Logo

První den – Bůh našeho spasení

„Jen u Boha je utišení mé duše; od něj pochází má spása.“ ČSP
„Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.“ BK
Pochází-li spasení skutečně od Boha a je úplně jeho dílem právě tak jako stvoření, pak je naší první a nejvyšší povinnosti na něj očekávat a konat všechno tak, aby měl v nás zalíbení. Očekávání se pak stane jedinou cestou k tomu, abychom dosáhli zkušenosti, že jsme dokonale spaseni; ono se nám stane jediným vodítkem, abychom vpravdě poznali Hospodina jako „Boha našeho spasení“. Všecky nesnáze, které nám překážejí v poznání plného spasení, mají příčinu v tom, že nedovedeme opravdově a prakticky očekávat na Boha. Všecko, čeho církev a její členové potřebují, aby poznali Boží moc a sílu na světě, je návrat do pravého poměru k Bohu, jakož i poznání, že si nás Bůh stvořil a vykoupil pro sebe a že jsme na něm naprosto závislí. Snažme se poznat, v čem záleží nejpožehnanější a nepotřebnější očekávání na Boha! Toto poznání nám pomůže objevit příčinu, proč je tato milost tak málo známá; poznáme, jak nekonečně je žádoucí, aby se církev (a my také!) naučila za každou cenu tomuto požehnanému tajemství.

Velká potřeba očekávání na Boha vyvěrá stejně z lidské přirozenosti, jakož i Boží. Bůh jako Stvořitel zformoval člověka, aby byl nádobou, na které by mohl ukázat svou moc a dobrotu. V člověku nebylo studnice života, ani zřídla síly a štěstí. Věčný a živý Spasitel byl vždycky zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem a vykonal všechno, čeho potřebujeme. Lidská sláva a požehnání nepochází z člověka, ale z Boha, z jeho nezměrného bohatství a lásky. Lze dosáhnout pravé radosti a můžeme ji mít v Boží plnosti v každém okamžiku. I v tom spočívá požehnání pro člověka, odpadl-li od Boha a nyní cítí, jak velice je na něm závislí. Nebylo naděje na záchranu před jistou smrtí; je však v Bohu, v jeho moci a milosti. Je to pouze Bůh, který začal v nás dílo vykoupení; je to jedině Bůh, který v něm pokračuje a působí ustavičně v každém jednotlivém věřícím. Ani ve znovuzrozeném člověku není síly a dobroty; nemá a nemůže mít nic sám ze sebe, a co má, obdržel jen od Boha. „Co z toho, co máš, jsi nedostal?“ Očekávání na Boha musí být proto nepřetržité, ustavičné, zrovna jako dýchání, které udržuje přirozený vzrůst těla.¨

Projevila-li se kdy v našem duchovním životě jaká chyba a jaký nedostatek, je to proto, že nežijeme a netrváme ve správném poměru k Bohu, ve stavu úplné bezmocnosti a vědomé chatrnosti, že nemáme smysl pro potřebu naprosté a nepřetržité závislosti na Bohu a že nevíme o nevyslovitelném požehnání, které plyne z ustavičného očekávání na Boha. Začne-li však věřící prohlížet a dovolí-li, aby Bůh dal skrze svého Ducha to, co ho může udělat nevýslovně šťastným v očekávání na Pána, zakusí jak bohatý je Bůh a co je nejhlubší radostí a nadějí. Porozumí-li, jak Bůh ve své nekonečné lásce touží po tom, aby mohl sdílet svou přirozenost se svým dítětem v plnosti co nejvyšší, jak Bůh není nikdy unaven pečováním o jeho život a sílu, pak se bude divit, že mohl o Bohu, na kterého má stále denně očekávat, smýšlet nesprávně. Bůh rozdává milost a působí v nás skrze svého Ducha svatého nepřetržitě. Umí-li jeho dítě na něj ustavičně očekávat, bude stále obdarováno. V tom spočívá vpravdě požehnaný život. „Jen u Boha je utišené mé duše; od něj pochází má spása.“ Čekáme na Boha nejprve proto, abychom dosáhli spasení; pak se učíme, co spasení znamená: jsme přivedeni k Bohu, chodíme s ním, očekáváme na něj, jsme na věky jeho. A zjišťujeme, že nejlépe je očekávat na Boha, protože jen v něm je naše spasení. Jemu jedinému přísluší všechna čest a sláva, protože on je na věky náš a všechno pro nás vykonal. Kéž nás Bůh naučí tomuto požehnanému očekávání na něj! Duše má, čekej jedině na Boha!

Redakčně upraveno