Logo

Poznávání rodiny manžela

Článek od Theodora Boveta o tchýních a tchánech :) Zajímavé čtení o životě v rodině po svatbě. Po několika měsících manželství dojde k zvláštnímu objevu, že jsme se vlastně nevdali za muže – neoženili s manželkou – ale zároveň s celou rodinou: tchán, tchyně, švagrové a švagři. Možná, že se nejprve zaradujeme nad rozšířením okruhu rodiny a myslíme si, že jsme získali právě tolik přátel jako příbuzných. Není to ale vždy tak přirozené.

V mnohých rodinách je zeť a ještě víc snacha cizím živlem. Těšili se, že si dcera přivede nadějného a už úspěšného mladého muže, syn roztomilé, dobře vychované děvče do domu, hrdě ukazovali svatební oznámení a slibovali si od tohoto manželství velké štěstí. Ale brzy objevili, jaké je toto dítě z druhé rodiny jiné, vůbec nemá charakter vlastních dětí (ty jsou přece vždycky ty nejsprávnější). A co je o mnoho horší, musí konstatovat, že jejich syn, do té doby tak upřímný, jejich vydařená dcera, převzali cizí ráz svého manžela (své manželky) a právě tím se jim odcizili. Je nepochopitelné, jak mohli podlehnout tomuto vlivu. Samozřejmě, že se chování k dítěti z druhé rodiny stane méně přívětivé, tato mladá žena našeho syna – našeho bratra – nám ho jednoduše vzala. Přitom určitě nemůže být šťastný, jen nemá odvahu to přiznat. A jak potom vychovají děti !?!
Snacha (budeme mluvit jen o ní) zpozoruje, že se dostala do uzavřeného příbuzenstva s pevnou tradicí, do které se nebude nikdy moci úplně vžít. Tchyně je dokonalá hospodyně, vedle ní si připadá jako školačka. Ona studovala, má umělecké nadání, chce být
užitečná ve všeobecně důležité službě a když na ni myslí, cítí se vedle ní hloupá, nenadaná a neužitečná.
A teď se to odehrává tak jako vždy, když se dostavují pocity méněcennosti“ snacha se stane kritickou, hájí svou přirozenou sebedůvěru tím, že přejde do protiútoku. Začne tedy tuto „dokonalou hospodyni“ považovat za dost staromódní a puntičkářskou. Bystrá a nadaná tchyně projevuje znaky „emancipované“ ženy, která se chce vyrovnat mužům. A teď se snacha a tchyně dostanou proti sobě a každá z nich chce mít pravdu. Především každá chce dokázat buď manželovi nebo synovi, že je v právu.
Na muže, který se snaží dát trochu za pravdu manželce i matce (a tím se mezi ně staví jako soudce), útočí potom obě, protože každé se zdá, že pomáhá té druhé. A tak nabývají nesrovnanosti v manželství o mnoho větší rozměry, protože každý z manželů je dává do souvislosti s příbuznými druhého a tvrdí, že něco takového nikdy ve své rodině nepoznal. Řekli jsme si, že to tak nemusí být vždy, ale bývá to časté. A roztržka v manželství je tím horší, když se přenese do výchovy a maminka říká „vlevo“ a babička „vpravo“.
Je východisko z těchto rozporů?

Především je tu pravidlo, které stojí v čele „základní manželské smlouvy“: „Proto opustí muž svého otce a svou matku a připojí se ke své manželce“. Tím se nedá pohnout, na tom se nedá nic vymudrovat, ať se nám tato slova zdají jakkoli tvrdá a nesentimentální. Nikdo není povinen uzavírat manželství, když chce raději zůstat u rodičů. Kdo však se vší vážností chce do manželství vstoupit, ten se musí tohoto základního pravidla držet. Znamená to především, že muž, pokud je to jen trochu možné, se má odstěhovat od rodičů a založit nový domov. To znamená v přeneseném smyslu, že se má vymanit ze svazku a závislosti na otci a matce, aby byl volný pro svou manželku , aby společně s ní vybudoval úplně nový život. A rodiče, kteří svého syna skutečně milují, se budou radovat když dosáhne této svobody a svůj domácí krb postaví nezávisle na nich. Mnozí rodiče chtějí svou nevěstu přijmout jako vlastní dceru, milovat ji jako dceru, ale také na ni mít vliv jako na vlastní dceru. Musí se naučit, že nevěsta není jejich dcerou, ale manželkou jejich již nezávislého syna.

To však není poslední slovo. Protože právě tento poměr k rodině životního druha nás učí novým vztahům a novému druhu lásky.
Původní rodina zná přirozené vztahy mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci. Ať jsou však tyto city jakkoli hluboko zakořeněné, přece nejsou úplně osobní. Nemilujeme tohoto muže Karla B. nebo tuto ženu Marii B., ale milujeme „svého otce“ a „svou matku“, tak jak jsem přišel do jejich života. Právě taková neosobní, na určitý typ nezaměřená láska je mezi sourozenci. Skutečná osobní láska začíná jen v manželství, a to ne hned na začátku, ale po vymanění se z čistě tělesného vztahu k milujícímu společenství s jedinečným člověkem – svým manželem, manželkou. Poznáváme ho takového, jaký je a pomáháme mu stát se takovým, jak si ho Bůh představoval.

Když tedy rodiče vzali na vědomí svobodu svého syna, milují ho docela jiným způsobem, totiž osobně nejen jako „syna“, část jejich bytosti, ale jako „přítele“, kterého jim Bůh poslal do cesty. A teď vidí i svou snachu jako samostatného člověka, a to takového, kterého jim poslal Bůh do cesty jako dar. Tím pomalu vzniká nový druh lásky, není to už láska jen „otce a matky“ k dceři, kterou bychom chtěli co nejvíce přizpůsobit příbuzenstvu, ale je to pravá osobní láska k příteli, k tomu člověku, který stojí před námi jako manželka našeho syna. Někdy to může znamenat pro tchána a snachu přímo otřes, když najednou stojí proti sobě jako přátelé, ale tím se může celý poměr v rodině uspořádat. Vždy víc a víc namísto přirozeného svazku nastupuje osobní láska, která přichází od Boha a k Bohu se vrací. Náš zeť rozšíří rodinu na společenství křesťanů.

(Theodor Bovet: Všední den a zázrak v rodině)