Logo

Problém zla, utrpení a kvantifikace ceny lidského života

Lidé přisuzují cenu jednotlivce jeho vzdělání, schopnostem či nadání. Lehce si dokážeme představit rovnici, která vyjadřuje peněžní vyjádření života jedince, ale jakou hodnotu lidskému životu přisuzuje Bůh? Následující text vznikl jako semestrální práce předmětu na VŠE - Filosofické problémy a kvantifikace měření, který vede doc.PhDr. Ján Pavlík.

„On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.“1

Úvod


Věčnost byla vždy předmětem lidských úvah. Navzdory tomu, že se život sám o sobě jeví velmi stabilní a stálý, odehrají se čas od času změny, které zásadně změní podmínky, ve kterých se jedinec nebo společnost nachází. Věci, které se v jednu chvíli zdají být důležité, jsou v druhý časový okamžik zcela malicherné. Tak například minulý týden jsem byl na odchodu z domu, když jsem si vzpomněl, že jsem na něco zapomněl. Ponořen do svých úvah jsem si to namířil zpět, když najednou zafungovaly fyzikální zákony a já jsem se ocitl na zemi s poraněnou rukou. Najednou se vše změnilo a místo mé cesty jsem směřoval do nemocnice. Oč markantnější je „časový skok“, když se stane nějaká katastrofa. Lidé, kteří se vedle vás v jednu chvíli radují, jsou najednou pouhou vzpomínkou. Německý evangelický farář, popisuje situaci, kterou prožil v 1.sv.válce:

„Můj otec se mne jednou ptal: „Věříš v Boha?“ Tu jsem odpověděl: „Tak hloupý nejsem, abych Boha popíral.“ K ateismu patří nedosažitelné hlouposti. Ale,“ řekl jsem, „ještě jsem se s Bohem nesetkal. Proto mne nezajímá.“ Bylo to krátce po tomto rozhovoru, při postupu na francouzské frontě, seděli jsme s kamarádem, také mladým poručíkem, v příkopu u Verdunu. Čekali jsme na rozkaz k postupu. Dělali jsme – staří vojáci tomu dobře rozumějí – sprosté vtipy. A když vykládám jeden oplzlý vtip – najednou se kamarád nesměje. „Kutschere“,“ říkám – tak se jmenoval – „Co se nesměješ?“ Tu se vyvrátil a já vidím – je mrtvý. Střepinka granátu ho zasáhla přímo do srdce. Stojím tu, osmnáctiletý chlapec, před mrtvolou svého kamaráda, jakoby se nic nestalo: „To jsi takový nezdvořák, můj milý, že ses dal oddělat, než jsem ti ten vtip dovykládal?“ V tom okamžiku mne zasáhne myšlenka: „Kde teď asi je?“ Ještě se vidím, jak stojím u toho příkopu, když to mnou projde jako ostré světlo, jasnější než atomový blesk: „Ten teď stojí před svatým Bohem!“ A dále jsem si uvědomil: „Kdybych seděl na jeho místě, pak jsem to dostal já, a pak bych stál teď před Bohem já! Ne před nějakým Pánembohem, ale před Bohem, který oznámil lidem svou vůli, který dal přikázání, jež jsem všechna přestoupil – a která jste všechna přestoupil i vy. 2

Ať už bude lidský život jakkoliv dlouhý, vždy, pokud jej vyjádříme v časové jednotce, jedná se o konečné číslo, které s ohledem na lidskou zkušenost není příliš vysoké. Když jej porovnáme se stářím země či vesmíru jedná se o číslo, které je velmi malé, když ho však porovnáme s věčností, dostáváme výraz, která se limitně blíží k nule. Navzdory tomu žijeme teď a tady, a pokud existuje smysl života, je nanejvýš závažné jej získat, protože omezující podmínky účelové funkce, která vyjadřuje život, jsou příliš přísné.

Hodnota lidského života


Při řešení praktických úloh operačního výzkumu jsem si uvědomil jak mnohoznačná, mohou být čísla. V jedné úloze se za čísly skrývají potraviny a v druhé tanky nebo lidé. V některých případech není jednoduché vyjadřovat hodnoty číselně, především když se hovoří o hodnotě lidského života. K této myšlence, mne přivedla řada biblických textů. Jeden z nich, který ji v podstatě shrnuje, je vyjádřen v evangeliu Matouše, kde stojí:
Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy každému odplatí podle jeho skutků. “ 3

Když rozvedeme jednu ze stěžejních myšlenek tohoto oddílu, Ježíš Kristus zde poměřuje časnost vůči věčnosti. Máme zde ideu dvojího „nekonečna“. Jedna znamená zisk celého světa – tzn. bohatství, sláva apod. druhé „nekonečno“ naznačuje věčnost lidské existence. I ten, kdo by kvůli němu ztratil svůj život, „ten jej nalezne“. Když se pokusíme vyjádřit zmíněné tvrzení matematickým výrazem, jedná se o jednoduchou nerovnici. Na jedné straně násobíme konečné (poměrně malé) číslo s druhým (poměrně velkým) konečným číslem. První výraz vyjadřuje délku života (člověka, který „zachrání život“) a druhý by se dal vyjádřit jako suma vyjadřující „celý svět“, kterou jsem před chvíli obrazně nazval nekonečnem – chcete-li materiální nekonečno. Druhý výraz je shrnut ve vyjádření, že člověk ztratí život pro Krista – v tom případě jej nalezne. Z kontextu je zjevné, že se jedná o jiný život než život, který končí s posledním výdechem – tzn. život věčný – máme co dočinění s nekonečným číslem. Ať už je hodnota výrazu na levé straně jakkoliv velká, ve srovnání s pravou stranou je zanedbatelná.

Albert Einstein se v knize „Jak vidím svět“ vyjadřuje k řadě význačných osobností, které výraznou měrou přispěly k pozdějšímu zveřejnění speciální a následně obecné teorie relativity. Na jednom místě zmiňuje osobnost H.A. Lorentza:

„Znamenal pro mne osobně víc než všichni ostatní, kdo mě potkali na mé životní pouti. “ 4

O několik řádků výše Einstein zmiňuje, že měl možnost tohoto fyzika poznat osobně, když se účastnil přednášek, které tento muž pořádal pro skupinu odborníků. Z textu je patrné, že byl pro něj osobním vzorem. Einstein světu poskytl novou teorii, která znamenala převrat ve směřování fyziky. V dnešní době platí, že cena je formována trhem. Jakou cenu má však lidský život? Na jedné straně jsme svědky toho, jak lidé vynakládají všemožné prostředky, aby si uchovali zdraví. Jiní lidé se snaží maskovat stárnutí, když podstupují plastické operace. Podobné snahy ukazují na marné pokusy člověka v nezvratném souboji s časem. Na druhé straně vidíme, jak si člověk neváží života druhých lidí. Vidíme běsnící zlo a utrpení, kterým lidé musejí procházet. Zrovna včera jsem četl článek s nadpisem: „Ohořelé tělo modelky z Playboye se našlo v kontejneru“ 5. Šestadvacetiletá dívka, která mohla mít život před sebou, zemřela ohavnou smrtí a její tělo bylo natolik zohavené, že ji identifikovali až podle zubů. Einstein, který byl židovského původu, po nástupu nacismu utíká do USA, píše o „vojáctví“:

„… promluvím o nejhorším výplodu státního bytí: o vojáctví, které nenávidím! Jestliže někdo může s potěšením pochodovat při muzice v řadě a v šiku, už jím opovrhuji; ten dostal svůj mozek jen omylem, protože by mu stačila jen mícha.“4

Když se zamyslíme nad zlem spáchaným ve dvacátém století, těžko nalezneme slova, která ho dostatečně vystihnou. Nespočetné transporty lidí jedoucí na porážku do vyhlazovacích táborů jen kvůli svému původu nebo běsnění v SSSR, Číně a na mnohých dalších místech. Kde je posvátná cena života? Na druhou stranu se lidé ptají: Jestliže je Bůh, jak je možné, že dopouští takovéto věci?

Toto je jistě oprávněná otázka, na kterou je třeba hledat odpovědi. V biblickém příběhu o Jobovi je otevřen podobný problém. Job, který je popsán, jako velmi úspěšný člověk prochází životní ránou. V jeden den ztrácí takřka celý majetek a hlavně umírají jeho děti. Když pak navíc ještě onemocní, sedí v popelu a škrábe se střepem, když mu i jeho vlastní žena radí, aby zlořečil Bohu. Jak příběh pokračuje, přicházejí za ním jeho tři přátelé, kteří s ním nejprve sedm dní truchlí, ale potom se mu snaží „zalepit bolístku“. Radí mu, aby prosil Boha za odpuštění, vždyť jistě je utrpení odpovědí na jeho hříšný život. Job si však není vědom ničeho, čím by si svůj úděl zasloužil a nakonec se odvolává k samotnému Bohu. Jobův příběh je svědectvím člověka, který nezaslouženě trpí a oprávněně se ptá proč. V jeho případě se jedná o zkoušku a čtenáři příběhu je známo, že trpí, protože si to vyžádal Satan. Celý příběh končí tím, že Job poznává, že Bůh je daleko složitější než si dokáže lidská mysl představit a navzdory utrpení, kterým musel projít, Bůh v tom sledoval určitý záměr. I když připustíme, že v některých případech může mít strádání určitý smysl, nastanou situace kdy, člověk nemůže říct vůbec nic a jediné co člověku zbývá je čekat, jestli se jednou dozví, proč se do dané situace dostal. V Božím Slově je ukázáno, že každý člověk se nachází ve stavu vzpoury vůči Bohu. Když však ideu Boha zavrhneme, vyvstává řada ještě závažnějších problémů. Na jeden z nich poukázal ruský prozaik F.M.Dostojevskij ve svém slavném díle Bratři Karamazovi:

„není-li věčného Boha, není ani žádné ctnosti a také jí vůbec není potřebí.6

Vraťme se na chvíli k zmíněnému citátu z Matoušova evangelia, ve kterém je nastíněno jakou cenu lidskému života (ve smyslu věčnosti) dává Bůh. Jestliže si člověk neváží lidského života a svévolně vyvražďuje milióny lidí jen proto, že mu jsou z nějakého důvodu nesympatičtí, nebo někdo druhý zabije a zohaví tělo mladé ženy, Bůh poměřuje lidský život jinak. Lidského života si váží a na otázku lidského utrpení odpovídá po svém. Předně je třeba si uvědomit, že pokud je biblické svědectví pravdivé, životem zde na zemi nic nekončí. Jak dokládá Písmo, spravedlnosti bude jednou učiněno za dost. Spravedlnosti podle Božího standardu, který je podle definice jiný než standard člověka, a proto se jedná o objektivní spravedlnost, na kterou má Stvořitel nárok. Bůh ukazuje svou odpověď v příchodu Spasitele. Ježíš Kristus jako jediný člověk bez hříchu ve svém příchodu a díle ukazuje nekonečný projev Boží lásky. Přišel, aby poskytl konečné řešení otázky zla a utrpení, když se sám stal v čase a prostoru člověkem. S ohledem na Boží charakter svatosti prolil svou svatou krev na kříži, kde zemřel ohavnou smrtí. Zde, ponížený a zmrzačený se ztotožnil s údělem člověka trpět a umřít. Jeho vzkříšení, které je historickou skutečností potvrzenou hodnověrnými svědky7“ , svědčí o platnosti jeho zástupného díla.

On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění. 8

Bůh si cení lidský život natolik, že pro něj nechal vykrvácet svého Syna. V tomto ohledu má lidský život (ve smyslu věčnosti) nevyčíslitelnou cenu, protože jakou větší oběť než smrt Božího Syna si dovedeme představit? Vidíme tedy, že „Boží srdce“ nad lidským utrpením žalostně krvácí a nejedná se o nečinné přihlížení. Ravi Zacharias, který působí jako příležitostný řečník a obhájce křesťanské víry na univerzitách po celém světě, k danému předmětu podotýká:

„Přestože je kříž tak cizí všem skeptikům i převažujícímu myšlení lidí, někde v hlubinách jejich nitra to poselství, byť nevědomé, žije. Je to poselství kříže, z něhož čteme, že i v tom nejstrašnějším projevu zla v lidských životech, Bůh musí být někde na dosah." 9

Leibnitz


Gottfried Wilhelm Leibnitz se pokusil vypořádat s problémem existence zla, přičemž se jeho pojetí dá vymezit dle IEP 10 asi následovně: obhajoval tvrzení, že i přesto, že zlo existuje, náš svět je nejlepší z možných světů. Zde jsou tři hlavní odpovědi, které Leibnitz podává 11 :

i)Lidská mysl se zaobírá jenom nepatrnou částí vesmíru. Posuzovat celkový stav jako úpadek na této malé frakci je předpojaté. Zrovna jako skutečný návrh–roh malby ve skutečnosti nehovoří ještě o celém obraze, tedy skutečný stav vesmíru přesahuje možnosti jedince, aby je mohl posoudit.

ii)Nejlepší možný vesmír neznamená žádné zlo, ale nejméně zla v souhrnu jak jen je možné.

iii)Podobně jako předchozí argument, a také v nejlepší Neo-platónské tradici, Leibnitz tvrdí, že zlo a hřích jsou důsledkem positivní reality. Všechny stvořené bytosti jsou limitované a nedokonalé; tedy zlo a hřích jsou pro stvořené bytosti nezbytné.

Leibnitzova tvorba měla a má řadu odpůrců. Rád bych ve stručnosti uvedl několik myšlenek, které Leibnitz vypracoval na obhajobu svých tvrzení v Theodicei 12.

První námitka útočí na Boží atributy dokonalosti, když někdo tvrdí, že Bůh neudělal, to nejlepší co mohl, když stvořil tento svět. Leibnitz mimo jiné poukazuje 13:

Přál jsem si obhájit toto tvrzení zmínkou, že nejlepší záměr není vždy ten, který vede k vyhnutí se zlu, protože může nastat to, že zlo je doplněno vyšším dobrem… V tomto jsem následoval Augustina, který stokrát prohlásil, že Bůh toleruje zlo za účelem, aby přivedl dobro, které je vyšším dobrem; Ve své práci jsem zašel ještě dál a dokonce jsem dokázal, že tento vesmír musí být ve skutečnosti lepší než kterýkoli jiný.

Leibnitz dále čelí výroku, že pokud je zde více zla u inteligentních bytostí, potom je více zla než dobra v celém díle Božím.

Bůh je nekonečný a ďábel je omezen; dobro může mít a má výhodu v nekonečnu, zatímco zlo má své meze…pokud bych neměl opomenout, že v lidském rodu je více zla nežli dobra, mám stále dobrý základ proto, abych nepřipustil, že je více zla nežli dobra v inteligentních bytostech. 14

Poslední námitka, kterou bych rád zmínil - kdokoli trestá ty, kteří jednají tak dobře, jak jen je v jejich moci, ten je nespravedlivý.

…věřím, že Bůh vždy poskytuje dostatečnou pomoc a milost těm, kteří mají dobrou touhu…Tedy, nepřipouštím zatracení kojenců, kteří zemřeli bez křtu mimo církev; ani zatracení dospělých, kteří jednali s ohledem na světlo, které jim Bůh dal. A věřím, že pokud kdokoli následuje světlo, které mu bylo dáno, nepochybně obdrží světlo větší, když bude po něm toužit. 15

Závěr


Nekonečnost a věčnost jsou pojmy, po kterých člověk stále touží. Praktické zkušenosti jsou vzdáleny, ale mohou být nalezeny v Bohu, který nekonečnou cenu lidského života vyjadřuje v krvi věčného Syna, když nabádá ve svém Slově k víře, která přináší známost Boha nejen jako Stvořitele, ale především jako Vykupitele.



1. Kazatel 3,11
2. Busch, Wilhelm, Ježíš náš úděl.
3. Matouš 16,25-26
4.Albert Einstein, Jak vidím svět.
5.Dostupné z www k 10.1.2010 http://www.lidovky.cz/ohorele-telo-modelky-z-playboye-se-naslo-v-kontejneru-pfn-/lide.asp?c=A100108_215753_lide_hrn
6. Dostojevskij, F.M. Bratří Karamazové, přel. Stanislav Minařík, Praha 1923.
7. Viz např. Lee Strobel, Kauza Kristus, Návrat 2009.
8. Římanům 4,25
9. Zacharias, Ravi, Volání lidského srdce, Praha, Návrat, 2004.
10. The Internet E1ncyclopedy of Philosophy
11. viz http://www.utm.edu/research/iep/l/leib-met.htm dostupná k 11.1.2010
12. The philosophical works of Leibnitz, New Haven. Tuttle, Morehouse & Taylor, Publisher. 1890.
13.str. 194-205. The Theodicy. Abridgment of the argument reduced to syllogistic form. 1710 [From the French ]
Tamtéž jako 12. odkaz.

14. str. 194: I have wished to justify this denial by showing that the best plan is not always that which seeks to avoid evil, since it may happen that the evil by accompanied by a greater good… In this I have followed the opinion of St. Augustine, who has said a hundred times, that God permitted evil in order to bring about good that is, a greater good;I have gone even farther in the work, and have even proved that this universe must be in reality better than every other possible universe. Tamtéž jako 12. odkaz.
15.str.196 God is infinite, and the devil is limited; good may and does advance in infinitum, while evil has its bounds...But in the second place, if I should admit that there is more evil than good in the human race, I have still good grounds for not admitting that there is more evil than good in all intelligent creatures. Tamtéž jako 12. odkaz.
16.str.201-202 I believe that God always gives sufficient aid and grace to those who have a good will, that is, to those who do not reject this grace by new sin... Thus I do not admit the damnation of infants who have died without baptism or outside of the church ; nor the damnation of adults who have acted according to the light which God has given them. And I believe that if any one hasfollowed the light which has been given him, he will undoubtedly receive greater light when he has need of it.Tamtéž jako 12. odkaz.