Logo

Půlnoční klepání

Je půlnoc ve společenských řádech. Na mezinárodním obzoru vidíme národy pachtící se v ohromné a trpké honbě za svrchovaností. Jedna generace již vybojovala dvě světové války a mraky třetí jsou stále nebezpečně nízko. Člověk má teď v rukou atomové a jaderné zbraně, které mohou zničit ve chvilce všechna hlavní města světa. A přece pokračují závody ve zbrojení a vybuchují v ovzduší jaderné pokusy, i když víme o smutném výhledu do budoucnosti, kdy i ten vzduch, který dýcháme, bude otráven atomovým odpadem. Přivedou tyto okolnosti a zbraně lidský rod k záhubě? Lukáš 11,5-6 „Řekl jim dále: kdo z vás bude míti přítele, a půjde k němu o půlnoci a řekl by mu: Příteli, půjč mi tři bochníky chleba; neboť přišel ke mně přítel z cesty, a já nemám, co bych mu předložil“.

Ačkoli toto podobenství jedná o moci vytrvalé modlitby, může nám také posloužit jako základ k zamyšlení nad mnohými současnými problémy a nad úlohou církve, která s nimi zápasí. V podobenství se líčí půlnoc; i v našem světe je půlnoc a temnota je tak hluboká, že stěží vidíme kam se obrátit.

I.
Je půlnoc ve společenských řádech. Na mezinárodním obzoru vidíme národy pachtící se v ohromné a trpké honbě za svrchovaností. Jedna generace již vybojovala dvě světové války a mraky třetí jsou stále nebezpečně nízko. Člověk má teď v rukou atomové a jaderné zbraně, které mohou zničit ve chvilce všechna hlavní města světa. A přece pokračují závody ve zbrojení a vybuchují v ovzduší jaderné pokusy, i když víme o smutném výhledu do budoucnosti, kdy i ten vzduch, který dýcháme, bude otráven atomovým odpadem. Přivedou tyto okolnosti a zbraně lidský rod k záhubě?

Kdykoliv jsme v minulosti stanuli tváří v tvář půlnoci ve společenských řádech, obraceli jsme se o pomoc k vědě. A jak by také ne! Vždyť věda nás zachránila už v tolika případech. Když jsme byli v půlnoční temnotě své tělesné omezenosti a hmotných překážek, pozdvihla nás věda k jasnému jitru tělesného a hmotného blahobytu. Když jsme byli v půlnoční temnotě ochromující nevědomosti a pověrčivosti, zase nás věda vyvedla k rozbřesku svobodné a otevřené mysli. Když jsme se plahočili v temnotách hrozných morů a nemocí, byla to věda, která nás operacemi, hygienou a zázračnými léky uvedla do jasného dne tělesného zdraví a tím prodloužila naše životy a dala nám větší bezpečí a tělesné pohodlí. Jak přirozené tedy, že jsme se dnes, kdy světové problémy jsou tak strašidelné a zlověstné, znovu obrátili ke vědě.

Avšak běda, věda nás už nemůže vysvobodit, protože i vědec je ztracen v té hrozné půlnoci našeho věku. Ve skutečnosti nám právě věda dala ty nástroje, které nás hrozí dohnat až ke všeobecné sebevraždě. A tak moderní člověk stojí tváří v tvář hrozné a úděsné půlnoční temnotě společenských řádů.

A tato půlnoc ve vnějším kolektivním životě člověka má svou obdobu v půlnoční temnotě jeho vnitřního osobního života. I v psychologických řádech vidíme půlnoc. Všude ochromující strach rozrušuje lidi ve dne a straší je i v noci. Na obloze našich myšlenek visí těžké mraky úzkosti a sklíčenosti. Více lidí než kdy v lidských dějinách je duševně rozrušeno. Psychiatrická oddělení nemocnic jsou přeplněna a nejžádanějšími knihami dnešní doby jsou díla psychoanalytiků. Šlágry knižního trhu jsou knihy jako „Člověk sám proti sobě“, „Neurotická osobnost dnešní doby“, a „Člověk hledá svou duši“. A šlágry náboženské literatury nesou názvy „Klid mysli“ či „Klid duše“. Nejoblíbenější kazatelé mají kázání na téma „Jak být šťasten“ nebo „Jak odpočinout“. Někteří dokonce byli v pokušení pozměnit Ježíšovo přikázání tak, aby znělo: „Jdouce po všem světě, zachovávejte chladnou krev a hle, učiním z vás vyrovnané osobnosti.“ To vše naznačuje, že vládne půlnoc i ve vnitřním životě mužů a žen.

A půlnoc vládne i v mravních řádech. O půlnoci ztrácejí všechny barvy svou výraznost a stávají se jen šerým odstínem šedi. Také mravní zásady ztratily svou výraznost. Pro moderního člověka dokonalé dobro a dokonalé zlo závisí na tom, co dělá většina. Správné a nesprávné je spojeno s příjemným a nepříjemným a se zvyky té které společnosti. Nevědomky jsme aplikovali Einsteinovu teorii relativity, která správně vystihovala hmotný vesmír, na mravní a etickou oblast.

Právě o půlnoci se lidé snaží dodržet jen to jedenácte přikázání: „Nedáš se chytit!“ Podle morálky půlnoci je smrtelným hříchem nechat se chytit a svrchovanou ctností je umění vyklouznout. Je správné lhát, ale musí to být velice jemná lež. Je v pořádku když se krade, jestliže je současně člověk tak úctyhodným, že – je li chycen – může být obžalován jen z pomatení mysli a ne z krádeže. Smí se i nenávidět, jestliže ovšem dokážeme svou nenávist obléci do šatů lásky tak, aby nenávidění vypadalo jako milování. Darwinova zásada, že jen nejsilnější přežívá, byla pozměněna tak, že jen ten nejkluzčí přežívá. Toto duševní založení způsobilo tragický rozpad mravních zásad a půlnoc mravní zvrhlosti se stále prohlubuje.

II.
Avšak právě tak jako v podobenství je i v dnešním světě půlnoční temnota přerušena zvukem klepání. To milióny lidí klepou na dveře církve. Dnes má církev u nás delší seznamy členů než kdy jindy. Při nejmenším 115 miliónů lidí (v USA) je alespoň na papíře členy nějaké církve či synagógy. To znamená stoprocentní přírůstek proti roku 1929, ačkoliv počet obyvatel se zvýšil jen o 31 procent.

Návštěvníci Sovětského svazu, jehož oficiální politikou je atheismus, vyprávějí, že nejen kostely jsou přeplněny, ale i účast na církevním životě roste. Harrison Salisbury ve svém článku v New York Times říká, že komunističtí činitelé jsou znepokojeni skutečností, že vzrůstající počet mladých lidí projevuje zájem o církev a náboženství. Po čtyřiceti letech horlivé snahy o potlačení náboženství stojí vůdcové komunistické strany tváří v tvář skutečnosti, že milióny lidí klepou na dveře církve.

Nesmíme ovšem tento početní růst přecenit. Nesmíme se dát svést k zaměňování duchovní síly a velkého počtu. Jumboism [Od anglického slova „jumbo“, což je lidové označení pro slona. pozn. př.], jak to někdo nazývá, je dokonale pochybeným měřítkem kladné síly. Rostoucí počet neznamená ještě rostoucí jakost. Větší počet členů ještě neznamená nutně větší oddanost Kristu. Téměř vždy jen oddaná a tvůrčí menšina přivodila zlepšení světa. Přestože však početní růst členstva církví neodráží nutně souběžný růst mravního života, milióny lidí cítí, že církev může dát odpověď na hluboké zmatky, které tísní jejich životy. Je stále ještě tím orientačním bodem, kam přichází unavený poutník uprostřed noci. Je tím domem, který stále stojí tam, kde vždy stával, dům, k němuž putující člověk buď chce nebo nechce přijít. Někteří se rozhodnou nepřijít. Ale ti mnozí, kteří přicházejí, klepají a hledají skývu chleba, kterou by ukojili hlad.

Poutník žádá tři bochníky chleba. Chce chléb víry. V generaci tak mnohých ohromných zklamání lidé ztratili víru v Boha, víru v člověka i víru v budoucnost. Někteří se cítí tak, jako se cítil William Wilberforce v roce 1801, když řekl: „Neodvažuji se oženit, protože budoucnost je tak nejistá“, nebo jako William Pitt v roce 1806, jenž to zase vyjádřil takto: „Kolem nás je stěží něco jiného než trosky a zoufalství.“ Uprostřed omračujících rozčarování volají mnozí po chlebu víry.

Je také velice hluboká touha po chlebu naděje. V prvních letech tohoto století netoužilo mnoho lidí po tomto chlebu. Dny prvních automobilů, telefonů a letadel je naplňovaly zářivým optimismem. Konali bohoslužbu v chrámu nezadržitelného pokroku. Věřili, že každý nový vědecký pokrok pozdvihuje člověka na vyšší úroveň dokonalosti. Ale pak přišla řada tragických skutečností, které zjevovaly sobeckost a porušenost člověka, jak to zobrazuje se strašnou otevřeností rčení lorda Actona: „Moc vždy směřuje k porušenosti a absolutní moc porušuje absolutně“. Tento strašlivý objev vedl pak k nejhoršímu ztroskotání optimismu v dějinách lidstva. Pro mnohé lidi, mladé i staré, zhaslo světlo naděje a oni se pak unaveně vláčeli temnými komnatami pesimismu. Mnozí došli až k závěru, že život nemá vlastně smysl. Někteří souhlasili s filosofem Schopenhauerem, že život je nekonečnou bolestí s bolestivým koncem, a že život je tragikomedií, která je znovu a znovu opakována jen v trochu změněných kulisách a kostýmech. A jiní souhlasili se Shakespearovým Macbethem, že „život je příběh vyprávěný idiotem, plný hluku a hřmotu, ale nic neznamenající.“ Než i v těch nevyhnutelných chvílích, kdy vše vypadalo beznadějně, lidé věděli, že bez naděje nemohou žít a v mukách zoufalství volají po chlebě naděje.

A pak je tu hluboká touha po chlebu lásky. každý chce milovat a být milován. Ten kdo cítí, že není milován, cítí, že nemá žádnou cenu. Mnohé co se stalo ve světě, přesvědčilo lidi, že nepatří nikomu. Žijeme-li ve světě, který se stal tak tísnivě neosobním, mnozí se začínají domnívat, že jsou jen něco málo více než čísla. Ralph Borsodi ve svém úchvatném díle líčí svět, kde čísla nahradila lidi. Moderní matka je v porodnici často jen č. 8434 a její dítě, když mu byly sňaty otisky prstů na rukou a nohou, se stává č. 8003, a pohřeb ve velkém městě je jen událostí v krematoriu B, s květinami C, s řečníkem č. 14 a hudebník č. 83 hraje skladbu č. 174. Lidé ohromení tímto sklonem k omezování člověka na pouhou kartičku v kartotéce zoufale hledají chléb lásky.

III.
Když muž v našem podobenství zaklepal na dveře domu svého přítele a požádal o tři bochníky chleba, dostal netrpělivou odpověď: Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a mé děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a dát ti. Jak často zakusili lidé stejné zklamání, když klepali uprostřed noci na dveře církve. Milióny Afričanů trpělivě klepajících na dveře křesťanské církve, v níž hledali chléb společenské spravedlnosti, byly buď vůbec pominuty nebo slyšely, že musí ještě nějaký čas počkat, což skoro vždy znamenalo „nikdy“. Milióny amerických černochů hladovějících nedostatkem chleba svobody klepaly vždy znovu a znovu na dveře tzv. bílé církve, ale většinou byly přivítány ledovým nezájmem nebo otevřeným uhýbáním. Dokonce i bílí náboženští vůdcové, kteří srdečně touží po otevření a nabídnutí tohoto chleba, většinou jsou spíše opatrní než odvážní a spíše nakloněni jít stezkou prospěchu než mravnosti. Jednou z nejhanebnějších tragédií dějin jest, že právě ta organizace, která měla člověka vysvobodit z půlnoci rasové segregace, účastní se na vytváření a pokračování půlnoční temnoty.

V hrozné půlnoci války lidé často klepali na dveře církve a žádali o chléb pokoje, ale církev je přečasto zklamala. Co může více odhalit neoprávněnost církve v dnešním světe, než právě její svědectví ve věci válek? Ve světě, který se zbláznil v honbě za zbrojením v šovinistických vášních a v imperialistickém vykořisťování, církev buď takové jednání ještě podepisovala, nebo zůstala zarážlivě mlčenlivou. Během posledních dvou válek národní církve vystupovaly dokonce jako ochotní přisluhovači státu, kropily svěcenou vodou válečné lodě a připojily se k mocným armádám za zpěvu hesla: „Chval Boha a podávej náboje“. Unavený svět, zoufale volající po míru, nalezl mnohokrát církev, jak mravně posvěcuje válku.

A ti, kteří přicházeli do církve, aby nalezli chléb hospodářské spravedlnosti, byli často ponechání v beznadějné půlnoci hospodářského útlaku. V mnoha případech se církev spolčila s privilegovanými třídami a tak chránila „status quo“, protože nebyla ochotna odpovědět na půlnoční klepání. Pravoslavná církev v Rusku se tak spolčila s dřívějším stavem státu a tak nezvratně se zapletla do carského despotického režimu, že nebylo možno odstranit porušený politický a společenský systém, aniž by přitom byla odstraněna i církev. Takový je osud každé církevní organizace, která se spolčí s věcmi tak jak jsou.

Církví je nutno stále připomínat, že není pánem ani služebníkem, ale spíše svědomím státu. Musí být vůdcem a kritikem státu, ale nikdy ne jeho nástrojem. Jestliže se církve znovu nezmocní prorocké nadšení, stane se společenským klubem bez mravní a duchovní závažnosti. Jestli se církev nezúčastní činně zápasu o mír a hospodářskou a rasovou spravedlnost, ztratí důvěru miliónů a způsobí, že lidé kdekoliv prohlásí, že její vůle už ochabla. Jestliže se však církev vymaní ze smrtících vlivů „státu quo“ a znovu objeví své veliké historické poslání a bude mluvit a jednat nebojácně a vytrvale v zájmu spravedlnosti a pokoje, pak znovu roznítí vynalézavost lidstva a zapálí duše lidí prostoupené zářivou a vřelou láskou k pravdě, spravedlnosti a pokoji. Lidé blízcí i dalecí poznají v církví velké obecenství lásky, které opatřuje světlo a chléb unaveným poutníkům uprostřed nocí.

Když mluvím o lhostejnosti církve, nesmím přehlédnout skutečnost, že i tzv. černá církev zklamala lidi uprostřed noci. Říkám tzv. černá církev, protože vpravdě řečeno nemůže být žádná bílá a černá církev. Je trvalou hanbou bílých křesťanů, že vybudovali systém rasové segregace i uvnitř církve a způsobili tolik ponižovaní černošským účastníkům bohoslužeb, že museli budovat vlastní sbory.

Dva druhy černé církve neposkytovaly chléb. Jedna hoří citovostí a druhá zledovatěla třídností. Ta první snížila bohoslužby na zábavu, kladla důraz spíše na sílu zvuku než na obsah a pletla si duchovnost se svalnatostí. Nebezpečím této církve je, že v ní lidé mohou mít více náboženství ve svých svalech na rukou a nohou než ve svých srdcích a duších. Uprostřed noci pak tato církev nemá ani životaschopnost, ani nedává evangelium hladovějícím duším.

Druhý typ černé církve, jež nemůže sytit půlnočního hosta, vybudoval v sobě třídní systém a chlubí se svou ctihodností, svými členy z řad úspěšných podnikatelů a svou výlučností. V takové církvi je bohoslužba ledová a bezvýznamná, hudba v ní je také šedivá a nepovznášející, a kázání je spíše výkladem běžných událostí. Kdyby kazatel mluvil příliš o Ježíši Kristu, domnívali by se posluchači, že okrádá kazatelnu o její důstojnost. Kdyby pěvecký sbor zazpíval černošský spirituál, byla by to urážka třídního uvědomění posluchačů. Tento druh církve má tragický nedostatek vědomí, že bohoslužby v tom nejlepším slova smyslu jsou společenským zážitkem, při kterém se lidé všech stupňů životní úrovně scházejí, aby se ujistili o své jedinečnosti a jednotě před Bohem. V půlnoční temnotě jsou však lidé pro svoje omezené vzdělání přehlíženi, nebo dostanou chléb, který ztvrdl mrazem třídního sebevědomí.

IV.
V našem podobenství si ještě všimněme, že onen člověk, přes své prvotní zklamání, nepřestává klepat na dveře domu svého přítele. Právě svou neodbytností přiměje nakonec přítele, aby otevřel. Mnoho lidí nepřestává klepat na dveře církve uprostřed noci dokonce i po té co je církev tak trpce zklamala, protože vědí, že uvnitř je chléb života. Církev dneška je zvána, aby zvěstovala, že Boží Syn, Ježíš Kristus, je nadějí pro lidstvo ve všech jeho složitých osobních a společenských problémech. Mnozí budou ustavičně přicházet a hledat odpovědi na životní problémy. Mnoho mladých lidí, kteří klepají, je zmateno nejistotami života, popleteno každodenním zklamáním a rozčarováno obojakostí dějin. Někteří z přicházejících byli vytrženi ze svých povolání a ze svých škol a oblečeni do vojenských stejnokrojů. Musíme jim zajistit čerstvý chléb naděje a vtisknout jim přesvědčení, že Bůh má moc i ze zla vyvodit dobro. Někteří z přicházejících jsou mučeni těžkým pocitem viny, který vznikl, když putovali oblastmi mravního relativismu a snažili se o zoufalé sebevyjádření. Musíme je vést ke Kristu, který jim dá čerstvý chléb odpuštění. Některé klepajícím mučí zase strach ze smrti, zvláště když se přiblížili k večeru života. Musíme jim zajistit chléb víry v nesmrtelnost, tak aby si uvědomili, že tento život je jen zárodkem, předehrou nového probuzení.

Půlnoc je těžká chvíle, kdy je velice nesnadné zůstat věrným. Nejpovzbudivějším slovem, které může církev vyslovit je, že žádná půlnoc netrvá dlouho. Unavený poutník, který o půlnoci žádá chléb, hledá ve skutečnosti rozednění. Naším věčným poselstvím naděje jest, že toto rozednění přichází. Naši zotročení předkové si to uvědomovali. Nikdy neztratili povědomí půlnoci, protože na ně vždy dopadly důtky dozorců a byli stavěni na tržní špalky, na kterých byly roztrhovány rodiny; to vše jim připomínalo skutečnost. Ale když vzpomínali na tato muka půlnočních temnot, zpívali si: „Ó, nikdo nezná nesnáze, které jsem já viděl, sláva, haleluja! Někdy jsem nahoře, jindy zas dole, ach ano, Pane; někdy jsem téměř v prachu země, ach ano, Pane. Nikdo nezná strasti, které jsem já viděl, sláva haleluja!“ A pak obklopeni tou hroznou půlnoční temnotou, zpívali dále věřícím srdcem: „Jsem tak rád, že nesnáze netrvají věčně, ó můj Pane; ó můj Pane, co mám činit?“ Jejich pevná víra v rozednění byla rostoucí nadějí, jež otroky sílila k věrnosti i za nejhorších a nejtragičtějších okolností.

Víra v rozednění tryská z víry v Boha dobrého a spravedlivého. Kdo v to věří ví, že protiklady života nejsou ani konečné ani svrchované. Může kráčet temnotou noci se zářivým přesvědčením, že všechny věci napomáhají k dobrému těm, kteří milují Boha. I taková půlnoc, ve které není ani jediné hvězdy na nebi, může zvěstovat jitro nějakého velikého naplnění.

Na počátku našeho autobusového bojkotu v Montgomery ve státě Alabama, jsme zřídili svépomocnou službu auty, aby se lidé mohli dostat do práce a z práce domů. Po jedenáct měsíců pracovala tato svépomoc velice účinně. A pak starosta Gayle nařídil policii, aby učinila přítrž svépomocné službě aut či jakémukoliv dopravnímu systému, který souvisí s naším bojkotem autobusů. Zákrok byl stanoven na úterý 13. listopadu 1956.

Při našem obvyklém valném shromáždění, které bylo svoláno na večer před soudním přelíčením, musel jsem upozornit své lidi na možnost, že automobilová svépomoc bude zastavena. Věděl jsem, že po dvanáct měsíců dobrovolně trpěli, ale mohu je nyní žádat, aby chodili do práce a z práce pěšky? A jestliže nikoliv, nebudeme muset přiznat, že náš protest ztroskotal? Poprvé jsem skoro couvl před veřejným projevem.

Když přišel večer, dodal jsem si odvahy, abych jim řekl pravdu. Snažil jsem se zakončit nadějným tónem. „Chodili jsme v těchto měsících,“ řekl jsem, „v odvážné naději, že i v tomto je Bůh s námi. Mnoho zkušeností z uplynulých dnů nám tuto víru nádherným způsobem dosvědčovalo. Dnes tedy musíme věřit, že se najde cesta i z této slepé uličky.“ A přece jsem cítil ledový závan pesimismu, který proletěl hlavami posluchačů. Noc byla temnější než tisíce půlnocí. Světlo naděje pohasínalo a lampa víry už jen blikala.

O několik hodin později tvrdili zástupci města před soudcem Garterem, že provozujeme „soukromou živnost“ bez povolení. Naši advokáti jasně dokazovali, že ve svépomoci jde o dobrovolná „svezení“, o plán, který jen bezplatně řídila černošská církev. Bylo jasné, že se soudce rozhodne ve prospěch města.

V polední přestávce jsem si všiml neobvyklého vzrušení v soudní síni. Starosta Gayle byl odvolán do zadní místnosti. Několik reportérů pobíhalo vzrušeně z místnosti do místnosti. Za chvíli jeden z nich přišel ke stolu, kde jsem seděl spolu s advokáty. „Tady máte rozhodnutí, na které jste tak dlouho čekali,“ řekl, „přečtěte si tuto zprávu“.

S úzkosti i nadějí jsem četl: „Nejvyšší soud Spojených států jednohlasně rozhodl, že segregace autobusů v Montgomery, Alabama, je protiústavní.“ Moje srdce bušilo nevýslovnou radostí. Nejtemnější hodina našeho boje se stala první hodinou rozednění. „Z Washingtonu promluvil sám všemohoucí Bůh.“

Jitro přijde! Zklamání, bolesti, beznaděj se rodí uprostřed noci, ale pak přichází rozednění. „Z večera trvá pláč,“ říká žalmista, „ale s jitrem navrátí se plesání.“ Tato víra přemáhá všechnu beznaděj a pesimismus a přináší nové světlo do temných komnat lidských srdcí.



M.L.King



Přeložil Bohumír J. Sedliský
NÉ MOCÍ ale láskou, Tři kázání M. L. Kinga
Přihlásit se
Anketa