Logo

Pochybnosti a zkoumání

Jak to je se zázraky, věrohodností bible a jak doslovně věřil bibli Ježíš? K čemu nutně vede, když člověk začíná některé části Písma zpochybňovat? Zejména v poslední době se mezi lidmi šíří myšlenka, že „víra, která se nechvěje, není pevná“. Jsou opravdu pochybnosti základem pevné důvěry v Pána Boha? Čekají hledající lidé, že křesťan bude o „své víře“ a jejím zdroji bytostně pochybovat? Podívejme se, jakou odpověď nám na tyto a mnoho dalších otázek podává evangeslita Moody. Požadujeme jak od mužů, tak i od žen, aby bez předchozího zkoumání věřili v bibli. Není v povaze lidí, aby božské věci beze všeho přijímali za bernou minci. Jestliže máme být „stále připraveni k obhajobě před každým, [abyste vydali] počet z naděje, kterou máte“(1. Petrův 3,15), pak nám to ukládá za povinnost důkladné zkoumání. Ale nebuď neupřímným pochybovačem, který by uzavíral pravdě srdce a mysl. Nebuď pochybovačem, abys budil zdání hlubokého myslitele; také nedělej se svými pochybnostmi mnoho hluku.

„Ukaž nám své přesvědčení“, praví jeden německý spisovatel; „pochyb máme sami dost.“ Buď podobný Tomášovi, který odmítl Ježíšovo vybídnutí, aby ohmatal jizvy na jeho rukou a na boku, protože jeho srdce bylo přístupno přesvědčení. „Víra“, praví John McNeill, „nevchází do srdce konečky prstů.“

Jste-li naplněni Božím Slovem, pak ve vás nebude místo pro pochybnosti. Nedávno mi jedna paní řekla: „Nemáte docela žádné pochybnosti?“ „Ne, na to nemám kdy, neboť mám velmi mnoho práce.“ - Pro určité lidi je pochybnost jako jejich provozní kapitál, ze kterého žijí. Důvodem, proč tak málo křesťanů má pevné přesvědčení o svém Božím synovství, ze kterého jen tu a tam vidíme rašit křesťanské milosti, je podle mého náhledu to, že se bible dostatečně nepoužívá jako pravidlo a směrnice víry a života.
Teď uslyším, že někdo řekne: „Přál bych si, abyste mi dokázal, že bible má pravdu.“ - Milý příteli, tato kniha se prokáže sama, dáš-li jí k tomu jen příležitost, neboť ona má živoucí sílu. „A proto i my vzdávejme neustále díky Bohu, že když jste od nás převzali slovo Boží zvěsti, přijali jste [je] ne [jako] slovo lidské, ale tak jak [tomu] opravdu je, [jako] slovo Boží, které take [mocně] působí ve vás věřících.”(1 Tes 2,13)

Písmo nepotřebuje ani tolik obhajobu, ale mnohem více prozkoumání, neboť svou obhajobu přejímá samo. Bible není slabé malé dítě, jež nutno opatrovat. Jistý křesťan mluvil se skeptikem, který říkal, že nevěří v bibli. Křesťan inu přečetl některá místa, ale pochybovač odpověděl: „Nevěřím z toho ani jedinému slovu.“ Křesťan četl dále, až konečně byl skeptik přesvědčen. Tento postup odůvodnil křesťan větou: „Když jsem vyzkoušel meč, že je dobrý, budu ho dále používat.“ Totéž máme konat také dnes. Přivádět lidi k víře není naším dílem, nýbrž dílem Ducha svatého.

Jeden muž začal nedávno se svou ženou každý večer hodinu číst z bible. Po několika večerech ustal uprostřed čtení a řekl: „ženo, jestli je tato kniha pravdivá, pak jsme na nesprávné cestě.“ Četl tedy dále, ale brzo opět přestal a řekl: „ženo, jestli je tato kniha pravdivá, pak jsme ztraceni.“ Pln úzkosti četl dále s napjatou pozorností, až pak brzy zvolal: „ženo, je-li tato kniha pravdivá, můžeme být zachráněni.“ Po několika dnech byli oba obráceni. Velký konečný účel této knihy záleží v tom, že zvěstuje lidem velkou záchranu. Považ, je to kniha, která může opět napřímit našeho sklíčeného ducha a obnovit v nás věčný obraz Boží.

Jakou hroznou odpovědnost berou na sebe ti, kteří knihu mají, a přesto nedbají jejího varování ani neposlouchají jejího učení. Ona je buď zápachem smrti k smrti, anebo vůní života k životu. Což kdyby nám ji Bůh odňal a řekl: „Již vás jí nebudu znepokojovat.“ Tážeš se, co si máš počít s předmětem, kterému nerozumíš. Pokud se mne týká, děkuji Bohu, že je v této knize výška, které můj rozum ani zdaleka nemůže dosáhnout a hloubka, kterou nemohu nikdy vyzkoumat. Právě tato okolnost zvyšuje pro mne nesrozumitelný původ této knihy. Kdybych ji mohl vzít a číst jako každý jiný spis, kterému rozumím již po prvním přečtení, pak bych v ní již před lety přestal věřit. Jedním z nejsilnějších důkazů o božském původu této knihy je skutečnost, že nejbystřejší myslitelé po padesátiletém hloubání a pachtění odkládají pera se slovy: „Zde jsou hloubky, které nechápeme.“

„Žádnou biblickou knihu“, řekl Spurgeon, „nevyčerpá jediný výklad. Květiny v Boží zahradě vyhánějí nejen dvojí, nýbrž sedmeré květy; proto vydávají neustále novou vůni.“

Bůh poslal Ducha svatého, aby nás uvedl do všech pravd, a On je ochoten otevřít oči našeho chápání. Vidíme, že chápání někoho může být otevřeno pro obyčejné věci. Vhodný příklad nám dává příhoda s chlapcem, kterého rodiče vzali s sebou na Floridu, aby v tamějším jižním podnebí prožil zimu. Chlapec se vrátil do své vlasti s nechutí k zemi, v níž byl. Řekl, že to byla smutná, jednotvárná a nudná země. V následujících měsících se těšil péči domácího učitele, který byl nadšeným botanikem a také dovedl chlapce pro své oblíbené studium zaujmout. Když se měl chlapec seznámit také s cizokrajnými rostlinami - orchidejemi, šel s ním učitel do skleníku, aby na několika exemplářích pozorovali rozmanitost nádhery květů. „Měl bys je vidět na Floridě“, řekl učitel; „tam jsou daleko krásnější, ale tyto zde dávají alespoň určité ponětí o tomto druhu rostlin.“ Chlapec na něj udiveně hleděl a řekl: „Na Floridě jsem byl, ale tyto rostliny jsem tam neviděl.“ „Pravděpodobně sis jich nevšiml“, odvětil učitel; „ale nyní by jistě neušly tvému zraku.“

Duch svatý je ochoten poučit nás buď kázáním, nebo knihou kde je nějaká neznámá biblická pravda stavěna na svícen a uvedena k našemu životu do vztahu, který dříve neměla.

Onehdy ke mně kdosi přišel s obtížnou biblickou otázkou a řekl: „Pane Moody, co si počnete s tímto místem?“ „Co si počnu? Nic.“ „Já myslím, jak mu rozumíte?“ „Já tomu vůbec nerozumím.“ „Jak si je vykládáte?“ „Já si je nijak nevykládám.“ „Co tedy s ním uděláte?“ „Já s ním nic neudělám.“ „Tak mu také ovšem nevěříte?“ „Ó, zajisté, věřím. Je velmi mnoho věcí, kterým nerozumím, ale věřím jim. Nerozumím vyšší matematice, ale věřím jí. Astronomii nerozumím, ale věřím ji. Můžete mi říci, proč tentýž pokrm, podle toho, jak ho jí ten nebo onen tvor, promění se v maso nebo v rybu, v srst, peří, kopyta nebo nehty na prstech? Kdysi mi jeden muž řekl, že nemůže věřit ničemu, co neviděl.“ „Můj milý pane“, odpověděl jsem mu, „viděl jsem někdy svůj mozek?“

Dr. Talmage vypravuje, že když jednoho dne svému profesoru teologie položil mnoho otázek o tajemstvích bible, profesor mu prostě odpověděl: „Pane Talmage, přiznáte, že Bůh rozumí některým věcem, které se vymykají vašemu poznání.“

Jistý křesťan řekl kdysi nevěřícímu: „Obtíže v bibli mne netrápí. Čtu bibli asi tak, jako když pojídám rybu. Přijdu-li na rybí kost, nepokouším se ji polknout, nýbrž ji položím stranou. Právě tak při čtení bible obcházím předmět, kterému nemohu porozumět, a říkám si: „To je rybí kost. Ale přece nezahodím rybu pro její kosti; tím méně neodložím bibli kvůli místům, která si nedovedu vyložit.“

Pascal řekl: „Lidská věda se musí stát pochopitelnou, aby mohla být oblíbena; avšak Boží věda se musí stát oblíbenou, aby mohla být pochopena.“ To označuje chybné stanovisko největšího počtu kritiků bible. Dávají rozum do služeb svého srdce.

Všimli jste si již toho, že Kristus přikládal svou pečet právě na takové věci, které lidé ponejvíce malicherně posuzovali? Často slýcháme: „Přece nevěříte v události o Noem a potopě?“ Nuže, vzdám-li se této události, pak se musím vzdát celého evangelia a učení Ježíše Krista. Kristus věřil příběhu o Noem a uváděl jej do souvislosti se svým opětným příchodem:

„A jak bylo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka.“

Dále se říká: „Přece nevěříte příhodě o Lotovi a o Sodomě.“ Věřím tomu právě tak rozhodně, jako věřím v učení Ježíše Krista. Nebo: ¨

„Právě tak [to] bude toho dne, kdy se zjeví Syn člověka.“

Dále slýcháme: „Ale nevěříte přece příběhu o kovovém hadu, na kterého když pohlédl lid izraelský, ušel smrti od hadího uštknutí?“ Ježíš tomu věřil a uváděl to v souvislost se svým vlastním křížem:

„A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“

Říkává se: "Vy přece nevěříte tomu, že synové Izraele byli syceni na poušti manou?" Odpověď:
„Otcové jedli v pustině manu, jak je napsáno: ‘Dal jim jíst chléb z nebe’.“

Lidé říkají: „Přece nevěříte, že se napájeli vodou ze skály?“ „Kristus věřil a učil tomu.“

Říkává se: „Přece nevěříte příběhu o Eliášovi, kterého živila vdova?“ Zajisté, že tomu věřím. Kristus nám praví, že bylo mnoho vdov za časů Eliášových, ale že jen jediná živila Eliáše. Odvolával se na to a tím k tomu přitiskl svou pečeť. Syn Boží tomu věřil a služebník nemá být větší nad svého pána.“

Byl jsem dále tázán: „Ale příběhu o Jonášovi a velrybě přece nevěříte?“ Ujišťuji vás, že tomu věřím. Před několika lety měl mít kdosi veřejný projev. Někteří lidé proti tomu protestovali, protože považovali jeho učení za nezdravé. Řekl jsem: „Já se brzy přesvědčím, zdali je jeho učení zdravé, či není.“ „Věříte tomu“, otázal jsem se ho, „že Jonáš byl pohlcen velrybou?“ „Ano“ odpověděl. „Pak je všechno v pořádku“, řekl jsem. „Zvu vás, abyste přišel a mluvil.“ Přišel a měl přednášku o Jonášovi.

U Matouše čteme dvakrát, že lidé žádali od Ježíše znamení; ale on odpověděl, že jediné znamení, které je dáno tomuto pokolení, je znamení o Jonášovi v břiše velryby. Spojoval je se svým zmrtvýchvstáním; a mým upřímným přesvědčením je, že my, vzdáme-li se jednoho, musíme hodit přes palubu také druhé. Prožijeme-li však již více let, zamilujeme-li si onen svět právě tak jako tento, pak poznáme, že v celé bibli není více utěšující kapitoly než kapitola o zmrtvýchvstání. Kristus nepochyboval o této události. Řekl, že jeho zmrtvýchvstání bude znamením podobným tomu, které bylo dáno obyvatelům Ninive. Byl to opět vzkříšený Jonáš, jenž se opět procházel ulicemi Ninive. Dlužno totiž předpokládat, že obyvatelé Ninive slyšeli, že Jonáš byl hozen přes palubu a pohlcen velkou rybou. Tu je mistrovské dílo satanovo, aby nám zmrtvýchvstání učinil pochybným. Avšak naši moderní učenci učinili objev: Říkají: „jícen velryby není větší než mužská pěst a je nemožné, aby velryby polkla muže.“ Kniha Jonášova však praví, že Bůh opatřil velkou rybu, aby Jonáše polkla. Nemohl Bůh učinit rybu, jejíž jícen by byl dostatečný velký, aby jím Jonáš proklouzl? Mohl-li Bůh stvořit svět, pak věřím, že kdyby chtěl, stvořil by rybu, která by byla dost velká, aby polkla lidi. Nebo jak řekla ona stará paní: „Nemohl by, kdyby se mu to zlíbilo, připravit muže, který by byl s to polknout velrybu?“

Několik takových moderních vědců bylo nedávno na cestě do Evropy. Na palubě lodi byl také jeden z mých přátel ze Skotska, který byl velmi dobře obeznámen s biblí. Při řeči došlo na ni a jeden z mudrců řekl: „Já jsem vědec a zkoušel jsem tuto knihu v ledasčem, ale prohlašuji různá tvrzení v ní za nepravdivá. Tak tvrdí se např. že Balámova oslice promluvila. Dal jsem si práci a prohlédl tlamu oslovi. Zjistil jsem, že je tak utvářena, že mluvit jí není možno. Můj pří-tel narovnal se v celé své výšce a odpověděl: „Co to tu povídáte. Udělejte osla, a já mu dám řeč.“

Jaký zvláštní případ, že by Bůh nemohl mluvit ústy osla. Jsou ještě také jiní lidé. „Zajisté, věřím bibli,“ říkávají takoví, „ale tomu nadpřirozenému v ní ne.“ Oni věří jen tomu, co odpovídá jejich rozumu. Jdou k bibli s nožíkem a vyřezávají z ní toto a ono. Tedy máme-li právo vyříznout z bible určitou část, pak bych nevěděl, proč by jeden z mých přátel nebyl oprávněn vyříznout jinou část, jiný opět jinou a tak by to mohlo jít dále. Zůstala by nám pozoruhodná bible, kdyby si každý z ní vyřezal to, co by mu nevyhovovalo? Každý cizoložník by si vyřezal vše to, co se vztahuje na cizoložství, každý lhář vše vztahující se na lež a podobně každý opilec vše, co jemu je nepohodlné.

Jistý pán přinesl pastorovi svou bibli a řekl: „Toto je vaše bible.“ „Z jakého důvodu tvrdíte, že je to moje bible?“ odpověděl pastor. „Po pět roků“, pokračoval pán „jsem býval vaším pravidelným posluchačem a pokaždé, když jste prohlašoval něco v bibli za nehodnověrné, tak jsem to vyřízl.“ Tak vyřezal tento muž asi jednu třetinu bible: celého Joba, Šalomounova kazatele, Zjevení Janovo a kromě toho ještě úryvky z jiných knih. Kazatel ho prosil, aby mu ponechal svou bibli. Nepřál si, aby ji viděli ostatní posluchači. Ale pán odpověděl: „Ó, nikoli. Jsem přesvědčen, že nakonec zůstanou jen lepenkové desky a tak daleko chci pokračovat ve své dřívější práci.“ Potom odešel a pokračoval ve vyřezávání, až posléze zůstal jen obal. Kdybyste chtěli věřit, co mnozí muži kážou, pak by se vaše bible již po několika měsících skládala jen ze dvou desek.

Říkávám často, že kdybych musel zavrhnout bibli, hodil bych ji celou najednou do ohně. Proč se zaměstnávat pět roků tím, co mohu vykonat najednou? Jeden kazatel, se kterým jsem se před delší dobou setkal, mi řekl: „Pane Moody, od nějaké doby kážu jen z evangelií. Vzdal jsem se epištol a celého Starého zákona. Nenahlížím totiž, proč bych jako Pavel nemohl jít k prazdroji, abych z něho kázal. Myslím, že evangelia jsou to jediné, co je věrohodné.“ Netrvalo to dlouho a tento kazatel se vzdal také evangelií a nakonec také celého kazatelství. Vzdal se bible a Bůh se vzdal jeho.

Jeden prorok, který byl poslán do města, aby varoval zlé, dostal příkaz, aby ve městě nic nejedl. Později byl sveden k překročení tohoto zákazu starým prorokem, který mu řekl, že se mu zjevil anděl s poselstvím, že se prorok může navrátit a pojíst u něho. Onoho proroka za jeho neposlušnost roztrhal lev. Kdyby anděl z nebe přišel a také přinášel zjevení odporující této knize, nesmíte mu věřit. Mně se nejvíce zprotivili lidé, kteří nespoléhají na člověka. Stojí psáno: „Ale i kdybychom mám vy nebo [sám] anděl z nebe zvěstoval v evangeliu [něco] jiného, než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“(Galatským 1,8) Věříte, že my kteří jsme přijali daleko více světla než onen prorok, smíme beztrestně odříci poslušnost Božímu Slovu?

Je nanejvýš směšné říkat: Nemohu mít nic s nadpřirozeným; nadpřirozenému nechci věřit. Chcete-li z bible vyškrtnout nadpřirozené, spalte hned celou bibli. Vyjímáte-li nadpřirozené z této knihy, tedy jste nepřijali Ježíše Krista a s ním zároveň nejlepší část knihy. Bible neobsahuje ani jedinou knihu, která by neučila o nadpřirozených věcech. V první knize Mojžíšově čteme, že Abrahám padl na tvář a že Bůh s ním mluvil. To je nadpřirozené. Jestliže se to nestalo, tedy pisatel první knihy Mojžíšovy napsal lež a kniha musí vypadnout. Ve druhé knize Mojžíšově nacházíme deset ran, které postihly Egypt. Není-li to pravda, je autor této knihy lhář. Potom ve třetí knize Mojžíšově je napsáno, že dva synové Áronovi byli stráveni ohněm. To byla nadpřirozená událost, a není-li to pravda, pak musíme celou knihu hodit přes palubu. Ve čtvrté knize Mojžíšově je příběh o měděném hadu. Tak to jde dále ve všech knihách Starého zákona. Není mezi nimi jediné, v níž by se nenašlo něco nadpřirozeného. V evangeliích je však více nadpřirozených věcí než kdekoli jinde v celé bibli, hovořících o Ježíši Kristu, přesto však jsou evangelia obyčejně tím posledním, čeho jsou lidé odhodláni se odříci. Pět set let před narozením Kristovým sestoupil k Danielovi anděl Gabriel a řekl, že se Kristus má narodit:

"Ještě jsem hovořil, modlil se a [vtom] ten muž, Gabriel, jehož jsem spatřil ve vidění na počátku, se mne vyčerpaného únavou dotkl v čase večerní přídavné oběti.”(Daniel 9,21)

Opět přichází Gabriel do Nazareta a zvěstuje panně, že bude matkou Spasitele: „A hle, otěhotníš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ (Lukáš 1,31)

Kromě toho nacházíme, že anděl přišel do chrámu a zvěstoval Zachariášovi, že bude otcem Jana Křtitele, předchůdce Mesiáše; Zachariáš byl za svou nedůvěru devět měsíců němý.

Potom, když se Kristus narodil, najdeme anděly u pastýřů v Betlémě, kterým oznamovali narození Vykupitele:

„… se vám narodil Zachránce, který je Kristus Pán, v městě Davidově.“(Lukáš 2,11)

Skutečnost, že mudrci na východě uviděli hvězdu a následoval ji, je zajisté nadpřirozená a neméně výstraha, kterou Bůh dal ve snách Josefovi, poručiv mu, aby utekl do Egypta. Nadpřirozená je také ta událost, že Pán ve dvanácti letech šel do chrámu, diskutovat se zákoníky a projevil, že je více než kterýkoli z nich. Podobně bylo nadpřirozené, že při jeho křtu Bůh promluvil z nebe: „Toto je můj Syn. Vyvolený…“ Tři a půl roku putoval Kristus ulicemi a městy Palestiny. Pomysleme na nesčetný, úžas vzbuzující zázraky, které v té době vykonal. Jednoho dne mluví s malomocným a ten je uzdraven, poručí moři a to ho poslechne. Když umíral, zdráhalo se slunce osvětlovat jeviště naší země. Prastaré stvoření poznalo, že Kristus je jeho stavitel a vrávoralo hrůzou jako opilec. Když však zlomil okovy smrti a vyšel z Josefova hrobu, bylo to opět nadpřirozené. Christmas Evans, velký kazatel z Walesu, řekl:
„Mnohé reformace umírají s reformátorem, avšak tento reformátor žije ustavičně, aby jeho reformace pokračovala. Díky Bohu, nevzýváme žádného mrtvého Žida. Kdybychom takového uctívali, nepociťovali bychom ve své duši nový nesmrtelný život. Děkuji Bohu za to, že náš Kristus je nadpřirozeným Kristem a naše bible nadpřirozenou knihou; zároveň děkuji Bohu za to, že žiji ve svobodné zemi, ve které každý smí číst tuto knihu.

Někteří lidé se domnívají, že jsme klamáni, a vše to není nic jiného než domněnka. Nuže tedy - není to nádherná domněnka? Trvá již ve mně třicet až čtyřicet let a potrvá ovšem také, až půjdu do jiného světa. Když jednou kdosi četl o Pavlovi, řekl, že to byl potřeštěnec. „Dobře“, bylo mu odpovězeno, „byl-li jím, tedy měl znamenitého ochránce na cestě a výtečný útulek na konci své cesty.“ Přál bych si, abychom měli na světě tucet takových potřeštěnců, jako byl Pavel.

Když Pavel psal Timoteovi, že „veškeré Písmo [je] vdechnuté Bohem a užitečné“, mínil tím to, co vyslovil. Dnes mnozí říkají: „Jak věříte, že celé Písmo je inspirováno?“ – „Zajisté. Každé jeho slovo; ale ovšem nevěřím, že všechny v něm uvedené skutky a případy byly vnuknuty. Když např. ďábel řekl lež, tedy to nebylo inspirováno, aby byla takto řečena lež; nebo když zlosyn, jako Achab, někde něco řekl, tedy k tomu nebyl inspirován; ale někdo byl inspirován, aby o tom referoval, a potud spočívá vše na vdechnutí a je „užitečné“.

„Nejlepší důkaz o neomylnosti Písma svatého“, praví Dr. A .J. Gordon, „je praxe, že jsme je ve svém životě vyzkoušeli. Tak jako říšská mince stále odpovídá hodnotě na ní vyražené, tak proroctví a zaslíbení Písma svatého vždycky dávala udanou hodnotu všem, kteří se je snažili vyzkoušet. Nestalo-li se tak v každém případě, tedy pravděpodobně nedošlo k jejich naplnění a doba jejich vyplnění ještě nenastala. Jistě je mnoho křesťanů, kteří pravdivost Písma vyzkoušeli tak, že jsou ochotni mu bez výhrady důvěřovat ve všem, co je zajišťuje ohledně zatím neviditelného světa a posmrtného života.“

Nově obrácený se nedávno kohosi otázal: „čm chcete dokázat, že bible je inspirována?“ „Tím, že mne inspiruje“, zněla odpověď . Myslím, že je to opravdu dobrý důkaz. Přijměte slovo do svých duší a ono vás bude inspirovat, proto je nám slovo posláno.


D.L.Moody

biblické citáty převzaty z ČSP