Logo

Pilgrim Marbeck, sektářství a Kašpar z Schwenckfeldu

Kdo to byl Pilgrim Marbeck? Jaké jsou základní rysy sektářství? Co zastával a kde působil Kašpar z Schwenckfeldu? Do Holsteinu imigranti přinesli nový průmysl, který přispěl k rozkvětu a prosperitě země až do doby než vypukla třicetiletá válka.

Pilgrim Marbeck



Malá kniha vydaná Pilgramem Marbeckem roku 1542 vrhá cenné světlo na učení a praktický život bratrů.1Nepochybně se mezi sebou lišili, ale takováto kniha ukazuje čestnost, opravdové snažení, které bylo z jejich strany, aby porozuměli a zachovali Písmo v jednoduché cestě kupředu. Ačkoli tento pisatel vyjadřuje extrémní pohled na důležitost vnějších záležitostí, chybí zde přítomnost jakéhokoliv zlého učení, které jim je tak často přisuzováno. Ve svém dlouhém titulu pisatel říká, že kniha si klade za cíl přinést pomoc a útěchu všem pravdivým, věřícím, zbožným, dobrosrdečným lidem, když se jim snaží ukázat, co svatá Písma vyučují o křtu, večeři Páně atd.

Své čtenáře odkazuje na mnohé statě z Písma, aby podpořil autorovo závěrečné slovo:

„Tedy, jak jsme dříve dali najevo naše myšlenky, porozumění, názory a víru s ohledem jednak na křest a také na Večeři, nyní uzavřeme ještě s dalším základním významem u obou, a především za jakým záměrem byly navenek ustanoveny. Jako Kristus Ježíš si přeje, aby byl rozpoznán nejen ve svém shromáždění, ale také skrze ně, protože touží, aby jeho svaté jméno bylo oslavováno jeho vlastními před světem. Tedy Kristus, vedle vnějšího kázání jeho evangelia, také přikázal a ustanovil tyto dva projevy, jmenovitě, viditelný křest a Večeři, aby se předávaly a uchovaly vnější, čisté a svaté shromáždění, jmenovitě pravdivé kázání evangelia, opravdový křest a pravdivé dodržování večeře Páně. Tam kde se tyto nedodržují, nebo jeden z nich chybí, není možné pro opravdové, čisté křesťanské shromáždění stát a obstát ve vnějším svědectví.

…za tím účelem, aby vnější shromáždění Boží se mohlo sejít, začít obstát, musí zde být kázání pravdivého a celistvého evangelia. To je ta živá rybářská síť, která musí být vržena na všechny lidi, protože všichni lidé plavou v bahně tohoto světa, jsou jako divoké šelmy a ze své přirozenosti dětmi hněvu. Tito, kteří jsou chyceni touto sítí nebo touto linkou, tzn. Slovem evangelia, když ho slyší a s pevnou vírou se ho chytnou, jsou vykoupeni z temnoty tohoto světa a mají moc být změněni z odsouzených dětí hněvu v děti Boží. Z těchto, jak říká Petr, se stává chrám Boží, shromáždění Krista, které je budováno jako živé kameny. Protože křesťanská církev je shromáždění těch, kteří jsou pravdivými věřícími a dětmi Božími, kteří chválí a zveřejňují Jméno Boží. Nikdo v ní nemá místo, kromě věřících, protože vidíme, že z přirozenosti jsou všichni lidé bez chápání Božských věcí a je to jenom Slovem, že jsou přivedeni ke správné víře a porozumění Kristovi. A Písmo nám neukazuje žádnou jinou cestu. Tedy, toto je první začátek, skrze který musí být všichni lidé přivedeni ke známosti Boží a jeho svaté Církve (tak dalece jak jsme schopni posuzovat) skrze kázání a poslouchání Božího Slova, které je příčinou, ze které přichází víra, potom jsou považováni za děti Boží a mohou být uznáni za členy svaté Církve…
Další věc pro budování Církve je svatý křest, který je vstup a dveřmi do svaté církve, protože je to s ustanovením Božím, že nikomu by nemělo být dovoleno vstoupit, jedině skrze křest. A tak tedy kdokoliv je přijat do svaté Církve, tzn. do shromáždění těch, kteří věří v Krista, musí zemřít ďáblu i světu ve svém následování ,vznešenosti, okázalosti, taktéž pýše, všech tělesných žádostech a musí je odmítnout a opustit. Potom musí vyznat svými ústy nezávadnou víru, které uvěřil ve svém srdci. Když toto proběhlo, musí být pokřtěn ve Jménu Božím, nebo Ježíše Krista, tzn. pokřtěn na základě, který přináší skutečnou nápravu a víru, ve které je očištěn od hříchů za tím účelem, aby mohl chodit neposkvrněně, poslušně úradku Božímu a v Kristu… Toto je tedy význam křtu, aby věřící mohli být vnějším projevem připojeni a přijati svatou církví…

Základní význam Večeře je dvojí. První, že svaté křesťanské shromáždění bude jí drženo pohromadě a zachová jednotu víry a křesťanské lásky. Za druhé, že všechna hříšná špatnost a všechno co nepřináleží ke svatosti, čisté církvi Krista, ale způsobuje přestupky, může být odříznuta a vyloučena.


Pisatel této knihy, Pilgram Marbeck, byl přední inženýr. Pocházel z Tyrol, vykonal důležité dílo v dolním Innském údolí a hodnocení, které obdržel od vlády, ukazuje, že si vážili jeho služeb. Není přesně známé, kdy se přidal k bratrům, ale roku 1528 jeho vyznání víry mu způsobilo ztrátu hodností. V té době o sobě píše:

„Vychován zbožnými rodiči v papežství, opustil jsem to a stal se kazatelem Witenbergského evangelia. Zjistil jsem, že v místech, kde bylo kázáno Boží Slovo luteránským způsobem, byla také svěží svoboda. Byl jsem na pochybách a nemohl najít odpočinek u luteránů. Potom jsem přijal křest jako znamení poslušnosti víře, když jsem hleděl pouze na Slovo a přikázání Boží.“

Musel opustit všechno co měl a odejít do zahraničí se ženou a dítětem, jeho majetek byl potom zkonfiskován, ale jeho schopnosti mu umožnili, že dokázal podporovat rodinu, kdekoliv byl. Ve Štrasburku obohatil město splavným tokem, který umožnil dopravu dříví z Černého lesa. Jeho neposkvrněný charakter a duchovní zapálení mu získalo velikou přízeň, protože bratři byli početní a reformovaní, Bucer i Capito byli zaujati upřímností a duchovními i duševními dary, kterými se Pilgram Marbeck vyznačoval. Jeho nebojácné kázání o křtu věřících mu ale brzy vzbudilo protivníky. Bucer se obrátil proti němu a Marbeck byl uvězněn. Capito se nebál jej navštívit ve vězení, ale dlouhé diskuse skončily v městské radě. Vše bylo završeno vyhlášením, že rada nepovažuje křest nemluvňat za nekřesťanský a Pilgram Marbeck dostal tři nebo čtyři týdny na to, aby prodal své věci a opustil město (1532).

Sektářství a Pravda mimo rovnováhu



Sektářství znamená omezení. Některé pravdy, které je možné v Písmu najít, některá část Božího zjevení je upřednostněna a srdce na ně reaguje a přijímá je. Jak se na té pravdě trvá, vykládá se, obhajuje se, její moc a krása zvyšuje vliv těch, kteří jsou jí ovlivněni. Jiná stránka pravdy, jiný pohled na zjevení, který je také obsažen v Písmu, se zdá být oslaben, nebo přímo protiřečí pravdě, která se stala tak účinnou a v žárlivém strachu o učení, které je přijaté a vyvažující pravda je minimalizována, odstraněna nebo dokonce popřena. Tak tedy část zjevení, které je z části Slova, zakládá sektu. Je to z části dobré a užitečné, protože se uplatňuje Boží pravda, ale zároveň je to omezující a nevyvážené, protože není vidět celá pravda, nepřijímá se skutečnou celé Písmo. Její členové, nejenom, že jsou připraveni o celkový užitek Písma, ale jsou odříznuti od společenství s mnohými svatými, kteří jsou limitování méně než oni, nebo limitování jiným způsobem.
Je zde důvod proč litovat rozkolům Pánova lidu, protože jejich zásadní , stěžejní jednota je zatemněna těmito vnějšími a zjevnými rozkoly. A přece svoboda v církvích, aby věřící vyjádřili co se naučili a zažili, je nejvyšší ceny a i sektářské konflikty mezi církvemi, které jsou horlivé pro různé aspekty pravdy, vedly k mnohému hledání v Písmu a k objevům jeho pokladů. Když toto pokračuje způsobem, který ohrozí lásku, ztráta je ohromná. Nicméně, horší než sektářský spor je jednotvárnost dosažená za cenu svobodomyslnosti nebo opětné sjednocení, které vznikne ignorací pravdy.

Edikt vydaný vévodou Johanem z Cleve, Jülichem, Bergem a Markem zní následovně2:

„Ačkoli je známé jak se má naložit s anabaptisty… přece chceme, ve spojení s arcibiskupem Kolína, oznámeno tímto ediktem, aby nikdo nebyl omluven nedostatkem vědomostí. Všichni, kteří budou křtít, nebo se v budoucnosti dají pokřtít, stejně jako ti, kteří zastávají nebo učí, že křest nemluvňat je bezcenný, budou převedeni z života ke smrti a potrestáni… Stejným způsobem všichni, kteří zastávají nebo vyučují, že v nejvyšší a velevážené svátosti oltáře, skutečné tělo a krev Pána Ježíše Krista nejsou skutečně přítomny, ale pouze obrazně… nebudou trpěni, ale budou vypuzeni z našich knížectví, takže pokud zde budou ještě po třech dnech, budou potrestáni v těle a životě… a bude s nimi zacházeno tak, jako s anabaptisty.“

Jsou dochovány záznamy o upalování, topení a popravách, které následují.

V Kolíně shromáždění pořádalo tajná setkání v domě u zdi. Měl dva vchody, aby bylo možné lépe utéct objevení a uvěznění. Roku 1556 Thomas Drucker z Imbroeku, velmi zbožný a obdarovaný učitel, i když pouze pětadvacetiletý, byl vzat z jedné věže do druhé, opakovaně mučen, ale marně a nakonec připraven o hlavu. Některé z jeho nádherných dopisů a hymnů, které sepsal ve vězení a také jeho vyznání víry se dostaly mezi věřící, byly vytištěny, kolovaly a vykonaly mnoho v předání pravdy. Jeho žena mu napsala do vězení (ve verších):

„Drahý Příteli, oddaný čisté pravdě, nenech se zastrašit od toho; víš co si slíbil, kéž je kříž pro Tebe přijatelný. Kristus sám šel touto cestou a i všichni apoštolové.“

Církev v Kolíně nebyla smrtí Druckera odrazena. Roku 1561 tři další bratři byli utopeni a dalšího roku dva uvězněni, z nichž jeden byl utopen a druhý ve chvíli smrti omilostněn a vyhoštěn. Setkávání pokračovala do roku 1566, ve kterém je jeden ze členů zradil, dům byl obklopen a všichni byli zajati. Jejich jména byla zaznamenána a byli rozesláni do různých vězení. Matthias Zerfass, dle svých vlastních slov, uznal, že byl mezi nimi učitelem a zůstal pevným a trpělivý i přes mučení. Potom byl setnut. Z vězení napsal:

Hlavní důvod našeho mučení byl, abychom řekli kolik z nás byli učitelé, abychom zveřejnili jména a adresy.… Musel jsem úřadům uznat, že jsem křesťan, a že křest nemluvňat je v pořádku. Držel jsem své rty sevřené, oddal se Bohu, trpěl trpělivě a myslel na Pána, když říká: „Nemá lásku nikdo než ten, který pokládá svůj život za své přátele. Vy jste moji přátelé, když děláte cokoliv vám přikazuji.“ Vypadá to, že i když mám stále mnoho trpět, Pán sám to má ve své ruce a nemůžu se modlit za nic jiného, než aby se děla jeho vůle.

Byl vydán následující pokyn:

„Za účelem uvěznění vůdců, učitelů, venkovních kazatelů a pokoutních kazatelů sektářů… úředníci nechť vyšlou špehy mezi ploty, do močálů, na vřesoviště a především během důležitějších svátků, když ještě trvá měsíční světlo, aby byla objevena tajná místa setkávání.“

Roku 1534 münsterský biskup vydává svědectví v dopise arcibiskupovi o znamenitém životě anabaptistů.

Herman V, Arcibiskup v Kolíně (1472-1552) viděl potřebu reformace v římskokatolické církvi a vynaložil vážnou snahu, aby ji nastolil. Byl žalobcem Wiedu a Runkelu, kurfiřtem impéria, ve věku patnácti let se stal děkanem Kolína a později arcibiskupem. Byl to dobrý a liberální člověk, milovaný svými poddanými , i když se zajímal více o lov než o církev a nebyl studentem teologie či latiny. Oponoval Lutherovi a nechal jeho práce spálit a jeho duchovní soud obvinil dva z kolínských mučedníků. A přece vyděl netečnost a pověry lidu, ztrátu disciplíny, církve odkázány netečnému kléru a příjem absorbován nepřítomností. Viděl také znesvěcení večeře Páně a pomíjivost všech snah přivést zkorumpované klerikály zpět ke kanonickým pravidlům. Když tuto situaci konzultoval s nejlepšími muži v nejvyšších úřadech církve, snažil se podnítit katolickou reformaci v duchu myšlenek Erasma. Když to selhalo, pokusil se o evangelickou reformu za pomoci Bucera a Melanchthona, ale opozice kléru, university a města Kolín, organisovaná jesuitou Canisiusem, otrávila jeho úsilí. Když nenalezl žádnou podporu, rezignoval na svůj úřad a odešel do důchodu a ke svému jmění.

Kašpar z Schwenckfeldu 1489-1561



Jeden z těch, který zůstal mimo římskokatolickou církev i mimo luterskou a reformovanou a nepřiřadil se k těm, kterým se říkalo anabaptisté, byl slezský šlechtic Kašpar von Schwenckfeld (1489-1561), který měl značný vliv ve své zemi i na dalších místech.3 Zaneprázdněn věcmi týkajícími se podnikání, ve spojení s jedním nebo jinými německými soudy, nezaobíral se příliš o Písmo, dokud mu nebylo třicet let a byl probuzen ze své lhostejnosti „úžasnou trumpetou Boží“- Martinem Lutherem. Oddal se do „jasného světla Božího milostivého navštívení“ a stal se „duší“ reformace ve Slezsku. Nebylo to dlouho předtím, než se přistihl, jak kritizuje některé body učení Luthera, na prvním místě s ohledem na večeři Páně. Na tomto základě byl napaden prudkostí Luthera, který využil své autority, aby se s ním vypořádal jako s nezasvěcencem a kacířem.

Schwenckfeld nicméně nikdy nepřestal uznávat svůj dluh, který v duchovních věcech vůči Lutherovi měl a po mnohých letech protivenství a útoků Luthera a Lutherových kazatelů, dal těm, kteří s ním sympatizovali tuto radu:

„Modleme se za ně věrně k Bohu, protože musí přijít chvíle, kdy oni spolu s námi musí společně uznat naší netečnost v přítomnosti jediného Mistra, Krista.“

Studium Písma se stalo jeho velkou oblibou. Spočítal si, že když denně přečte čtyři kapitoly, přečte bibli za rok a nejdřív si dal toto pravidlo, i když později to přenechal Duchu svatému, aby jej vedl ve čtení a nezavázal se k určitému počtu kapitol za den. Říká:
„Kristus, je shrnutím celé bible a hlavním předmětem celých svatých Písem je, abychom plně znali Pána Krista.“

Víra v přesnost a inspiraci celé bible pro něj neznamenala staré a pochybné dogma, ale nový objev nelimitovaných možností. Ne stará pověra, ale moderní postup. Své čtení Písem popisuje jako „hloubání, hledání, zavrtávání se, skutečné čtení a znovu-čtení všeho, žvýkání, rozjímání, obracení a pečlivé přemýšlení o všem.“
„Protože zde je zjeven věřícímu neředěný poklad, čisté perly, zlato a vzácné kameny.“

Jako „bezpečné pravidlo“ pro vykladače, říká:

„Kde se objeví sporné místo, musí se vzít v potaz celkový kontext, Písmo napojeno na Písmo, u jednotlivých pasáží vzít v potaz celek, srovnávat jedno s druhým a nalézt aplikaci, nejen vnějším zdáním jedné pasáže, ale s ohledem na smysl celého Písma.“

Studoval hebrejštinu a řečtinu a ve svých pracích využil nejen Lutheruv překlad, ale také „staré bible“ (používané novokřtěnci) a Vulgátu. Nalezl klíč k mnohému, co se nachází ve Starém zákoně, v běžném užití v Novém zákoně. Rozhodl vydat se pod vedení Písma v učení, v praxi a také „pokud neporozumíme všemu“, řekl, „neobviňujme za to Písmo, ale spíš naší vlastní nechápavost.“
Osm let po svém prvním „navštívené“ měl další zkušenost, která ovlivnila jeho život, podle něho, ještě víc. Až do této chvíle byl horlivý v hlásání Písma a luteránství, ale nyní, to čemu intelektuálně uvěřil, se změnilo v niterné prožívání jeho srdce. Byl na pozoru, co se jeho nebeského povolání týče, když přijal naprostou jistotu spasení a oddal se Bohu jako „živá oběť“. Hluboký pocit hříchu a ocenění dostatečnosti výkupného získaného v Kristu, jeho smrtí a vzkříšením, zajetí vůle, obnovení mysli, a přivedení k poslušnosti, ve které nalezl svobodu konat vůli Boží.
Také učinil objev. Nejenom, že Písmo dává vodítko co se osobního ospravedlnění a posvěcení týče, ale že také obsahuje určité instrukce ohledně církve.

„Pokud bychom chtěli reformovat církev, musíme využít svatá Písma a především Skutky apoštolů, kde je zjevné, jak byly věci na počátku, co je správné a co špatné, co přináší Bohu chválu a co je pro Boha a Pána Krista přijatelné.“

Viděl, že církev v době apoštolů a jejich bezprostředních pokračovatelů, byla slavné shromáždění, nejen na jednom místě, ale na mnohých. Ptá se, kde mohou být takovéto sbory nalezeny dnes, protože říká: „Písmo nezná žádné jiné než ty, kteří uznávají Krista jako svoji hlavu a dobrovolně se vydávají, aby byli ovládání Duchem svatým, který je zdobí duchovními dary a vědomostí.“

Ježíš sám řídí skrze duchovní dary, které uděluje, jak ráčí, nejen celou Církev, ale také jednotlivé shromáždění. V těchto shromážděních jsou uplatňovány duchovní dary pro obecné dobro. Ten samý Duch rozděluje dary, ale projevují se v jednom každém členu. Duch má úplnou svobodu. Pokud jeden, který je veden Duchem, vstane, ten který již mluví, musí přestat. Církve nejsou dokonalé – vždy je možné, že se mohou nepozorovaně vloudit pokrytci, ale když jsou odhaleni, musí být vyřazeni.

Schwenckfeld proto nemohl uznat reformované náboženství jako církev, protože velká část pokřtěných křesťanů byla bez Ducha Kristova a přijímali svátosti bez milosti Boží. Přál si poskytnout pomoc misionářským organizacím, kdyby nepředstíraly, že zaujímají místo místních církví Ježíše Krista. „Národní církev je jedna“, říká, „to jde zpět ke stavu Starého zákona.“

„Je zřejmé a evidentní“, říká dále, „že všichni křesťané jsou povolání a posláni, aby chválili jejich Pána a Spasitele Ježíše Krista, aby zveřejnili ctnosti toho, který je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla, a aby vyznali jeho jméno před lidmi.“ Jakékoliv omezení universálního kněžství všech věřících, je limitováno Duchem svatým. „Kdyby v Pavlově době jednali takto, a jen ti kteří by byli ustanoveni, by mohli kázat, jak daleko by křesťanská víra zasahovala? Jak by evangelium zasáhlo naše časy?“ Někteří jsou vybráni z věřících pro zvláštní službu a jsou postaveni do situací vně jejich kanceláří, ne studiem, volbou nebo ordinací, ale nárazem, zjevením a uplatněním Ducha, „aby byl Kristus u nich znám skrze milost, moc, život a požehnání.“ Jelikož je jejich povolání a poslání pouze od Boha, v milosti Kristově, jednají s mocí a ohromnou jistotou Ducha svatého, duše jsou znovuzrozeny, srdce obnovena, království Kristovo budováno.

Pokračuje:

Věřící nemohou být nikdy unaveni z takovýchto apoštolských duchovních kazatelů, ani se jim dostatečně neoposlouchají, protože u nich nacházejí moc Boží a stravu pro své duše. O těchto Pán Kristus říká: „Amen, amen pravím vám, ten který přijímá toho, kterého jsem poslal, přijímá mne“ (Jan 13,20). Ne neobrácená osoba nebo někdo, kdo je nesvatých způsobů, může být správný služebník pro růst církve i když je doktor nebo profesor, zná bibli mimo své srdce a může být skvělý řečník… když někteří říkají, že osoba a služba jsou odděleny, pak tedy dokonce biskup, kněz nebo kazatel, i když je zlý člověk a přece může zastávat dobrý úřad, úřad učitele Nového zákona a může být služebníkem Ducha svatého, to je proti celému Písmu a proti ordinaci Kristově… Jaký druh služby to je, když učitel sám je nezasažen ve svém srdci… a nevěří tomu, co vyučuje, to znamená, že nedělá nebo nejedná podle toho, co říká. V pravdivé službě Nové smlouvy, s ohledem na instrukce všech apoštolských Písem a příklad Pána Krista samotného, toto musí jít vždy společně.


Co se týče křtu, Schwenckfeld vyučoval, že nespasí, a že spasení může být dosaženo bez něj, ale později viděl jeho důležitost, a že jen ti, kteří vyznávají, že jsou věřící, by měli být pokřtěni. To znamená, že dítě v kolébce, které není schopno víry, není ani žádoucí, aby přijalo křest.

A přece se neřadil k tzv. anabaptistům. I když je popisuje jako Bohabojný lid, oddělený od mas, které jsou k náboženství netečné, vyznačují se svým správným postojem a hlubokým náboženským zájmem, ale obviňuje je ze zákonictví a nevědomosti, a běžně je řadí společně s ostatními, přestože byli jedni, zbožní, dlouho-shovívající bratři, se všemi fanatickými prvky v selské válce, münsterské výstřednosti a dalšími selháními. Tvrdí, že poznal „první křtěnce“ a poté popisuje Müntzera, popraveného za vzpouru v selské válce. Hovoří o muži typu Balthazer Hubmeyer jako o učedníkovi Hanse Huta, i když dřívější z nich byl odpůrcem extrémního a nevyváženého učení Huta. Spojuje dohady, že Hut spáchal sebevraždu ve vězení, i když dodává, že někteří říkají, že to bylo neúmyslné a jméno „Hutitčí baptisté“ přiřazuje lidem zvaným „Anabaptisté (Novokřtěnci)“.

Uvádí různé zhoubné zprávy, které obdržel v dopise. V jednom z nich, který dostal od osoby, která opustila „Hutiské“ shromáždění, je o jejich křesťanství vyjádřeno ubohé mínění. Říká, že měli nějaké dobré povědomí ve známosti ohledně hříchu, spasení skrze milost Boží, jistotu spasení a především, že neudrželi ideál pravdivé apoštolské církve. Píše:

Jsou přesvědčeni, že… jakmile jsou navenek přijati… do svých vlastních samo-scházejících se shromáždění, jsou svatým lidem Božím a lidem, který si vybral ze všech ostatních, čistou neposkvrněnou církví… ačkoli dary Ducha svatého, ozdoba a krása křesťanských shromáždění a církví, jak je popsána ve svatých Písmech, je mezi nimi ve velmi malém měřítku.

Vnější ortodoxie je pro ně znakem opravdové Církve Kristovi. Tedy, je jim příznačný nebiblický duch posuzování a duchovní pýcha.

Jsou sami se sebou tak spokojeni ve všem co dělají, že všichni druzí, kteří nesmýšlí stejným způsobem jako oni, tzn. kteří nepřijali jejich křest a nepřipojili se k jejich shromážděním, jsou odsouzeni, údajně v moci Satana - i kdyby byli tak věrní, jako byl Štěpán, naplněni Duchem a Boží moudrostí, to u baptistů nic neznamená. Tak pevně jsou zafixovaní především vůdci v lehkovážných soudech, v sebelásce a v duchovní pýše.

Vždy ve svých shromážděních lámou chléb a křtí vodou, považují to co je uvnitř za důležitější. „Pokud byste viděli jednu z jejich společností, považovali byste je za lid Boží, protože není žádných pochyb o jejich zbožném vnějším postoji.“ Poukazuje nicméně, že farizeus v podobenství měl zbožnější vnější postoj než publikán. „Ne“, dodává, „že bychom chtěli obviňovat vnější zbožnost ať již u baptistů nebo u mnichů“, ale „je vyžadováno víc než to“ „Pojďte a nechte se pokřtít.“

Také si stěžuje na to, že na svědomí členů byla uplatněna tyranie, bylo zde zákonictví, co se zvyků týče, oděvu a dalších vnějších věcí a oponuje jejich pohledům na přísahu, válku a účast v civilní správě. Ze všeho toho může být bezpečně shromážděno, že mezi těmito lidmi, stejně jako mezi jakýmkoliv značným množstvím lidí, i mezi křesťany, byly chyby, slabosti a omyly, které se dají nalézt. Omezenost a zákonictví, na které si stěžuje, byly omezením pro tyto tzv. „anabaptisty, kteří byli vždy odpovědní, a mezi nimiž byli lidé, kteří proti těmto zvykům stále protestovali. Schwenckfeld zamítá kruté pronásledování, kterému byli vystaveni. „Rád bych ušetřil Bohabojný, jednoduchý lid, který mezi nimi je“, říká a připomíná svým posluchačům, že mezi nimi byli skuteční křesťané, kteří namísto nedostatku vědomostí, měli život od Boha. Poukazuje na jejich radost v utrpení, obhajuje, že kdyby se bouřili, civilní vláda by se s nimi měla vypořádat, ale dodává, že je shledal za mírumilovný lid, bez buřičských úmyslů.

Skrze Schwenckfeldovi pilné aktivity byly shromážděny skupiny věřících ve Slezsku. Začínali v okolí Liegnitze. Byly vzorem dobroty vůči svému okolí. S ohledem na ohromné zneužití večeře Páně, Schewnckfeld v ní zatím nepokračoval a vliv jeho učení co se týče toho, jestli je někdo hodný nebo nehodný, mít na ni památce účast, měl takový vliv na luteránský klérus, že v Liegnitzu začali následovat Schewnckfeldův příklad (1526). To vedlo mnohé k tomu, že Schwenckfelda obviňovali z pohrdání nad večeří Páně, i když jej k tomu přiměl opačný důvod.

Jeho velkým přáním bylo sjednat jednotu Církve. Napsal:

Ó kéž bychom byli Bohu opravdovým tělem Krista, spojeným pouty lásky… ale místo toho není zde žádný náznak toho, co může být srovnáno s první církví, kde věřící byli jednoho srdce a jedné mysli… Přesto my budeme stát ve svobodě, do které nás Kristus přivedl, a nevstoupíme do žádné lidské sekty ani se neodvrátíme od universální křesťanské Církve. Nebudeme svázání žádným jhem, ale pouze se upneme k té jedné Boží sektě Ježíše Krista… Má touha a přání mého srdce je, abych byl schopen všem pomoct k pravdě jednoty Krista a jeho svatého Ducha a ne, že bych měl být zdrojem sektářství, rozkolů nebo odpadnutí od Krista… I když jsou zde teď čtyři tak zvané církve, papežská, luterská, zwingliánská a baptistická nebo pikardská, a každá odsuzuje ty ostatní, jak je zjevné, že odsuzuje zwingliánskou církev a fanatiky, nemůžu si pomoct s otázkou, jestli jsou všichni z nich nebo která z nich je skutečné shromáždění Církve Krista, ke kterému by měl jedinec patřit a být v něm požehnán… Na tuto otázku odpovíme slovy apoštola Petra… Petr se ujal slova a řekl: „Opravdu vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdokoli ho ctí a koná spravedlnost (Skutky 10,34-35 b21)… Takže čím víc se tyto církve navzájem odsuzují, tím spíš ti, kteří se bojí Boha a žijí spravedlivě a křesťansky, budou v pohledu Božím nevyloučeni a neodsouzeni… ačkoli jsem se zatím nepřipojil k žádné z těchto církví… přece jsem nepohrdl žádnou církví, osobou, vůdcem nebo učitelem. Toužím po službě všem v Bohu, být přítel a bratr, který má horlivost pro Boha a lásku Kristovu ve svém srdci… Proto se modlím, aby mne Bůh vedl správně ve všech věcech, umožnil mi, s ohledem na apoštolské pravidlo, abych správně rozsuzoval všechny duchy, především Ducha Ježíše Krista. Aby mne naučil dokázat všechny věci a rozlišovat, přijat a držet se toho co je dobré, abych v tomto součastném čase rozkolů a oddělení se mohl obstát s čistou jistotou svědomí v Kristu v pravdě a jednotě…. Má svoboda nevyhovuje všem…někteří mne nazývají podivínem… a mnozí na mne pohlížejí s nedůvěrou… ale Bůh zná mé srdce… Já… nejsem sektář a s Boží pomocí nebudu narušitel pokoje.

Raději než zničit cokoliv dobrého, raději zemřu. A proto jsem se plně nepřidal k žádné skupině, sektě nebo církvi, abych mohl ve vůli Boží, skrze jeho milost, vně všech skupin sloužit všem skupinám.


Učení Schwenckfelda a růst kroužků, které založil, obrátilo k němu pozornost krále Ferdinanda, který jej označil za pohrdače nad večeří Páně a byl přinucen opustit svojí rodnou zem (1529), ve které vždy zastával významnou pozici a velkou pozornost. Po zbývajících třicet let svého života byl tulák, pronásledovaný luteránskou církví, která jej již dříve označila za kacíře, ale jeho vyhoštění vedlo k dalšímu rozšíření skupin, které obdržely jeho učení, především v jižním Německu, kde jej ochránili někteří vladaři. Pod vlivem Schwenckfeldova učení se tyto skupinky nepovažovaly za církve. Takováto pozice, jak se domnívali, by znamenala oddělení se od věřících v existujících stranách, od všech, kterým si přáli sloužit. Zanechali křest a slavení večeře Páně až do doby, kdy nastanou lepší časy a soustředili se hlavně na modlitbu a očekávání nového vylití Ducha svatého před Pánovým příchodem, který sjednotí jeho Církev. Jejich část byla biblické čtení, návštěvy, jakékoliv svědectví, připravit svaté na ten čas stejně jako kázat evangelium, shromáždit z neobrácených tak mnoho jak jen je možné a sdílet se v požehnáních, které mají přijít.
Jejich zdržení se od všech církevních svědectví především kvůli s tím spojenými těžkostmi, je učinila spíše zdrojem oslabení než zdrojem posily těm bratrům, kteří pokračovali ve víře a v předávání apoštolského učení v Písmu o církvích. Tyto principy, když byly správně uplatňovány, z nich neučinili sektu nebo je neoddělili od křesťanů, kteří se s nimi nescházeli, ale poskytly jednotnou základnu, na které bylo možné, aby všichni věřící prožívali vzájemné společenství, základ jejich běžného společenství s Kristem.

Pilgrim Marbeck, ve spojení s ostatními, napsal odpověď na Schwenckfeldovy narážky na věřící, kteří se scházejí jako církve a praktikují křest a lámání chleba. Schwenckfeld vyjádřil svůj nesouhlas v práci zvané „Na nový pamflet baptistických bratrů zveřejněný roku 1542.“ Marbeckova odpověď měla dlouhý název (třiaosmdesát slov) a zaujala formu citací Schwenckfelda a 100 odpovědí. V této práci on spolu s bratry říká: „Není pravda, že ty, kteří odmítají náš křest, nepovažujeme za křesťany a považujeme je za zavádějící duchy a popírače Krista. Není na nás ani to, abychom soudili nebo odsoudili toho, který není pokřtěn s ohledem na přikázání Krista.“

Putující církev - E.H.Broadbent



1. Vermanung-auch gantz klarer, gründtlich un unwidersprechlicher bericht, zů warer Christlicher,
ewigbestendiger pundtsseuereyuigung allen waren glaubigen frummen, und gůtthertzigen menschen zů hilff
und trost, mit grund heyliger schrifft, durch bewerung warer Tauff und Abentmals Christi sampt
mitlauffung und erklarung jrer gegensachen und Argumenten, wider alle vermeynte Christliche Pündtmus, so sich bissher un noch,
onder dem nammen Christi zůtragend.

2. Geschichte des Christlicen Lebens in der rheinisch-westphälischen evangelischen Kirche, Max Goebel.

3. Shwenckfeld, Luther und der Gedanke einer Apostolischen REformation, Karl Ecke.