Logo

Síla deprese

Mám dvacetři roků a už tři roky žiju s nemocí zvanou „deprese“. Přicházejí do mého života fáze, kdy mě nic a nikdo nebaví, všechno je pro mě těžké, nic mi nejde. Chci ležet v posteli a umřít. Léky po čase zaberou, ale nedokážu zabránit návratu těchto stavů. Mezi těmito fázemi plnými vnitřního utrpení je můj život úplně normální, plný mladického entuziasmu a chuti žít. Toto léto bylo pro mě úplně úžasné. Rozhodla jsem se pracovat jako recepční – dokud mi nezačne na vysoké zimní semestr. Byla to práce jako stvořená pro mě. Neuvěřitelně mě bavila, byla úžasně pestrá a přiměřeně náročná. Nadřízení mě velmi oceňovali – moje jazykové, organizační, komunikační schopnosti, moje vystupování, vědomosti, schopnosti řešit různé situace. Prý mají problém sehnat takovou recepční a chtějí abych pro ně pracovala. Byl to balzám pro mé zraněné sebevědomí, které ve škole zažívá velké pokořování (je těžké studovat s fázemi nesoustředěnosti a neschopnosti se učit). Konečně jsem zažila vědomí, že jsem schopný člověk, vhodný pro plnohodnotné zaměstnání, že mám úžasné schopnosti a jsem velice šikovná. Práce mě naplňovala a začala jsem pro ni žít. Najednou jsem si nebyla schopná najít čas na rozhovor s Bohem. Ani mi to nechybělo, byla jsem najednou soběstačná. Začala jsem si ze sebe dělat legraci, že jsem workoholik – neuměla jsem si najít čas na Boha, na přátele, na relax...

Nevím do kdy bych takové nadšení udržela, ale po třech měsících mi začal semestr a jsem musela recepční nechat. A po pár týdnech to přišlo – zase stav bez nálady, bez chuti žít. Velmi zlé. Intenzívní fáze deprese. Ale víte na co to bylo dobré? Konečně jsem se vrátila před Boha – pokorně. S přiznáním, že ta soběstačnost byl jenom klam a že jsem na Něm závislá. Nemůžu se spoléhat na sebe. Hned znovu cítím obavy, jak s těmito obavami dokončím školu (jsem v 5. ročníku). Ale potom mě napadne, že víc pro to stejně nedokážu udělat, že to můžu jedině odezvdat Bohu, aby konal.

Budoucnost je nejistá, i ta blízká budoucnost... nevím, co se mnou bude, jestli bude deprese ustupovat nebo postupovat... jestli budu stačit na státnice tento rok nebo je budu muset o rok odložit... nevím ani, jestli budu schopná odevzdat písemné práce na další týden. Toto vědomí mě dělá závislou na Bohu. Když je zle, říkám si: „Hlavně ať se po smrti dostanu k Bohu, ať se naplní láska pro kterou a ze které nás Pán Bůh stvořil. Jestli mě na správné cestě směřující ke Stvořiteli udrží jen slabost a nesnesitelné utrpení v tomhle dočasném životě, tak jsem odhodlaná to vydržet. Hlavně ať jsem potom přivedená do věčné lásky a tepla, kde není bolesti a utrpení, starosti, smutku, prázdnoty ani deprese“

Ivana
Přihlásit se
Anketa