Logo

Ruská revoluce 1917, John Oncken, bratři a baptisté

K čemu a proč byly tlačeny neorganizované sbory věřících? Jak se pohlíželo na křest věřících? Kdo to byl Johann Oncken a jakou roli sehrál při zakládání baptistických církví? Jaké vlivy v té době převládaly v Luterské církvi? Jak se lišily baptistické církve od dřívějších ruských? Jak byla podmíněna rozsáhlá finanční pomoc z Ameriky vůči nezávislým místním církvím? Proč větší část bratrů tuto nabídku odmítla? Na počátku Ruské revoluce se proklamovala náboženská svoboda, ale země, která trpěla tak dlouhým útlakem a utrpením, které ještě přidala ztráta z války, byla uvržena do dalšího neřádu zápolením soupeřících stran, které dychtily po moci. V rozsáhlých oblastech panovala absolutní anarchie, kde ozbrojené skupiny surovců si podrobovaly bezradné lidi k úděsnému potupení. Jakmile získala moc bolševická strana, zavedení jejich zásad bylo doprovázeno rozsáhlým vražděním, loupežemi a zkázou. Brzy se objevil hladomor a tak tato rozsáhlá země, dříve tak bohatá na zásoby jídla, se stala učiněnou hrobkou. Bolševická vláda se rozhodla zcela zničit náboženství všeho druhu a tak ortodoxní církev, která dříve utlačovala, byla sama utlačována. Římští katolíci, zrovna jako Luteráni museli také trpět a spolu s nimi i shromáždění věřících a ostatní.

V jižním Rusku někdy skupiny banditů vyrostly do velikosti armád. Byli zaujati bohatstvím menonitů, kteří trpěli tak hrozně, že mnozí z mužů, navzdory dřívějším tradicím, následovali příklad druhých a vytvořili společnosti k ochraně žen a dětí. Zkušenosti bratrů byly stejné jako v dřívějších letech. Když tehdy byl zabit Jakub „mečem“, zatímco Petr byl vysvobozen z vězení, tak nyní někteří zázračně unikli, zatímco jiní trpěli vším možným, čeho byl jen převrácený člověk schopen. Mnozí se domnívali, že žijí v čase „velkého soužení.“

Požehnání navzdory anarchii

A přesto zde byla ohromná moc v evangeliu. Obracely se početné zástupy včetně těch nejpřevrácenějších hříšníků, vojáci Rudé armády, tak degradovaní, že už nenacházeli zálibu v ničem než v prolévání krve. Trpící svatí však byli velkolepě zachováni. Ti, kteří prošli extrémním utrpením a potupením, často říkali: „Nelitujte nás. Máme spíš důvod litovat vás, protože jsme se naučili věci o Bohu, které vy nemůžete vědět.“

Když bylo po první vlně vraždění, a lidé se začali, jak jen to bylo možné, přizpůsobovat novému způsobu tyranie, který nahradil tu starou, církve věřících musely čelit nové vlně protivenství. Velmi vzrostly v počtu a na některých místech měly občas značnou svobodu a tak se rozrostly ještě více než kdy předtím, věřící však stále museli myslet na možný návrat nemilosrdného protivenství. Anti-křesťanská propaganda vlády vyžadovala po výjimečně obdarovaných a schopných evangelistech a dalších zvláštní požadavky, které musely být splněny a byly jim hojně připisovány. Neorganizované sbory byly tlačeny na základě slibů a varování, aby se spojily v „Sovět“ neboli Federaci, se kterou by mohla vláda jednat způsobem, kterým to nebylo možné, když se jednalo o množství nezávislých církví. Mnozí se vzdali, ale mnozí si vybrali pokračovat způsobem, který je ve Slovu a apoštolském příkladu - přijímat strádání a ztráty, které jsou s tím spojeny.

Racionalismus už ukázal svou sílu v pronásledované moci ve Wüttembergu, odkud byli vyhnáni pietističtí pastoři. Daleko větší rozvoj byl však uplatňován v Rusku pod vládou Sovětů, kde byl na lid násilně uvalen ateismus. Bylo zde využito násilí a krutosti k tomu, aby lidé věřili, že zde není žádný Bůh a čestné a morální obyvatelstvo bylo přinuceno k tomu, aby se účastnilo vyvlastňování a zániku rodinného života. V komunistickém státě bylo tak porušeno svědomí jednotlivce, jako Římany nebo Ruskými státními církvemi a tak „rudá“ inkvizice rozkvétala v dnech osvícenství a vědy, stejně jako Římská inkvizice v době středověkého tmářství.

Období 1823 – 1930

Do této doby se z historie dostala velmi matoucí záležitost, která spojovala věřící uplatňující křest věřící pouze s tím, co bylo známo z hříšných výstředností Münsteru 16. Století. Takže když roku 1834 nějakých deset mužů a žen žijících v Hamburgu bylo pokřtěno jako věřící – ponořením – což považovali za učení Písma, předsudky vůči tomuto počínání byly tak silné, že se křest musel odehrát tajně v noci, aby se vyvarovali hrozícímu zásahu.

Johann Oncken 1800 – 1884

Jedním z právě pokřtěných byl Johann Gerhard Oncken1 a jeho zahrnutí do společnosti bylo nepředvídaného významu, protože to byl právě on, kdo vytvořil Baptistické církve, které velmi záhy čelily těžkostem hořkých předsudků a rozšířily se skrz Německem a přilehlých zemí do jihovýchodní Evropy a do širokého Ruska, takže jejich členové se počítali ve stovkách tisíců.

Onckenův život zahrnoval většinu z 19. století. Narodil se roku 1800 a žil do 1884. Byl to rodák malého Duchy Varel, kde vládla rodina Bentinck a skupina, která se dostala do Anglie spolu s Vilémem Oranžským a stala se tam slavnou. Onckenův otec byl považován za jednoho z patriotů, který povstal proti Napoleonovi a byl přinucen k útěku do Anglie, kde také zemřel, aniž by kdy spatřil svého syna Johanna Gerhard, který se narodil právě po jeho útěku.

Luterská církev ve Varel se v této době dostala pod vliv racionalismu a mladý muž vyrostl, aniž by znal cestu spasení. Když mu bylo 14, Skot podnikající ve Varel si oblíbil mladíka a zeptal se ho, jestli už má Bibli. „Ne“ řekl, „ale byl jsem konfirmován.“ Skot mu dal Bibli a také ho vzal sebou do Skotska. Zde v presbyteriánském kostele poprvé jasně slyšel evangelium a byl ohromen. Později v Londýně, když žil u zbožné rodiny, byl dále zasažen, především jejich způsobem rodinných bohoslužeb a kázáním v kongregační církvi, ke které patřili. Nakonec, když slyšel službu v metodistické kapli v ulici Great Queen, obdržel jistotu spasení a radost v Pánu, což ho od prvního dne vedlo k tomu, aby byl svědkem pro Krista a tak se snažil vést druhé ke Spasiteli.

Roku 1823 se vrátil do Hamburgu a byl ustanoven jako misionář do Německa „Kontinentální společností“, která byla založena krátce před tím v Londýně pro evangelijní práci na evropském kontinentě. Brzy prokázal své obdarování jako kazatel. Zaujal narůstající množství lidí, a jak vyhlašoval evangelium, na nejrůznějších místech napříč městem, nastávala obrácení. Opozice, vůči tomu, co lidé nazývali „anglické náboženství“ mu způsobila pokuty a vězení, ale jeho aktivity pokračovaly2. Otevřel nedělní školu, a protože byl vždy činný v distribuci Písma, roku 1823 se také stal agentem Edinburghské biblické společnosti, což bylo místo, které zastával dalších padesát let, během kterých tiskl a vydal dva miliony Biblí.

Když sám studoval Písma, Oncken pozvolna dospěl k ujištění, že Nový zákon vyučuje křest věřících ponořením. Když s touto pravdou obeznámil množství těch, kteří uvěřili a přátel, se kterými byl spojen, v jeho mysli se utvářela myšlenka, že by se tito lidé měli setkávat v církvích dle novozákonního vzoru, čímž rozuměl jen ty věřící, kteří byli pokřtěni ponořením a tak uznáni za členy. Ačkoli se několik z nich po společném studiu Písma rozhodlo nechat se pokřtít, byli odrazeni od tohoto projektu tím, že nedokázali najít nikoho, kdo by je pokřtil. Někteří z nich navrhli, že by měli mezitím utvořit církve bez křtu a společně slavit večeři Páně. Oncken se však domníval, že by to byl špatný začátek a tak byl zprvu ochoten celé hnutí zrušit. Po pětiletém čekání se dostali do kontaktu s americkým baptistou, profesorem Sears, který je pokřtil a následujícího dne, ti kteří byli pokřtěni, vytvořili církev, a Oneckena si vybrali za svého pastora, kterého poté Sears ordinoval.

Státní autorita v Hamburku brzy oznámila své rozhodnutí netolerovat ve svém městě novou „sektu“ a tak Oncken a další museli vytrpět pokuty a vězení. Jedno z míst, kde byli uvězněni, bylo Winsebaum, vězeňská budova, která byla ze dvou stran obklopena vodou, nezdravé a zle páchnoucí místo.

Schopní spolupracovníci se připojili k Onckenovi, mezi kterými byl Julius Köbner, syn dánského židovského rabína, autor duchovních písní a kazatel, také Gottfried Wilhelm Lehmann, kteří byli spolu s pěti dalšími pokřtěni Onckenem v Berlíně a poté vytvořili první baptistickou církev ve městě. Práce se široce rozšířila a byla doprovázena pronásledováním, především pokutami a vězněním, které nařizovaly státní orgány, ale občas také nenávist lidí. Pozvolna byla získána důvěra úřadů a protivenství upadalo. Roku 1856 obdržela církev v Hamburku úplnou toleranci a roku 1866 všechny náboženské denominace byly v tomto městě na stejné úrovni.

Oncken a Köbner začali poskytovat krátké kurzy biblického studia mladým mužům, aby je tak připravili na to stát se pastory církví, které se rozšiřovaly. Od tohoto počátku se vyvinula baptistická akademie a nabízela čtyřletý výcvik těch, kteří se měli stát pastory. Rostoucí hnutí bylo organizováno v různých zemích, do kterých se dostalo, a každoročně se pořádaly konference delegátů a byly ustanoveny výbory „správních bratrů“, které byly určeny k různým povinnostem. Velká finanční pomoc přišla z Ameriky. Oncken se stal misionářem americké baptistické misijní společnosti a tak mohl značně cestovat, podporovat život akademie, další organizace a obecně pracovat. V té stejné době uvěřili lidé nejrůznějších národností a společně se podíleli na nesení břemene.

Jak církve německých baptistů mezi rozsáhlým ruským obyvatelstvem rostly, dostaly se do styku se staršími společnostmi ruských věřících, kteří také praktikovali křest věřících a v mnohých situacích němečtí baptisté uspěli v tom, že je získali do svých organizací, takže se početné ruské církve rozdělily do dvou mohutných pramenů. Původní ruské církve zachovaly nezávislost každého shromáždění, zatímco Baptisté utvořili federaci přidruženou s církvemi v Německu a Americe. Baptisté byli zaměřeni na to, aby měli pastora nad každou církví a vysluhování večeře Páně a křtu bylo hlavně v jeho rukou. Zatímco ve starších ruských církvích měli v každé církvi starší a zdůrazňovali všeobecné kněžství všech věřících a svobodu služby. Zkušenosti různých sborů byly těmito body ovlivněny. Vláda upřednostňovala baptistický systém, protože bylo jednodušší místně jednat s pastory a obecně s organizací, která má viditelné ústředí a hlavu, než s bratry (bratřími), kteří si uchovali svou samostatnost a kongregační principy, protože ti byli méně ovlivnitelní tlakem z venku. Z tohoto důvodu v moci postavení, kteří dlouhou dobu předepisovali povinnosti, později označeným, „evangelikálním křesťanům“, se snažili nejrůznějšími způsoby donutit je k tomu, aby se zorganizovali a ustanovili si centrálního výbor a předsedu.

Otázka přijímání velkých darů od amerických baptistů byla posuzována různě. Bylo zřejmé, že ruským baptistům se prostřednictvím těchto darů velmi pomohlo v jejich práci a tak vznikla nabídka, aby se tyto prostředky dostaly i do shromáždění bratrů, kteří nepřijali jméno Baptisté. Byla poskytnuta štědrá a laskavá nabídka, že tyto dary nebudou podmíněny nějakým jménem a nebudou požadovány ani žádné změny v církevní správě nebo v jiných způsobech, pouze budou zahrnuti do světové jednoty baptistických církví.

Část bratrů (bratří) a shromáždění, ke kterým patřili, byla vůči této důležité pomoci vstřícná, ale větší skupina ji odmítla. Ačkoli rozpoznali a ocenili lásku a velkorysost těch, kteří dar nabízeli, cítili, že přijetí by je postavilo v závazek, který by vyhrotil jejich podmínky způsobem, který by mohl eventuelně přejít v uplatňování vlivu, na jejich směřování. To by je odvedlo od celkového projevu závislosti na Bohu a dalo podnět k obviněním, že zastávají náboženství z cizí země a cizí moci. Věřili, že principy Písma jsou přijatelné všemi zeměmi a za všech podmínek – zrovna jako pro chudobu Ruska tak pro bohatství Ameriky.


E.H.Broadbent – Putující církev


1. Johann Gergard Oncken: His Life and Work, John Hunt Cook.
2. To the Members of the Sixth Assembly of the German Evangelical Churches held in Berlin, 1853. Subject: „How the Church should act in reference to Separatists and Sectarians viz. Baptists and Methodists,“ G.W.Lehmann.