Logo

Proč věřit a (ne)chodit do kostela (shromáždění)

„Kašlu na to, to nemá smysl.“ „A co jako?“ reagoval jsem na překvapující výrok svého kamaráda. Seděli jsme v kavárničce na rohu náměstí, pozorovali jsme ruch venku a až dosud jsme mlčky popíjeli svou vídeňskou. A teď z něj vypadlo tohle. „A co jako?“ zeptal jsem se ještě jednou, když se zase zabral do svých evidentně chmurných myšlenek. „Co jako?“ opáčil pomalu a zase se zadíval na stůl. Lžičkou si přitom ťukal do desky a mě to začínalo znervózňovat. Ještě chvilku... Veden náhlým rozhodnutím jsem mu prudce vyškubl lžičku z ruky a vybafl jsem na něj: „Tak už se konečně vyjádři. Sedíš tu jak hromádka neštěstí, nemluvíš a jen mě tím svým vzdycháním rozčiluješ. Jestli to nechceš říkat, tak jdu jinam, protože tohle nemá smysl.“ Konečně zvedl hlavu, smutně se na mě usmál a řekl: „Vždyť ani není co říkat, prostě na to kašlu.“ Měl jsem chuť ho něčím praštit: „Ale co je to TO?“ Kdyby mi toho kluka nebylo líto a kdyby mě tolik nezajímalo, co ho štve, asi bych už dávno zaplatil a odešel s vírou, že se ze svého splínu do rána vyspí. „No, už nebudu chodit do kostela, nemám na to,“ povídá nakonec a dívá se přitom z okna. Taky jsem se podíval, abych viděl, co ho tam tolik zaujalo, ale kromě dvou bezdomovců na lavičce u kašny a jednoho přivázaného psa jsem nic nepostřehl. „Myslíš jako do sboru? A proč?“ Jeho pohled sklouzl zpět na ubrus a potom se podíval i na mě a vzal mě poprvé vážně na vědomí: „Jo, jako do sboru. Proč? Protože už nemám sílu. Jen se na to podívej, lidi si choděj kdy se jim zachce, ostatní – a mě samozřejmě taky – tím ruší. Když se čte z Bible, aspoň deset lidí začne kašlat a smrkat. Při kázání jeden ani neví, jestli kazatele vnímají nebo ne, ke zpěvu se připojí jen někdo. No, a o tom ostatním ani nemluvím.“

Musím se vám, milí čtenáři, přiznat, že jsem neměl slov. Co to do něj vjelo? Vždyť je to jindy takový milý kluk. Mimochodem jsem ani nepovažoval jeho důvody za nějak silné pro to, aby se na naše společenství vykašlal. Taky jsem mu to hned řekl. „A co hodláš dělat? Přestoupíš někam jinam?“ Zavrtěl hlavou: „Ne, budu si číst doma z Bible, budu se modlit, jako to dělám i teď. To, že nebudu chodit do sboru, ještě neznamená, že nebudu věřící, ne?“ Vzhlédl jsem, protože se postavil a sháněl se po svém kabátu: „Už jdeš? Ale vždyť jsme to ještě nedořešili.“ Usmál se: „Copak jsem to s tebou chtěl řešit? Jenom jsem ti to chtěl říct, aby ses nedivil, až mě v neděli neuvidíš.“ Jeho slova mě vyděsila: „Tak ty to myslíš vážně? Ale vždyť každý potřebuje společenství, to tě podporuje, nese, pomáhá ti. Když jsi sám a je ti smutno, nikomu se nemůžeš vypovídat, nikdo tě neobejme, nikdo ti neřekne pár milých vět. Neblbni, kamaráde, rozmysli si to ještě. A my tě taky potřebujeme, budeš nám scházet...“ Slova se ze mne řinula, připadal jsem si výmluvný jak politik, ale na kamarádově tváři jsem viděl jen shovívavý úsměv, kterým mi říkal: „Kdepak, chlapče, ono je za tím, co jsem říkal, ještě mnohem víc. Ale to ty asi nemůžeš pochopit, že i ve společenství se může cítit člověk sám a že může být unavený. K smrti unavený.“ Ale nahlas mi neřekl už nic. Položil na stůl peníze, naposledy na mě pohlédl a vyšel do sluncem zalitého světa. Buď s Bohem, kamaráde.
Ještě jsem vám zapomněl říct, že můj kamarád byl v našem sboru kazatelem.


P.S. Nakonec to všechno dopadlo dobře. Kamarád si odpočinul, my jsme se rozhodli mu víc pomáhat a nemyslet jen na sebe a bylo zase fajn. Koneckonců byl do své služby povolán Bohem, nemůže ji jen tak opustit. Ale kdykoli jdu kolem malé kavárničky na rohu náměstí, zamrazí mě.