Logo

Reformace

Jak se postupně měnil postoj Martina Luthera? Jaké význačné dílo sepsal na Wartburgu? Jak se o Lutherovi vyjadřoval Erasmus a Staupitz? V čem opustil učení o místních sborech? Jak se Luther dívá zpětně na založení státní církve? Kdo byl Ignác z Loyoly? Co obsahuje spis Duchovní Excercicie? Co bylo snahou Jesuitů?

Spojení mezi bratry z různých zemí je ilustrováno tou skutečností, že pro vedení dětí byl užíván stejný katechismus jak Valdénskými v údolích, ve Francii, Itálii a také různými bratry v krajinách Německa a v Čechách Jednotou Bratrskou.1 Jednalo se o malou knížku, která byla uveřejněna v Itálii, Francii, Německu a Čechách. Jsou známy různé edice ve vydáních mezi rokem 1498 a 1530.



Bratři běžného života



Úzce propojeni s těmito bratry byli „Bratři běžného života“, kteří v 15. a raném 16. století založili síť škol naskrz Holandskem a severozápadním Německem. Jejich zakladatel byl Gerhard Groote z Deventeru, v Holandsku, který ve spojení s Janem z Rysbroeck, vytvořili bratrstvo a založili první školu v Deventeru. Groote vyjádřil své principy vyučování, když řekl:

„Základem studia a zrcadlem života musí být na prvním místě příklad evangelia Krista.“

Domníval se, že učení se bez zbožnosti je spíše prokletí než požehnání. Učení bylo znamenité. Škola v Deventeru, pod vedením slavného ředitele Alexandra Hegia měla 2000 žáků. Tomáš Kempenský, který později napsal Následování Krista zde studoval a žákem byl také Erasmus. Školy se široce rozšířily. Vyučovala se latina, něco z řečtiny a děti se učily zpívat evangelické latinské chvály. Pokračovalo se také se třídami dospělých, ve kterých se četla evangelia v jazyce lidu. Peníze se získávaly z kopií rukopisů Nového zákona a později jejich tiskem. Traktáty bratrů a Přátel Božích byly rozšířeny. Tímto způsobem se šířilo zvučné učení, které bylo založeno na Svatých Písmech.

Zpěvník publikován v Ulmu roku 1538, ukazuje, jaké místo mělo chválení a uctívání ve shromážděních bratrů. Závěr jeho dlouhého názvu ukazuje, že byl pro „křesťanské bratrstvo, Pikardy, kteří byli až do této chvíle považováni za nekřesťany a kacíře, k dennímu používání a zpěvu ke cti Boží.“



Martin Luther 1483-1546



Byla to Bible, která sehrála, první místo v osvícení a vývoji Martina Luthera. K nalezení zbožnějšího učení mu také pomohl Johan von Staupitz. Prohlásil, že ve spisech Taulera a některých bratrů nalezl více učení evangelia než na všech universitách a v učení vzdělanců. Brzy se stal činný jako spisovatel a jeho rané pamflety (1517-1520)2 byly sepsány v duchu bratrů, kde ukazuje, že spasení není skrze intervenci církve, ale každý člověk má přímý přístup k Bohu a spasení nalézá skrze víru v Krista a poslušnost jeho Slovu. Byl uchvácen učením, že spasení je Boží milost skrze víru v Ježíše Krista a není možné ho dosáhnout vlastními skutky. Schopnost a zapálení, se kterým Luther kázal tyto pravdy, neprobudilo pouze naději a očekávání v kruzích, ve kterých byly tyto pravdy již známé, ale také mocně ovlivnilo ostatní, kteří toto učení dříve opomíjeli.

Roku 1517, známý prodavač papežských odpustků, Jan Tetzel, projevil ve svém obchodu hanebnou nestydatost, z čehož lid, možná víc než z čehokoliv jiného, rozpoznal vnitřní šarlatánství tohoto kupčení. Když přišel Luther do Witenbergu, po neúspěšném pokusu přimět Saského kurfiřta k činu, za podpory Staupitze, sám přibil na dveře kostela pětadevadesát Tezí, které obletěly a rozzářily celou Evropu. Lidé si uvědomili, že konečně povstal hlas, který vyjádřil to, co většina cítila. Celý systém odpustků je podvod a nemá žádné místo v evangeliu. Chudý mnich nyní čelil a bojoval s celou papežskou mocí. Jeho výzva k Německé šlechtě za osvobození křesťanského člověka a jeho vymanění z babylonského zajetí církve se rozšířila po celé Evropě. Papež Leo X vydal bulu, ve které ho exkomunikoval. Luther ji však veřejně spálil ve Wittenbergu (1520).



Sněm ve Wormsu (Leden – Květen 1521)



Předvolán do Wormsu před papežské autority, odvážně čelil všemu nebezpečí a zúčastnil se. Nikdo mu nebyl schopen ublížit. Když byl však jeho život v ohrožení, odešel a jeho přátelé jej tajně odvedli do hradu ve Wartburgu a rozšířili domněnku, že je mrtev. Zde přeložil Nový zákon do němčiny a později přidal i překlad Starého zákona. Dopad vzestupu čtení Písma, a to v době, kdy otázky víry hýbaly s masami obyvatel, vedl k úplné změně vzezření křesťanstva. Hloupá beznadějnost, kterou lidé sledovali ve stále se zvyšující korupci a chamtivosti církve, byla vyměněna za živou naději, která konečně nyní, znamenala období obnovy a návratu k prostému způsobu apoštolského křesťanství. Kristus sám byl znovu nalezen v Písmu jako Vykupitel a bezprostřední Spasitel hříšníků - Cesta k Bohu pro trpící lidstvo.

Tato radikální protichůdností názorů a zájmů předznamenávala však nevyhnutelný válečný konflikt. Lutherovi následovníci a skupina sympatizantů nesmírně rostla, ale starý systém římskokatolické církve nebylo možné změnit bez utrpení. Byli zde někteří s Erasmem, kteří doufali v kompromis a smír, ale mniši, kteří viděli jak jejich pozice a výsady mizí, byli zcela nepříčetní a papežská autorita rozhodla využít staré zbraně prokletí a zabíjení, aby tak potlačila nové hnutí. Luther opustil svůj dřívější pokorný postoj a stal se podobně dogmatický jako papež.



Erasmus mluví o Lutherovi



Politická rivalita celou situaci ještě vyhrotila. Zabavení pozemků rolníků vedlo k Selské válce (1524-1525), ze které byl obviněn Luther a jeho příznivci. Valné shromáždění zastrašovalo národy.

Erasmus napsal3 :

„Přál bych si, aby Luther… byl chvíli potichu… To co říká, může být pravda, ale jsou zde časy a období.“

Opět, vévodovi Jiřímu saskému (1524):

Když Luther promluvil poprvé, celý svět tleskal a Vaše Výsost také. Učitelé bohosloví, kteří jsou dnes jeho největšími oponenty, byly tenkrát na jeho straně. Kardinálové, dokonce mniši, jej povzbuzovali. Poukázal na znamenitou kauzu. Útočil na způsoby, které odsuzoval každý čestný člověk a soupeřil s harpiemi, pod jejichž tyranií rostlo celé křesťanstvo. Kdo tenkrát mohl domyslet, jak daleko může toto hnutí zajít?... Luther sám nepředpokládal, že to vyvolá takový dopad. Poté, co se rozšířily jeho These, přesvědčoval jsem ho, aby nešel dále… Obával jsem se důsledků vzpoury. Vyzýval jsem ho k umírněnosti…
Papež vydal bulu, císař edikt a bylo zde vězení, mučení a upalování. To všechno bylo nazmar. Svůdce pouze rostl… Nicméně jsem viděl, že svět byl otupělý obřady. Skandální mniši lstivě potlačovali svědomí. Teologie se stala učeností. Dogmatismus vyrostl v šílenství a vedle toho zde byli nevypravitelní kněží, biskupové a římští úředníci… Uvědomil jsem si, že to byl případ pro kompromis a smír… Lutherovi ochránci byli však neoblomní a neudělali by ani krok. Katoličtí učenci rozšiřovali pouze oheň a běs… Důvěřuji, že Luther udělá několik vyznání a papež a knížata dospějí ke smíru. Kéž Kristova Holubice přijde mezi nás nebo jinak přiletí Minervin orel. Luther opatřil trpký lék pro neduživé tělo. Boží velkorysost může dokázat záchranu!


Dále (1525) napsal:

Považuji Luthera za dobrého člověka, který byl povolán Prozřetelností k tomu, aby napravil bezpráví věků. Kdy všechny tyto problémy povstaly? Ze zvučného a morálně zkaženého kněžstva, z arogance teologů a tyranie mnichů.“

Doporučoval, aby se zrušilo vše, co bylo zjevně špatné, ale také ať je zachováno to, co nezpůsobí újmu a ať je uplatněna tolerance, která znamená svobodu svědomí. Dále napsal:
„Odpustky, se kterými mniši tak dlouho oblbovali svět, spolu s vědomím teologů, byly nyní objeveny. Dobrá tedy, nechť se ti, kteří nevěří ve svátostí, modlí k Otci, Synu a Duchu svatému, napodobují Krista ve svých životech a opustí ty, kteří věří ve svaté… Ať lidé myslí svobodně o očistci, bez dohadů s druhými, kteří nesmýšlí stejně… Na tom, jestli ospravedlňují skutky nebo víra, záleží málo, když všichni připustí, že víra bez skutků nezachrání.“

Konflikt byl příliš hořký na to, aby se spokojil s takovými mírnými radami. Byla jen hrstka těch, kteří viděli nějakou možnost tolerance. Rozvoj samotného Luthera, pod vlivem takto neobvyklých okolností, je také ovlivnil. Z oddaného římského katolíka v jeho raných letech, byl přiveden, po setkáních se Staupitzem a když se zabýval Písmem, k sympatiím s bratry a mystiky. Jeho konflikt s římským klérem jej přivedl ke spojení s mnoha německými knížaty. Toto spojení, spolu s jeho dřívějším výcvikem, jej přivedlo k vytvoření Luteránské církve.



Vytvoření Luteránské církve



Stupně tohoto vývoje byly poznamenány odklonem od shromáždění bratrů a bok po boku odklonem od pravd Písma. Spolupráce v nové luteránské církvi byla velmi podobná systému z Říma. Luther ve srovnání se starými církvemi více zdůraznil učení apoštola Pavla, méně učení evangelií. Protlačil učení o ospravedlnění skrze víru, bez dostatečného vybalancování pravdy v následování Krista, která byla tak významná v bratrských kázáních. Jeho učení, co se týče nedostatku svobodné vůle nebo volby člověka a spasení pouze na základě Boží milosti, zašlo tak daleko, že popřelo správný přístup k životu jako součást evangelia. Mezi učeními, která si převzal z římskokatolické církve, byla obnova křtem a s tímto také základní praxe křtu nemluvňat.

Zatímco objevil učení Písma o spáse jednotlivce skrze víru v Krista Ježíše a jeho dokonalé dílo, Luther nepokračoval, aby přijal učení Nového zákona ohledně církví, oddělených ze světa, i když v něm zůstávají jako svědectví o zachraňujícím evangeliu Ježíše Krista. Osvojil si také římskokatolický systém záhuby, spolu s jejich kněžskou správou světa chápaného jako pokřešťanštělý. Vzhledem k tomu, že měl na své straně řadu vládců, zachoval princip spojení církve se státem a tak přijal meč státu jako správný prostředek k získávání konvertitů či trestání těch, kteří se odvracejí od nové sborové autority. Bylo to na sněmu, nebo koncilu, ve Speyer (1529) kdy reformovaná strana přednesla protest vůči představitelům římských katolíků. Zde se vžilo označení protestant na reformované. Šmalkaldská liga roku 1531 pojala celkem devět knížat a jedenáct svobodných měst jako protestantské síly.



Staupitzuv protest



S ohledem na Lutheruv vývoj, jej Staupitz varoval:
„Kristus nám pomohl, že alespoň můžeme žít s ohledem na evangelium, které nyní zní v našich uších a které mají mnozí v ústech. Rozumím však, že mnozí zneužívají evangelium, aby dávali svobodu tělu. Nech mě, abych tě niterně pohnul, protože jsem kdysi byl průkopník svatého evangelického učení.“

Ve finále, vyhlásil rozdílnost svých způsobů, vůči učení Luthera a poukazuje na rozdíl mezi nominálním a skutečným křesťanem.

Napsal:

„Dnes je módní oddělovat víru od evangelického způsobu života, jako by bylo možné mít skutečnou víru v Krista a zůstat mu nepodobný v životě. Ó, prohnanost nepřátel! Ó, svádění lidí! Naslouchej hlasu hlupáků: Kdokoli věří v Krista, nepotřebuje žádné skutky. Poslouchej pravdivé učení: Nechť ten, kdo mi slouží, mě také následuje. Zlý duch říká svým tělesným křesťanům, že člověk je ospravedlněn bez skutků a Pavel toto kázal. Toto je falešné. Skutečně mluvil proti skutkům zákona a jejich dodržování, ve které by člověk ve strachu složil svou důvěru, jako v prostředek spásy, a brojil proti nim jako v tomto smyslu neužitečným a vedoucím k zahynutí, ale nikdy o nich nehovořil jako o zlu, naopak chválil ty skutky, které jsou ovocem víry, lásky a poslušnosti nebeských přikázání, a jejich nezbytnost vyhlašuje ve všech svých epištolách.“

Luther učil:

„Učte se od svatého Pavla, že evangelium vyučuje, že Kristus přišel ne proto, aby dal nový zákon, ve kterém bychom měli chodit, ale aby mohl dát sám sebe jako oběť za hříchy celého světa.“

Staré církve vždy učily, že křesťan byl vždy ten, který tím, že vírou obdržel Kristův život, po kterém soustavně touží a uplatňuje ho. To se děje za pomoci Jeho niterného přebývání v životě křesťana, aby mohl chodit podle Kristova příkladu a slov.
Luther svými mocnými útoky proklestil cestu skrze posvěcené výsady a zneužití postavení některých, takže byla možná reformace. Vyjevil Krista bezpočetnému zástupu hříšníků jako Spasitele, pro kterého je každý vítán bez ohledu na kněze, svatost, církev či svátosti, ne na základě dobrotivosti jeho samotného, ale jako hříšníka, který je v potřebě najít Krista skrze víru dokonalé spasení, které je možné najít v dokonalém díle Syna Božího. Namísto toho, aby Luther pokračoval ve způsobech Slova, vybudoval církev, ve které některé dříve zneužívané principy byly reformovány, ale která v mnoha ohledech reprodukovala starý systém. Zástupy těch, které se k němu obracely jako k vůdci, přijaly formu, ve které vznikla Luteránská církev. Mnozí, když spatřili, že nepokračuje v návratu k Písmu, v což doufali, zůstali tam, kde byli, totiž v římské katolické církvi. Naděje, která se probudila mezi bratry, pozvolna upadala, když viděli, že se nacházejí uprostřed dvou církevnických systémů, které oba byly připraveny, kvůli přizpůsobení se v otázkách svědomí, využít meč.



Národní církevní systém



Luther viděl božský vzor církví a to, že opustil učení Nového zákona v otázkách nezávislosti shromáždění skutečných věřících, se u něj nedělo bez niterného boje. Rozhodl se pro národní nebo státní církevní systém, k čemuž ho přivedly vnější okolnosti. Nepřekonatelný rozdíl mezi těmito dvěma ideály, byl základní prvek konfliktu. Křest a večeře Páně sehrála takovou důležitost v souboji jenom kvůli tomu, že se ve skutečné církvi značí průplav rozdělení církve od světa, zatímco v národní církvi jsou zvyklí tento rozdíl přemostit. Křest nemluvňat a základní správa večeře Páně se oddělí od potřeby osobní víry těch, kteří mají účast.
Navíc moc vykonávat tyto obřady zůstala pouze kněžstvu, a tyto praktiky přivedly národ pod nadvládu v otázkách víry a svědomí, ve kterých při spojení se státem, nebo občanskou vládou, činí svobodné církve nemožné a z náboženství je otázka národnosti. Takováto národní církev je velmi přizpůsobivá. Může zahrnovat velmi široké spektrum pohledů. Může přijmout mezi své i nevěřící a přehlížet mnoho zlého. Nakonec může dopřát i vlastnímu kněžstvu, že vyjádří nevíru v Písmo. Ale pokud má moc tomu předcházet, nebude tolerovat ty, kteří křtí věřící, nebo ty, kteří mají večeři Páně mezi sebou jako učedníci Krista, protože tyto věci útočí na samotné základy národní církve. Ve skutečnosti to nejsou samotné rituály, které jsou základem rozdílu, ale otázka pohledu na to co je Církev.

S neprecedentní mocí a odvahou Luther přivedl na světlo pravdy Písma, co se týče spásy jednotlivce skrze víru, ale selhal, když mohl ukázat cestu zpět k Písmu ve všem, včetně učení ohledně Církve. Dříve se domníval:

„Řekl jsem to už stotisíckrát – Bůh nebude mít žádnou vynucenou službu. Nikdo nemůže ani by neměl být přiveden k víře násilím.“

Roku 1526 napsal:

Správný způsob evangelického pořádku nemůže být uplatněn mezi všemi skupinami lidí, ale těmi, kteří jsou vážně rozhodnuti být křesťany a vyznávají evangelium pomocí rukou i úst, musí se jménem přihlásit a setkávat se odděleně, v jednom domě k modlitbě, čtení, křtu, aby brali svátosti a uplatňovali další Kristovy skutky. V takovémto uspořádání by bylo možné, aby bylo zřejmé, kdo se nechová křesťanským způsobem, a tito mohli být pokáráni, napraveni nebo vyloučeni s ohledem na pravidlo Krista (Matouš 18,15). Zde by se také mohli běžně upsat k dávání almužen, které by ochotně dávaly a ty by se dostaly mezi chudé, podle příkladu Pavla (2.Korintským 9,1-12). Také by bylo třeba mít časté či krásné zpěvy. Mohl by být uplatněn způsob krátkého a jednoduchého křtu a také uplatnění svátostí, přičemž by se dělo všechno s ohledem na Písmo a lásku. Ale já nemohu nyní ustanovit shromáždění tohoto typu, protože nemám oprávnění lidu, abych tak učinil. Pokud by však nastala situace, že bych to musel vykonat a byl bych k tomu pohnut, z mé strany jsem ochotně připraven. Mezitím budu hlásat, podněcovat, kázat, pomáhat, postupovat, než křesťané uchopí Slovo, aby sami opravdově zjistili jak to činit a dále v tom pokračovat.

A přece Luther věděl, že „správní lidé“ zde byli. Lidi, které popisuje jako „opravdové, zbožné, svaté děti Boží.“ Po mnohých rozpacích dospěl nakonec k postoji opozice vůči jakémukoliv úsilí uvést věci, které tak znamenitě zobrazil, v praxi. Nicméně, na rozdíl od mnohých svých následovníků, nehleděl na luteránskou církev jako na nejlepší možný projev náboženství, kterého může být dosaženo. Popisuje ji jako „prozatímní“, jako „vnější dvůr“ a ne jako „Svatyni“ a tak nepřestával se vší vážností nabádat a varovat lid.

Prohlásil:

„Když se přímo podíváme na to co nyní dělají lidé, kteří sami sebe počítají mezi evangelikály a vědí mnoho o tom jak mluvit o Kristu, nestojí za tím vůbec nic. Většina z nich klame sama sebe. Množství těch, kteří s námi začali a považovali naše učení za něco vzácného, bylo dříve desetkrát větší. Opravdu, naučili se mluvit slova, podobně jako papoušek opakuje, co říká člověk, ale jejich srdce je nezakusila. Zůstali přesně takoví, jací jsou. Ani neokusili, ani neucítili, jak je Bůh věrný. Velmi se pyšní evangeliem a zprvu je hledali opravdově, ale posléze nic nezůstalo. Vždyť dělají to, co se jim líbí, následují své žádosti, stávají se horšími, než byli dříve a jsou o mnoho více nedisciplinovaní a opovážliví… než jiní lidé. Ať sedláci, občané, šlechta, všichni jsou víc chamtiví a nedisciplinovaní než byli za papežství… Ó, Pane Bože, kdybychom jen uplatňovali toto učení správně, tys měl vidět, že tam kde jde nyní tisíc lidí ke svátostem, mělo by jich jít stěží sto. Potom by těch odporných hříchů, kterými papež se svým pekelným zákonem zaplavil svět, bylo méně. Alespoň jsme se měli stát křesťanským shromážděním, zatímco nyní jsme téměř v naprostém bezvěrectví se jménem křesťan. Tehdy jsme mohli od sebe oddělit ty, o kterých víme, že nikdy nevěřili a nikdy neměli život, teď je to však nemožné.

Jakmile se nová církev dostala pod státní moc, nemohla být varována, ale Luther nikdy nepředstíral, že církve, které založil, následovaly vzor Písem. Zatímco Melanchton mluví o protestantských knížatech jako o „hlavních členech církve“, Luther je nazývá „provizorními biskupy“ a často vyjadřuje svoji lítost za ztracenou svobodu křesťanů a nezávislost křesťanských sborů, která byla kdysi jeho cílem.

V období, kdy Luther spálil papežskou bulu4 a reformace započala svůj kurz, připravoval se na své dílo člověk, který se později stal jedním z hlavních prostředků prověření protestantismu, a který zorganizoval protireformaci, která získala římské církvi rozsáhlá území, ve kterých dříve reformace zvítězila.



Ignác z Loyoly 1491-1556



Ignác z Loyoly,5 šlechtic vznešeného španělského původu, se narodil roku 1491. Stal se sluhou na dvoře Ferdinanda a Isabely, později vojákem, který na první pohled vynikal svou nebojácností, ale zranění, které utrpěl, když mu bylo třicet let, ho trvale ochromilo a změnilo celé směřování jeho života.
Během dlouhé choroby, která následovala po jeho zmrzačení, četl některé z knih mystiků a začal vášnivě toužit po vymanění se z žádostí jeho předešlého života a toužil konat veliké věci, nyní však ne pro vojenskou slávu ve službě pozemskému králi, ale pro Boha jako voják Ježíše Krista.

Takto se modlil:

„Ukaž mi Pane, kde tě mohu najít. Budu tě následovat jako pes, jen ať můžu pochopit cestu spasení.“

Po vleklém sporu se vydal Bohu a nalezl pokoj v jistotě, že jeho hříchy jsou odpuštěny a byl vysvobozen z žádostí těla. Ve slavném klášteře v Monsterratu, mezi vrcholky hor, které vypadají jako žhnoucí plameny proměněné v kámen, po noční hlídce a vyznání, Loyola složil své zbraně před starodávný dřevěný obraz Panny a vydal se do služeb Krista, když se vzdal i svých šatů a oblékl se do oděvu poutníka. Zastavil se také v dominikánském klášteře Manresa. Zde následoval nejen metody sebezkoumání, které byly běžné pro mystiky, ale každou minutu si poznačil naprosto přesně vše, co na sobě pozoroval – meditace, zjevení a také vnější stav a postoj, aby zjistil, které jsou příhodné k rozvoji duchovní extáze. Zde napsal část své knihy, Duchovní Excercicie (cvičení - pozn. překl.), která později sehrála tak důležitý vliv.

Úkol mystiků pro bezprostřední komunikaci s Bohem, bez kněžského či jiného zásahu, je neustále stavěl vůči kněžím do sporu. Když se mělo za to, že Loyola je tohoto postoje, byl opakovaně uvězněn inkvizicí a dominikány, ale vždy jim byl schopen prokázat, že není tím, za co ho mají, a dostal se na svobodu. Ve skutečnosti, i když byl zprvu silně ovlivněn učením mystiků, Loyola vyvinul systém, který byl vůči jejich učení zcela opačný. Namísto toho, aby hledal zkušenosti přímé komunikace s Kristem, zařadil každého člena své Společnosti pod vedení muže, svého zpovědníka, kterému musel odhalit ty nejniternější tajemství svého života a prokazovat vnitřní poslušnost. Plán byl takový, že jako voják, každý byl podřízen vůli jednoho nad ním a i ti nejvyšší byli ovládání těmi, kteří měli dávat pozor na každý jejich čin, úsudek a motiv.

Během let studií, cest, vyučování a charitativních aktivit, během kterých byly i neúspěšné snahy dostat se do Jeruzaléma, a také setkání s papežem, byla okolo Loyoly roku 1534 v Paříži zorganizovaná společnost zvaná „Tovaryšstvo Ježíšovo“. On a šest dalších včetně Francise Xaviera, přísahaly na chudobu, mravní bezúhonnost a misijní činnost. Roku 1540 je papež uznal jako „Tovaryšstvo Ježíšovo“, které první jako „Jesuity“ označil Kalvín a další – jejich protivníci. Pečlivá volba a dlouhý speciální výcvik jejich členů, během kterého byli naučeni popřít niterné rozhodnutí vlastní vůle svým nadřízeným, z nich učinil zbraň, skrze kterou byla Reformace nejen prověřena, ale byla zorganizovaná „Protireformace“, která znovu dobyla mnohé z toho, co Řím ztratil.

Společnost pracovala uspořádaně a zkušeně jako protireakce. Jejich početný růst v moci a bezohledné metody vzbudily mnohé z nepřátel dokonce v církvi římské, stejně jako v různých jiných zemích, kde byl jejich vliv patrný nejen v otázkách víry, ale také v civilní oblasti. Jejich dějiny jsou bouřlivé. V některých dobách povstali tak, že ovládali celkový pořádek národa. Později byli vykázáni a zcela zakázáni – návrat byl možný pouze, když se změnily okolnosti.

Snaha, kterou projevil Hermann von Wied, zvolený arcibiskup Kolína, dokončit katolickou reformaci a dospět ke smíření s reformovanými byl zlikvidován Canisiusem, schopným zástupcem, kterého Společnost získala v Německu. Jejich aktivity se projevily v nespočetných hnutích, kde byly reformy potlačeny nebo umlčeny a nadvláda Říma posilněna. Pilní a oddaní členové cestovali jako misionáři a šířili formu náboženství, kterou zastávali až k pohanským národům Indie, Číny a Ameriky.



Putující církev - E.H.Broadbent



1. A History of the Reformation, Thos. M. Lindsay (T.&T. Clark, Edinburgh. 1906-1907. 2 Vols.).
2.Die Reformation und die älteren Reform Parteien, Dr. Ludvig Keller.
3.Life and Letters of Erasmus, J.A. Froude.
4.A History of the Reformation, Thomas M. Lindsay, M.A., D.D.
5.Encyclpedia Britannica, article, Loyola.