Prvním přírodním zákonem je fyzikální Newtonův zákon setrvačnosti, který zní: „Každé těleso setrvává ve stavu klidu nebo stejnoměrného pohybu v přímočaré dráze, dokud je nepřiměje nějaká z vnějšku působící síla ke změně tohoto stavu." (Newton, I. 1687 in Balcar, B. 1990) Z tohoto zákona vyplývá, že věci setrvávají v takovém stavu v jakém se nachází, tudíž se nemohou samy uvádět do pohybu, tím pádem ani vyvíjet. Známý středověký přírodovědec a filosof Tomáš Akvinský v jednom ze svých důkazů existence Boha, uvádí jej jako prvního hybatele. (Akvinský, T. 1485)

Druhý Newtonův zákon se nazývá zákon akce a reakce, neboli tak zvaný princip kauzality. Tomáš Akvinský jej nazývá důkazem příčiny
a důsledku. Z obojího pojetí však plyne stejný závěr, že vše muselo mít nějakou první příčinu, kterou nic nevyvolalo, protože je příčinou sama
v sobě. Byla zároveň akcí, která začala sama aktivně působit.

Zákon o zachování hmoty a energie říká, že celková hmota a energie ve vesmíru je konstantní, pouze může být transformována na jiný druh hmoty či energie. Život jakéhokoli organizmu se vyznačuje metabolizmem, to znamená souborem procesů, které se v něm odehrávají. Tyto procesy jsou děje, vyvolané jinými ději na základě již zmiňovaného principu kauzality. Musel tedy existovat nějaký počáteční impulz. Evolucionisté ho nazývají velký třesk. I tomu by však musela být dodána nějaká počáteční energie a hmota. Energie a hmota proto musely vzniknout podnětem nějakého nehmotného a neenergetického impulsu. Tím je informace (viz příští kapitola).