Logo

"Přenesmírná láska"

Ó, kdybych jen mohl učiniti lidem pochopotelný ten pravý význam těchto slov apoštola jana - „Bůh jest láska!“ S tím jediným textem šel bych na kříž světem a prohlašoval tu slavnou pravdu. Můžete-li člověka přesvědčiti, že ho milujete, jistě získali jste srdce jeho. „Přenesmírná láska“


„Abyste mohli poznati přenesmírnou lásku Kristovu.“ (Ef 3,19)


Ó, kdybych jen mohl učiniti lidem pochopotelný ten pravý význam těchto slov apoštola jana - „Bůh jest láska!“ S tím jediným textem šel bych na kříž světem a prohlašoval tu slavnou pravdu. Můžete-li člověka přesvědčiti, že ho milujete, jistě získali jste srdce jeho. Kdybychom skutečně přivedli lidi k tomu, aby uvěřili, že je Bůh miluje, hoj! Jak sy se hrnuli do království Božího! Těžkost spočívá v tom, že lidé myslí, že Bůh je nenávidí, a proto stále a stále skrývají se před ním.


Před několika lety vystavěli jsme v Chicagu chrám, kde jsme se přičiňovali ze všech sil vyučovat lidi Boží lásce. Předsevzali jsme si, když nebude nám lze vmluviti jim to do srdcí jejich, že jim to tam vpálíme; tedy jsme zrovna nad kazatelnou pověsili z plynových světe tato tři ohnivá slova: „Bůh jest láska!“ Jistý muž šel kolem jedné noci a dveřmi pohleděl dovnitř a spatřil ten text. Byl jedním z těch marnotratných synů. Jda dále přemýšlel o tom: „Bůh jest láska?! Nikoli. Mne nemiluje, protože já jsem ubohý, bídný hříšník.“ Pokoušel se zapomenouti, ale ta slova ohnivá vznášela se ustavičně před jeho zraky. Poodešel kus, potom se obrátil, kráčel zpět a vstoupil dovnitř. Neslyšel nic z toho, co se prailo s kazatelny, ale ta slova krátkého toho textu zaryla se hluboko vjeho srdce a to postačilo. Nezáleží mnoho na tom, co řeknou lidé, jen když Slovo Boží nalezne přístup do srdce hříšnikova. Zůstal až shromáždění bylo rozpuštěno; nalezl jsem ho, an pláče jako malé dítě. Když jsem mu objasňoval Písmo a vysvětlil mu, že ho Bůh miloval po celý ten čas jeho poblouznění, a kterak Bůh čeká na něho, aby ho přijal a všecko mu odpustil, tu světlo evangelia proniklo v duši jeho, tak že odcházel rozradován.


Není ničeho na tomto světě, čeho by si lidé více cenili, než lásky. Ukažte mi bytost, která nemá koho by milovala, akterá nemá, kdo by milovali ji, a já vám ukáži v ní toho nejbídnějšího tvora na tváři země. Proč lidé sobě sahají na život? Velmi zhusta jen z té příčiny, že je ovládla domněnka, že jich nikdo nemiluje a tudíž raději volí smrt, než-li by žili.

V celé Bibli neznám druhé pravdy, která by se nás mohla dotknout tou silou a něhou jako ta láska Boží; a jistě není žádné pravdy v Bibli, které by satan usilovněji z Písma vymazati se snažil, nežli právě té.

Představa, že Bůh nemiluje nás, má původ svůj ve falešném učení. Matky cybují, když učí dítky své, že Bůh je nemá rád, když činí něco zlého, ale jen tehdy, když dobře činí. Písmo neučí nás tak. Vy jim nepravíte, že když se chyby doění vaší lásky k nim v nenávist; kdyby tomu bylo tak, bylo by vám měnit lásku svou tuze často. Byť i dítko vaše vás trápilo, aneb vzdorovalo, neposlechlo, přece proto nevyloučíte ho z rodiny a nevyženete z domova, aniž pro to přestává být vaším dítětem! Ó, nikoli – jest vaše přec a sejdou s cesty k Bohu, nenásleduje z toho, že on je proto nenávidí. Hřích to jest, který on nenávidí.

Mám za to, že příčina, proč mnozí lidé sobě myslí, že Bůh je nemiluje, je ta, že posuzují Boha dle lastního svého malicherného měříta a ze svého vlastního stanoviska. Ilujeme lidi jen potud, pokud si myslíme, že jsou hodni lásky naší; nejsouli jí hodni, po našem soudu, zavrhneme je. Tak však nejedná Bůh. Tu jest hrozitánský rozdíl mezi láskou člověka a láskou Boží.

Ve třetí kapitole k Efezským verš 18. praví o té šířce a délce, hloubce a výšce Boží lásky. Mnozí z nás domníváme se, že víme něco o Boží lásce, ale v budoucím věku teprve poznáme, že jsme jí nikdy nepochopili, leč z malé části. Kolumbus objevil Ameriku, ale co on věděl o jejích velikých jezerech, řekách, lesích a pláních? Zemřel, věda pranepatrně málo z toho, co objevil. Tak i mnozí z nás dotčeni jsou tou láskou Boží, ale jaká je ta její výška, šířka a hloubka, toho neznají. Láska ta jest velikým oceánem, my se nejprve musíme ponořit v něj, abychom mohli poznati co je v něm. Vypráví se o jednom pařížském arcibiskupu, že když byl uvren do žalaře a odsouzen k smrti zastřelením, krátce nežli byl vyveden na popraviště, zpozoroval ve své cele malé okénko v podobě kříže. Na svršku toho kříže napsal výška, na spodku hloubka a na každé straně ramene šířka. Procítil v tu chvíli k pravdě, která jest obsažena v písni:

„Když zřím předivní ten kříž na kterém kníže slávy mřel.“

Přejeme-li si právě poznati lásku Boží, musíme na Kalvarii. Jest možné, abychom zírali na ten děj a řekli si, že Bůh nás nemiloval? Ten kříž káže nám o lásce Boží. Nikdy větší lásky nebylo, než té, o které svědčí onen kříž. Co bylo toho příčinou, že Bůh vydal Krista na smrt? Co přimělo Krista zemříti, když ne láska? „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ Kristus položil svůj život za své vrahy; Kristus dal svůj život za ty, kteří ho nenáviděli. A ten duch kříže, ten duch Kalvarie je láska! Když se mu posmívali, jej tupili, hřeby probíjeli, co že on řekl? - Otče, odpusť jim, nebo nevědí co činí. - To jest láska. Nevoval oheň s nebe na ně, aby shlceni byli; v srdci jeho nebylo nic než láska. Probíráteli-li se Biblí, shledáte, že Bůh v lásce své se nemění. Mnozí z těch, kteří někdy vás milovali, snad docela ochladli vůči vám a odvrátili se od vás; snad ta jejich láska k vám změnila se v nenávist. Toho u Boha není. Zaznamenáno jest o Ježíši Kristu, krátce než se rozloučil s učedníky svými a byl veden ku Golgotě, že „miloval své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.“ Věděl, že jeden z nich ho zradí, a přece miloval Jidáše. Věděl, že jiný ho zapře a s proklínáním se apřísáhne že nezná ho – a přece miloval Petra. Byla to Kristova láska k Petrovi, která skrušila srdce jeho tak, že v hořkém pláči se vrátil opět k nohám svého Pána. Vždyť Pán strávil léta se svymi učeníky, aby je naučil své lásce a to nejen svým životem a slovy, než i skutky. Neboť v tu noc, kdy měl býti zrazen přepásal se rouchem, vzal měděnici a jako poslední ze služebníku myl nohy svých učedníků. Tím je chtěl přesvědčit o své neměnící se lásce.

Žádnou část Písem svatých nečtu tak často jako 14. kapitolu Evangelia svatého Jana a nic mi není sladčího nad ni. Nikdy mne nemrzí číst jí opět a zas. Zde je, co praví náš Pán, když vylévá své srdce před svými učedníky: „V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém a vy ve mne a já ve vás. Kdož by měl přikázání má a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého.“ (J 14,20-21) Představte si to – ten všemohoucí Bůh, který učinil nebe i zemi miluje vás a mne! … „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme.“ (v.23)

Kéž by dal Bůh, abycho mohli tou naší omezenou myslí pochopit, totiž tu velikou pravdu, že Otec i Syn tak nás milují, že si žádají přijíti k nám a přebývati s námi. Ne pouze přes jednu noc, ale ustavičně prodlévati v našich srdcích.

Ještě divuplnější je verš 23. v kapitole 17.: „Já v nich a ty ve mně, aby dokonaní byli v jedno a aby poznal svět, že jsi ty ne poslal a že jsi je miloval, jakožs mne miloval.“ Mám za to, že tato slova jsou ta nejvzácnější ze všech, která vyslovena byla rty Ježíše Krista. Není ovšem příčiny, proč by neměl Otec milovati jej. Bylť poslušen až k smrti, nikdy nepřestoupil přikázání svého Otce, aniž o vlas jen se uchýlil od stezky zákona. Však docela jinak má se věc s námi. A přec – nehledě k naší vzpouře, naší početilosti – praví, že důvěřuje naší vzpouře, naší pošetilosti – praví, že důvěřujeme-li Kristu, Otec miluje nás, jako miluje Syna. Úžasná láska! Předivná láska!Ze by mohlo býti, aby Bůh nás miloval tak, jako miluje svého Syna, zdá se být příliš dobromilé, než aby to mohlo být pravda. A přece tak právě učí nás Ježíš Kristus.

Jest to těžko přivésti hříšníka k tomu, aby věřil v tuto neměnitelnou lásku Boží. Když čloěk se od Boha odvrátil, tu myslí, že Bůh ho nenávidí. Musíme činit rozdíl mezi hříchem a hříšníkem. Bůh hříšníka miluje, nenávidí hřích.

Láska Boží není pouye neměnitelná, ona nikdy nesklame. V proroku Izaiáši čteme v kapitole 49,15-6: „I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou.“

Nejmocnější láska, jakou známe je láska mateřská. Mnohé jsou příčiny, které odlučují muže od manželky jeho. Otec odvrátí se od svého dítěte, bratři a sestry stávají se nesmiřitelnými nepřáteli; manžel opustí manželku svou a manželka svého manžela, však láska matky přetrvá všecko. V dobré pověsti i ve zlé, tváři v tvář odsudku třeba celého světa, matka miluje a nepřestává milovati. Douá, že dítě její se odvrátí od cesty zlé a bude litovat a kát se. Pamatuje na ty úsměvy žvtlavého nemluvněte, na ten veselý smích mládí. Nikdo ji nepřivede, aby ěla své dítě za nehodné své lásky. Smrt nemůže udusiti mateřskou lásku. Jeť silnější nežli sama smrt. Viděli jste matky bdící nad svým nemocným dítětem? Jak mileráda převzala by tu nemoc s dítka svého na vlastní tělo, jen aby tím mohla uleviti bolesti jeho! Týden po týdni drží nad ním stráž, nikomu nepostoupí svého místa při nemocném dítku.

Před nějakým časem jeden z mých přátel byl návštěvou v krásném příbytku, kde se sešlo několik známých a přátel. Když se všichni byli rozešli vrátil se zpět, zapomenuv cosi v tom domě. A tu zastihl paní domu, bohatou dámu, sedící s ubožákem, který vypadal jako poběhlík. Byl to její vlastní syn. Jako ten marnotratný syn toulal se daleko po světě, avšak jeho matka se stále k němu hlásila a řekla mému příteli: „Je to můj chlapec, posud ho miluji.“ Vezměte matku s devíti, s desíti dětmi, ztratí-li jedno, zdá se, že to právě milovala více nežli ty ostatní.

Jistý přední kazatel v New Yorku kdys mi vyrpávěl o otci, který měl velmi špatnou povahu; matka ze všech sil přičinila se, aby syn nepochytil z náklonností otcových, avšak vliv otcův byl silnější a tak svedl svého syna do rozličných hříchů, až se z něho stal zločinec nad jiné obávaný. Dopustil se vraždy a byl posteven před soud. Skrze celé to přelíčení ubohá vdova (neboť byl zatím její manžel zemřel) seděla v soudní síni. Když svědkové vypovídali proti jejímu synu, víc ji to bolelo nežli obžalovaného. Když konečně byl vynesen rozsudek, každý přítomný projevil nad tím svou spokojenost, ale matčina láska neumdlévala. Když vykonána byla poprava, usilovala o vydání jí toho těla, ale i toho bylo jí odepřeno, a dle obyčeje pohřbeno bylo ve vězničním dvoře. Brzy na to sama zemřela, ale než vypustila ducha, vyžádala si, aby tělo její pohřbeno bylo vedle syna jejího v káznici. Nestyděla se za to slouti matkou vraha.

Vypráví se o jisté mladé ženě ve Skotsku, která utekla z domova a brzy stala se vyvrhelem v Glaskově. Matka její hledala ji široko daleko, ale bezvýsledně. Konečně dala vyvěsiti svoji podobiznu na stěně v místnosti „půlnoční missie,“ kam se uchylovaly opuštěné ženy. Mnohé zavadily svým pohledem o ten obraz lásky mateřské. Jedna zastavila se před ním a patřila na něj upjatě. To byla táž tvář, která usmívala se nad její kolébkou. Tedy posud neapomněla, ani nezavrhla svého dítka, ztraceného v hříších, sice kterak by byl tam visel její obraz? Rtové toho obrazuzdáli se šeptati ji: „Pojď domů!“ já ti odpustím všecko, ještě jsem tě nepřestala milovati.“ Ubohá dívka klesla k zemi přemožena svými city. Bylať to ztracená dcera její. Jediný pohled v tvář milující matky zlomil její srdce. Upřimná lítost nad hříšným životem svým projmula ji, s žalem a hanbou navrátila se domů a tak znovu matka s dcerou byly spojeny.

Než, tolik řeknu, lásku nižádné matky nelze přirovnati k lásce Boží; tou nelze změřit výšku a hloubku lásky Boží. Žádná atka nikdy nemiloala tak dítě své, jako Bůh miluje tebe a mne! Pomysli jen, jakou to lásku musil míti Bůh, když dopustil, aby Syn jeho zemřel za tento svět. Myslíval jsem si více o Kristu, nežli o tom Otci. Nějak domníval jsem se, že Bůh jest velice přísný soudcem, a že Kristus přišel a postavil se mezi mne a Boha a ukonejšil tak Boží hněv. Když však později obdržel jsem syna a léta měl jsem jen toho jediného a na nho hledě přemýšlel jsem o tom, kterak ten Otec nebeský vydal toho svého Syna na smrt, tu přišlo mi poznání, že vyžadovalo to víc lásky Otcovy obětovati Syna, nežli lásky u Syna, aby zemřel. Ó, jakou to musil míti lásku Bůh k světu, že dal Synu svému zemříti za něho! „Tak Bůh miloval svět že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Nikdy nebyl jsem v stavu kázati na tento tet; je tuze vysoký pro mne. Vždy jsem ho jenom odříkal a pokračoval jsem. Kdo jest, který y mohl zhloubati tu hlubokosdt těch slov: „Tak Bůh miloval svět.“ Nám nelze dosíci té výšky jeho lásky, ani proniknouti v hloubku její. Pavel si žádal, aby mohl poznati tu vysokost a tu hloubku, tu délku i šířku Boží lásky, ale ona předstihovala vší způsobilosti jeho. Jest přenesmírná – přesahuje vše naše pomyšlení.

Nic nemluví k nám o láce Boží tak, jako Kristův kříž. Pojďte se mnou na Kalvarii a pohleďte na Syna Božího, kterak tam visí. Můžeteliž slyšeti ta jeho pronikavá slova, deroucí se z umírajících jeho rtů: „Otče, odpusť jim, nebo nevědí, co činí!“ a ještě tvrditi, že vás nemiluje? Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. Avšak Ježíš Kristus položil život svůj za své nepřátely.

Však zde jest ještě jedna jiná myšlenka: On nás miloval dlouho prvé, nežli my jsme pomyslili na něho. Cosi jako, že on nás nemiluje, až my prv bychom nalezli a imlovali jej, nikde v Písmech se nenajde. V 1J 4,10 stojí psáno: „V tomť jest láska, ne že bycho my Boha ilovali, ale že on miloval nás a poslal Syna svého oběť slitování za hříchy naše.“ On dříve miloval nás nežli my jsme se rozpomenuli milovati jej. Vy milujete dítky své dřív, nežli ony mohou pochopiti lásku vaši, atedy dávno, ežli my jsme na Boha vzpomněli, on již rozpomenul se na nás.

Co že přivedlo syna marnotratného domů? Vzpomínka na lásku otcovu. Aby se byl tak doslechl, že otec ho zavrhl a nechce o něm více slyčet; byl by se vrátil k němu? Nikdy! Ale jemu přišlo na mysl, že otec posud ho miluje, a proto vstal a šel domů zpět. Milý čtenáři, láska toho Otce měla by nás přivésti k němu zpět. Adamův pád a hřích to byl, který odhalil lásku Boží. Když Adam zhřešil, Bůh sestoupil a jednal s ním milosrdně. Pakli že kdo jest ztracen, není to proto, že ho Bůh nemiluje, ale poněvadž se protiví lásce Boží.

Co učiní nebe žádoucím a vábným? Perolvé brány a zlaté ulice? Ba nikoli. Neoddolatelným je činí to, že v něm spatřovati budeme tváří v tvář toho, který tak mnoho nás miloval, že svého jednorozného Syna dal na smrt za nás. Co činí ná domov tak milým – prostranné světnice a krásný nábytek v nich? Nikoli. Jsou domovy se ším tím u veliké hojnosti, a přec děsí jako obílené hroby. Jedna matka v Brooklynu se roznemohla; její malá dceruška ustavičně znepokojovala ji, nemohouc ještě pochopiti povahu nemoci matčiny; vzali tedy dítko z domu k sousedům. Tu každého večera dítko pláčem po matce se konejšilo v spánek. Nemoc matčina se horšila, a proto přes pláč té maličké pro svou matičku zdržována byla od svého domova. Konečně matka zemřela. Bylo ujednáno, že lépe bude, aby dítko ani mrtvolu ani rakev nespatřilo. Po pohbu dítě vběhlo do matčina pokoje a volalo: „Maminko, maminko!“ Pak prohledalo celý dům a nenalezši milovanou svoji matku, dalo se do pláče, žádajíc si zpět do příbytku sousedů. Proto nebe jest nám tak nevýslovně vábným, poněvadž tam spatřme Krista, jenž nás miloval a dal sebe samého za nás.

Kdybyste se mne zeptali, proč nás Bůh miluje, nemohl byh na to odpovědět. Donívám se však, že proto, poněvadž jest nám věrným Otcem. Jeho přirozeností jest milovati, jako jest pirozeností slunce svítit. On chce, abyste i vy podíl bratli na jeho lásce. Nedopusťte, aby nevěra vzdalovala vás od něho. Nemyslte, že protože jste hříšní, Bůh vás nemiluje, anebo, že o vás nedbá. Jistě že dbá. On chce spasiti vás a žehnati vám.

„Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí byil, v čas příhodný za bezbožné umřel.“ Nestačí to přesvědčiti vás, že ás miluje? On by byl za vás neumřel, kdyby vás byl nemiloval. Či jest to srdce vaše tak zatvrzelé, že dokážete vzepříti se lásce jeho a pohrdnouti jí?! Ovšem, dokázatto můžete, ale za cenu vlastního a velikého nebezpečí.

Mohu si domyslit, že někteří z vás si praví: „Ano, ano, my věříme, že nás Bůh miluje, pakli my milujeme jej; my věříme, že Bůh miluje vše, co je čisté a svaté.“ Dejte si říci, přátelé, že ne jen ty čisté a svaté miluje Bůh, ale i ty bezbožné. Bůh takto dokazuje nám svoji lásku. „Nebo, když jsme hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ Bůh poslal ho zemříti za hřích všeho světa. Patříte-li tomuto světu, máte podíl na té lásce, která se projevila na kříži Kristovu.

Ve Zj 1,5 čteme slova, o nichž mnoho uvažuji: „Kterak zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou.“ Mohlo by se mysliti, že prv nás umyl a potom zamiloval. Ale ne tak. Napřed nás zamiloval a potom umyl. Asi před osmi roky celá země byla rozčilená příčinou Charlie Rossa, čtyřletého chlapce, který byl uloupen. Dva muži na vozíku ptali se ho a jeho staršího bratra, chtějí-li sladkosti. I ujeli s ldším, nechajíce staršího být. Po mnohá léta nepřestalo bedlivé pátrání; i do Anglie, Francie a Německa vypravili se muži, aby nalezli ukradené dítě. Matka jeho doposud žije v té naději, že jednoho dne se shledá se svým ztraceným dítkem. Nepamatuji se, že by kdy po celé zemi panovalo takové vzrušení, jako tehdáž. Nyní, dejme tomu, že by matka Charlie Rossa v některém velikém shromáždění pojednou spatřila svého syna, špinavého, v oděvu roztrhaném, bosého, bez kabátu – co by asi učinila? Jistě by nečekala, až bude čistě umyt a převlečen, aby se k němu přiznala! Jistě ne, ale běžela by k němu s chvatem v tom okamžení a objala by ho před zraky všech přítomných. Potom by ho umyla a přistrojila. A nyní mne opět napadá, že snad si někdo pomyslí: „Když tedy mne tak Bůh miluje, proč mne neučiní dobrým!“ Bůh chce v nebesích syny a dcery, on nechce strojů eb otroků. Ovšem že by mohl potříti každé srdce sebevzdornější, avšak on nás shce připotutati k sobě svazkem ásky.

On si přeje, abyste zaujali místo při jeho stole v den svatby Beránkovy, chce vás obmýti a učiniti bělejší nad padlý sníh. On míní, abyste procházeli se s ním na křišťálových prostorách onoho požehnaného světa; on vás chce přijmouti ve svou rodinu a tak dáti vám právo slouti syny a dcerami Božími. Chcete šlapati tu jeho lásku nohama svýma – anebo podati se jemu v této hodině?

Když hrozná válka obšanská zuřila, jistá atka obdržela zprávu, že její chlapec byl raněn v bitvě u Pustiny. Pospíšila, aby zastihla první vlak, nic toho nedbajíc, že byl dán rozkaz z ministerstva války, nedovoující ženám přestupovati čáru válečnou. Ale co dbá láska matčina rozkazů ministerstva? Podařilo se jí úpěním a slzami proprositi se až na bojiště u Pustiny. Konečně naezla i špitál, kde ležel její syn. Hned šla k lékaři a prosila ho za dovolení, aby směla ošetřovat své dítě.

Lékař odvětil: „Právě jsem uspal vašeho hocha, nalézá se v nebezpečném stavu; obávám se, že ho probudíte a způsbíte mu vzrušení, které ho usmrtí. Raději mějte chvíli trpělivost a zůstaňte venku, až se probere, sám pozvolna povím mu, že jste tu přítona. Matka upela své prosebné zraky na lékaře a pravila: „Doktore, což jeslti se mé dítě víc neprobudí a já bych ho více nezastihla mezi živými? Dovolte mi, aby si alespoń usedla vedle něho; neproluvím k němu ani slovíčka.“ - „Nebudete-li k němu mluvit, je vám dovoleno jíti k němu,“ podotkl doktor.

Přiblížila se tedy až k loži jeho a upřela zraky své na bledou jeho líc. Ó, jak toužila spatřiti ho! Jak se ty její oči pásly na těch tazích jeho obličeje! Když se přiblížila dost blízko k němu, nemohla se zdržeti, aby se rukou nedotkla jeho čela – tak něně jen jako tichý vánek. Sotva že se dotekla skrání jeho, hoch, aniž by očí otevřel, zvolal tiše: „Maminko, tys přišla!“ Poznal hnd to dotknutí milující mateřské ruky. Co lásky a soucitu bylo v něm! Ó, hříšnice! Pociťuješ-li to láskyplné dotknutí Ježíšovo, hned je poznáš; tak nevýslovně jest něžné: Svět jest bezcitný a nepřívtivý, ne tak Ježíš. Nad něho nebudeš míti lepšího přítele na tomto světě. Jest ti potřebí, abys k němu ještě dnes šel. Dopusť, aby jeho dobrodějná ruka tě chránila; on jest mocný v síle ostříhati tebe od zlého. Jeho péči příjde pokoj a blaženost v tvé srdce.

Jest mi jako bych slyšel kohos praviti: „Ale kterak pak mám jíti k němu?“ nic jinak, jako bys šel ke své matce. Dopustil ses na své matce těžkého provinění? Ublížil jsi jí? Pakli ano – jdeš k ní a řekneš: Matko, prosím, abys mi odpustila. Právě tak mějte se ku Kristu. Jděte k němu dnes a povězte mu, že jste ho nemilovali, že jste se nechovali k němu, jak náleželo; vyznejte se mu z hříchů svých, a uvidíte, jak rchle vám požehná.

Vzpomínam si na jin příkůad- kterak totiž mladý vojín byl odsouzen k smrti vojenským soudem. Když zdrcující ta zpráva došla otce a matku div nezoufali. V domě bylo malé děvčátko, které četlo životopis Abrahama Lincolna a pravila: „Kdyby Lincoln věděl, jak moje maminka a tatínek mají rádi mého bratra, jistě by nedovolil, aby byl zastřelen.“ Naléhala, aby otec jel do Washingtonu a prosil za milost pro svého chlapce. Otec však odtušil: „Ne, ne, to je marná naděje. Zákona se musí šetřit. Již dvěma neb třem byla milost odepřena a bylo oznámeno, že president se nebude míchati do záležitostí vojenského soudu.“ Tak ani otec, ani matka neměli víry v možnost zachránit svého syna.

Nicméně ta malá dívčina nedala si vzíti všecku naději. Vsedla do vlaku ve Vermontu a vydala se sama na cestu do Washingtonu. Kdy se dostala až do „Bílého Domu“, vojáci ji odepřeli vstup. Když jim však se slzami v očích vyprávěla účel své cesty, vpustili ji dovnitř. Kdy se dostala až do dveří tajemníka presidenta, bránil i on jí dále vstoupit, ale i tu zvítězily její slzy, a tak se ocitla před presidentem, obklíčeným senátory, generály, guvernéry a vysokými úředníky. Podivili se té návštěvě a ptal se dívky, co ji k němu vede. Děvče srdnatě a svým způsobem povědělo Lincolnovi účel své výpravi. Bylť i on otec, a hluboké jeho pohnutí prozradilily bohaté slzy, které skanuly mu po tvářících na hlavu dítka. Napsal hned telegrafický rozkaz, aby odsouzený vojín byl poslán do Washingtonu. Když byl předveden, president omilostnil ho, dal mu třicetidenn dovolenou a poslal ho s děvčátkem domů, aby potěšil své zarmoucené rodiče.

Chcete vědět, jak se přiblížiti Kristu? Jděte tak, jako ta dívka k Abrahamu Lincolnovi. Dost možná, že máte hodně temnou minulost k odhalení. Vypovězte ji celou, nic nezamlčujte. Když měl Abraham Lincoln účastenství a soucit s tou maličkou dívkou a vyslyšel ji a učiil podle její prosby, myslíte, e Ježíš Kristus nevysliší vaši modlitbu? Myslíte, že Abraham Lincoln, aneb kterýkoli jiný člověk na světě kdy měl tolik soucitu, co ho má Kristus? Nikoli. On se pohne, i když by se nikdo jiný nepohnul. On se slituje, když nikdo jiný by slitování neměl. Jeho milosrdenství předchází každé jiné milosrdenství. Půjdete-li k němu přío, vyznáte-li se mu z hříchů svých a oznámíte-li mu svou bídu a své potřeby, on vás spasí.

Před několika lety jistý člověk se vydal z Anglie do Ameriky. Byl Angličan, ale po čase stal se občanem Spojených Států. Pár let na to nový nepokoj vypudil ho na ostrov Kubu, kde brzy na to vypukla vzpoura a ten člověk byl zajat a postaven před vojenský soud jako vyzvědač. Líčení bylo dost krátké; byl uznán vinným a odsouzen k smrti zastřelením. Celé řízení vojenského soudu bylo vedeno v jazyku španělském, a ubohý muž ani nevěděl, co se s ním děje. Když mu bylo učiněno srozuitelným, co hoočekává, poslal rychle pro anglického a amerického konsula a předložil jim svou věc, dokazuje jim svou nevinu a žádaje za ochranu. Oba úředníci brzy se přesvědčili o úplné nevině muže a šli přímo ke generálovi španělské armády a řekli: „Hleďte, muž, kterého jste odsoudili k smrti, jest úplně nevinnen.“ Generál však odvětil: „Byl souzen naším zákonem a nalezen vinen, proto musí zemřít.“ Tehdy nebylo ještě telegrafického spojení jako dnes a konsulové nemohli rychlo poádat pomoc od svých vlád.

Nadešlo jitro, ve kterém odsouzenec měl být popraven. Byl vezen na káře, sedě na své rakvi. Když přijeli na místo, byla vykopaná jáma, mladý muž postaen na rakev a právě, když chystali se stáhnouti mu černou kápi přes hlavu a španělští vojíni na povel přiložili pušky k líci, objevili se v povoze tryskem uhánějícím oba konsulové. Nejpve vyskočil s vozu anlický konsul, maje v ruce rozvinutou vlajku anglickou, kterou odsouzeného zakryl. Za ním v patách americký konsul s vlajkou americkou, kterou obvinul na rakvi postaveného muže, na to obrátiv se k španělskému důstojníkovi pravil: „Vypalte na ty vlajky, troufáte-li si.“ Toho se neodvážili; bylyť dvě mocné vlády postaveny ochraně těch praporů. V tom leželo celé tajemství.

„Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně... Levice jeho pod hlavou mou a pravici svou objímá mne...“ Tak pěje žalmista ve své písni njpřednější (2,4.6). Díky Bohu, že můžeme se ukrýti pod tuto korouhev ještě dnes. Jeho korouhev lásky rozvinuta jest nad námi. Požehnané Evangelium, slavné, radostné noviny to jsou. Uvěřte jim, přijměte je dnes v srdce své a nastupte nový život. Nechte, aby láska Boží se rozlila v nitru vašem, skrze Ducha Svatého; ona rozptýlí temnosti; ona vypudí zármutek; ona vyvrhne hřích, a pokoj a radost se usídlí ve vás.



D.L.Moody, Cesta k Bohu
Přihlásit se
Anketa