Logo

Pronásledování za císaře Karla IV a RENESANCE

Co znamenala další vlna pronásledování? Jakým způsobem se projevila renesance a který nejdůležitější historický dokument rozšířila? Která kniha se tiskla na knihtisku, i přes zákaz vrchnosti, nejvíc? Kdo to byl Erasmus Rotterdamský a jaké významné dílo zanechal? Co psal o jednotlivých církevních funkcionářích a také o Pánu a Písmu? Jakým způsobem motivoval Johan von Staupitz mladého mnicha Martina Luthera?

Devět skal


Kniha s nadpisem „Taulerovo obrácení“ byla připojena ve všech vydáních k Taulerovým kázáním, bylo však prokázáno, že ji nenapsal. Plně si však zasluhuje velkého rozšíření, jemuž se těšila. Vypráví o obrácení kněze, vynikajícího kazatele a zbožného laika. Podobá se jiné knize neznámého autora, která má název „Devět skal“ a která měla veliký vliv. Dlouho se mělo za to, že ji napsal Suso. Susovo vydání však bylo otiskem vydání bohatého štrasburského občana Rulmana Merswina, jednoho z nejdůvěrnějších přátel Taulera.


Suso vynechává jeden oddíl, který by urazil římskokatolické cítění, byl však charakteristickým pro učení bratrů. Zní takto:


„Říkám ti, že máš pravdu, když se modlíš k Bohu, aby se smiloval nad ubohým křesťanstvem. Neboť věz, že po mnohá staletí nebylo křesťanstvo tak ubohé a zkažené, jako nyní. Ale říkám ti, že to není pravda, když říkáš, že jsou zlí Židé a pohané všichni ztraceni. Říkám ti, že v těchto dnech žije část pohanů a Židů, jimž Bůh dává přednost před mnohými, kteří mají jméno křesťan, ale žijí v pravém opaku ke všemu, co je křesťanské... Kdežto Žid nebo pohan, v kterékoli části světa, který má dobrou, bohabojnou mysl v prostotě a poctivosti a ve svém úsudku nezná jinou víru než tu, v níž byl vychován, který by však byl ochoten ji opustit, kdyby se mohl dozvědět o jiné víře, která je Bohu příjemnější a chtěl by být poslušný Bohu, i kdyby tím pozbyl statky a tělo, říkám ti, kde je Žid nebo pohan tak upřímný ve svém životě, zda by neměl být Bohu mnohem dražší než zlí, falešní křesťané, kteří sice byli pokřtěni a přece jednají přímo proti Bohu a vědí, že tak činí?“


Suso také pozměnil jeden oddíl, kde se připisuje pronásledování Židů lakotě křesťanů, a uvádí jako důvod toho pronásledování lakotu Židů, což bylo příjemné jeho běžným čtenářům.


Přítel Boží z Oberlandu


Jeden z nejzajímavějších zbožných lidí, s nimiž byl Tauler v obecenství, je muž, jehož jméno není zachováno, který je však nazýván přítelem Božím z Oberlandu.2 Poprvé je o něm zmínka roku 1340. kdy již byl jedním z „apoštolů“ ukrytých před veřejností pro pronásledování, který však vykonával neobyčejný vliv a těšil se velké autoritě. Mluvil italsky a německy, navštěvoval bratry v Itálii a v Maďarsku. Asi Kolem roku 1350 přišel do Štrasburku a po dvou letech opětoval svou návštěvu. Zde se setkal s Rilmanem Merswinem a dal mu k opisování „Knihu devíti skal“.


Roku 1356 napsal po zemětřesení v Basileji křesťanstvu dopis, ve kterém doporučoval následování Krista jako jediný prostředek proti všemu zlu. Potom se s několika druhy usídlil v jistém vzdáleném místě v horách a udržoval odtud korespondenci s bratry v různých zemích. Přítel Boží z Oberlandu byl majetným mužem, když se však rozhodl zanechat světa, vzdal se všeho svého majetku. Nerozdal najednou všechny své peníze, ale užíval je po nějaký čas jako zapůjčené od Boha a postupně je všechny vynaložil na Boží účely. Zůstal svobodným. V dopise „Domu Božímu“, který založil blízko Štrasburku, popisuje Rulman Merswin malou usedlost v horách jako „prosté, dobré, skromné křesťanské bratry“ a praví, že jsou všichni přesvědčeni, že Bůh připravuje něco, co je ještě skryté a že, dokud to nebude zjevené, zůstanou tam, kde jsou, ale pak že se budou muset rozdělit do nejzazších končin křesťanstva. Vyžaduje jejich modlitby, jelikož „přátelé Boží jsou poněkud v tísni“.


Když píše o tom, že je mrtev tomuto světu, vysvětluje to takto:


„Náš názor není, že by někdo měl vyjít ze světa a stát se mnichem, nýbrž že má člověk zůstat ve světě, ale nemá svým srdcem lpět na přátelích a zemské cti. Když poznává, že hledal své vlastní věci a více svou čest než čest Boží, pokud žil tímto způsobem života, nechť se vzdá světské cti a hledá ve všem jednání Boží čest, jak mu to Bůh sám tak často radil. Pak jsem jist, že ho Bůh ve své moudrosti osvítí a s touto moudrostí pozná za hodinu více, jak má dobře poradit, než poznal dříve za celý rok.“


Otázkám Merswinem, jak by měl užívat svých peněz, řekl: „Zda by nebylo lépe pomáhat chudým, než stavět klášter?" Roku 1380 se shromáždilo třináct přátel Božích na onom skrytém místě v horách. Mezi nimi byl jeden bratr z Milána a jeden ze Ženevy, obchodník, který se pro Krista vzdal všeho svého bohatství, pak dva z Maďarska. Po dlouhých modlitbách lámali společně chléb. Pak se radili, co by bylo nejlépe učinit za nového pronásledování věřících, které začalo. Rozeslali svá doporučení skrytým přátelům v různých zemích, jako Merswinovi ve Štrasburku a jiným. Příležitostně se rozešli různými směry a pokud je lze sledovat, vytrpěli smrt pro svědectví.


Další vlna pronásledování


Smrt císaře Ludvíka1 a zvolení Karla IV. roku 1348 způsobilo zhoubnou změnu v křesťanských církvích. Nový císař byl zcela pod vlivem papeže a papežovy strany a bylo toho využito, aby se s větší rozhodností než kdykoli dříve učinil pokus potřít všechen nesouhlas s církví. V první polovici 14. století se velmi rozšířily církve věřících a vliv jejich učení se hluboce dotýkal mnoha lidí, kteří k nim nebyli připojeni. Od polovice toho století na ně však přišla zkouška ohně. Inkvizitoři byli rozesíláni ve větším počtu po všech částech říše a císař jim udělil všechnu moc, jíž papežové vyžadovali.


Větší část Evropy se stala jevištěm krutých poprav svých nejlepších občanů. Z té doby je mnoho zpráv o upalování. Roku 1391 jich bylo 280 vězněno v Augšpurku. Roku 1395 bylo 1000 lidí „obráceno“ ke katolictví v Durinsku, Čechách a na Moravě. Téhož roku bylo 36 lidí upáleno v Mohuči, roku 1397 ve Steier 100 mužů a žen. O dva roky později bylo upáleno 6 žen a 1 muž v Norimberku.


Švýcarská města trpěla podobnými ukrutnostmi. V té době vydal papež Bonifác IX. výnos, kterým nařizoval, aby bylo použito všech vhodných prostředků k zničení moru kacířské neřesti. Uvádí zprávu, v níž ti, které on nazývá „milými syny inkvizitory“ v Německu, popisují begardy, Lollardy a Schwestriony, kteří se sami nazývají „chudými“ a „bratry“. Tito inkvizitoři v té zprávě praví, že více než po sto let bylo kacířství v těchto formách zakázáno a že v různých městech byli někteří z této zatvrzelé sekty téměř každého roku upalováni. Roku 1395 se vychloubal inkvizitor Petr Pilichdorf, že bylo možné zvládnout tyto kacíře. Čechy a Anglie byly útočištěm pro mnohé, kteří tam uprchli, poněvadž učení Wycliffa v Anglii a Husovo v Čechách působilo na tyto země mocným vlivem.


Ve Štrasburku je uchován dokument z roku 1404, který byl sice psán odpůrcem, ale obsahuje citát jednoho z bratrů, který praví:


„Po 200 let se těšilo naše obecenství příznivé době a bratři se stali tak početnými, že bývalo při jejich radách přítomno 700 i více osob. Bůh činil veliké věci pro toto obecenství. Pak propuklo těžké pronásledování Kristových služebníků, byli štváni ze země do země a v přítomné době zmíněné ukrutnosti pokračují. Ale od té doby, co byla založena církev Kristova, nebyli praví křesťané tak dalece vyhubeni, aby ve světě nebo alespoň v některých krajích nebyli nalezeni svatí. Tak se stalo, že naši bratři pro pronásledování šli za moře a tam v jistém kraji našli bratry, ale jelikož nerozuměli jazyku té země, bylo dorozumívání velmi nesnadné a oni se zase vrátili. Tvář církve se mění jako tvář měsíce. Často církev kvete pro rostoucí počet svatých a je na zemi silná a zase se zdá, že opadává a zdánlivě úplně mizí. Zmizí-li však na jednom místě, víme, že se ukáže v jiných zemích, i když je málo svatých, kteří žijí zbožným životem a zůstávají ve svatém obecenství. A my věříme, že církev znovu povstane ve větším počtu a ve větší síle. Zakladatelem naší smlouvy je Kristus a hlavou naší církve je Ježíš, Syn Boží.“


Sedm bodů víry


Tentýž dokument obviňuje bratry, že ničí jednotu církve učením, že člověk, který žije ctně, bude spasen pouze na základě své víry. Vytýká jim, že zavrhují takové muže, jako jsou Augustin a Jeroným, také to, že nemají psané modlitby, nýbrž že se některý starší mezi nimi začne modlit, a modlí se delší nebo kratší dobu podle toho, jak se mu to zdá vhodné. Vytýká se jim také to, že mají Písma Svatá ve své mateřské řeči, že je umějí nazpaměť a že je opakují v této řeči ve svých shromážděních. Dále je v tom dokumentu zjištěno, že bratři vyznávají 7 bodů svaté křesťanské víry:


1. Bůh je Trojjediný.


2. Tento Bůh je Stvořitelem všech věcí, viditelných i neviditelných,


3. Dal Mojžíšův zákon.


4. Nechal Svého Syna stát se člověkem.


5. Vyvolil pro Něj Církev bez poskvrny.


6. Bude vzkříšení.


7. Přijde soudit živé i mrtvé.


Těchto sedm bodů se znovu vyskytuje v německé a nikoli v latinské řeči (v tom štrasburském dokumentu jsou psány latinsky) v hodně upotřebené knize ze 14. století, nalezené v teplickém klášteře v západních Čechách, který byl po dlouhou dobu útočištěm pronásledovaných bratrů. Tento spis je dílem bratrů samých a byl zřejmě jedním z nich nebo několika z nich užíván. Oddíly Písma jsou uspořádány ke čtení v neděle a v jiné dny, není však dbáno, až na sporé výjimky, na římskokatolické svátky. Je zvláště zdůrazněna důležitost pravidelné četby Písma a poukazováno na to, že by každý otec rodiny měl být knězem své domácnosti. Hlavní část té knihy tvoří německý překlad Nového zákona. Ten překlad se velmi liší od Vulgáty, který používá římská církev, a podobá se více německým překladům, užívaným od zavedení knihtisku až do překladu Luthera, který prozrazuje na mnohých místech vliv teplického překladu. Ještě větším vlivem se vyznačuje pozdější překlad, užívaný po jedno století těmi, kteří byli nazýváni anabaptisty a mennonity.


Těžkosti doby, ve které tito lidé žili, a pronásledování, jimž procházeli, vedly někdy k zřejmému fanatismu. Někteří se nazývali bratry a sestrami Svobodného Ducha a jednali na podkladě tvrzení, že jejich vlastní city jsou vedením Ducha Svatého a upadli do výstředního pošetilství a hříchu. Někteří dobří lidé prováděli až do krajnosti asketickou praxi a někteří, vehnáni pronásledováním do osamocení, měli omezený rozhled a vyvíjeli názory o rovnost, které je pak vedly k tomu, že podezřívali učenost a byli nakloněni pokládat nevědomost za ctnost.



15. století a RENESANCE


Kolem polovice 15. století začala série událostí, které přetvořily Evropu.


Pádem Cařihradu, který dobyli 1453 Turci, byli mnozí řečtí učenci nuceni prchat do západních zemí. Přinášeli s sebou převzácné rukopisy staré řecké literatury, která byla dávno v zapomenutí na temném západě. Brzy vyučovali řečtí profesoři na italských univerzitách jazyku, který byl klíčem k těmto pokladům vědění, a odtud se rychle šířilo studium řečtiny do Oxfordu. Tak vzniklo takové oživení literatury, že se mu právem dostalo názvu renaissance, znovuzrození, nové učení. Při tom mělo znovuuvedení a vydání textu řeckého Nového Zákona mnohem pronikavější výsledky než objev kterékoli jiné znovu uvedené literatury.


Vynález knihtisku


Současně poskytoval vynález knihtisku prostředek pro šíření nové znalosti a první tiskařské stroje byly zaměstnány hlavně tiskem Biblí.


Objev Ameriky Kolumbem a sluneční soustavy Koperníkem rozšířily lidskou mysl a činnost.


Studium Nového Zákona v nesčetných kroužcích ukazovalo naprostý protiklad mezi Kristem a jeho učením na jedné a úplně zkaženým křesťanstvím na druhé straně. Ke konci 15. století bylo vytisknuto 98 vydání úplných Biblí a ještě mnohem větší počet částí Písma. Mohučský arcibiskup obnovil platnost výnosů, zakazujících užívat německých Biblí, ale během dvanácti let bylo tištěno 14 vydání německých Biblí, 4 vydání nizozemská a veliký počet částí Písma. Všechny tyto překlady se pořizovaly z téhož textu, z něhož byl pořízen teplický překlad.


Mezi studenty řečtiny ve Florencii byl Jan Colet, který pak přednášel o Novém Zákoně v Oxfordu. Svým posluchačům se zdál přímo inspirovaným, když odkládal přijaté náboženství a zjevoval svým studentům Krista a vykládal jim listy Pavlovy. Žid Reuchlin, vykonal stejně cennou službu, když oživil studium hebrejštiny v Německu.


Erasmus 1466-1536


Mezi vynikajícími učenci a tiskaři roztroušenými po Evropě se stal nejznámějším učencem Desiderius 3 Erasmus. Narodil se v Rotterdamu a jeho útlé mládí bylo ustavičným zápasem s chudobou, poněvadž byl sirotek. Neobyčejné nadání však nemohlo zůstat skryto, nýbrž bylo obdivováno netoliko mezi učenými lidmi, ale i na všech dvorech od Londýna až po Řím. Jeho největším dílem bylo vydání řeckého Nového Zákona s novým latinským překladem s množstvím poznámek a vysvětlivek. Vydání po vydání bylo rozebráno. V samotné Francii bylo v krátké době rozprodáno 100000 výtisků. Lidé měli možnost číst v původním znění slova, která přinesla světu spásu. Kristus a apoštolové se jim stali známými a viděli, že náboženské tyranství a neřesti, které je tak dlouho utlačovaly, neměly nic společného s Božím zjevením v Kristu. Poněvadž Erasmus ve svých poznámkách srovnával učení Písma se způsoby římské církve, ozvala se nevole proti kněžstvu. Svobodně se uveřejňovaly posměšky, které vyjadřovaly nesmírné pohrdání, do něhož upadli.


Erasmus psal o žebravých mniších a pravil:


„Tito bídníci předstírají chudobu a jsou tyrany křesťanského světa.“


O biskupech:


„Ničí evangelium... tvoří zákony ze své vůle, tyranizují laiky a rozsuzují o právu a neprávu podle pravidel sestavených jimi samotnými... sedí nikoli na stolici evangelia, nýbrž na stolici Kaifáše a Šimona kouzelníka, prelátové zla.“


O kněžích:


„Nyní jsou ve velkém počtu, jsou jich celá stáda, světských a řeholních, a je všeobecně známo, že velmi málo z nich žije čistým životem.“


O papeži:


„Viděl jsem svýma vlastníma očima papeže Julia II... kráčel v čele triumfujícího procesí, jako kdyby byl Pompeius nebo Ceasar. Sv. Petr podmanil svět vírou a nikoli zbraněmi nebo vojáky aneb vojenskými nástroji. Nástupcové sv. Petra by získali vítězství, kolik jich získal sv. Petr, pouze kdyby měli Petrova ducha.“


O sborových zpěvech v kostelech:


„Moderní kostelní zpěv je utvořen tak, že shromáždění nerozumí jednomu slovu... Skupina tvorů, kteří by měli naříkat nad svými hříchy, se domnívá, že se může líbit Bohu, když mumlá svými chřtány.“


Když uváděl svůj řecký Nový Zákon, napsal Erasmus o Kristu a Písmu:


„Kdybychom Ho viděli svýma očima, neměli bychom tak důvěrnou známost Jeho osoby, jakou nám zprostředkovává Písmo, když nám ho ukazuje uzdravujícího, mluvícího, umírajícího a z mrtvých vstávajícího, jako by to bylo v naší přítomnosti. Jsou-li nám někde ukazovány šlépěje Kristovy, klekáme a uctíváme je. Proč raději neuctíváme Jeho živý obraz v těchto spisech? Přeji si, aby i nejslabší žena mohla číst evangelia a Pavlovy listy. Přeji si, aby byly přeloženy nejen Skoty a Iry, ale také Saraceny a Turky. Ale první krok k tomu, aby byly čteny, je ten, učinit je srozumitelnými pro čtenáře. Toužím po dni, kdy si bude z nich zpívat části oráč za pluhem, kdy si je bude tkadlec pobzukovat do taktu svého člunku a kdy si bude cestující jejich příběhy krátit únavnou cestu.“


Erasmus byl jedním z mnohých, kteří doufali v pokojnou reformaci křesťanstva. Podmínky k tomu se zdály příznivé. Po krvelačném papeži Juliovi nastoupil Lev X. Pocházel z věhlasné rodiny Medici, nevěřící, ale oddaný umění a literatuře, který dal své schválení Erasmovu řeckému Novému Zákonu. František I., francouzský král, by raději válčil s celou Evropou, než aby podstoupil svobodu Francie papeži Juliovi. Jindřich VIII. anglický byl nadšeným přívržencem reformace a obklopil se nejlepšími a nejschopnějšími muži téhož smýšlení, jako byli Colet, Sir Thomas More, arcibiskup Warham a Dr. Fisher. Ostatní vládcové Evropy v říši a ve Španělsku byli příznivě nakloněni. Ale veliké instituce se nesnadno mění. Dotkne se jich kritika a odporují reformě. Nebylo nikdy odůvodněné naděje, že lze římský dvůr přivést v souhlas s učením a příkladem Krista.


Bylo zapotřebí nové a mocné činnosti, která by přivodila reformu, a tato činnost byla tiše připravována uprostřed mnišských středisek. Začátek byl učiněn Johanem von Staupitzem, generálním vikářem augistiniánů, který je pokládán za vůdce reformního hnutí. Na inspekční cestě u svého řádu, roku 1505, nalezl v Erfurtě mladého mnicha, Martina Luthera, který byl hluboce zneklidněn otázkou o spáse své duše. Staupitz získal jeho důvěru, poněvadž se mu snažil upřímně pomoci a upozornil ho, aby studoval Písmo Svaté a aby také četl Augustina, Taulerovy spisy a mystiky. Když uposlechl jeho rady, pronikl k světlu a učení o ospravedlnění z víry se stalo zkušeností jeho duše.



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno





1. Nicolaus von Basel Leben und Ausgewählte Schriften, Dr. Karl Schmidt.
2. Die Reformation and die älteren Reformpartein Dr. Ludwig Keller.
3. Life and Letters of Erasmus, J.A.Froude.