Logo

Pronásledování anabaptistů

Jaké hrozné protivenství zažívali naši bratři a sestry v období reformace? Co vedlo k tak velkému rozšíření bratrských sborů, které nespadaly pod žádnou státní církev? Zwingli napsal své velké reformační dílo především ve Švýcarsku. Ve městě a kantonu Curych získal a uplatňoval nebývalou autoritu. Roku 1523 zavedl v Curychu státní církevní systém a veliký koncil přijal zodpovědnost za rozhodování v otázkách, které zasahovali církevní učení. Tato moc byla nakonec namířena proti bratrům. Věřící jménem Müller přiveden před radu řekl:

„Neutlačujte mé svědomí, vždyť víra je dar Boží milosti a nemá být ovlivňována kýmkoliv jiným. Tajemství Boha leží ukryté a je jako poklad na poli, který nikdo nemůže najít, dokud mu jej Duch Pána neukáže. Tak vás prosím, vás služebníky Boží, nechte mou víru svobodnou.“
To nebylo dovoleno. Nová státní církev přijala od staré církve to, že je v pořádku zasáhnout proti „kacířům“ uvězněním nebo dokonce smrtí.

V raných létech měl Zwingli s bratry úzké společenství. Vážně se zaobíral otázkou křtu a zastával, že není v Písmu žádný pokyn ke křtu nemluvňat. Jak však pokračovala reforma, která byla postavena na civilní moci, aby prosadil svá rozhodnutí, nutně se od bratrů odklonil.

Grebel, Manz a Blaurock


Počet bratrů byl V Curychu nespočetný a činný1, tři z nich vynikali obzvlášť a jeden z nich dříve blízký přítel Zwingliho. Byl to Konrád Grebel, syn člena rady v Curychu. Vynikal na universitách v Paříži i ve Vídni, a když se vrátil zpět do Curychu, připojil se zde ke společenství věřících. Dalším byl Felix Manz, vynikající učenec hebrejštiny, jehož matka byla také nadšená křesťanka a otevřela svůj dům pro setkávání. Třetí byl mnich, který byl zasažen reformací a vystoupil z římské církve. Obdržel jméno „Blaurock“ neboli „Modrokabátník“ a často byl zván „Silný Jiří“ na základě své výšky a ráznosti.
Tito tři společně byli za jedno, také cestovali a navštěvovali dům od domu s kázáním, napomínáním a tak mnozí přijali evangelium a byli pokřtěni a shromážděni do církví. V Curychu se častokrát konal veřejný křest a věřící se pravidelně scházeli k slavení večeře Páně, kterou nazývali lámáním chleba. Sami o sobě mluvili jako o shromáždění pravých dětí Božích, a zůstávali odděleni od světa, do kterého řadili jak reformované tak římskokatolické církve.

Rada zapověděla všechny tyto věci a byla nařízena veřejná disputace, ale vzhledem k tomu, že koncil měl pravomoc vynést rozsudek, vše skončilo tak, že ti, kteří nenechali své děti pokřtít, by tak měli učinit do osmi dnů a křty, které bratři pořádali, byly zakázány pod přísným trestem. Grebel, Menz a Blaurok nicméně pouze zvýšili svou činnost a lidé přicházeli po stovkách, aby slyšeli Slovo a byli pokřtěni. Zatímco Grebel a Manz byli ve svém jednání umírnění a přesvědčivý, Blaurock byl v nekontrolovatelném zapálení a byl schopen mnohokrát přijít do církví a vyrušit průběh, a pak zde začal sám kázat. Lidé mu byli oddaní, ale spor s úřady byl stále víc a víc trpký a mnozí z bratrů byli přísně potrestání. Blaurok neváhal říct Zwinglimu:
„Ty, můj Zwingli, jsi se trvale scházel s papeženci s prohlášením, že to co není možné najít v Božím Slově, nemá žádnou cenu, a nyní říkáš, že je mnohé, co není v Božím slově, a přece je to vykonáno ve společnosti s Bohem. Kde jsou nyní ta mocná slova, se kterými si usvědčil biskupa Fabera a všechny jeho mnichy?“

Nakonec byli tři kazatelé a patnáct dalších, včetně šesti žen, odsouzeni k uvěznění – o vodě, chlebu a slámě, aby tak zemřeli a hnili, a kdokoliv, kdo by křtil, nebo byl pokřtěn, měl být potrestán utopením (1526). Vězňům se různým způsobem dařilo utéct, protože měli mnohé sympatizanty, ale pronásledování se stávalo neúprosným a jak kanton v Bernu tak ten v St. Gallen mezi dalšími, se připojil k Curychu a pokusil se exterminovat církve. V bernském kantonu bylo popraveno čtyřiatřicet osob a někteří, kteří uprchli do Biel, kde bylo velké bratrské shromáždění, byli vysledováni. Setkání, která se konala tajně v noci a v lese, byla objevena a věřící rozehnáni, bylo třeba hledat nová místa pro shromáždění.

V této době Grebel zemřel na mor (1526), Blaurock byl zajat a odsouzen k tomu, aby byl svlečen a bit pruty po celém městě „aby tekla krev“ a vyhnán. Manz byl také zajat a utopen. Toto všechno nezabránilo rozmachu církví, které nadále rostly, ale mělo to účinek, že se mnozí přesunuly do sousední rakouské provincie Tyrolska, kde jejich kázání a svědectví vedlo k rychlému vzniku církví. Mezi nimi byl také „Silný Jiří“, který cestoval po celých Tyrolech odvážně v nebezpečí a skrze jeho kázání byli získáni mnozí, především v okolí Klausenu, kde byl velký počet aktivních věřících v šíření Slova dále. Po mnohých útěcích byli Blaurock a společník Hansen Langegger dopadeni a upáleni v Klausen (1529).
Téhož roku Michel Kirschner, který byl dobrým svědectvím pro Pána v Innsbrucku, byl v tomto městě veřejně upálen. Blaurockova nebezpečná služba byla přejata mimo jiné také Jakobem Huterem. Roku, kdy byl upálen Blaurock, Huter byl ne setkání při lámání chleba, to bylo přerušeno vojáky. Čtrnáct bratrů a sester bylo uvězněno, ale zbytek včetně Hutera uprchl. V neustálém nebezpečí, chodil a usmiřoval rozdíly, povzbuzoval trpící, a kázal Slovo. Protivenství mnohé přimělo k útěku na Moravu, kde nějaký čas byla svoboda, ale hranice byly pečlivě střeženy, aby bylo útěkům zabráněno. Také byly sepsány smlouvy s druhou stranou, aby byl pro lovené muže a ženy znemožněn útěk tímto směrem.

Pronásledování v Tyrolsku a Grozii


Po celém Rakousku se rozšířilo evangelium a byly založeny nespočetné církve, které po dlouhém a hrdinském utrpení byly rozptýleny a potlačeny pronásledováním. V Tyrolsku a Grozii bylo tisíc lidí upalováno, připravováno o hlavy nebo topeno. V Salcburku bylo překvapeno setkání v domě pastora a mnozí byli usmrceni. Byla zde také jedna šestnáctiletá dívka, za kterou všichni prosili pro její krásu a mládí. Vzhledem k tomu, že neodvolala, popravčí ji v náručí donesl ke koňskému žlabu a držel jí pod vodou tak dlouho, až byla mrtvá, potom vydal její mrtvé tělo plamenům. Ambrosius Spittelmeyer z Lince byl po činném a plodném svědectví zavražděn u Norimberku. Církev v Linci měla věrného dohlížitele ve Wolfgangu Branduberovi, který byl usmrcen spolu s dalšími sedmdesáti členy sboru (1528). Takže na místě za místem povstávali Pánovi svědci skrze kázání Ježíše Krista a to toho ukřižovaného a tím nejdoslovnějším způsobem následovali jeho kroky. Vojenské jednotky byly posílány do těchto zemí, aby zavraždili ty, kteří byli zváni „heretiky“ bez soudního procesu.
Ačkoli se jim říkalo anabaptisté,2 nebyl to způsob křtu, který jim dával odvahu takto trpět. Uvědomovali si bezprostřední společenství se svým Vykupitelem. Žádný člověk a žádná náboženská forma, nepřekážela jejich vztahu s ním. S těmi, kterým se říkalo mystikové, přišli na to, že zůstáváním v Kristu a tím, že zůstává v nich, šíří jeho vítězství do celého světa. Jejich společenství s Kristem jim umožnilo porozumět, jaké společenství mají navzájem a jejich církve zažily přátelství svatých. Tyto církve měly různé počátky, různou historii a lišily se s ohledem na osoby, které je navštěvovaly, ale společná byla jejich snaha zachovat vzor jednoduchého křesťanství, které je patrné z učení Nového zákona. Proto odmítli křest dětí, což reformovaní nemohli, a také odmítli veškerou pomoc ze strany světa, bez které se zdálo, že církve nebudou schopné sami obstát. Tyto věci byli pouze částí celku, který se stává z přijímání Písma jako dostatečného, obsahující vůli Boží pro jejich vedení a svou důvěru vložili v toho, který byl schopen skrze ně jednat. Tím, že se vydali touto stezkou, byli vystaveni mnohým zvláštním druhům protivenství, a kdekoli čelili tělesným žádostem, politickým snahám nebo žádostivosti, jejich pád byl veliký, ale daleko větší množství z nich bylo schopno přinést dobré svědectví o věrnosti Boží. Jejich vlastní popis křesťanské církve je:

„Shromáždění všech věřících, kteří jsou shromážděni Duchem svatým, odděleni od světa čistým učením Krista, spojeni Boží láskou, kteří ze srdce Pánu přináší duchovní oběti. Kdokoliv bude uveden do této Církve, a stane se členem rodiny Boží, má žít a chodit v Bohu. Kdokoliv je mimo tuto Církev, je mimo Krista.“

Jejich odmítavý postoj ke křtu nemluvňat, často vedl k otázce jak je to s dětmi, které zemřou příliš brzo, o nich říkali, že mají podíl na věčném životu pro Kristovy zásluhy.

V Kronice Anabaptistů v Rakouskouhersku, jeden z nich píše:

Základy křesťanské víry byly položeny apoštoly tady a tam v různých zemích, ale skrze tyranii a falešné učení utrpěly mnohé rány a překážky. Církev byla často tak zmenšena, že vzácně bylo vůbec vidět, jestli Církev existuje. Jak říká Eliáš, oltáře byly zničeny, proroci zabiti a on zůstal sám. Bůh však nedopustil, aby jeho Církev dočista zmizela. Jinak by tento článek křesťanské víry byl shledán falešným: „Věřím, že zde je jedna křesťanská Církev, jedno společenství svatých.“ Pokud není možné na ni ukázat prstem, pokud zřídka mohou být nalezeni dva nebo tři, stále Pán, s ohledem na své zaslíbení, byl s nimi, a protože zůstali věrni jeho Slovu, nikdy je neopustil, ale jejich počet pozvedl a přidal k nim další. Když však byli nedbalí, a zapomnětliví na Kristovu dobrotu, Bůh od nich odebral dary, kterými je obdařil a sám probudil opravdové na jiných místech, dal dary jim, se kterými mohou znovu budovat církev pro Pána. A tak království Kristovo, od dob apoštolů až po teď, putovalo z jednoho národu k druhému až přišlo k nám.

V jiných krajích byly dobré začátky a někdy i dobré konce, když svědci položili své životy, ale tyranie papežské církve vymazala téměř vše. Pouze pikardi a valdenští zachovali něco z pravdy. Na začátku vlády Karla V. Pán poslal své světlo znovu. Luther s Zwinglim zničili jakoby blesky babylonské zlo, ale nevztyčili nic lepšího, protože když se dostali k moci, více spoléhali na člověka než na Boha. A tak tedy, i když měli dobré začátky, světlo pravdy bylo zatemněno. Stalo se něco, jako kdyby kdosi opravoval díru ve starém kotli, a nakonec to bylo pouze horší. A tak povstali lidé smělí k hříchu. Mnozí se k těmto dvěma, Lutherovi a Zwinglimu, připojili, tím že zastávají jejich učení za pravdu a někteří odevzdali své životy pravdě, bez jakýchkoliv pochyb jsou spaseni, protože bojovali dobrý boj.

Poté popisuje spory Zwingliho v Curychu na otázku křtu, a jak Zwingli, i když sám dříve zastával, že křest nemluvňat nemůže být jasně dokázán z žádného místa svatého Písma, přece později za kazatelnou vyučoval, že křest dospělých věřících je špatný a měl by být odstraněn. Tak se dospělo k tomu, že kdokoli by v Curychu nebo v jeho okolí měl být pokřtěn, bude ve vodě utopen. Ukazuje, jak došlo k tomuto pronásledování, které vedlo k rozptýlení mnohých do Rakouska, zde pak kázali Slovo.

Církve rozšířené v Rakousku


Rozšíření církví do Rakouska a okolních zemí bylo nevídané. Výčet těch, kteří byli usmrceni, nebo prošli četným protivenstvím, je příšerný, a přece nikdy neselhali a nepřestali být lidmi, kteří jsou připraveni vzít nebezpečí práce evangelisty nebo staršího. O některých je zaznamenáno:

„Vstoupili do smrti plni radosti. Zatímco někteří byli topeni a usmrceni jiní, kteří čekali, až na ně přijde řada, zpívali a očekávali s radostí na smrt, než je popravčí ujme za ruku. Byli pevní v pravdě, kterou znali a dosvědčili ji ve víře, kterou měli od Boha.

Takováto vytrvalost vyvolala zděšení a otázky co je zdrojem jejich síly. Mnozí byli získáni pro víru, ale náboženští vůdci, jak ze strany římských katolíků, tak ze strany reformovaných církví, přikládali jejich moc Satanu. Věřící sami řekli:

Napili se z vody, která plyne z Boží svatyně, ze studny Života a z toho získali srdce, které nemůže být pochopeno lidským rozumem nebo chápáním. Zjistili, že Bůh jim pomáhá nést kříž a překonali hořkost smrti. Boží oheň v nich plál. Jejich stánek nebyl zde na zemi, ale byl uchován pro věčnost, a oni mají základ a jistotu své víry. Jejich víra vykvetla jako lilie, jejich věrnost jako růže, jejich zbožnost a spravedlnost jako květiny Boží setby. Anděl Páně roztočil před nimi své kopí, aby helma spasení, zlatý štít Davida, od nich nemohly být odejmuty. Uslyšeli roh ze Siónu a porozuměli mu – a na základě tohoto svědectví odhodili stranou všechnu bolest a mučednictví a nebáli se. Jejich svatá povaha spočítala věci, které jsou zde na světě jako stín, protože znali lepší věci. Byli vycvičeni samotným Bohem, takže neznali nic, nehledali nic, nechtěli nic, nic nemilovali, pouze věčné, nebeské Dobro. A tak měli více trpělivosti ve svém utrpení než jejich nepřátelé ve snaze zničit je.

Tyrolský soud činí výjimky


Král Ferdinand I., bratr Karla V. ze Španělska, byl fanatickým pronásledovatelem bratrů.3 Mnozí z úředníků nebyli příznivci těchto nelibých nástrojů jeho krutosti a raději pronásledované ušetřil, byli to bohabojní lidé. Ferdinand však vydal naléhavé zdroje ediktů a instrukcí, které je vedly k větší divokosti a strašil je pro jejich laxnost. A tak nalézáme soudce v Tyrolsku, jak se vymlouvá z mírnosti, ze které ho jejich nelítostný pán obviňuje a píše:

Po dva roky zde nebyl jediný den, kdy by anabaptisté nebyli přivedeni k soudu, a více než 700 mužů a žen v tyrolském vévodství, na různých místech, byli odsouzeni k smrti. Jiní byli vyhnáni ze země a ještě větší množství uprchlo v bídě, když opustili své statky a někdy se vzdali i vlastních dětí… nemůžeme před Vaší Výsostí skrýt, že pošetilost, která je obvykle u těchto lidí patrná, protože nejenom, že se sami nebojí trestu, ale přicházejí k vězňům a uznávají je za bratry a sestry, a když je na tomto základě soud obviní, rádi to přiznají, aniž by museli dříve projít mučením. Nebudou poslouchat žádné pokyny a jen málokdy, někdo dovolí, aby byl obrácen ze své nevěry. Ve většině případech si pouze přejí rychlou smrt… důvěřujeme, že Vaše královská Výsost blahosklonně porozumí této věrné zprávě, že jsme v žádném případě nebyli laxní v píli.

Poté co se Ferdinand stal také českým králem, útočiště, které Morava a Čechy poskytovaly tak mnohým bratrům, bylo odříznuto a už nebylo možné nikam uprchnout. Stoupala odměna pro toho, kdo zradí „anabaptistu“ a vydá jej do rukou vlády. Majetek popravených byl zabaven, aby byly pokryty výdaje související s pronásledováním. Ženy, které měly rodit, byly odeslány zpět do vězení a popraveny až po narození dítěte. Soudce v Sillanu, Jörg Scharlinger, byl tak ztrápený, že by měl nechat popravit dva chlapce, šestnáctiletého a sedmnáctiletého, že se odvážil počkat, zatímco proběhne další vyšetřování. Bylo mu domluveno, že v takovýchto případech obviněný má být vzdělán římskými katolíky, náklady budou zaplaceny ze zabaveného majetku „anabaptistů“, než mu bude osmnáct let, ve kterých, pokud se nezřekne, bude popraven. Představte si mladíka, který miluje Pána, jak čeká na své osmnácté narozeniny!

Jakob Huter


Věci byly stále horší a horší, ale Jakob Huter nikdy nepřestal pořádat setkání, v lese nebo v samostatných domech, a bratři a sestry zrovna tak stále riskovali své životy tím, že ho přijímali. Při jedné takové příležitosti byl on a společnost čtyřiceti dalších přistižena vojáky. Sedm z nich bylo uvězněno. Zbytek včetně Hutera na nějaký čas uprchl, ale nakonec byl zajat, zrazen za odměnu. Dům, ve kterém byl ukryt, byl obklopen vojáky v noci a on se svou ženou, dívkou a starší hostitelkou byli zabezpečeni. S roubíkem v ústech „aby nemohl mluvit pravdu“ byl převezen do Innsbrucku, kde se radovali nad jeho dopadením, protože král nedával úředníkům žádný odpočinek, když naléhal, že Huter musí být nalezen.

Jakmile se k němu dostala zpráva, poslal rozkaz, že vězeň musí zemřít, ať se zřekne nebo ne. Huter nebyl člověkem, který by odvolal. Ve skutečnosti používal na adresu krále, papeže a kněží ty nejostřejší výrazy, když hodnotil jejich způsoby. Žádost úředníků, aby byl soukromě sťat, aby se zabránilo nebezpečí rozruchu ze strany jeho příznivců, bylo Ferdinandem odmítnuto, protože trval na tom, že musí být veřejně upálen. Proto byl Huter v Innsbrucku upálen (1536).

Jeho nebezpečné místo, jako uznávaného vůdce mezi shromážděními bratrů převzal Hans Mändl, muž krotkého ducha, ale stejné odvahy, který získal důvěru a náklonnost všech svou milostí, dary a nesobeckou oddaností. V Tyrolsku pokřtil více než 400 osob. Opakovaně byl uvězněn, ale duchovenstvo, které bylo posláno, aby jej obrátili, si stěžovalo na laskavost, s jakou s ním úředníci ze soudní pravomocí jednají a jeho časté útěky nasvědčují náklonnost ze strany těch, kteří ho měli na starosti. Krátce po jednom z těchto útěků promluvil na setkání tisíce bratrů a sester v lese, ale téhož roku byl znovu zajat (1560). Tentokrát byl uvržen do hlubokého žaláře ve věži v Innsbrucku, kde byli upoutaní také dva další bratři. Ze svého žaláře napsal:
Byl jsem uvržen do věže, kde dlouhou dobu ležel můj drahý bratr Jörg Liebich… on leží hluboko, ale je zde malé okno nahoře, takže když svítí slunce, má trochu světla… Vstoupil jsem do mučení tak bezstarostně, jakoby se o žádné nejednalo. Poté co se mě tři dny dotazovali, uvrhli mě zpět do věže. Slyším červy ve stěnách, netopýry létat v noci kolem mne, a kolem se prohání myši, ale Bůh mi to vše usnadňuje. On je zcela jistě se mnou. I duchové, které posílá v noci, aby lidi strašil, jsou zde semnou přátelští a užiteční.

Proces v Innsbrucku


Když byl jeho společník, Jörg Meyer, dotazován, byla mu také položena otázka, co ho vedlo k tomu, aby byl pokřtěn. Odpověděl, že předtím, než přišel k této víře, slyšel jak jeden jménem Jakob Huter byl upálen v Innsbrucku. Slyšel, že dostal do úst roubík, když byl veden do Innsbrucku, aby nemohl mluvit pravdu. Vedle toho, slyšel jak Klausen Ulrich Müllner byl usmrcen, člověk přijímaný lidmi, kterého považovali za věrného, který měl tu samou víru. A za třetí, viděl na vlastní oči jak ve Steinach upálili člověka, který měl tuto víru. To všechno se velmi vážně dotklo jeho srdce a uvědomil si, že to musí být mocná milost Boží, která je dokázala zachovat tak pevné ve víře, že vydrželi až do konce, a to byl ten důvod, proč on sám se začal ptát po těchto lidech.

Tři vězni odpověděli na všechny otázky tiše a z Písma. Řekli, že až doteď nemají žádné jisté místo, ale byli pronásledováni všude, přijde však čas, kdy budou oceněni stonásobně. Dosvědčili, že jejich víra nebyla „prokletá sekta“, jak se o nich říkalo, a že nemají žádné „klíčově vůdce“. Mändl vysvětlil, že byl zvolen bratry a sborem, ke kterému patřil jako učitel a vedoucí.
Dvanáct mužů bylo vybráno z Innsbrucku jako porotci. Poté co přísahali, že vydají rozsudek s ohledem na své uvážení, byli vedeni ještě k další přísaze jmenovitě, že schválí vladařovo nařízení vůči vězňům, což samozřejmě znamenalo, že je odsoudí k smrti. Toto odmítli udělat. Žalobce byl nepříčetně rozhněván, ale Ferdinand (nyní císař) nechtěl vůči nim jednat příliš tvrdě, protože se obával všeobecného nesouhlasu. Devět z dvanácti přísahalo, ale tři zůstali pevní ve svém postoji a byli uvězněni. Po několikadenním vězení tito také povolili a přísahali, což znamenalo, že verdikt u soudu mohl být vyřčen. Mändl byl odsouzen k upálení a dva další k useknutí hlavy. Těsně předtím napsali bratrům z vězení:

„Posíláme vám slovo, že po Tělu Páně nás odsoudí a my zaplatíme svůj dluh Bohu. Konáme tak s radostí a nejsme smutní, protože den je svatý Pánu.“

Mezi zástupem svědků, kteří přišli, byl Lonhard Dax, dřívější kněz, ale nyní jeden z bratrů, jehož nebojácný pozdrav vězňů, jak procházeli, je velmi potěšil. Promluvili k zástupu, vyzvali je k pokání a k tomu, aby nesli svědectví pravdě. Když byl nahlas přečten jejich rozsudek, vyčítali úředníkům a soudcům, že prolévají nevinnou krev, ti se však ospravedlňovali, že jednají pod nátlakem císaře.

„Ó slepý světe,“ vykřikl Mändl, „každý člověk by měl jednat s ohledem na své vlastní srdce a svědomí, ale vy jste nás odsoudili z vůle císaře!“ Dále kázali lidu, Mändl pokračoval, až po chvíli kdy chraptěl. „Zastav, můj Hansi!“ vykřikl trestní soudce, ale Mändl pokračoval: „To co jsem učil a dosvědčil, je Boží pravda.“
Mluvili až do chvíle své smrti, protože zde nebyl nikdo, kdo by jim bránil. Jeden z nich byl tak nemocný, že se báli, že by mohl zemřít předtím, než bude popraven, tak byl sťat jako první. Potom ten druhý se obrátil k popravčímu a zvolal s triumfální odvahou:

„ Zde já, opouštím ženu a dítě, dům a farmu, tělo a život kvůli pravdě a víře.“

Poté poklekl a nabídl svou hlavu pro konečný úder. Hans Mändl byl přivázán k žebříku a uvržen zaživa do plamenů, kde již byla dříve uvržena těla jeho spolu-mučedníků. Byl zde jeden svědek, Paul Lenz, který si toto vše tak vzal k srdci, že krátce na to se připojil k pohrdaným učedníkům, aby získal podíl na utrpeních Krista.


Putující církev - E.H.Broadbent





1. Fontes Rerum Austriacarum. Oesterreichische Geschichts-Quellen. Abth. 2 Bd. 43. Die Geschichts-Bücher der Wiedertäufer in Oesterreich-Ungarn, u.s.w. in der Zeit von 1526 bis 1785, Gesammelt, Erläutert und Ergänzt durch Dr. Josef Beck.

2. Fontes Rerum Austriacarum. Oesterreichische Geschichts-Quellen. Abth. 2 Bd. 43. Die Geschichts-Bücher der Wiedertäufer in Oesterreich-Ungarn, u.s.w. in der Zeit von 1526 bis 1785, Gesammelt, Erläutert und Ergänzt durch Dr. Josef Beck.

3. Archiv für Oesterreichische Geschichte. 78 Bd. „Der Anabaptismus in Tirol u.s.w.“ Aus dem Nachlasse des Hofrates Joseph R. von Beck. Herausgegeben von Joh. Loserth.