Logo

Pietisté, Zinzendorf, Moravská církev a Filadelfie

Na konci třicetileté války byly protestantské země ekonomicky vyčerpány a trpěly morálním úpadkem. Generace, která byla přivedena do podmínek násilností a nepořádku se nacházela také v nízkém a nedbalém duchovním stavu. Luteránské a tím spíš reformované církve se více zaobíraly strnulou ortodoxií než zbožným způsobem života.


Filip Jakub Spener 1635-1705



Na konci třicetileté války byly protestantské země ekonomicky vyčerpány a trpěly morálním úpadkem. Generace, která byla přivedena do podmínek násilností a nepořádku se nacházela také v nízkém a nedbalém duchovním stavu. Luteránské a tím spíš reformované církve se více zaobíraly strnulou ortodoxií než zbožným způsobem života.

Filip Jakub Spener1 se narodil v Alsasku roku 1635 a v pětatřiceti letech se stal hlavním pastorem luteránské církve ve Frankfurtu. Hluboce zasažen plačící potřebou reformace církve pořádal setkání, nejprve ve svém vlastním domě a později v kostele, čímž usiloval o znovuzavedení praxe „starých apoštolských způsobů církevních setkání… jak Pavel popisuje v 1. Korintským 14, aby ti, kteří mají dar moudrosti, také mluvili a to spořádaně a bez sporů a tímto způsobem vyjadřovali své zbožné myšlenky na projednávané otázky a ostatní nechť rozsuzují.“

Věřící se pravidelně setkávali a vybraný předmět byl předmětem rozhovorů na dané téma. Muži a ženy seděli odděleně a jen muži hovořili. Rozumělo se, že ostatní lidé nemají být souzeni a tím se vyvarovali pomluvám. Nejprve se četly a rozebírali knihy ke vzdělání, ale později se oddali četbě a základním úvahám Nového zákona. V mnoha soukromých setkáních pak pokračovaly otázky, vyznání či se sdíleli se zkušenostmi, aby nastínili probírané téma. Spener sám toto nepodporoval, ale pokračoval v četbě a výkladu Slova.

Vystupoval proti označením jako Pietisté, Speneristé a další, protože nechtěl založit sektu nebo mnišský spolek, ale směřoval pouze k tomu, aby se navrátili zpět k univerzálnímu křesťanství. Spener podporoval v ostatních církvích to, co nemohl zařídit sám. Cítil, že sám nemá energii a sílu provést reformaci, ale spíš schopnost k snášení rozdílů. Dovolil, aby se při různých setkáních konaly sebe-prověřování a vyznání, které při některých setkáních přetrvaly, ale sám nic takového nezavedl. Dokázal ocenit mystiku některých věřících, ale vyznával, že sám se do žádné extáze nedostal, zatímco druzí vyznávali, že ji zažili při zjevení Ženicha. Ani se nepřipojil ke kvietismu, který oni sami praktikovali.

Jeho zájem je shrnut v jeho vlastních slovech:

„Ó, kéž bych znal alespoň jedno shromáždění správné ve všech věcech, v učení, ve spořádanosti, v praxi, to všechno by z něj učinilo to, jak má apoštolské shromáždění vypadat v učení i v životě.“ Nepředpokládal, že shromáždění bude „bez plevele“, ale takové, ve kterém kazatelé budou vykonávat svou práci pod vedením Ducha svatého a větší část posluchačů budou i ochotni zemřít pro svět a povedou nejenom čestný, ale především zbožný život. Řekl, že větší část lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, nejsou znovuzrozeni a mnozí ze sloužících Slovem nerozumí správnému učení, tak jak by měli, učení na kterém stojí vytrvalost církve. Po nějaké době se členové Spenerova kostela zdržovali od přijímání večeře Páně, aby ji nemuseli slavit s těmi, kteří ji přijímali nehodně.

Z Frankfurtu se Spener přestěhoval do Drážďan jako soudní kaplan a dále do Berlína, kde vytrvale sloužil až do své smrti (1705). Společnost zvaná Pietisté, pro kterou vykonal mnohé a kterou založil, se stala vlivnou silou. Trpěli útoky a posměch ze strany oficiálního křesťanstva. Neoddělili se však z luteránské církve, ale vytvořili centra uvnitř, která zaujala lidi hledající zbožnost a přinášela ovoce v mnoha daleko-dosahujících činnostech.

August Herrmann Franke 1663-1727



Jedním z těch, kterým Spener pomohl, byl August Herrmann Franke (Francke)2, který se stal hlavním pokračovatelem ve hnutí pietistů. Narodil se v Lübeck (1663) a studoval teologii, která i když pro něj měla určitou cenu, nepřinesla pokoj do jeho duše. Jeho studia v něm však vzbudila opravdový zájem porozumět v životě a v chování tomu, co z velké části získala jeho mysl a paměť a po několika letech toužebného hledání zakusil náhlé obrácení, čímž byla veškerá jeho nevěra odstraněna a obdržel naprostou jistotu spasení.

Jeho důraz na obrácení se a zbožnost přinesly požehnání mnohým, ale také mu způsobily nepřátele. Označoval se za pietistu. Proto byl donucen během osmačtyřiceti hodin opustit Erfurt, kde sloužil. V ten stejný den obdržel pozvánku z Braniborského dvora, aby nastoupil na místo profesora řečtiny a orientálních jazyků do university, která byla založena v Halle. Zde byl velmi zasažen nouzí chudých a uspořádal krabici, do které se mohla poskytovat finanční pomoc, kterou později rozšířil. Jednou někdo daroval větší sumu, než bylo obvyklé – 15. šilinků.

Napsal:

„Když jsem vzal tuto sumu do rukou, zvolal jsem s velikou svobodou víry: „To je značná suma, se kterou se musí udělat něco opravdu dobrého. Založím s tím školu pro chudé.“ To byl začátek rozsáhlého ústavu v Halle, který pokračoval bez jakékoliv žádosti o peníze či jakoukoliv viditelnou pomoc, ale pouze a jednoduše ve spolehnutí se na živého Boha v nebesích.“

Při Frankeho smrti bylo v Domě podporováno 134 sirotků, o které se staralo deset žen a mužů. 2200 dětí bylo vyučováno v různých školách, většinou bez poplatků 175 učiteli. Stovky chudých studentů denně dostávaly jídlo a v činnosti byla tiskárna, prodej knih, knihovna, ošetřovna, nemocnice a další ústavy. Jako chlapec ve škole a později sedící u Frankeho stolu při naslouchání příběhů misionářů, kteří zde často byli, Zinzendorf získal základ, který byl v jeho pozdějším životě velmi plodný.

Krištof David 1690-1751



Roku 1690 sedmdesát let po bitvě na Bílé hoře,3dvaašedesát let po tom co Komenský vedl poslední výpravu exulantů z Moravy, se narodil nedaleko od Fulneku Krištof David. „Skryté semeno“, o které se Komenský modlil, aby obstálo, zůstalo stále skryto. Krištofovi rodiče byli římští katolíci, stejně jako jejich sousedé a on jako pastýřský chlapec a později tesař byl velmi nábožný, zatímco vnitřně se zabýval otázkou, jak by mohl dosáhnout jistoty, že mu Bůh odpustil hříchy. Četbou a pátráním dospěl k tak protichůdným odpovědím, že byl zcela zmatený a tak opustil dům a vandroval do Německa hledat pravdu. Po mnohých dobrodružstvích a neustálých zklamáních se setkal s pastorem Schaferem v Görlitz, pietistou, od kterého se dozvěděl, jak být spasen. Plný radosti a nadšení se vrátil na Moravu a všude kam přišel, kázal. Zapomenuté pravdy dřívějších dob se dostaly do srdcí mnohých posluchačů, když naslouchali svému domácímu jazyku. Nicméně ti, kteří poslouchali evangelium, se setkali s propuknuvším pronásledováním. David se vrátil zpět k Schaferovi v Gorlitzku, aby zjistil jestli by bylo možné sehnat útočiště v Sasku, díky tomu se potkal s hrabětem Mikulášem Ludvigem von Zienzendorfem.

Mikuláš Zinzendorf 1700-1760



Od svého útlého dětství byl Zinzendorf milovník Pána Ježíše a výchova v prostředí pietistů jen podpořila jeho zasvěcení. V době, kdy se s ním setkal Krištof David žil na svém hradě v Berthlsorfu nedaleko českých hranic, kde měl svého přítele Johanna Andrea Rother, který byl zahrnut do služby Pánu zdejšímu lidu. Dva mladí muži, Zinzendorf starý 22. let a David o deset let starší hovořili o potřebách v Moravě a Zinzendorf pozval pronásledované, aby se usadili na jeho pozemcích v Sasku. David se spěšně navrátil do své vlasti, kde shromáždil několik rodin, které byly schopny odejít ze svých domů a které vedl přes hory do Saska a Bethelsdorfu.

Zde byli srdečně přijati, ale nenašlo se místo, kde by mohli žít. Asi o kilometr vzdáleném Zinzendorfově majetku byl nízký zalesněný kopec zvaný Hutberg, neboli strážný kopec. Přejmenovali ho na Herrnhut Pánova stráž a rozhodli se zde postavit si dům. Krištof David se chopil sekery a porazil první strom. Neúnavný pracovník a kazatel vedl a povzbuzoval stavitele, takže během krátké doby (1722) byl dokončen dům, což byl začátek rozsáhlého stavitelství v Herrnhutu a vzorem pro mnohé, kteří je následovali v různých částech světa.

Jednoho dne David přibíjel prkno ke hradu v Berhelsdorfu. Jeho myšlenky však byly na Moravě a tak se bez přípravy rozešel do asi 320 kilometrů vzdáleného Kunwaldu, kde bylo mnoho věřících, potomci rodin, které patřili k českobratrské církvi. Vzal skupinu z nich, mezi které patřily rodiny Nitschmanna, Zeisberger a Toelschig, aby později prosluly misijním úsilím nové Moravské církve. Dosáhli Herrnhut právě ve chvíli, kdy Zinzendorf a jeho přítel de Watteville pokládali základní kámen prvního z domu určeného pro scházení se a připojili se ke skupině, která je předešla.

Později přišli z Čech a Moravy mnozí, někteří utekli z vězení nebo opustili skrytá místa v lesích. Toto místo útočiště utlačovaným se stalo široce známé a přicházeli další rozdílných názorů, někteří následovníci Schwenckfelda, někteří Pietisté a někteří, kteří se nemohli s nikým shodnout. Nastaly hořké debaty bratrů a osidlování bylo ohroženo.

V pravý čas Zinzendorf zušlechtil Berhelsdorf do modelové vesnice, kde se konalo vše s ohledem na jeho přání a přání jeho přítele Johanna Rothe. Hrabě věřil v přenesení představ ve skutečnost. Jako chlapec v Halle se jeho misionářské úsilí projevilo v „Uspořádání hořčičného Semene,“ se sliby, symboly, heslem a s prstenem. Začal s pěti chlapci, které vedl. Vyrostl v mocného muže oddaného službě na misijním poli. V Berthelsorfu založil „Ligu čtyř bratrů“ – on sám, de Watteville, Rothe a Schaffer – aby obeznámili svět s „universálním náboženstvím Spasitele a jeho rodiny učedníků, srdečné-náboženství, jehož těžištěm je Osoba Spasitele.“ V pozdější době byla tato „Bojová skupina“ účinným misijním nástrojem. Nyní zakročil v Herrnhutu. V bouřících se partyzánech rozpoznal čestnou skupinu a byl schopen o jednom z nejprudším z nich prohlásit:

„Navzdory tomu, že náš drahý Krištof David mě nazval nestvůrou a pana Rotheho falešným prorokem, mohli jsme i přes to vidět jeho čestné srdce a poznat, že bychom ho mohli vézt správně. Nejedná se o špatnou zásadu, když upřímný člověk jde špatným směrem, dejme ho do úřadu a ze zkušenosti se naučí to, co se nikdy nenaučí ze spekulací.“

Shromáždil je dohromady a během tříhodinového proslovu jim vysvětloval „zákony, nařízení a zákazy“, které ustanovil, aby usměrnil každou část života. V této době nastalo duchovní probuzení, moc k odpuštění a k tomu být usmířeni a oni se pokojně podřídili novému příkazu.

Přibližně ve stejné době Zinzendorf nalezl v knihovně sousedního města Žitavy (Zittau) kopii Pořádku a kázně, kterou sestavili Čeští bratři těsně před tím, než proběhla bitva na Bílé hoře a redigoval ji Komenský. Z tohoto Zinzendorf rozpoznal, že osadníci, které přijal, reprezentují prastarou církev, která již dlouhou dobu existovala v Čechách. Byl hluboce dotčen bědováním Komenského. Jakmile zaznamenal zničení jejího svědectví, rozhodl se, že on a všichni by se měli oddat uchování malé společnosti učedníků Páně, kteří zaujmou u něj místo. Když byli s tímto dokumentem obeznámeni utečenci, byli pohnuti k tomu, aby obnovili starou církev, která sestávala ze členů, jejichž potomky mnozí z nich byli.

Otázka vztahu komunitní společnosti v Herrnhutu vůči luteránské církvi přirozeně povstala. Zinzendorf sám luterán si přál, aby se celá komunita přidružila k luteránské církvi. To byli rozhodnuti, že neučiní. Nakonec byla otázka rozhodnuta losem, metoda, kterou hojně užívali a los rozhodl proti připojení se k luteránské církvi. Potom se Zinzendorf, aby zabránil napětí, sám ustanovil za služebníka ustavené církve, zatímco jeden z utečenců byl vysvěcen za biskupa Danielem Ernstem Jablonským, dvorním kazatelem v Berlíně a jediným přeživším biskupem staré církve českobratrské. Tímto způsobem byli rozpoznáni jako komunita uvnitř luteránské církve a tak byli schopni vysluhovat svátosti. Navzdory tomuto moc, která byla vůči nim v opozici byla tak silná, že Zinzendorf byl vyhnán ze Saského království (1736).

První moravští misionáři



Při návštěvě krále Dánska, Christiana VI, se setkal se západním Indem – Anthonym, kterého pozval na návštěvu do Herrnhutu a Anthonyho popis stavu otroků v západní Indii zasáhl jeho posluchače, takže jeden z nich, Leonard Dober, nabídl, že půjde a donese jim evangelium. Projekt byl potvrzen vržením losů a mladý muž spolu s dalším, Davidem Nitschmannem, vyrazili. Byli to praktičtí muži, tesař a hrnčíř, kteří byli dobře vzdělaní v Herrnuhutských školách a byli také schopnými řečníky. Vydali se na svou cestu pěšky. Jejich zavazadla odpovídala tomu, co byli schopni unést a celkem měli 18 šilinků.

To byl počátek moravské misie, která se obrátila v celé těleso zvané misijní společnost (1732). Oddanost Kristu přiměla mnohé, že si vybrali ta nejobtížnější a nejnebezpečnější místa, ve kterých pracovali. Herrnhut se stalo střediskem, spojeným s oblastmi celého světa. V mnoha zemích se osadníci usazovali dle zdejšího vzoru. V místním velkém hřbitově se nachází hroby domorodců z nejrůznějších zemí, kteří přišli ze svých dalekých zemí, aby navštívili zdejší osadu.

Práce Moravanů v Anglii se započala roku 1738, když Peter Boehler, na své cestě jako misionář do Jižní Karolíny hovořil v Londýnské společnosti, kterou založil James Hutton, londýnský knihovník. Hutton a jeho přátelé hledali spasení, ale nenalezli jistotu a podobně jako Boehler ve zlomené Anglii, ale s mnohými schopnostmi jim vysvětloval Písma. Hutton řekl:

„Bylo to s nepopsatelným zaujetím a radostí, že jsme přijali učení Spasitele o jeho přednostech a utrpeních, ospravedlnění na základě víry v něho a díky tomu svobodu od viny a hříchu.“

Tato společnost přijala Herrnhutská pravidla, které jim předal Boehler a byl k nim poslán kazatel z Německa, přesto stále setrvali ve členství k anglikánské církvi. O čtyři roky později Spangenberg přišel z Německa a přijal je jako shromáždění bratrské církve, když zavedl pravidla a úřady německých shromáždění. Nejprve se mezi ním a Wesleyem mnoho diskutovalo. Wesley byl značně ovlivněn jejich příkladem, když organizoval své společnosti uvnitř ustanovené církve, setkávání při příležitosti přednášek a svátky lásky.

Benjamin Ingham, duchovní z Ossettu v Yorkshire, byl jedním z těch, kteří byli v těchto dnech probuzení velmi činní a také požehnaní ve svém díle. Nepodřídil se své farnosti a cestoval napříč zemí z Halifaxu do Leeds a založil nějakých padesát malých společností pro četbu a modlitby. Když viděl potřebu více pomocníků, pozval muže a ženy do Yorkshire. Začali metodicky pracovat a Spangeberg řídil činnost z Wyke jakožto střediska. Toelschig, který dříve přišel s Krištofem Davidem z Moravy, byl v Holbeck. Dohromady bylo ustaveno pět řídících center, které ovládaly během krátkého času téměř padesát míst, kde se kázalo a kterým napomáhala pomoc „národních asistentů“ nebo místních pomocníků. Kazatelé měli všechny zkušenosti z tehdejší bouřlivé doby a tak bylo rozhodnuto, že se vybuduje pevnější základna výstavbou Herrnhutu v Anglii. Hrabě Zinzendorf přišel na pomoc a pomohl jim v zajištění půdy v Pudsey mezi Leeds a Bradford. Z Německa byly poslány peníze a byl vystaven Fulneck, který dostal jméno, aby připomínal Fulnek z Moravy. Zde se postavila osada dle modelu Herrnhutu a další menší v Wyke, Mirfieldu a Gomersalu, kde se zavedla Zienzendorfova pravidla a omezení.

Podobná práce se uskutečnila v některých dalších částech země. Nejúspěšnějším evangelistou byl John Cennick, který se narodil v Anglii, ale byl potomkem České rodiny, která přijala útočiště v Anglii, když se rozpadla stará českobratrská církev. Cennick byl nejprve činným pomocníkem Wesleye, ale jeho sklon k Whitefieldovu učení vedlo k tomu, že Wesleye opustil a nakonec se plně spojil s Moravany. Byl kazatelem na otevřeném prostranství neobvyklé moci a mužem mírných a vítězných vlohů. Jeho krátký život byl zcela zasvěcen službě Pánu a na západě Anglie a severu Irska bylo velmi hojné ovoce jeho práce.

Úsilí ovládat z Německa tuto široce rozšiřující se organizaci znamenalo značné těžkosti pro práci a dokonce i tehdy, když došlo k částečné změně v Anglii a Americe. Nevhodnost ustaveného systému k plnění různorodých problémů, s ohledem na národní podmínky a měnící se okolnosti, zdůraznily tu skutečnost, že i ty nejmoudřejší plány, nebo dokonce nejlepší lidé, nejsou trvale platné pro universální využití. Na druhé straně učení a příklad z Nového zákona, v oblasti zakládání a chodu církví Božích, prokazuje dostatečnost ke splnění všech potřeb.

Filadelfské společnosti



V osmnáctém století filadelfské společnosti nebo církve byly ustanoveny důsledkem setkání dvou pramenů křesťanské zkušenosti. První dlužil svůj původ snaze jedinců dosáhnout bezprostředního společenství a společnosti s Bohem. Druhý povstal ze skutečnosti jednoty všech Božích dětí a snaze vyjádřit společenství opravdové církve.

Dříve římští katolíci zavedly klérus se svátostmi mezi jedince a Spasitele, ale zatímco systém mnohé vzdaloval z Boží přítomnosti, byli zde takoví, které vedla touha po společenství s Bohem, jak je zjeven v Kristu Ježíši. Vedla je také touha po nebeském Ženichu, proto se oddali hledání plné známosti a zkušenosti společnosti s Bohem, které dosahovali následováním Ježíše a napodobováním Krista. Domnívali se, že toho dosáhnou skrze rozjímání o jeho osobě, takže jeho krása a požehnání k nim může přicházet s trvalým růstem. To spojovali s asketismem, který by měl sloužit k podrobování těla a přirozené vůle.

Protestantismus zdůraznil rozdíly mezi lidmi, kteří se hlásili k lidu Božímu a zavedl nejtrpčí souboje a nepřátelství mezi početnými partajemi. Byli zde nicméně také ti, kteří nad tímto bědovali. Snažili se zdůraznit jednotu v životě a lásce těch, kteří jsou odděleni od světa a spojeni s Krisem skrze víru.

Vliv dobra v římské církvi



Ti, kteří v římskokatolické církvi dostávali často označení jako mystikové nebo kvietisté, dlouho usilovali o vzor křesťanského života. Ti nejproslulejší byli kanonizování, ale později vliv jesuitů a Ludvíka XIV z Francie způsobil, že byli pronásledování. Španělský kněz Miguel de Molinos (1640-1697), přišel do Říma okolo roku 1670. Zde se stal nejmocnější duchovní silou. Jeho kniha Duchovní Příručka byla využita jako směrnice pro život velkého množství lidí, především aristokracie a kněžstva. Byl zpovědníkem a nejvěrnějším rádcem papeže Innocenta XI. Papeže, který osobně čelil pronásledování a přece byl nakonec Molinos odsouzen k doživotnímu žaláři a zemřel v rukou inkvizice, důvod zůstal neznámý.

Madame Guyon (1648-1717) svým životem a spisy přiměla široký okruh lidí ke snaze o dokonalý život lásky a celkové souladu s vůlí Boží. Obdarovaný a svatý arcibiskup Fénelon přijal a bránil její učení u soudu, čímž zcela utrpěla jeho popularita a prospěch. Ludvík XIV ji opakovaně věznil a nakonec ji dostal do Bastily, jejíž kamenné zdi, dvanáct stop široké, nezabránily rozmachu a vlivu jejího učení.

Spisy Gottfrieda Arnolda (1666-1714) znamenaly v protestantských kruzích velký vliv. Studoval ve Wittenbergu a stal se profesorem dějepisu v Giessen, ale z pozice odstoupil jakmile zjistil, že sociální a ceremoniální povinnosti, které byly s funkcí spojeny, bránily jeho niternému společenství s Pánem. Spener s tímto nesouhlasil a trval na tom, že nesmíme ustoupit. I když daný systém neschvalujeme, a vystavujeme nebezpečí naše životy, je třeba vytrvat, dokud trvá naděje, že můžeme přinést pomoc druhým. Arnold nicméně pokládal luteránskou církev za Babylon, neschopnou nápravy a cítil, že způsob, který znamenal osamocené oddělení, byl více v souladu s příkladem apoštolů. Jeho první kniha První láska - skutečný obraz prvních křesťanů s ohledem na jejich život víry a svatý život, byla dějinami Církve od dob apoštolů až po dobu Konstantina. V ní ukázal zla, která plynou ze spojení církve se státem. Když byl stále více zaujat skutečností, že církevní historie byla psaná zástupci převládajících církví ze skresleného pohledu, považoval za nezbytné, poukázat na důležité období dějin nezaujatým způsobem. Tak napsal dějiny, díky kterým se stal tak dobře známý ve své době i v době následující. Knihu nazvalNezaujatá historie církví a kacířů od počátku Nového zákona do léta Páně 1668. Nenucená myšlenka církve je svázána s několika dílčími společnostmi a organizacemi. Univerzální Církev viděl tak, že je skrytá a rozptýlená po celém světě mezi národy a církve.

Názory na knihu se přirozeně rozcházely. Jeden teolog napsal, že to byla nejvíce zraňující kniha, která kdy byla napsaná od narození Krista. Další ji nazval nejužitečnější knihou svého druhu po svatých Písmech. Další literát svého času měl také značný vliv. Spisy Madame Guyon otevřely mnohým pohled na možnost života v dokonalém spojení s Bohem. Arnoldova kniha oživila naději oddělení se ze světa a možnosti být ve společnosti všech svatých.

Okolo roku 1700 bylo se tyto rozdílné a rozptýlené živly seskupily do společností nebo církví, kterým bylo dáno jméno Filadelfie (bratrská láska). Malá země Wittgenstein4 na jižním konci Westfaldska měla řadu dobrých a tolerantních vládců a to zaujalo velkou část populace nejrůznějšího druhu. Uprchlíci z Cevennes ve Francii byli laskavě přijati tím spíš, že dva bratři, kteří vládli severní a jižní části země, si vzali dvě sestry (1657), dcery francouzských šlechticů. Tito šlechticové byli přijati do Nizozemí po masakru Bartolomějské noci. Obě tyto rodiny byly oddanými křesťany. Roku 1712 severní část země zvaná Berleburg, byla ovládána potomkem jedné z těchto rodin, hrabětem Casimirerm, který spolu se svou ženou a ovdovělou matkou byl trvalým ochráncem utlačovaných.

Byli ve spojení s Filadelfskými církvemi, které byly v této době široce rozšířeny. Jane Leade z Norwich a další vyučovali, že poselství druhé a třetí kapitoly Zjevení má progresivní historický význam. Sardy reprezentovaly protestantismus, protože měli jméno, že jsou živí a byli mrtví. Nesoulad a odpadnutí Laodicei právě přichází. Všechny probuzené duše mají být připojeny k věrné Filadelfii. Filadelfská církev byla založena v Londýně roku 1695 ne proto, jak říkali, aby založili novou sektu, ale proto, aby při svých setkáních zachovali ducha lásky a způsob první svaté a katolické (obecné) apoštolské církve. Členové se nemuseli nutně oddělovat od církví, ke kterým patřili a nepřesvědčovali druhé, aby tak učinili, ale pořádali svá pravidelná setkání ve stejnou dobu, kdy jejich církve konaly služby, takže bylo nemožné navštěvovat současně oboje. Nyní, říkali, Filadelfská církev je slabá a dokud neprojeví svou moc, není možné očekávat, že nastanou věci, na které se čeká – obrácení se židů, přivedení Turků a dalších nevěřících, náprava z odpadnutí, návrat všech věcí a osobní příchod Krista na zem. Podobná setkání začala v mnohých částech Německa, Holandska a dále. Berleburg se stal centrem důležitého probuzení, které se rozšířilo po celém západním Německu od Alp až k moři.

Marburgská Bible



V těchto kruzích roku 1712 vznikla Marburgská Bible s titulem Mystická a prorocká Bible, tj. celek svatých Písem Starého a Nového zákona, nově přeložena z originálu s vysvětlením principů, typů a proroctví, především Písně písní Šalomouna a Zjevení Ježíše Krista spolu s jejich principy, učením atd. Později (1726-1742) byla uvedena ještě větší práce, Beleburgská Bible o osmi svazcích, nádherně vytištěna s velkými písmeny, která obsahovala rozsáhlé poznámky, mezi kterými bylo zahrnuto i něco z učení Madame Guyon.

Filadelfská společnost nebo církev byla výsledkem velké škály různých hnutí. Usilovala o to, dát do ústraní rozdíly v církvích a spojit všechno v lásce. Vyučovali očištění a dokonalost duše důležitěji než dodržování vnější formy „církví“.

Aby si navzájem pomohli, ustanovili čas na každé ráno, ve kterém se na všech různých místech spojili v duchu a očekávali na Boha.
Aktivním členem společnosti v Berleburgu byl Dr. Carl, osobní lékař hraběte Casimira. Roku 1730 vydal filadelfské pozvání, jako žádost k nehynoucím duším. Přál si je odvrátit od okolností nebo názorů a zaujetí vůči jejich centru, a usiloval o to, aby konali bohoslužbu v Duchu a pravdě. Říká, že ti, jejichž uši jsou otevřeny, nerozlišují ve svých pocitech. Mají společný jazyk, chuť a zalíbení. Ale takovou centrální jednotu je možné nalézt jen u těch, kteří opustili tělesné dopisy a své vlastní články a obrátili se trvale k duchu a pravdě k chuti teologie srdce jakožto sladkému Slovu Božímu. Mohou být nazýváni římští katolíci, luteráni, reformovaní atd. – zde Tauler, Kempis, Arndt, Neander jsou všichni za jednou. Opravdově tvořit část křesťanství znamená umrtvit starého člověka a nechat žít ducha.

Tato snaha probudila odezvu v nespočetných srdcích, především ve Württembergu a Švýcarsku. Mnozí, kteří se nepřipojili k vnějším skupinám Filadelfie, k nim náleželi ve svých srdcích. Všichni usilovali o království Boží a praktikovali zbožnost, shlíželi na Filadelfii jako na společnost, ke které vnitřně patří, protože věřili a viděli v ní, že je základem království Božího, zatímco v různých církvích nebo v rozdílných vyznáních viděli pouze vnější skořápku a formu, mezi kterou byl ukryt duch Antikrista.
Zinzendorf se pokusil zorganizovat tyto společnosti a přidružit je k moravsko-bratrské jednotě, ale neúspěšně.

Kázání Hochmanna von Hochenau v této době bylo velkou silou probuzení, protože posloužila k obracení hříšníků a zakládání Filadelfských církví. Jeho stálé cestování, když byl napaden davem, uvězněn úřady a stále všude poslouchán zástupy. Jeho život byl naplněn houževnatostí pro Pána, což požehnalo nespočetné množství posluchačů. Jeho jediné období odpočinku bylo, když si čas od času odpočinul v malé poustevně, kterou měl ve Wittgensteinském lese. Jinak jeho láska k lidem, především k Židům, jej držela na cestách a kázal po celém západním a severním Německu.

Při kázání Hochmanna se obrátil mladý student teologie, Hoffman. Ten pořádal setkávání mimo ustavenou církev a ty pomohly k obrácení Gerharda Tersteegena, který se později stal mocným svědkem Krista a posloužil nadcházejícím generacím také krásnými hymny.

Jung Stilling (1740-1817), jehož život a spisy znamenaly značný vliv, napal o těchto dnech:

„V celé historii Církve není žádné období, ve kterém očekávání na příchod Pána bylo tak neustálé a tak universální jako od poloviny do konce prvního století. Probuzení v Halle znamenalo cestu k znovuzavedení bratrské církve následované bezprostředně Zinzendorfem. Potom mystická společnost Filadelfie v Berleburgu, jejíž ovocem je Berleburgská Bible. V tom stejném čase se ukázali dva poslové, Friedrich Roch a Hochmann von Hochenau, později Gerhard Tersteegen a mnozí další lidé.“

Tito zvaní valdenští, nebo anabaptisté a další podobného charakteru nebyli reformátory římskokatolické církve ani později luteránských či reformovaných církví. Jejich původ je ranější a vše zakládali na svém jednoduchém biblickém učení a praxi z dřívějška. Dále se jednalo o období růstu a rozvoje těch později vzniklých společenstvích.

Podobně ti zvaní Pauliciáni a další k nim duchovně připojení nebyli reformátory řecké ortodoxní církve, ale předcházeli ji. Později se stali její současníky, ale vždy od ní odděleni.
Byli zde však také hnutí, které vedly k reformě, ve spojení s katolickou a protestantskými církvemi. Někteří z nich vynaložili úsilí, které ovlivnilo existující společnosti ze vnitř, zatímco jiní utvořili skupiny, které tyto církve opustily nebo z nich byly vyloučeny. Z těchto pozdějších „reformací“ povstaly římskokatolické a protestantské denominace, které representují nejrůznější stupně římského katolicismu.

Byly také snahy reformovat římskokatolickou církev zevnitř. K nim patřili takoví jako František z Assisi a někteří z papežů, kteří vykonali skutečnou snahu odstranit zlořády, ale zjistili, že dlouho ustavené zvyky a zapletení se s peněžními povinnostmi jsou pro ně příliš silné.

Podobně luteránská a reformovaná církve obsahovaly některé, kteří se je snažili reformovat, jako byli pietisté. Byli zde také další, kteří se od nich oddělili a byli nazváni Labadisté.
České bratrstvo bylo původně jednoduché valdénské víry, ale když je přeorganizoval Zienzendorf, jednalo se o podobný způsob jako Pietisté – tj. setrvávali v ustavených církvích.

Mystikové reprezentují ty, kteří neviděli žádný způsob, jak by se mohli navrátit k pořádku jednoduché církve, utekli se do osobního posvěcení a společenství s Bohem a zůstali v církevnických spolcích, ve kterých byli a které si považovali více či méně s ohledem na jejich jednotlivý charakter. Měli duchovní příbuznost s tím, co bylo nejlepší z mnišství a byly založeny jak v katolických tak protestantských společenstvích. Snažili se vytvořit ze stávajících církví své doby Filadelfské pozvání.

Společnost v pravdě – modlitba Páně



Odklonění se od Krista a apoštolské doktríny bylo velmi veliké a mělo dopad na každé jednotlivé učení či Písmo, proto dlouhou cestu zpět nebyla možné nalézt naráz. Nejprve byla objevena jedna pravda, později další. Jak se tyto duchovní probuzení vyskytovaly v různých situacích a v různých dobách, produkovaly mnoho církví, které se navzájem lišily ve své historii, v míře jak si považovaly původní zjevení a ve způsobu jak se navrátily k jednoduchým způsobům. Na tomto základě věřící utrpěli výtky, že rozšířili mnoho sekt. Ve skutečnosti se mnohými způsoby dobrali zpět k první jednotě – ta první jednota, která bude jejich konečná, protože poutník nakonec dosáhne svého cíle s ohledem na modlitbu, kterou se za něho Pán modlil:

„Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs i mne miloval.“ (Jan 17,23)



Putující církev - E.H.Broadbent






1.Geschichte des Pietismus in der reformirten Kirche, Albrecht Ritschl.

2.The life of Aug. Herm. Franke, H.E.F. Guerike; trans. S. Jackson.

3.History of the Moravian Church, J.E.Hutton, M.A.

4.Geschichte des Christlichen Lebens in der rheinisch-westphälichen evangelischen Kirche, Max Goebel.