Logo

Okolnost

Jak se člověk dostane k víře v Krista? Kdy se začne ptát? Co přináší "poušť"? Jsme

navlečení

probodení

perly

v perlovém závěsu

nekonečných nití



Na listech javoru

se krví rosa třpytí.



Na květech lotosu

má čirou příchuť slz

čirou a průzračnou.



/Brno 2003/



Jmenuji se Dana Popovská. Narodila jsem se v Brně jako nejstarší ze tří dětí.

Vyrůstali jsme v křesťanském evangelikálním prostředí a dětství jsme prožili na samotě na okraji města Brna.

Místo, kde jsme bydleli bylo součástí areálu oploceného ostnatým drátem se vstupem přes vrátnici, kde probíhaly odposlechy telefonů a rušení signálu zahraničních rozhlasových stanic. Naši tady pracovali jako domovníci, starali se o ovocný sad a budovy a táta tu začal chovat ovce.

Tady jsem prožila společně s mými dvěma mladšími bratry dětství, tady jsem začala číst mayovky a foglarovky, tady jsme dělali závody v jízdě na kole, a chodívali kilometry na autobus do školy a ze školy.

Poprvé jsem o Bohu a Pánu Ježíši Kristu slyšela v "besídce" tedy v brněnském Křesťanském sboru, kam naše rodina chodívala vždycky v neděli.

Doma se o Bohu nebo těchto záležitostech nikdy nemluvilo, ani jsme se společně nemodlili, takže jsem nabyla dojmu, že je to věc jednotlivců, soukromá záležitost, že mluvit o něčem, co nás přesahuje je zbytečné, že jde o to to prožívat. A z toho, co jsem se dověděla ve sboru, jsem pochopila, že jde o vážnou věc, o zásadní rozhodnutí. Jestliže zrovna já jsem se dozvěděla o tom, že Bůh žije, že nás miluje a Pán Ježíš položil svůj život pro nás, pro mě, pak na to musím nějak zareagovat, musím mu poděkovat. Dlouho jsem nevěděla jak a dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat.

Až jedné lednové noci, když mi bylo asi devět nebo deset let jsem ve svém pokoji, jehož okna vedla na západ, jsem poprvé vážně, přímě, s obavou a s bázní, nahlas v modlitbě mluvila k Bohu a poděkovala Pánu Ježíši za to, že za mě zemřel, prosila jsem, aby mě chránil a vedl tam, kde mám být, že ho chci následovat. Všude byla naprostá tma a ticho a bylo slyšet jen tlukot srdce. A mnou projela obrovská vlna radosti a pokoje. Chvíle ve tmě, kdy vidíte a víte, že nemusíte rozsvítit, protože nějaké zvláštní světlo najednou září ve vás, až jste z toho celí překvapení a roztřesení, že je to úžasné. Chtěla jsem to jít někomu říct, ale došlo mi, že není komu a že bych stejně nenašla slova. Lehla jsem si a byla jsem si jistá, že ve svým životě mohu čekat zvláštní věci.

Takže jsem zvolila taktiku mlčenlivého pozorování, sledování z úkrytu. V besídce se mluvilo, stále o tom samém a já chtěla slyšet něco jiného, co dělat dál, co má člověk dělat, když uvěří. Když jsem pak jednou řekla, že jsem uvěřila, bylo mi jedno, co si kdo o tom myslel, protože jsem měla jistotu.

Přistoupila jsem na jejich realitu, učit se a poslouchat. A odpovědi na své otázky jsem hledala sama.

Začala jsem jezdit na prázdninové pobyty s dětmi z Českého Těšína a severní Moravy, kde jsme měli příbuzné a na tábory v indiánských tee-pee s brněnským dorostem - "poutníky"

Vždycky mě dokázala úplně vyvést z míry moje babička, která dokázala naprosto přirozeně a otevřeně mluvit s lidmi o Bohu, třeba, když jsme jeli někam vlakem, říkala jsem si, jak je to možné...co to se mnou je, že to nedokážu... Od babičky a dědečka jsem taky tehdy dostala svou první bibli v kralickém překladu.

Velká změna nastala, když jsme se přestěhovali do centra Brna. Najednou jsem ztratila svoje oblíbená místa, stromy, kamarády, které jsem znala od školky a se kterými jsem se ani nerozloučila, Rozhodla jsem se, že nechám všechno za sebou. Trvalo mi snad rok, než jsem se z toho trochu vzpamatovala. Blízko nás bydleli příbuzní, moje sestřenice a bratranci, a s rodiči jsme často jezdili na skály, protože se věnovali skálolezení.

Hodně jsem v té době četla a od lidí jsem si držela odstup. Snažila jsem se vždycky přátelit se všemi, a zároveň s nikým ne moc. A včas se vytratit, "zmizet za plotem z ostnatého drátu", udělat za sebou tlustou čáru.

Hledala jsem svou svobodu, která by byla nezávislá na lidech. Jaký smysl má budovat nějaké vztahy s lidmi, když je to tak složité a tak marné, člověk člověku stejně nerozumí, žije si ve svém světě, proč říkat lidem o Bohu, na důležité věci, stejně, každý musí přijít sám.

Přesto jsem chodila pravidelně do "poutníků", přesto jsem chodila nahrávat pořady pro děti do TWR

Přesto jsem četla Bibli, přesto jsem chodila na shromáždění do sboru. Ale to všechno byl jen proud na povrchu. Tiše a nenápadně se mi vytrácela radost ze spasení a já jsem neměla sílu to změnit. Tiše a nenápadně se mi začal zhoršovat zdravotní stav. A já myslela, že není žádný problém to zastavit.

A tak jsem se modlila, aby mi Bůh dal možnost, aby mi ukázal cestu.

A On mi dal šanci, dal mi jeden rok. Postavil mě do situace, které jsem se vždy obávala, mohla jsem prokázat to, že se na něho spolehnu, že mi dá moudrost a sílu to zvládnout. Šlo o to, že mě Bůh do cesty přivedl dívku, která byla hodně na dně, která měla po nezdařeném pokusu o sebevraždu, která měla hlavu plnou toho, že svět je nespravedlivý, měla komplexy a přitom k tomu neměla v mých očích důvod, nešla jí škola, a chtěla se někoho zachytit, potřebovala se o někoho opřít. Věděla jsem naprosto jistě, že je to Boží vedení, ta dívka se vším všudy přestavovala to, čím jsem opovrhovala. A Bůh mi to postavil na oči tak jasně, zhmotnil můj strach a dal mi možnost ho překonat v lásce.



Můžu jenom říct, že jsem to nechtěla vidět, nechtěla jsem si to připustit. nechtěla jsem a už jsem ani nemohla se k ní sklonit a vytáhnout ji. Měla jsem v oku ne třísku, ale trám. Má situace byla den ode dne zoufalejší. Modlili jsme se na skupince s mým bratrancem, ale Bůh mlčel a já jsem věděla, že se děje něco vážného a že někde bloudím, ale naprosto jsem nevěděla v čem a neviděla jsem východisko.

Ponořila jsem se do knížek a zase jsem za sebou strhla všechny mosty, úplně a bez milosti, bez návratu, bez rozloučení. Psal se rok 1994, byl podzim a já odešla do nemocnice. Usnula jsem jako Jonáš na lodi v bouři, usnula jsem spánkem smrti, utíkala jsem a lidi v Ninive mi byli ukradení.

Řekla jsem "Pane nezvládám to, ať smím zemřít, nebo mě dokonale uzdrav".

Nepočítala jsem s "rybou". Nezemřela jsem ani jsem nebyla dokonale uzdravena. Od šestnácti let jsem po operaci míchy ochrnutá a pohybuji se na vozíku.

Jako verš pro sebe jsem tehdy dostala zaslíbení z Malachiáše 3, 20 (4,4) "Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích."

Bylo mi jasné že musím prožít a porozumět tomu, co je to "bázeň před Hospodinem."

Byla jsem v propasti, ale snažila jsem se z ní vyhrabat vlastním úsilím. Tehdy jsem se probudila a viděla to, co jsem předtím nebyla schopná vidět, ponížil mě do prachu, abych viděla, Jeho lásku, jak moc nás miloval, že přišel, a chtěl abych to pochopila a uměla a chtěla Jeho lásku a světlo předávat a žít. Uvedl mě na poušť, aby mě učil, uvedl mě na poušť a udržoval mě naživu.

Já jsem si řekla, že takto nechci žít, že si dám tři roky.

Vysypala jsem ze své bible všechny záložky a papírky, chtěla jsem, aby ke mně Bůh mluvil, nechtěla jsem Jeho Slovo jakkoli spoutávat. A tak jsem se ptala jako Job, Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?

A On ke mně mluvil skrze své Slovo mocně a úžasně. A mě jeho Slovo sekalo, jeho Slovo pronikalo jako meč do srdce. Ale já jsem nenacházela místo k opravdovému návratu a pokání. Ke konci třetího roku jsem zrovna četla knihu Popraviště od Ajtmatova a věděla jsem, že právě teď stojím na popravišti a že mně vypršel čas, ale že stále ještě mám možnost návratu a možnost volby - život nebo smrt.

A nastal jeden lednový týden a přibližně v tu stejnou dobu, kdy jsem se před deseti lety poprvé obrátila k Pánu Ježíši, jsem se nyní o deset let později k němu vracela, byla to zvláštní noc a zvláštní týden. A Jeho odpověď byla okamžitá a jasná. Četla jsem Iz. 58 a další místa měla jsem sílu a odvahu jít dál.

Heidegger jednou napsal, že opravdový obrat nastává mezi voláním naslouchajícího a nasloucháním volaného. Myslím, že to tak opravdu je. Vždyť Bůh nás neustále volá "Obraťte se ke mně celým srdcem."

Co dál? Být úplní, být celí prostoupeni jeho láskou, být sami sebou průzračně v Bohu. Neustále se znovu a znovu probouzet k Němu. Naslouchat a dívat se Jeho pohledem.

Mnoho situací, do kterých se dostáváme se nám příčí, nesouhlasíme s tím co se děje, ale zároveň je to vždy výzva a příležitost. A já jsem měla možnost se setkat a mluvit s mnoha lidmi, se kterými bych se za normálních okolností vůbec nepotkala. Každou situaci můžeme vidět jako šifru, které máme možnost porozumět, jestliže se umíme dívat a naslouchat, a vždy je tu prostor do té situace zasáhnout svým jedinečným způsobem. A to proměňuje.

Boží vedení buďto vůbec nevnímáme nebo nás zaskočí a překvapí, takže nejsme schopni správně zareagovat. A na to říká Pán Ježíš "Bdětě!" Být otevření tak, aby z nás v každé chvíli vyzařovala Boží přítomnost a zvěst, že jsem jeho dětmi, jeho učedníky, jeho přáteli. Do jaké míry jsme otevření, do jaké míry umíme dávat a přijímat, do jaké míry na něj spoléháme?

Největší bariéry jsou v našem myšlení, v naší uzavřenosti.

Ten rok jsem namalovala své dvě první práce - "Poušť" a "Probuzení".

Od té doby mě Pán úžasně vedl a dával mi možnosti jak růst v Něm a ve vztahu k lidem.

Máme velkou výsadu, přistupovat k Bohu nebe i země s důvěrou v Kristu.

Nejde o to utéct ze světa, ale svět vymést ze svého srdce, veškerou spoutanost, nelásku, odcizení, povrchnost. Jde o to být opravdovými, otevřenými, přímými učedníky Pána Ježíše,

Křesťanství pro mě znamená opravdovost, polemiku a odlišení, znamená poslechnout výzvu "Pojď a následuj mě."

Považuji za Boží milost, že žiji, že věřím a že o tom mohu mluvit.

Mohu svědčit o tom, že Bůh je živý, že každého zná dokonale, a podle toho jaký je, tak ho vede, tak s ním jedná, že promlouvá vždy k jednotlivci v jeho konkrétní situaci.

Nyní studuji Pedagogickou fakultu MU v Brně, obor výtvarná a občanská výchova.

Letošní rok je pro mě významný tím, že jsem se v květnu nechala pokřtít a že jsem mohla poprvé vystavovat některé své práce v kavárně Alfa při DKP Bethel.

Ve svých obrazech se snažím nastínit otázky našich rozhodnutí a voleb, našich možností a hranic,

snažím se vytvořit nějaký prostor pouště, kde se člověk může zastavit nad sebou a svou cestou a ptát se, naslouchat a objevit pramen života . Exupéry jednou ve Válečných zápisech napsal: "Zmírali jsme žízní... A tu žízeň, jaký div, bylo kupodivu možno utišit jen v poušti, nebo vítězstvím nad nocí..."

Jan 4, 13 Ježíš jí odpověděl:… Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody, tryskající k věčnému životu."