Logo

Otázky společenství a inspirace

Kdo to byl John Nelson Darby? Co je obsaženo v učení o "Církvi v troskách" a proč je toto učení nepřijatelné? Co napsal Dárbymu Groves? O co se jednalo v otázce Bethesdy a Bristolu? Jakým způsobem označil tyto milé bratry Chapman? Setkání v Plymouthu, ve kterém měli osobní kontakty s Dublinem a Bristolem, byla brzy vlivná, jak jejich počtem, tak pozoruhodným obdarováním vůdců a učitelů. Byla to právě důležitost těchto setkání, ze kterých pochází označení „plymouthští bratři.“ Mezi jejich učiteli byli nejvýznačnější Benjamin Wills Newton a J. N. Dárby. Druhý zmíněný se později připojil ke shromáždění v Londýně, ale oddal se cele službě Slova a neustále a často cestoval, aby sloužil v Plymouthu.

Dárby, ačkoli opustil anglikánskou církev, stále, na rozdíl od většiny ze společnosti, vyučoval křest nemluvňat. Jeho učení se od učení anglikánské církve lišilo a podobalo se spíše Pelagiusovi, který křest považoval za uvedení křtěnce do kruhu, ve kterém je schopen přijmout Boží milost. Zatímco F. W. Newman, který jednu dobu spolupracoval v Bagdádu s A. N. Grovesem, se stal mocným zastáncem racionalismu, jeho bratr John Henry Newman se stal hlavním vůdcem Tractarianského, neboli oxfordského hnutí, skrze který začala obnova anglikánské církve, John Nelson Dárby prošel obdobími ne méně význačnými.

Podmínky ve francouzském Švýcarsku


Roku 1838 Dárby přijal pozvání do francouzského Švýcarska. Duchovní podmínky se zde zdály být příznivé pro obnovu. Služebníci státní církve byli většinou zasaženi racionalismem tehdejších dnů. To vedlo do hnutí svobodné církve, které nicméně nesplnilo požadavky jejich přívrženců. O sto let dříve Zinzendorf a jeho skupina pomocníku vytvořili značnou společnost, která opravdově hledala a svědčila a některé stopy z jejich práce stále zůstaly. V sousedství Jurských hor stále existovaly duchovně založené sbory věřících, kteří byli dříve pronásledováni jako Novokřtěnci. V Ženevě ovoce četby Bible prostřednictvím Roberta Haldena také zůstalo. Hlavní vůdcové hnutí svobodné církve byli ovlivněni právě jimi a jeden z výsledků byl patrný v shromáždění zvaném „Nová Církev“, které se scházelo od roku 1818 v Bourg de Four a pozděli v kapli Pélisserie.

Další hnutí nastávala nebo se děla, jednak uvnitř, ale i vně státní církev. Spojení s S.H. Fröhlichem dalo od roku 1828 vzestup probuzení; Gaussen a Merle D´Aubigné se snažili vyvést státní církev pryč od racionalismu k učení Kalvína; další bojovali za doktrínu církve a státu a vytvořili svobodnou církev, jako Vinet, který spolu s osmi dalšími teology opustili státní církev roku 1840 a o pět let později byli následováni velkým počtem pastorů.

Uprostřed takovéhoto vzrušení a změn, Dárby se svým ohromným obdarováním nalezl připravené uši. Po nějakou dobu byl spojen s církví Bourg de Four. Jeho služba byla nanejvýš přijímána, když mluvil o návratu Pána, místa kde se v tomto ohledu nachází Církev a o věřícím co se týče „v Kristu“, a když rozebíral prorocká Písma. Jeho touha mít společenství se všemi věřícími bez ohledu na jejich církevní spojení, mnohé zaujala. Jeho setkání v Lausanne, která měla velkou účast a byla vysoce ceněna, pozvolna kolem něj vytvořila skupinu – „setkání“ – kde dále rozvinul své příznačné nazírání na Církev.

Dárby a dispenzace


S ohledem na různé dispenzace neboli různé způsoby Božího jednání s lidmi, se Dárby domníval, že lidé vždy odpadli již od začátku:
…V každém případě zde bylo celkové a okamžité selhání ze strany lidí, jakkoliv mohla být Boží trpělivost tolerantní a stále z milosti pokračovala, jednalo se o dispenzaci, ve které člověk tedy selhal již v počátku. A dále…není zde žádný případ, kdy by byla dispenzace napravena, ačkoli mohlo nastat částečné obnovení na základě víry.“

Příklady těchto pádů na začátku dispenzací jsou Noeho opilost, Abramův odchod do Egypta a zapření Sáry a vytvoření zlatého telete lidem Izraelským.

To samé je tvrzeno o Církvi. „Bylo zde“, Dárby se domnívá, „morální odstoupení od Boha na prsou křesťanství.“ Dokonce již za života apoštolů „odpadnutí“, „nebezpečné časy,“ „poslední hodina“, „odpadnutí od víry“, dílo „tajemství nepravosti“, byly již přítomné. Apoštolové selhali v tom, aby předali Pánovo pověření jít do celého světa a kázat evangelium každému stvoření a zůstali pouze v Jeruzalémě, ze kterého měli utéct. Nový apoštol – pohanů - byl povolán, aby doplnil jejich nedostatek. „Tedy“, píše Dárby, „… dispenzace zrovna jako všechny ostatní selhala a rozlomila se v samém počátku… rozlomila se v začátku – ještě nebyla plně ustanovena, než projevila úpadek.“

Jeho učení ohledně Církve


Ptá se potom, jestli jsou věřící kompetentní „v našich dnech, utvořit organizované církve na základě modelu, jak předpokládají, původně jednoduchých církví“ a „jestli vytvoření takovýchto těl je přijatelné vůli Boží?“ Jeho odpověď je „Ne,“ protože „církev se nachází v ruinách… první odpadnutí je osudné a je základem soudu… Písmo nikde nezaznamenává obnovení z takového stavu…Písmo volá na poplach,“ poukazuje, „celkový stav duše k rozpoznání, že žijeme v odpadlictví, se rychle řítí ke konečnému dovršení, místo Církve nebo dispenzace, kterou Bůh udržuje svou důvěrnou milostí.“
Píše, že v Písmu vidíme:

„(1) jednotu všech dětí Božích; (2) jednotu všech dětí Božích v každém místě;… tento stav věcí, který se objevuje v Písmu, již déle neexistuje a je třeba řešit otázku nejinou než tuto: Jak by měl křesťan soudit a jednat, když stav věcí, který je nám předkládán ve Slově již déle neexistuje? Řeknete, „je třeba ho obnovit.“ Vaše odpověď je sama o sobě jedním důkazem zla. Předpokládá, že je zde moc v nás. Raději bych řekl, poslouchejte Slovo a buďte mu poslušní, když se aplikuje k takovémuto stavu úpadku. Vaše odpověď bere za samozřejmé dvě věci: zaprvé, že je Boží vůlí znovu ustanovit správu (ekonomiku) neboli dispenzaci na těch původních základech, poté co selhaly; a zadruhé, že jste jednak schopni a jednak pověřeni, abyste takovou nápravu udělali.

… před tím než mohu souhlasit s vašimi nároky, musím chápat, nejen to, že Církev byla taková v počátku, ale tím spíše, že je dle Boží vůle, aby byla obnovena ke své původní slávě; a ještě dále, že nezávislá jednota „dvou nebo tří“ nebo dvou nebo tří a dvaceti, nebo několika takovýchto uskupení, jsou každé z nich oprávněno, v jakékoliv lokalitě, titulovat se označením Církev Boží, když původně byla tato Církev shromážděním všech věřících v té které oblasti. Musíte mi tedy mimoto objasnit, pokud předpokládáte takovéto místo, že jste byli tak úspěšní prostřednictvím daru a moci Boží ve shromáždění věřící, se kterými můžete pravdivě označit ty, kteří odmítli vaše volání jako schizmatiky, samo-odsouzence, a cizince co se týče Boží Církve. A nechte mne zde spoléhat na té nejdůležitější úvaze, kterou ti, kteří směřují k zakládání církví, přehlédli. Měli své myšlenky tak plně zaměstnány ve svých církvích, že téměř ztratili ze zřetele Církev.

Jeho teorie „Církev v troskách“


S ohledem na Písmo, celkový součet církví zde na zemi tvoří Církev, nebo přinejmenším Církev na zemi; a Církev na jakémkoliv daném místě nebyla nic jiného než pravidelné spojení se ať už vytvořené části celkového těla Církve, to je řekněme, celkového těla Kristova zde na zemi; a ten, kdo nebyl členem Církve na místě, kde žil, nebyl ani členem Kristovy Církve vůbec…“ Církev je ve stavu trosek… pokud vyznávající tělo není ve stavu trosek, potom se ptám našich nesouhlasících bratrů, proč jste ji opustili? Když to tak je, potom vyznejte tyto trosky – toto odpadnutí – tento odklon od původního jednoduchého postavení…

Jak tedy bude Duch pracovat? Jaké bude jednání této víry jednotlivce? Rozpozná, že se jedná o trosky; bude to mít na paměti před svým svědomím a bude pokořen důsledky, které z toho plynou. A měli bychom my, kteří jsou vinni tímto stavem věcí, předstírat, že se máme do toho pustit jen my a uzdravit ji? Ne; takováto touha by jenom dokázala, že také nejsme v této věci pokorní. Raději pokorně zkoumejme, co Bůh říká ve svém Slově o takovémto stavu věcí; a nesnažme se jako hloupé děti, které, když rozbijí vzácnou vázu, snaží se spojit rozbité kousky a poskládat je, aby skryly poškození před druhými.

Stavím tento argument před ty, kteří usilují zorganizovat církve. Pokud skutečné církve existují, takovíto lidé nejsou voláni k tomu, aby je vytvářeli. Pokud, jak oni říkají, existovaly na počátku, ale přestaly existovat, v tom případě je dispenzace v troskách a ve stavu celkového odklonu od svého původního postavení. Snaží se tedy o to opět ji vybudovat. Tato snaha je to, co musí obhájit; jinak je úsilí bez jakékoliv záruky… Jít a snažit se přetvořit Církev nebo církve na základech, na kterých stály původně, je nejdřív nutné uznat tu skutečnost, že zde existuje úpadek bez předkládání sebe samých jako svědky Boha, co se jeho záměrů týče s odkazem na tento stav trosek…

Otázka, která je před námi, není zda takovéto církve existovaly v době, kdy bylo Slovo Boží sepsáno; ale jestli, potom co byly, díky důsledku hříšného člověka, přestaly existovat, a věřící byli rozptýleni, ti kteří převzali úřad apoštolů nebo znovu ustanovili církve na jejich původních základech, a to že tak jednali, snažili se znovu ustanovit celou dispenzaci, skutečně vnímali Boží vůli, a jsou vystrojeni mocí k dokončení úkolu, který si sami předsevzali… Pátrám po tom, co Slovo a Duch říká o stavu odpadlé Církve, než bych byl tak arogantní, že bych si přisuzoval kompetentnost k uskutečnění toho, co Duch dříve promluvil o původním stavu Církve.

To na co si stěžuji, je to, že myšlenky lidí pokračovaly a to, co Duch nechal zaznamenávat, že existovalo v jednoduché Církvi, bylo napodobeno, namísto toho, aby se hledalo, co Slovo a Duch prohlašují ohledně dnešní stávající situace… Poslušnost a ne napodobování apoštolů je naší povinností v takovýchto okolnostech… Když je nám řešeno, že veškeré směřování církví jsou pro všechny časy a místa, troufám si zeptat se jestli se týkají i období a míst, ve kterých církve neexistují a jsme vedeni zpět k prošetřování – pokud je dispenzace v troskách, kdo může vytvářet církve?...

Setkání v „jednotě těla“


Pokud je mi položena otázka, co mají děti Boží dělat ve stávajícím stavu Církve, moje odpověď je velmi jednoduchá. Jsou povinny setkávat se v jednotě těla Kristova mimo svět… co se týče podrobností, dbejme na zaslíbení Pána „Nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich“ (Matouš 18,20). To je to, co potřebuje srdce milující Boha a je unavené ze světa. Počítejte se zaslíbeními Páně, ohledně vás děti Boží, učedníci Ježíše. Pokud se dva nebo tři z vás setkají v jeho Jméně, on tam bude. Právě tam Bůh dal své Jméno, jako byl v chrámě v Jeruzalémě. Nepotřebujete nic jiného než setkávat se společně ve víře. Bůh je uprostřed vás. Vy uvidíte jeho slávu… Pamatujte také, že když se učedníci společně sešli, bylo to k tomu, aby lámali chléb… Pokud nás Bůh posílá nebo mezi námi vzbudí některé, kteří mohou nasytit naše duše, přijměme jej s radostí a vděčností od Boha, s ohledem na dar, který mu byl dán… Nikdy nedělejme žádné regulace; Duch svatý vás povede… Co se týče kázně, pamatujme, že oddělení je extrémní zdroj… Zachovat svatost Pánova stolu je nezvratná povinnost. Jsme ji dlužni Kristu samotnému. Mohou nastat případy, ve kterých se stavíme se strachem vůči projevům hříchu (Juda 23); ale na druhé straně, buďte opatrní před duchem odsuzování, jako před ohněm ve vaší domácnosti! „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich.“ Kdyby celkový společný systém přišel v nic, vrátím se k jistým nezměnitelným principům, ze kterých se vše odvozuje. Tato samostatná věc, ze které všechno pramení, ke které byl připojen Kristus, nejen jeho jméno, ale jeho kázeň – moc svázání a ztráty – je shromáždění vespolek „dvou nebo tří.“

Ohledně odchodu ze shromáždění, nebo vytvoření, jak se to nazývá, jiný stůl, Dárby píše:

Nemám z toho až takový strach, jako někteří jiní bratři, ale musím vysvětlit své důvody. Kdyby to či ono setkání bylo Církví na tom místě, opustit ji, by znamenalo oddělení se jednotlivce od shromáždění Božího. Ale vzhledem na tu skutečnost, že tam kde se sejdou dva nebo tři v Kristově jménu, on je uprostřed nich a požehnání i zodpovědnost Církve je, v jistém smyslu taktéž, pokud kteříkoliv Křesťané nyní vytvoří Církev, nebo udělají jakýkoliv formální čin, který to předstírá, měl bych je opustit, protože se jedná o falešný nárok a popření toho samotného svědectví, o stavu trosek, ke kterému nás Bůh vede, abychom ho vyjádřili. Přestalo by se jednat o stůl lidu a svědectví o Bohu, nakonec – inteligentně… Ale, později, na druhé straně, společné svědectví pravdě je nejvyšší možné požehnání z výšin. A myslím si, že pokud by kdokoliv, i když tělem, oddělený od dvou nebo tří, kteří chodí zbožně před Bohem v jednotě celkového těla Kristova, nebyl by to ani tak čin kacířství, ale zcela nutně by se připravil o požehnání z Boží přítomnosti.

Auguste Rochat


Mezi mnohými ve Švýcarsku, kteří vyvracely Dárbyho názory, byl jak charakterem, tak schopnostmi jedním z nejvýznačnějších Auguste Roachat. Poukazoval na vyjádření „Církev v troskách,“ a ukazoval, že Církev jako sjednocené tělo nemůže být v troskách, ačkoli jednotlivci mohou odpadnout. Poukazoval, že zatímco svatá Písma mluví o shromážděních, nenazývají skupinu věřících, kteří žijí na zemi a jsou odděleni jeden od druhého na různých místech – Shromážděním nebo Církví. Církev, jako obecné shromáždění, zahrnuje věřící všech časů a míst, jak ty, kteří již déle nežijí na zemi, tak ty, kteří se ještě ani nenarodili: místní shromáždění jsou navzájem provázány pouze poutem bratrského společenství. Dárbyho domněnky, že pouze apoštolové nebo jejich zástupci měli právo ustanovit starší ve sborech, ale že v těchto dnech odpadlictví osob, které jsou k tomu obdarovány Bohem za účelem zvláštní služby, mohou být rozpoznány, ale ne žádným oficiálním ustanovením. Rochat odpověděl, že zde není žádná pasáž Písma, která by to podporovala, ale proti tomu shromáždění měla toto právo jejich volby k výběru lidí pro jistý úřad v církvi a postavili je před apoštoly, kteří je mohli rozpoznat a vložit na ně své ruce.
Rochat odmítl přijmout Dárbyho vyjádření „trosky“ nebo „odpadnutí“ za přijatelné, co se Církve týče. Řád věcí nemůže odpadnout, pouze jednotlivci mohou. Skutečné Shromáždění nikdy neodpadne. Slovo Boží nikdy nehovoří o odpadnutí Církve.

Charakter Dárbyho učení


Dárbyho teorie okamžitého selhání každé dispenzace a především „troskách Církve“ a dedukce, ke kterým z toho došel, ho postavilo v zásadě vůči všem těm, kteří během dějin Církve, buďto dodržovali učení a vzor Nového zákona, nebo se navrátili k Písmu jako k jistému a zůstávajícímu průvodci.
Jeho pohledy, že církve přestaly existovat téměř již v době, když byly napsány epištoly – jako jejich směrnice, by znamenaly, že velká část Nového zákona by byla neaplikovatelná do stávající situace.

Jeho učení ruší nezávislost shromáždění věřících a jejich bezprostřední spojení s Pánem, který je přivedl do těla. Uvedení nebo vyloučení jakékoliv části se vztahuje na celek; takže způsob shromáždění (kongregační) vyměnil za způsob katolický.

Ačkoli odsuzoval zakládání církví přesto shromáždění dvou, tří nebo více, které vedl k tomu, aby projevovali moc kázně, nejen v jejich místních kruzích, ale rozšiřovali celý systém, jehož tvořili část.

Míra duchovního požehnání


Navzdory těmto omezením, velká část duchovní moci a požehnání vyústila z části Dárbyho učení, které oživilo pravdy obsažené v Písmu. Nejenom, že naznačil slabosti existujících denominací, ale jeho služba stimulovala víru v Boha a zaměstnávání se Božím Slovem, což uspíšilo očekávání na Pánův návrat a spolu s tím spojené posvěcení a zdůraznění svobody Ducha, který dává dary, jak sám chce skrze rozličné členy těla Kristova. Prožívali mnoho duchovních požehnání během těchto setkání. Okolo 60 členů shromáždění v Bourg de Four se oddělilo (1842) a přidružilo se k Dárbyho setkáním a v Conton de Voud mnozí opustili svobodnou církev a učinili stejný krok.

Dopis Grovese Dárbymu


Na Dárbyho vývoj se pohlíželo jako na nebezpečné tendence, někteří jej stále osobně pozorovali s neslábnoucí láskou a respektem, jak je možné vidět z dopisu, který mu roku 1836 napsal Groves, když odjížděl opět do Indie po návštěvu Anglie. Napsal:

…Přál bych si být ujištěn, že nic neodcizilo mé srdce od Tebe, nebo nesnížilo mé přesvědčení, že jsi stále živen těmi stejnými zvýšenými a velkorysými zájmy, které si mne jednou tak získaly a ohromily; ačkoli se domnívám, že jsi se vzdálil od principů, ve které jsi kdysi doufal, že je prosadíš a v zásadě se vracíš k městu, od kterého ses vzdálil, stále má duše odpočívá v pravdě Tvého srdce pro Boha, že cítím, že potřebuje jenom krok nebo dva k pokroku a pochopíš všechna zla systému, ze kterého si vyznával, že ses oddělil, aby povstal mezi vámi. To neobjevíš z činů Tvé vlastní duše než duchem těch, kteří byli živeni již od počátku, v systému, kde jsou vyučeni, aby pociťovali toleranci jen k jednomu; nebyli vedeni tak, jako ty, a některá z těchto nejranějších spojení s Tebou, i když skrze pokusné utrpení a žal, jsou málo seznámeni se skutečnou pravdou, která může existovat uprostřed neproniknutelné temnoty; bude zde trochu soucitu a trochu sympatie s takovýmito, a Tvá unie se denně stává jedním z učení a názorem více než světlem a láskou, Tvá vláda nastane – možná nepozorovatelně a nevyjádřeně – a přece – někde uvnitř, nepřekonatelně je cítit autorita člověka; budeš znám více, tím proti čemu svědčíš, než tím pro co svědčíš, a prakticky to dokáže, že svědčíš proti všem, ale sám…

Bylo tvrzeno… že jsem změnil své principy; vše co mohu říct je, že tak dalece jak je mi známo, o které principy se jednalo, ve kterých jsem jásal a nejdřív je objevil ve Slově Božím, nyní v nich jásám desetkrát více, protože jsem zažil jejich uplatnění ve všech nejrůznějších a nepochopitelných situacích současného stavu církve; dovolit Ti, abys dal každému jednotlivci a souhrnu jednotlivců, postavení, které jim dává Bůh, aniž by ses ztotožnil s kterýmkoliv jejich zlem. Vždy jsem chápal naše principy společenství jako výsledek běžného života… rodiny Boží… to byly naše dřívější myšlenky a jsou to ty nejzralejší.

Přechod Tvých malých uskupení se změnil, že již dále nejsou svědectví slavné a jednoduché pravdy, jako spíš svědectvím vůči všemu, co považují za chybné, když se snížily, dle mého chápání z nebe na zemi… Chci říct to, že potom, všechny naše myšlenky byly soustředěny jak my sami jsme schopni nejúčinněji projevit život, který jsme přijali skrze Ježíše (přičemž víme, že to mohlo nastat jen skrze hlas Pastýře k jeho dětem) a kde jsme mohli nalézt život v druhých; a když jsme byli přesvědčeni, že jsme ho našli, provázaný na Božím tvrzení tohoto společného života (ať už jejich myšlenky v jiných otázkách byly úzké nebo rozšířené), abychom přišli a společně ho sdíleli ve společenství společného Ducha, v uctívání naši společné Hlavy; a jako Kristus přijal je, tak bychom měli my ke slávě Boha Otce; a dále, když jsme byli osvobozeni, v omezeních pravdy, abychom jej sdíleli zčásti, i když nemůžeme ve všech jejich činnostech… Já bych se nekonečně raději choval se všemi jejich zly, než se oddělil od jejich dobra… tento pocit je jistý v mém vlastním srdci, že Tvůj rozšířený a velkorysý duch, tak bohatě naučený o Pánu, se jednoho dne prolomí vůči těmto skupinám, které mají užší mysl, než jak byla obklopena Tvá a opět přišla dále, spíše úzkostlivě k pokroku všech živých členů živé Hlavy než do vzrůstu člověka, než být obklopena kterýmikoliv malými těly, jakkoli početnými, které berou Tebe, jako svého zakladatele…


Tato myšlenka centrální autority pro setkání byla zvažována, jak naznačuje dopis od Wigram, jednoho z nejbližších Dárbyho přívrženců, ve kterém klade otázku, s ohledem na scházení se v Londýně:

Jak jsou střetnutí ke společenství svatých v těchto místech časté? Bylo by pro slávu Pána a rostoucí svědectví, abychom měli jedno centrální setkání, obecnou zodpovědnost za všechny, kteří jsou zasaženi a tolik setkání jak jen je možné závislých na tomto jak milost umožní? Nebo by bylo lepší dovolit, aby setkání rostla, jak mohou - bez spojení - nebo závisela pouze na energii jednotlivců?

Dárbyho a Newtonvo učení


Když se vrátil roku 1845 z návštěvy Kontinentu, Dárby se odebral do Plymouthu, aby se zde vypořádal se situací, kterou považoval za nedostatečnou, kvůli vlivu učení Newtona. Byla zde již dlouhou dobu rozdílnost mezi těmito dvěma schopnými muži. Rozcházeli se ve svých pohledech na pravdy dispenzace a na proroctví a ve věcech ohledně církevního pořádku. Nebyla zde však žádná kontroverze ať už slovem nebo perem a skupinový duch rostl. Dárbyho návštěva přivedla záležitost do krize. Na konci shromáždění nedělního rána, oznámil svou touhu „opustit sbor“ a o několik týdnů později začal lámat chléb v Plymouthu se svými stoupenci z původního sboru.

Asi o dva roky později si jedna slečna poznamenala – z toho co poslouchala– z Newtonova proslovu a tyto poznámky přišly do rukou jednoho z Dárbyho sympatizantů. Obsahovaly komentář ohledně Žalmů, a Dárby a jeho přítel zmíněny v těchto poznámkách Newtonem, vysvětluje jejich typickou aplikaci na Krista, že učí neorodoxní učení s ohledem na přirozenost utrpení Krista během jeho života na zemi a na kříži. Tyto poznámky byly publikované bez odkazu na Newtona, co se jejich spolehlivosti týče; na jejich neortodoxní charakter bylo upozorněno a díky dalším dedukcím byl obvinění z kacířství.
Newton, který zavrhoval učení, které se odvozovalo z těchto poznámek a tvrzení jeho stálosti, neoddiskutovatelná víra v Krista jako pravého Boha a pravého člověka, jeho nedotknutelnost hříchem, pomocí vyjádření, ze kterých mohly být odvozeny mylné závěry. Publikoval proto Prohlášení a Rozpoznání respektující jisté chyby v učení, ve kterém vyznal své omyly, uznal je jako hřích a vzal zpět všechny prohlášení, tištěné nebo jiné, ve kterých se daly najít, a vyjádřil svůj smutek nad tím, že kohokoliv zranil a modlil se, aby Pán mu nejen odpustil, ale také napravil jakýkoliv dopad tohoto zla. Toto rozpoznání však neudělal na Newtonovi žalobce žádný vliv, a tak vůči němu vystupovali se zápalem v nezmenšené míře a spojovali ho s kacířstvím, které popřel.

Když nastal takovýto rozkol v Plymouthu, církev z kaple Bethesda, Bristol, kde byli Müller a Craik, nezaujala vůči této rozepři žádné stanovisko, ale rozpoznala jako své spoluvěřící věřící z obou shromáždění.

Otázka Bethesdy a Bristol


Roku 1848 dva bratři ze sboru v Plymouthu, které Dárby vyloučil, navštívili Bristol, zrovna ve chvíli, kdy bylo zvykem lámat chléb v Bethesdě. Byli svědomitě prověřeni, dle jejich otázek v učení a osvobozeni od chyb, které se přičítaly Newtonovi. Všichni s tím byli spokojení a tak byli přijati jako dříve. Dárby nyní požadoval, aby církev v Bethesdě posoudila otázky z Plymouthu, které dříve odmítali, na základě toho, že to není věc, která se jich týká, a tak nebyli kompetentní, aby posuzovali církev, a že by bylo bolestivé zavézt rozhovory na toto téma.

Nakonec, když byli vystaveni také tlaku zevnitř, byly tyto otázky uvažovány a napsán dopis, který tvrdil „že nikoho neobhajuje, nepotvrzuje nebo zastává pohledy pana Newtona nebo tato pojednání, nebudou přijata do společenství, ale pokračují, „Vzhledem k tomu, že se autor těchto traktátů považuje za od základů kacířského, to nám nezabrání od přijetí těch, kteří přicházejí z vlivu jeho učení, dokud jsme byli spokojeni s tím, že rozumějí a vstřebali pohledy od základu rozvratné o ustanovení pravdy…“ Dárby potom napsal:

Cítím břímě, abych vám zprostředkoval případ Bethesdy. Zahrnuje to v mé mysli celkovou otázku spojení se s bratry a z tohoto jednoduchého důvodu, to, že pokud zde je nezpůsobilost dodržovat, to co bylo přetvořeno jako dílo z moci Satana, a ochránit milované ovce Krista vůči tomu – pokud bratři jsou neschopni této služby Kristu, potom není možné, aby byli jakýmkoliv způsobem označeni jako tělo, kterému je takováto služba svěřena: jejich shromáždění jsou skutečnou pastí, do které jsou polapeny ovce…

„Já … netoužím ani v tom nejmenším stupni ubírat respekt a hodnotu, kterou kdokoliv může cítit vůči bratrům Craikovi a Müllerovi, na tom základě, ve kterém vzdávají čest Bohu skrze víru… ale skutečně volám k bratrům jejich věrností Kristu a lásce k duším těm, které jsou Bohu drahé, ve víře vzdělat zábranu vůči zlu. Běda těm, kteří milují bratry Müllera a Craika nebo své pohodlí více než duše svatých vzácných Kristu! Jednoduše na ně naléhám, že přijetí kohokoliv z Bethesdy (pokud nejsou v jakémkoliv výjimečném případu nevědomosti toho, co se stalo) je současné otevření dveří nákaze odporného zla, od jehož bolestivých nákladů jsme byli vysvobozeni.

„V Bethesdě bylo formálně a svobodně přijato, pod námitkou neprošetření (sám o sobě princip, který odmítá dávat pozor vůči kořenům hořkosti), a skutečně zastřeno. A pokud bude toto schváleno, přijetím osob z Bethsdy, toto jednání je morálně sjednoceno s tímto zlem, protože když takto jedná tělo, je společně zodpovědné za zlo, které dovolí. Pokud se bratři domnívají, že mohou připustit ty, kteří podvracejí osobu a slávu Krista a principy, které vedly do tak mnoha nepravd a nečestnosti, měli by také říct, že ti, kteří nejsou schopni, mohou vědět co dělat… Co se mě týče, ani bych v současném stavu Bethesdu nenavštívil, ani bych nešel tam, kde jsou tamější osoby přijímány.

Bethesda exkomunikována


Tedy místní církev v Bethesdě byla exkomunikována a spolu s ní také ti, kteří s ní měli společenství. Údajný důvod bylo cizí učení, ale toto učení nikdo v Bethesdě nezastával. Skutečný důvod byl, že zatímco církev v Bethesdě pokračovala v tom samém, co dříve Dárby dělal, to je zachování nezávislosti každého shromáždění a právo přijmout kteréhokoliv jednotlivce, o kterém mají důvod věřit, že byl znovuzrozen a ladí ve víře a chování, Dárby se od tohoto odklonil a přijal „katolický“ postoj organizovaného těla církví, které vylučuje mimo svůj okruh a je zodpovědné jedné centrální autoritě, v tomto případě on sám a shromáždění v Londýně, se kterým byl spojen. Společenství přestalo být založeno na životě a odmítnutí Bethesdy bylo také povinné. Žádná víra nebo zbožnost nemůže smířit odsouzení Bethesdy.

Dokonce ani Dárbyho ohromný vliv nemohl vynutit tuto velkou změnu na všechny, ale neúnavnou propagandou bylo dovedeno velké množství církví k přijetí testu společenství – zdali odsuzují církev v Bethesdě na základě učení, které nikdy nezastávala. Neustále opakujícími se údery začal tento okruh církví se vší upřímností věřit, že Bethesda byla odřezána, kvůli zastávání Newtonova omylu, omylu, který on sám odmítl, a který církev v Bethesdě nikdy nezastávala. Tento systém byl veden tak svědomitě, že bratři v západní Indii museli posuzovat otázku Bethesdy a švýcarští rolníci v Alpských vesnicích byli přinuceni, aby zkoumali chyby připisované Newtonovi a odsoudili je.

Pokračující rozkoly


Takovýto systém nemohl dále nevézt k dalším rozkolům. Dokonce za Dárbyho života nastalo několik takových, kde různé skupiny zastávaly různé stanoviska, jedni druhé vylučovali tak důsledně, jako dříve jednotně vyloučili Grovese a Müllera.

Církve následující učení Nového Zákona


Ty církve, které nenásledovali Dárbyho, pokračovaly ve svém úsilí zachovat principy Písma. Lišily se v mnoha způsobech, ale jelikož nevěřily v právo jedné církve odřezat druhou, jejich rozdíly nezpůsobovaly rozkoly. Někteří z nich, kteří se báli kritiky ze strany stoupenců Dárbyho (často zvaných „exklusivní“)se stali, různým způsobem, sami exklusivními, ale ostatní zachovávali společenství se všemi svatými. Skrze stálé ostuzení a odmítnutí těch, kteří se oddělili, nepřestali je považovat mezi řady těch, které by ochotně přijali a uznali je za bratry. Robert Chapman vyjádřili jejich postoj, když odmítl užít označení budící nenávist – „exklusivní“ a nazval je „draze milovaní Bratři, po kterých touží“ a popisuje je jako „bratry, kteří svědomitě vedli k odmítnutí mého společenství a zbavili mne svého.“

Církve, které s Chapmanem zůstaly na původní půdě společenství, byly častokrát nazvány „otevřenými bratry,“ ale i když zde vždy musí být nějací jednotlivci a některé církve, kteří byli sektáři v srdci a tak zasluhovali sektářské jméno, protože je zde stále přítomné nebezpečí v jakémkoliv duchovním hnutí, že může vykrystalizovat v sektu, přece zde zůstali mnozí, kteří mohli oprávněně prosazovat každé jméno, které sjednocuje, zatímco popírat každé jméno, které rozděluje Pánův lid. Zůstali činným svědectvím evangelia a také zasahovali do většiny částí světa.

E.H.Broadbent – Putující církev



1. Collected Writings of J. N. Darby, Edited by William Kelly. Ecclesiastical Vol. 1.
2. Memoir of the late Anthony Norris Groves containing Extracts from his Letters and Journals, compiled by his Widow, 1856.
3. A History of the Plymouth Brthren, W. Blair Neatby.