuje sám sebe a chtěl by, aby Bůh byl jako on. Ve svém přirozeném stavu se staráme o svatost až na posledním místě. Jsme-li však znovuzrozeni a žijeme-li duchovně, pak je v našich srdcích skryta touha po svatosti a my se těšíme z toho, že Bůh je svatý. Pak máme také naději, že jednoho dne mu budeme podobni. Jen Boží dítě skutečné obdivuje Boží svatost a na základě toho ho velebí. V druhém verši připojuje žalmista: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho." Často jsme v nebezpečí zapomenout na dary Boží milosti. Rádi mluvíme o našich zkouškách, našich těžkostech, obětech a kříži; hovoříme však právě tak rádi a obdivujeme zrovna tak dobrotu Boží a jeho dary milosti, jimiž nás denně po celý náš život tak hojným způsobem obsypává? O to šlo žalmistovi především. A nyní k textu.

„Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti.“ To je první požehnání, které žalmista uvádí, první dar milosti, na nějž zvlášť by nechtěl zapomenout. Pozoruj, že mezi všemi požehnáními je toto požehnání první. A není to také nejvzácnější požehnání, které jsme přijali? Muže být s ním srovnáno jiné? Co znamená požehnání v obchodě — a to je něco, zač se má děkovat, — v porovnání s odpuštěním našich hříchů? Co znamená rodinný klid a pokoj (a to je též něco za co musíme být vděčni) proti odpuštění našich hříchů? Žalmista toto požehnání uvádí na prvním místě, poněvadž je to požehnání nejdražší, nejhlavnější a nejvzácnější.

Dovolte, abych se vás, milí přátelé, důrazně zeptal: Dosáhli jsme všichni odpuštění hříchů? To je to hlavní. To je to hlavní! Jsme všichni na milost vzatí hříšníci? My všichni jsme bez výjimky hříšníci. Jsme všichni hříšníci, kteří byli přijati na milost? Dosáhli jsme všichni odpuštění hříchů? To je to hlavní! Do které skupiny náležíme? Jsme hříšníci vzatí na milost, hříšníci, jimž byla sňata tíha vin, anebo hříšníci, kteří nemohou vzhlédnout v míru a pokoji, poněvadž neuvěřili oběť Pána Ježíše Krista? Zeptejte se sami sebe před Bohem: Ke které skupině náležím? Nejsem-li z Boží milosti ospravedlněn, vzat na milost, jsem bez pokoje, nemohu v pokoji a míru vyhlížet do věčnosti a nevím, jaký bude konec mého života. Je to velice vážná věc, kráčet den za dnem a nemít Boží milost.
Toto nás přivádí k otázce: Jak můžeme dosáhnout odpuštění hříchů? Jednoduše. Uchopíme-li se ve víře oběti smíření Pána Ježíše Krista. Bůh vložil v bohatství své milosti veškerý trest za všechna naše nesčetná přestoupení na svého Syna, místo aby nás zavrhl, jak bychom si byli zasloužili. Poslal Pána Ježíše na svět, který na našem místě a pro nás v naplnění celého Božího zákona získal spravedlnost, takže se Bůh na nás ubohé, vinami obtížené hříšníky, kteří věří v Pána Ježíše, dívá tak, jako bychom byli sami žili svatý a bezúhonný život Pána Ježíše. Každý hříšník, který věří a stojí před Bohem ve spravedlnosti Pána Ježíše je jím přijat. Pán tuto spravedlnost získal pro ubohé hříšníky, kteří v něho věří. Místo nás nesl Pán Ježíš každou část trestu, který jsme měli vytrpět my, bezbožní a vinami obtížení hříšníci. Bůh nechce, abychom ještě udělali něco k doplnění díla záchrany, ale abychom přijali to, co tak milostivě hříšníkům nabízí v osobě svého Syna, jehož spravedlnost přijímá pro hříšníka. Když hříšník uvěří v Pána Ježíše, začne žít jiným životem. Usiluje se líbit Pánu Ježíši; usiluje zkrášlit jeho učení a žít podle jeho vůle. Nejedná tak proto, aby tím dosáhl blaženosti nebo aby něco připojil k dílu Pána Ježíše, ale když skrze víru dosáhl blaženosti a dosáhl odpuštění hříchů v spravedlností Pána Ježíše Krista, kterou Pán Ježíš hříšníkům vydobyl, byl Bohem přijat, a tak usiluje, aby se líbil Bohu. To je cesta, jak dojít odpuštění hříchů - prostě spoléhat v Pána Ježíše a tak v něho věřit. Kdo tak činí, dochází odpuštění.

Jinou důležitou věcí je jistota odpuštění hříchů. Nečekejme, že dosáhneme této jistoty, až zemřeme, anebo dokonce až v soudný den. Toto požehnání můžeme mít hned, tu jistotu obdržet hned; z ní se smíme těšit již nyní. Ten kdo ji nemá, nemůže být na delší dobu v pravdě šťastný. Jenom ta jistota, že nám, kteří jsme tak bezbožní a vinami obtížení, jsou odpuštěny hříchy, jen ta jistota přináší mír a radost do našich srdcí. Mojí milí přátelé, těšíme se všichni z odpuštění svých hříchů? Doufám, že nikdo neřekne, že je nelze dosáhnout. První křesťané se těšili z tohoto požehnání. Věděli, v koho uvěřili a že v něm skrze jeho krev dosáhli vykoupení, totiž odpuštění hříchů. Jim bylo zvěstováno: „... že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho.“ A tak nyní každý hříšník, který věří v Pána Ježíše Krista, má odpuštění hříchů. Opravdu, takové požehnání mažeme míti nyní. Je-li někdo z vás bez tohoto požehnání, pak pros Pána a nepřestaň, dokud si nebudeš jist, že jsou tvoje hříchy odpuštěny.

Pozorujte dále žalmistův výrok! Neříká: „Kterýž od-pouští tobě některé nepravosti," ale: „všecky“ . To je vzácné. Není nám odpuštěno pět set nebo pět tisíc našich hříchů; nikoliv, každý jednotlivý hřích, takže i kdyby jich bylo nesčíslné množství, jsou nám odpuštěny všechny. Po-myslí jen na to — ač jsme tak špatní a vinami obtížení —přece každý náš jednotlivý hřích, uvěříme-li v Pána Ježíše, je nám odpuštěn. Těšíš se z toho? Já se velice těším z od-puštění svých hříchů. Ne že bych byl citově založen. Moje víra nezáleží v citech. Beru Boha za jeho Slovo a na něm zakládám. On přece řekl: „Kdo věří v Něho (v Krista), nezahyne, ale má život věčný.“ Věřím v Pána Ježíše Krista, proto jsou mi z Boží milosti odpuštěny moje hříchy. Nezdálo se mi o tom, ani jsem v té věci neměl nějaké zjevení. Někteří myslí, nemají-li nějaké zvláštní zjevení, či nevidí-li někde v koutku svého pokoje Pána Ježíše na kříži, že musí zůstat o této jistotě v pochybnostech. Já jsem neměl žádné takové zjevení. A přece po celých padesát let jsem ani chvíli nepochyboval o odpuštění svých hříchů. Po celá ta léta jsem věřil a po celý ten čas jsem se opíral o Boží Slovo zapsané v Písmě svatém; odtud vím, že moje hříchy jsou mi odpuštěny. Každý věřící, který je ochoten vzít Boha za slovo, má právo považovati se za hříšníka, který byl vzat na milost, jemuž jsou všechny hříchy odpuštěny. Je to požehnání, velké požehnání, víme-li, že naše hříchy jsou odpuštěny. Předpokládej, že bys měl 9090 hříchů a že by ti jich bylo odpuštěno 9089, tedy jen jediný hřích by zůstal neprominut. Co potom? Tento jediný hřích by nás přivedl do místa zkázy. Musíme být úplně bez hříchu, skryti v zásluhách Pána Ježíše. Jinak nejsme čisti a nemohli bychom příjít do jeho přítomnosti. Nuže, hleď, jak jsou krásná ta slova žalmisty: „Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti“ Všecky! Jak vzácné, že každý jednotlivý hřích je odpuštěn! Hříchy, spáchané našimi činy, slovy, myšlenkami, city, tělesnými žádostmi, úmysly a náklonnostmi – všechny jsou smazány, všechny jistě odpuštěny.

Nyní bych rád upozornil na něco, co by mohlo sloužit k poučení věřících, zvláště však mladých věřících. Čteme: Kterýž … odpouští.“ Tato slova nám praví, že je nám ustavičně odpouštěno. Někdo snad řekne: V Novém zákoně čteme na některých místech, že všechny naše hříchy jsou odpuštěny, a na jiných opět, jako bychom měli odpuštění teprve vyhledávat; ale tento výraz kterýž … odpouští“ říká, jak se zdá, že je nám stále odpouštěno. Zde je vysvětlení. V tom okamžiku, kdy jako hříšníci a od přirozenosti vinami obtížení zločinci u víře pohlédneme na Pána Ježíše, jsou nám odpuštěny všechny naše hříchy. Ale pak jdeme před spravedlivého soudce již ne jako vinou obtížení hříšníci, nýbrž jako děti. A v tomto postavení jako děti, třebaže jsme již očištěni od všelikého hříchu, máme v dětské prostotě předstupovat před svého Otce, kdykoliv chybujeme, (a to více méně každodenně) a kdykoli nás Duch svatý usvědčuje z našich chyb, vyznávat, že jsme tak a tak nesprávně jednali, to a ono promeškali nebo to a ono neměli udělat. V dětské důvěře máme to všechno před Pánem přiznat. Tehdy nabývají platnost slova: „Jestliže pak budeme vyznávat hříchy své, věrnýť je Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti.“ Tehdy se uplatňuje velekněžský úřad Pána Ježíše Krista. Co se našeho spasení týče, mohl Pán Ježíš na kříži říct: „Dokonáno je.“ Potom však vystoupil jako náš velekněz na nebesa, aby k dobru hříšníka prolitá krev byla neustále účinná. V tomto postavení Božích dětí máme „se vyznávat“, kdykoliv zbloudíme nebo chybujeme, abychom dosáhli otcovského odpuštění, které je nám přislíbeno. Myslím, že to mým milým přátelům postačí k vysvětlení.

„Kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé.“ To je další blahoslavenství, na které chce žalmista pamatovat. Nechceme říct, že jsou vyloučeny tělesné nemoci. Je-li někdo vyléčen pohotovostí a dovedností lékaře, je to z Boží milosti, která žehná lékařově zručnosti. Myslím však, že jsou tu míněny hlavně nemoci duše. Musíme si totiž uvědomit, že ubohý hříšník, který spoléhá na Pána Ježíše, v tom okamžiku, kdy tak učinil, svěřuje se péči nekonečně moudrého a milostivého lékaře, ač si toho není vědom. Tento lékař jej bere do své nemocnice, do svého ošetření a nepropustí ho dříve, dokud není úplně uzdraven. A jak všichni víte, není z této nemocnice a z této péče propuštěn nikdo pro nevyléčitelnou chorobu, jak tomu často bývá u lidí. Ne, nemocný je léčen dotud, dokud není zcela uzdraven od všech nemocí své duše. V tom okamžiku, kdy přijdeme do takové nemocnice, začne léčení. A i pro toho nejslabšího je tato naděje: tak jistě, jak důvěřuje v Pána Ježíše a nechce žít v hříchu, právě tak bude nakonec osvobozen od hříchů. Bůh se nás ujímá, abychom byli podobni obrazu jeho milého Syna, abychom byli svatí, uzdraveni od všech nemocí duše. Pýcha bude odstraněna; touha po jmění, světské smýšlení, popudlivost – od toho všeho budeme vyléčeni. Jaká slavná naděje, že Pán Ježíš nás nenechá, dokud nebudeme uzdraveni ode všech nemocí své duše. Pak bude naplněno to slovo: „Kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé.“ Takový je způsob jeho léčení: denně se přibližovat k úplnému uzdravení. Měli bychom se denně ptát: udělal jsem dnes krok kupředu? Jsem dnes zdravější než včera? Jsem dnes více podobný Pánu Ježíši? A o Novém roce bychom se měli sami sebe ptát: Udělal jsem minulý rok větší pokrok než předešlý? Vždyť Boží vůlí je, abychom byli podobní Pánu Ježíši a abychom z celé duše byli ochotní činit jeho vůli. Žalmista je Bohu vděčný za to, že léčení u něho stále ještě pokračuje.

„Kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj.“ To je v mnohém ohledu pravda. Pohlédněme jen na náš fyzický život. Kdyby Bůh nad námi nebděl, co by z nás bylo? Jsme stále vystaveni nebezpečím, že přijdeme o život. Tak tomu je zvlášť u malých dětí. Když si na ulici tucty dětí hrají mezi projíždějícími vozy, kdo by neviděl, že Bůh nad nimi bdí? Jak pravdivé je to slovo: Který vysvobozuje od zahynutí život tvůj“, máme-li na zřeteli fyzický život. Jakému nebezpečí je vystaven náš život, vydáme-li se na cesty. A i když nejsme na cestách ležíme doma v posteli, můžeme každým okamžikem přijít o život.

Avšak záleží ještě na něčem jiném. Náš celý život má být životem ke cti a slávě Boží. Neuvěříme-li v Pána Ježíše Krista, jdeme na zahynutí a náš život, který je nám darován, je ztracen. Náš život je vpravdě vysvobozen od zahynutí. Avšak život těch, kteří doposud nepohlédli ve víře na Pána Ježíše, je v zajetí a moci pekla, je tedy ztracen, ačkoliv byl jim dán k oslavě Pána Ježíše a měl být životem radosti pro věčnost. Hleďte, váš život bude vysvobozen od zahynutí. Dokud však se ve víře neuchopíte Pána Ježíše, není váš život vysvobozen od zahynutí. A dále: dejme tomu, že my, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše a jejichž touhou je pro něj žít, bychom byli po svém obráceni přenecháni sami sobě: jak by se asi naše kroky byly minuly; jistě bychom se vrátili zpět. Jen milostí, věrnosti a milosrdenství Božímu děkujeme, že dosud náležíme Pánu a že jsme se nevrátili zpět do světa. Jak je proto velmi důležité být za to vděčným, že jsme byli zachováni a že máme krásná zaslíbení: „kterýž začal v nás dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista“ a „nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím.“ jak požehnaná a krásná je tato naděje.

„Kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním.“ To bylo další požehnání, za které si žalmista přál být obzvlášť vděčný. Chtěli bychom jasně rozumět obraznému užití těchto slov. Je-li v Písmu svatém užito obrazu, měli bychom se snažit jasně mu porozumět, abychom byli s to pochopit, která duchovní pravda se za ním skrývá. Obraz, kterého je tu užito, je „korunování“. Všichni víme, že v nějaké zemi není korunován tucet ani půl tuctu osob najednou, nýbrž že je vždy vyvolena jen jedna osoba, aby na její hlavu byla vložena koruna jako odznak cti a moci. Tento jednotlivec však, který je k tomu oddělen a z ostatních vyvolen, dosáhne postavení cti a moci teprve tehdy, až je mu koruna vložena na hlavu. Zrovna tak nakládá Otec v nebesích s námi, kteří jsme poznali Pána Ježíše. Nejsme ani v nejmenším lepší než ti nejhorší. Jsme zrovna tak bezbožní jako vězňové ve věznici. Jsme sami v sobě právě tak špatní jako oni, zrovna tak špatní jako ti nejšpatnější v městě. Vidíme-li opilce anebo vězně, musíme si říct: Jen milosti Boží děkuji, že nejsem také takový opilec, jen milosti Boží děkuji, že nejsem také v rukou stráže. To nikdy neztrácejme z mysli, aby naše srdce bylo stále víc a více naplněno láskou a děkováním Bohu. Kdybychom totiž byli přenecháni sami sobě, váleli bychom se nyní v hříchy a byli bychom ve stavu mnohem horším. A toto měl žalmista na mysli, když prohlásil: „Kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním.“ Milosti a slitování Božímu vděčíme za všechno. Bez této milosti a slitování bychom byli podobní nejhorším z nejhorších. Kéž by toto poznání zůstalo vryto v našich srdcích, aby nás ochránilo před pýchou a před domněním, že jsme lepší než ostatní, aby tak naše srdce zůstalo spíše naplněno vděčností a láskou k Pánu Ježíši.

„Kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, takže se obnovuje jako orlice mladost tvá.“ Pozoruj, opět obraz: staří orlové, kteří odhazují své peří – a sotva tak učinili, jejich síla je obnovena a jsou opět silní a statní. S žalmistou, jehož věk pokročil, tomu bylo podobně. Proto byl udiven, když viděl, co Pán pro něho učinil. Jeho dík se neomezuje jen na potravu pro tělo, ačkoliv i každá kůrka chleba a kapka vody má být zahrnuta v naše denní děkování, neboť tělo je silné a mocné jen potravou, která je nám dána. Žalmista chtěl říct, že jeho ústa byla nasycena dobrými věcmi, jako je orel nasycen dobrou potravou. Ale mnohem více než toto: jeho dík se vztahuje obzvlášť na duchovní pokrm, kterým byla obnovena jeho duchovní síla. Nuže, moji milí přátelé, to je to hlavní. Není naprosto zapotřebí, aby starší věřící byli čím dál tím unavenější, ztráceli život a duchovní zájem a smýšleli světsky. Když žalmista zestárl, nezačal smýšlet světsky, nebyl unavený, ani chladný a tělesný, nýbrž jeho duchovní síla byla obnovena. Tak tomu může být i u nás. Je velikým omylem, myslíme-li si, že náš duchovní život jen dva nebo tři roky po našem obrácení je zdravý a svěží, a náležíme-li Pánu déle, 5 nebo 10 let, že budeme poznenáhlu chladnout. Může a má tomu být docela jinak. A ochladneme-li, pak nežijeme k Boží slávě. Žalmista byl v pozdějších letech svého života v Pánu šťastnější, smýšlel duchovněji a ke konci života měl více duchovní svěžesti a síly než na začátku. Ó, moji milí mladší bratři a sestry, nemáte před sebou naději na dny plné únavy a bídy, nikoliv, před vámi jsou dny plné jasu a štěstí.

Ke cti a slávě Boží chci vám posloužit svým vlastním svědectvím. Jsem nyní šťastnější než před 51 lety, kdy jsem uvěřil, mnohem šťastnější než před 50 lety, 40 lety, mnohem šťastnější než před 30, 20 či 10 lety. Čím více jsem stárnul, moje radost a pokoj a blaženost v Pánu tím více rostly. Proč se o tom vlastně zmiňuji? Ne abych se chválil, neboť to všechno je z Boží milosti, nýbrž abych své mladší spoluvěřící povzbudil, že mohou očekávat mnohem větší věci od Pána, jehož ruka není nikdy ukrácena.

A jak se zpívá v jedné anglické písni: „Víc a víc, víc a víc,“ tak se nám má více a více dostat. Vyhlížejme po tom, neboť Bůh se těší z toho, může-li dát více milosti. Více a více dávat, to je radostí a potěšením jeho srdce. A proč by tak nemělo být? Proč bychom neměli na konci života dostat to nejlepší? Je snad Bůh dnes jiný? Naprosto ne! A je snad Bible také jiná než dříve? Ne, máme totéž požehnané Slovo. Je snad síla Ducha svatého menší? Nikoliv! Pán Ježíš je stále ochoten žehnat. Slovo, které dnes máme, obsahuje celé zjevení. Nebeský Otec má totéž srdce pro své dítky. Nic nám tedy nemůže zabránit, abychom s přibývajícím věkem byli v Pánu šťastnějšími. A nejsme-li šťastni, co je toho příčinou? Nějaký důvod tu musí být a my se musíme sami sebe ptát, proč nejsme šťastnější a šťastnější.

Nyní bych rád v bratrské lásce a přátelství dal mladým věřícím několik pokynů, jak by si zachovali duchovní radost a svěžest. Je předně nutné číst pravidelně Písmo svaté. Jen tak se může naše blaženost v Pánu rozmáhat. Čtení Písma svatého je Bohem ustanovený prostředek k výživě vnitřního člověka. Nebudete růst, budete-li zanedbávat Písmo svaté. Zůstanete duchovními dětmi, ba víc, stanete se duchovními zakrslíky. Váš život nebude ke cti, ale k necti Boží. Boží děti jsou po svém obrácení zde na světě ponechány jako sůl světa. Jen velice málo svých dětí bere Bůh po jejich obrácení k sobě, většinu jich nechává na zemi, aby tu žily k jeho cti. A Bůh nebude námi oslaven, nebudeme-li pravidelně číst Boží Slovo, nepřicházíme-li den ze dne k němu s modlitbou v srdci. Uvažujme a přemýšlejme o tom z hlediska svých vlastních potřeb! Především bychom však měli Písmo svaté pročíst po pořádku a nevybírat si tu a tam některou kapitolu. Toto vám pravím v lásce. V prvních letech po svém obrácení jsem nešel kupředu na cestě Boží, poněvadž jsem opomíjel čtení Bible. Ale jakmile jsem ji pravidelně začal číst a pročetl ji se zřetelem na vlastní srdce a duši, rostl jsem duchovně. Můj pokoj a radost se více a více rozmáhaly. Nyní čtu pravidelně Bibli již 47 let. Bibli jsem přečet více než stokrát, a začnu-li znovu, nalézám ji vždy stejně svěží. Přemýšlejte o tom, zvláště vy, moji milí mladí bratři a sestry a nechť je vaším přáním: Kéž bych žil ke cti a slávě Boží! A jste-li již středního věku a doposud jste zanedbávali čtení Bible, začněte nyní vážně. A když budete číst s modlitbou a budete toužit uskutečnit to, co v ní naleznete, bude váš pokoj a radost stále větší a větší. Pak bude možno o vás říct: „… takže se obnovuje jako orlice mladost tvá.“ Jak zářivý bude pohled do věčnosti, odpočineme-li na vzácných slovech Písma! Kéž to pán milostivě dá, aby každý z nás tak mohl učinit!


Jiří Müller slovy E.H.Broadbenta
Přihlásit se
Anketa