Logo

Radost ze spasení

Nedávno jsem – pokolikáté již? – v promluvě před chvalami slyšel, že bychom měli být při chvalách nadšenější. Jak to, že se často radujeme tak málo, když lidé na fotbale radostně výskají při každém gólu, kde přece – z duchovního hlediska – o nich nejde? Proč se necháváme zahanbit radostí světských lidí? Hodně jsem o tom přemýšlel a zanedlouho jsem musel činit pokání.

Ne ovšem z toho, že se při chvalách málo raduji. Z toho, že jsem s největší pravděpodobností jako kazatel vícekrát říkal totéž nebo něco hodně podobného.

Každému přemýšlivému člověku přitom musí být zřejmé, že takové výzvy kýženého efektu nedosáhnou. Pokud se někdo začne navenek více projevovat jako radostný člověk, pak je to s největší pravděpodobností radost pouze předstíraná. Proč? Protože takové kazatelské pokárání člověku může spíše radost vzít, než ji v něm vyvolat. Ledaskdo se může cítit obviněn. „Jako křesťan mám důvod k radosti, a neraduji se. Jsem tedy asi špatný křesťan. Asi uhašuji Ducha svatého…“

V čem je chyba této výzvy?

V tom, že srovnává nesrovnatelné. Když jde člověk na fotbal, jde tam zpravidla právě proto, aby viděl, že míč spadne mezi břevna – ovšem jen na té správné straně. Stane se to za zápas jednou nebo dvakrát, výjimečně vícekrát – a člověk veškerou svou koncentraci radosti vloží do projevů, které trvají několik desítek vteřin po oné kýžené události. Čím více gólů padá, tím je paradoxně radost menší. Stačí zajít na házenou místo na fotbal.

Až pan primátor Bém vyleze na Mount Everest, bude mít také jistě radost. Vsadím se ale, že na vrcholku nebude skákat a hopsat. Bude nepochybně prožívat velmi zvláštní pocity – na jednu stranu obrovskou radost, na druhou stranu se ale bude snažit hezky rychle se dostat někam níže, kde se mu bude snadněji dýchat.

Možná se ta pravá radost z tohoto výkonu dostaví až s odstupem dnů či týdnů. Bude ale ve skutečnosti mnohem hlubší a trvalejší, než radost z gólu na fotbale, přestože možná nikdy nedosáhne takové intenzity vnějších projevů, jaké můžeme vidět na fotbalovém zápase.

A radost z Boha je ještě jiného druhu. Na rozdíl od radosti ze zdolání nejvyšší hory světa, která je z velké části radostí z vlastního výkonu, radost z Boha má jednu důležitou složku: Na začátku je radost z toho, že mi byly odpuštěny hříchy. Pokud přijdu do sboru a je tam Duch svatý (a já se mu otevřu), pak se mi může stát, že jsem usvědčen z nějakého hříchu, jehož jsem se dopustil nedlouho před tím nebo o pár dnů dříve. Čas od času se mi stane, že vidím hrůzu některého ze svých starých hříchů, které jsem již dávno vyznal. V tu chvíli nemám vůbec chuť skákat a hopsat, ale sednout si a dát hlavu do dlaní, přestože se ve předu hudební skupinka snaží hrát radostné písně.

A přitom vlastně mám radost. Tichou radost z odpuštění hříchů, tichou radost ze života v pravdě. Radost, že jsem byl vyveden ze sebeklamu o své vlastní hodnotě – byť to vyvádění samo bylo spíše bolestné než radostné. A pak postoupíme dále: Začneme prožívat, že Bůh z nás má radost a že nás neustále miluje. Že je to skutečně Bůh Emmanuel, Bůh, který je s námi, který říká: „Nikdy tě neopustím, a nikdy se tě nezřeknu.“ Mám z toho radost už mnoho, mnoho let, a neskáču a nehopsám. (To spíš na tom fotbale, i když, pravda, tak už jsem taky dlouho nebyl.) Je ta radost proto méně kvalitní a méně hluboká? V žádném případě.

Největší radost bychom měli mít, když se někdo obrátí. Což není i v Písmu psáno, že v takovém případě plésají i andělé v nebi? Já se v takových případech opravdu raduji, ale tak trochu opatrně. Proč se neraduji tak spontánně, jako ti andělé v nebi? Protože jsem viděl řadu lidí „přijmout Pána Ježíše“, a po čase zase odpadnout. Ti andělé v nebi totiž v danou chvíli poznají asi lépe než já, zda ten člověk opravdu činil pokání.

Stává se mi poměrně často, že mi napíše e-mail někdo, kdo četl mé články. A chce radu – zpravidla do manželství, někdy do vnitrosborových vztahů. Je mi jasné, že radit bych neměl. Znám jen jednu stranu, a vlastně ani tu ne – znám jen ten dopis, co jsem dostal. Ale přece chci pomoci. A tak kladu otázky. Jedna otázka, kterou často kladu, zní: „Jak jsi prožil(a) pokání, když jsi uvěřil(a)?“ To není rada, to je opravdu otázka. A míněná vážně – nikoli řečnická. A je velmi důležitá. Odpověď je pro toho druhého mnohem důležitější než pro mě.

Tato otázka lidi někdy zarazí. Dostal jsem také odpověď: „To je zvláštní otázka, tu mi ještě nikdo nepoložil.“ Mnohdy se ukazuje, že daný člověk „přijímal Ježíše“, aniž o pokání vůbec slyšel. Není pak divu, že má problémy. Možná, že když takovému člověku ti, kdo mu zvěstovali evangelium, říkali, že „teď je spasen“, andělé v nebi mlčeli. Možná věděli lépe než my, že ten člověk chtěl pouze trochu vylepšit život, nikoli změnit jeho znaménko. Že je pln sebelítosti, nikoli pokání.

Přiznám se, že se nedokážu spontánně radovat ani na většině svateb. Člověk kolem sebe vidí tolik rozvodů. Věděli ti dva, co říkají, když si vyměňovali manželské sliby? Dovolili někomu, aby jim před svatbou položil nepříjemné otázky? Kladli si je navzájem?

A přitom si myslím, že nejsem škarohlíd. A dokonce se raduji. Každým rokem víc. Vím, že jsem rok od roku blíž k domovu. Radost je hlubší a intenzivnější. Dokonce i radostněji chválím Pána. Vím, že i když si ti dva nadšenci natlučou raťafák, Bůh je stejně má rád. A nepřestane je tahat z bryndy. A ten, kdo „přijal Pána“, aniž věděl, oč jde, není bez šance. Bůh ho stále miluje a udělá vše, aby ho k sobě přivedl. Myslím na Boží dobrotu a trpělivost a raduji se.

Ale projevuji se přitom jinak, než diváci na fotbale nebo na rockovém koncertu. A někdy – na začátku chval – sedím a mám hlavu ve dlaních. Mějte se mnou trpělivost!

Autor: Dan Drápal
http://dan.drapal.org/index.php?id=124
Vloženo se svolením autora. Článek napsán pro časopis Život víry