Logo

Pád Říma

Jaké učení zastával Athansius? Kdo uvedl Kánon Písem Nové Smlouvy? Může se Církev při spojení se světem zachránit? Proč byl Řím odsouzen k pádu?

Athanasius


Jeden z hodnostářů, který se nedal zviklat ani křikem davu ani hrozbami nebo pochlebováním ze strany vrchnosti, byl Athanasius. Jako mladý muž se zúčastnil nicejského sněmu a stal se později alexandrijským biskupem. Skoro po padesát let zachoval opravdové svědectví o skutečném Božství Spasitele, ačkoli byl opětovně vyhnán do vyhnanství. Když byl nařčen a hnán k soudu, unikl na poušť a zase se navrátil do města. Nic neotřáslo jeho obhajobou poznané pravdy.

Ariovo učení bylo po tři sta let uznáváno jako státní náboženství v mnoha zemích, zvláště později ve vzniklých královstvích na severu. Langobardové v Itálii byli poslední, kteří se ho vzdali jako národního náboženství.

Nejen první sněm, ale všech prvních šest všeobecných sněmů z nichž poslední zasedal roku 680, se zabývalo z větší části otázkami, týkajícími se Boží přirozenosti a vztahů mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. V průběhu nekonečných rozprav byla sestavována vyznání a pronášena dogmata v naději, že se jimi pravda ustanoví a bude se moci předat příštím pokolením. Je pozoruhodné, že se v Písmu tohoto způsobu nepožívá. Z Písma vidíme, že pouhá litera nemůže zprostředkovat pravdu, která se dá pochopit duchovně. Pravda se ani nepředává z osoby k osobě, ale každý ji musí přijmout a pro sebe si přivlastnit ve svém vnitřním společenství s Bohem, být v ní utvrzen jejím vyznáváním a zachováním v boji denního života.

Pád Říma

Kánon Písem


Někdy se namítá, že Písmo není dostatečné pro vedení církví, pokud se nepřidají alespoň nejstarší tradice, a odůvodňuje se to tím, že kánon Písma byl právě prvními církevními sněmy sestaven. Toto tvrzení by se ovšem mohlo vztahovat pouze na Nový Zákon. Zvláštní povaha a jedinečnost historie lidu Izraelského učinila tento národ způsobným pro přijímání Božího zjevení, uznání inspirovaných Písem a jejich zachování s nepřemožitelnou vytrvalostí a přesností. Co se týče Nového Zákona, nebyl kánon inspirovaných knih stanoven žádným církevním sněmem, byl ovšem sněmy uznán, poněvadž byl již zřetelně Duchem Svatým uveden a církvemi všeobecně přijat. Toto prokázání a přijetí bylo od té doby vždy potvrzováno každým srovnáváním knih kanonických s knihami apokryfickými čili nekanonickými, mezi kterými je zjevný rozdíl ve významu i v moci.

Toto druhé období dějin některých církví, začínající Konstantinovým tolerančním výnosem z roku 313, má trvalý význam, poněvadž ukazuje ve velkém měřítku na pokus o spojení Církve a státu. Může se Církev při spojení se světem zachránit?
Římský svět1 byl na vrcholu své největší moci a slávy. Civilizace dosáhla toho nejvyššího, čeho byla schopna dosáhnout bez ohledu na známost Boha. A přece, bída světa byla bezmezná. Přepych a zkaženost bohatých byly neomezené, zatím co široké vrstvy obyvatelstva byly zotročeny. Veřejné výstavy, kde pohled na každý druh špatnosti a ukrutnosti bavil lid, napomáhaly mravnímu úpadku. Vitalita říše byla stále znát na hranicích říše pří zápase s okolními nepřáteli, ale neduh u srdce ohrožoval život celého těla a tak Řím byl beznadějně shnilý a zkažený.

Pokud zůstala církev oddělena, byla ve světě mocným svědectvím pro Krista a stále přitahovala do svého svatého obecenství ty, kteří se obraceli. Když však již dříve byla oslabena přijetím lidské správy, místo vedení Ducha svatého, a přišla pak do partnerství se státem, byla poskvrněna a ponížena. Záhy začali kněží zápolit o výnosná místa a moc právě tak nestoudně jako dvorní úředníci a ve shromážděních získal převahu bezbožný živel. Hmotné výhody spojené s křesťanským vyznáním změnily čistotu pronásledovaných církví v úplné světáctví. Tak se stala církev bezmocnou čelit pokračujícímu úpadku civilizovaného světa.

Pád Říma


Zlověstné mraky, věštící soud, se stahovaly. Pohyby obyvatelstva v daleké Číně, směřující na západ, měly za následek velké stěhování Hunů, kteří překročili Volhu a činili nátlak na Goty v oblasti dnešního Ruska. Tlačili je k hranicím římské říše, tehdy rozdělené. Východní, čili byzantská říše měla za hlavní město Cařihrad, (Konstantinopolis – město Konstantinovo) a západní říše Řím. Germánské - teutonské kmeny vycházely ze svých pralesů. Pod tlakem mongolských tlup z východu a lákání bohatstvím a slabostí císařství, vnikli Gotové (východní Ostrogotové a západní Visigotové) spolu s germánskými kmeny, jako Franky, Vandaly, Burgundy, Suvevy, Heruly a jinými, jako vlny nezadržitelného moře do zchátralé římské civilizace. V jednom roce byly zničeny velké provincie, jako Španělsko a Gallie. Dlouhému období míru navyklí obyvatelé bydleli většinou v městech z důvodů pohodlí a radovánek a náhle viděli mizet z hranic armády, které je až doposud střežily. Města byla vyplněna a vzdělána a přepychu zvyklé obyvatelstvo, které nikdy nepoznalo vojenskou kázeň, bylo vyvražděno nebo zotročeno pohanskými barbary. Roku 410 dobyli Gotové pod Alarichem Řím, vyloupili a zpustošili toto veliké město. Roku 476 zanikla západořímská říše a v ohromné oblasti, kde tak dlouho vládla, vznikala nová království. Východní část trvala dále, až byl roku 1453, tedy skoro o tisíc let později, Cařihrad dobyt vyznavači islámu - Turky.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr.Jan Zeman