Logo

Příběh nesmělého kluka

Další věc, která mě zaujala, byly vztahy mezi lidmi. Ze školy a z prostředí kolem sebe jsem byl zvyklý, že kamarádství začínalo a končilo tam, kde někdo něco potřeboval. Ale tady to bylo jiné. Dost lidí se samo nabízelo, že něco udělají, jen tak. A ta upřímnost mezi nimi a láska! To jsem ještě nikde neviděl. Četl jsem o tom ve svých oblíbených dobrodružných knížkách, kde se přítel na přítele mohl spolehnout na 100%. A tady to bylo stejné. Prostě neuvěřitelné! Od narození jsem byl docela šikovný. Ve škole se mi dařilo, nosil jsem samé jedničky a život byl fajn. Po páté třídě jsem přestoupil na gymnázium, a tím pro mne začal jiný život. Spolužáci byli „chytřejší“ a já si připadal mezi svými. Ale to se po chvíli začalo měnit. Ani nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale najednou jsem byl docela neoblíbený. A důvod? Těžko říci. Šprt jsem nebyl, partu jsem taky držel, ale prostě mě nebrali a posmívali se mi. A jak léta na gymnáziu pokračovala, začínal jsem sám o sobě pochybovat. Začal jsem nosit špatné známky. O to víc jsem se snažil učit, ale nějak mi připadalo, že na to nemám. Že jsem asi opravdu „blbej“. Postupně to mělo vliv i na můj duševní stav a já se začal hroutit.

Čím dál víc jsem se uzavíral do sebe. Spokojený jsem byl jen tehdy, když jsem měl nějakou zajímavou knížku a nikdo mě neotravoval. Měl jsem sice pár kamarádů, ale žádného opravdového přítele. Nikoho, komu bych se mohl svěřit, kdo by byl nablízku, když potřebuji a měl pro mě porozumění. A rodiče? S těmi jsem si nějak nerozuměl, a tak jsem prostě doma mlčel. Brácha mi dělal jen naschvály, pořád mě rušil a různě otravoval, no hrůza! Nakonec jsem začal chodit k psycholožce, která se mi snažila pomoct, ale k ničemu to nevedlo.

V roce 2000 mi mamka navrhla, jestli bych nechtěl jet na anglický tábor. Nejprve jsem se bránil, ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Anglicky trochu umím, a že tam bude večer řeč o křesťanství? No co. Aspoň se o tom něco dozvím. Když jsme byli s bráchou menší, chodili jsme na hodiny náboženství a recitovali v kostele o Vánocích a Velikonocích básničky. Rodiče nás také nechali jako děti pokřtít.

Byl jsem dost plachý, a tak na seznámení s někým cizím nebylo ani pomyšlení. Bál jsem se i prodavačky, když jsem si šel něco koupit! Dorazili jsme na místo tábora (Lánov u Vrchlabí), vystoupili z autobusu a já tam tak stál a jen koukal. Většina lidí zamířila k někomu známému, ale já nikoho neznal. Po chvilce bloumání se mě někdo ujal, vysvětlil mi, kde se mám ubytovat, co se bude dít a tak. Byl jsem za to moc vděčný. Dost jsem tou dobou přemýšlel o životě, jaký je jeho smysl a zda není něco důležitějšího, než ho jen tak prostě prožít nebo přetrpět. Hned první večer mě zaujaly crazy americké hry. Nikdy jsem nic takového nehrál, ale bylo to moc zábavné. Další věc, která mě zaujala, byly vztahy mezi lidmi. Ze školy a z prostředí kolem sebe jsem byl zvyklý, že kamarádství začínalo a končilo tam, kde někdo něco potřeboval. Ale tady to bylo jiné. Dost lidí se samo nabízelo, že něco udělají, jen tak. A ta upřímnost mezi nimi a láska! To jsem ještě nikde neviděl. Četl jsem o tom ve svých oblíbených dobrodružných knížkách, kde se přítel na přítele mohl spolehnout na 100%. A tady to bylo stejné. Prostě neuvěřitelné!

Při večerních programech jsem poprvé slyšel o hříchu. Že to je to, co nás svazuje, co nám nedovoluje naplno žít. A já přímo dychtil vědět, co s tím. Tady jsem se dozvěděl, že řešením je smrt Ježíše na kříži. Každý jsme také dostali svou malou Bibli. English Camp skončil. Ale ve mne zůstal pocit z báječně prožitého týdne. Týdne, kde mě nikdo neodsuzoval, kdy mě nikdo nepomlouval. A také ve mne zůstala otázka: „Kdo to byl Ježíš? Opravdu žil?“

Během roku jsem si četl evangelium z Bible, abych se o něm trochu dozvěděl. Taky jsem se modlil, pokud Ježíš je, aby mi odpustil a přišel do mého života. Začal jsem chodit do církve, abych mohl být s těmi skvělými lidmi. Také jsem přemýšlel, jak to, že jsou tak šťastní? Co mají navíc oproti mně? Lepší rodinu, lepší spolužáky, jsou chytřejší, nebo co? A zjistil jsem, že to je jejich vztah s Pánem Bohem. Že ten je naplňuje, dává jim smysl života. A o to více jsem toužil mít to samé.

O rok později tu byl další English Camp. A tentokrát jsem se na něj moc těšil. Jel jsem někam, kde jsem někoho znal, kde si mě někdo i trošku vážil. Na jedné z prvních skupinek padla otázka, zda věříme v Boha, a já, aniž jsem o tom nějak přemýšlel, jsem řekl, že věřím. Pro mě samotného to bylo překvapení, neboť jsem si v uplynulém roce tu otázku nepoložil. Ale byl jsem si tím jistý. Měl jsem hodně otázek a byl jsem moc rád, že se vždy našel někdo, kdo mi na ně odpovídal a komu nepřipadaly trapné. Potěšila mne také upřímnost s jakou dokázali přiznat, že někdy neznají přesnou odpověď. Po English Campu jsem mluvil s jedním kamarádem. Vyprávěl mi o tom, jak uvěřil a já mu svěřil, jak na tom jsem a o čem přemýšlím. On mi pak nabídl, že se můžeme společně modlit a já tak vydal život Ježíši. Nemohu říci, kdy přesně jsem uvěřil, byl to spíše vývoj než jednorázová akce, ale tímto jsem to ztvrdil.
Najednou měl můj život nějaký smysl! Během následujícího roku se změnila spousta věcí. Víte, já nikdy nebyl nějak „špatný“ člověk. Byl jsem takový normální kluk. Nekouřil jsem, nechodil do hospod, a tak. Prostě slušňák. Ale tam uvnitř mě, tam bylo něco jiného. Začal jsem objevovat, co po mne Bůh chce a nechal se jím postupně proměňovat. Zbavil jsem se strachu z cizích lidí a také jsem postupem času přestal všechny odsuzovat podle prvního dojmu, podle jejich chování a slov. Uvědomil jsem si, že každý má nějaké problémy, že nikdy není možné vidět věci opravdu objektivně.

Tomáš Jeníček
Přihlásit se
Anketa