Logo

Soren Kierkegaard

/Křesťanská psychologická úvaha ke vzdělání a probuzení/ 1848

"Pane dej nám slabý zrak pro všechen bezvýznamný brak

a oči jako střely,by tvoji pravdu zřely."

/Křesťanská psychologická úvaha ke vzdělání a probuzení/ 1848

"Pane dej nám slabý zrak pro všechen bezvýznamný brak

a oči jako střely,by tvoji pravdu zřely."



Jan 11,4

"Nemoc ta není k smrti"

 Smrt a vzkříšení Lazara



Ukázka a výtah:



Nemoc k smrti je zoufalství.

Člověk, jež má být sám sebou, má spočívat průhledně v moci, která ho určila.



Zoufalství je přednost i nedostatek, jež spočívá v člověku samém.

Je to takový stav, kdy nepřichází ani chtěná smrt. Beznaděj že se ani umřít nemůže.

 Všeobecnost zoufalství

"Zoufalí jsou ti, kdo to ví a ještě více ti, kteří to neví."

Zoufalství je však právě nevědomost o vlastním určení - o svém duchovním stavu. To, že si nikdy neuvědomí a nevnímá, že je Bůh a že člověk sám, je pro Boha. To je výtěžek z nekonečna a dosáhne se ho jen zoufalstvím.

Jaká bída, že se lidé zaměstnávají vším možným, že jsou nuceni plýtvat silami v komedii života a nikdy si tuto blaženost nepřipomenou a že se shromažďují a klamou namísto, aby se jeden od druhého oddělovali tak, aby každý jako jednotlivec získal to nejvyšší to jediné, za co stojí žít a co vystačí na celou věčnost.



 Skrytost zoufalství

Člověk chce své zoufalství utajit a dělá to tak dobře, že je nikdo nenajde ani on sám.

A jestliže jsi jako zoufalec žil, lhostejno, čeho jsi nabyl či pozbyl, je pro tebe vše ztraceno, věčnost se k tobě nebude znát a ještě hůře, zná tě tak, jaký jsi a tvým vlastním já tě v zoufalství uvězní!



Já je uvědomělá syntéza konečna a nekonečna, jež má vztah sama k sobě a jejímž úkolem je, aby se sama sebou stala. Dá se to uskutečnit jedině vztahem k Bohu. Stát se sám sebou znamená stát se konkrétním.

Tzn. nekonečné vzdálení se od sebe a navrácení se k sobě.

Pokud se já samo sebou nestane, samo sebou není. A hlavní podstatou zoufalství je právě nebýt sám sebou.

Má-li se člověkovo já samo sebe stále více uskutečňovat, pak je zákonem vývoje poznání, že růst poznání, má odpovídat růstu sebepoznání. Není-li tomu tak, pak se stále více stává druhem nelidského poznání marnosti, promrhání "já"



Největší nebezpečí ztratit sama sebe se může ve světě přejít tiše a jakoby nic. Na člověkovo já se svět ptá ze všeho nejmíň, vždyť projevím-li, že je vůbec mám, může to být pro svět velice nebezpečné /i pro mne/

Světskost je v tom, že se lhostejným věcem přikládá nekonečný význam.

První druh zoufalství se řítí do nekonečna abstrakce, druhý druh zoufalství si nechává své zoufalství ostatními lidmi odloudit /zapomene na "sebe"/ na to, čím z Božího hlediska je, nemá už odvahu k sebedůvěře, být sám sebou mu připadá riskantní o moc lehčí je být jako ti druzí, stát se číslem a patřit k davu. Tento druh zoufalství ve světě zůstává bez povšimnutí - člověk získává světské štěstí ve světském životě.

Je uhlazený jako oblázek, jako běžný peníz v oběhu.

Nikoho ani nenapadne, aby ho považoval za zoufalého, vždyť je to člověk jak má být. Svět přirozeně nemá žádnou představu o to, co je opravdu hrozné.

Mlčení je nejnebezpečnější věc vůbec. Mlčením se člověk přenechává sám sobě, skutečnost jsou následky řeči a jednání.





Já = konečnost a nekonečnost /aperion- peras/, možnost a nutnost;

Bez možnosti si já zoufá stejně jako když mu chybí nutnost.

 Zoufalství možností

Zdá se možné všechno - chybí ale skutečnost nutnosti.

Skutečnost je jednota možnosti a nutnosti.

Chceme-li se vidět v zrcadle, musíme se nejprve znát, neznáme-li se nevidíme sebe, ale jenom nějakého člověka. Zrcadlo možnosti se musí používat velice opatrně, mnohdy není pravdivé.

Možnost je jako dítě - když mu nabídneme něco, co se mu líbí, chce to, ale jde o to, co na to řeknou rodiče - to je nutnost. V možnosti je možné vše.

Můžeme zabloudit cestou přání /snažení/ nebo cestou těžkomyslnosti /fantastičnosti/

 Zoufalství nutnosti

Spočívá v tom nemít možnost, nutnost je jako samé souhlásky, abychom je mohli vyslovit musíme mít možnost.



Naděje a možnost

Pravá naděje a pravé zoufalství

Rozhodující je, že "pro Boha jsou všechny věci možné" (pravda v každém okamžiku)

Ukáže se to až když už člověk nemůže dál, až když mu už po lidsku žádná možnost nezbývá,

otevírá se prostor pro naděje pro víru.



Osobnost je syntéza možnosti a nutnosti, existence jako dech - skládá se z nadechování a vydechování

Každý člověk je duševní a tělesnou syntézou a je určen k tomu, aby se stal duchem.

To je dům, člověk si však vyvolí byt ve sklepě - na úrovni základních smyslů a tak se mu tam zalíbí, že se zlobí nabídne-li mu někdo I.poschodí.

Když si zoufalec zoufalství neuvědomuje - zoufalý je stejně. Nevědomost o zoufalství je nevědomostí o úzkosti - úzkost duchaprázdnosti se pozná právě na bezduché spokojenosti.

Když pomine smyslové okouzlení a život počne kolísat pak se ukáže, že v základech sídlilo zoufalství.

V nevědomosti o zoufalství je člověk nejdále od vědomí, že je duchovní bytostí a je nejdál od pravdy a záchrany.

Nevědomost je naprosto neschopná zoufalství zrušit či proměnit v opak. A právě proto se může stát jeho nejnebezpečnější formou. V nevědomosti je zoufalec k vlastní zkáze zajištěn proti tomu, aby si svého stavu sám všiml a to znamená, že žije zajištěn pod mocí zoufalství.



Protiklad zoufání je věřit.

Rozdíly mezi mužem a ženou v oddanosti a jejich důsledcích.

V poměru k Bohu není mezi mužem a ženou rozdílu, v oddanosti nabývají svého já.



Nejčastěji se stává, že většina lidí, to za celý život bytostně nedotáhne dále než k tomu, čím byli v dětství a v mládí /k bezprostřednosti s trochou reflexe/

Iluze je forma naděje a vzpomínky.

Ať už se člověk během let dostane k ledasčemu, ať přijde cokoli samo od sebe jedno rozhodně ne - víra a moudrost. Duchovně se člověk jen tak samozřejmě nedostane k ničemu. to je nejostřejší protiklad duchovnosti.Během let se naopak vzdálí.

 Zoufalost času zapomnění

Opravdový návrat v pokání - znamená proměnu myšlení, ne pouhé předhazování svých nedostatků.

 Zoufalost nad sebou

Jasné nad čím, ale uniká kvůli čemu, podmínka uzdravení je poznání tohoto "kvůli"

Člověk, který nemůže tam ani zpátky, nemůže zapomenout na své zoufalství a nemůže se už stát obyčejným člověkem davu, na to už je příliš sám sebou. Východiska v bezprostřednosti nebo v uzavřenosti.















"Dočista pitomí lidští netvoři a tvorové sociální pociťují potřebu samoty tak málo, že když mají být na chvilku sami v tu ránu umírají jako papoušci." :o)

 Význam samoty

"V dnešní době mají lidé ze samoty takový strach, že ji nedovedou uplatnit jinak, než jako trestu pro zločince"

Zoufalec tráví čas pozorováním poměru svého já k sobě samému, ale dál se nedostane. Jako kdyby to právě nebyla pýcha, jež mu slabost tak důrazně podtrhává.



"Celé tvém neštěstí je ve tvém pokrouceném způsobu myšlení. Jdeš správnou cestou, musíš se zoufalstvím o já dostat k já. Co tvrdíš o slabosti je fakt, nad tím si zoufat nemáš,neboť já se musí zlomit, aby se samou sebou stalo, nad tím si nezoufej…"

"Žádné odvozené já nedokáže zahleděním do sebe udělat ze sebe víc než to, čím už je."

Nejen, že se člověkovu já nepodaří, aby se stále více uskutečňovalo, ale je čím dál zřejmější, že je pouze hypotetickým. - "větrné zámky a šermování do vzduchu"

Hodně toho, co se ve světě nazývá rezignace, je druh zoufalství, ten, že zoufale chceme být svým abstraktním já,

že si v zoufalství s věčností vystačíme a takto vzdorujeme utrpení a ignorujeme je zde na zemi a v časnosti.



Rezignace je zoufalství, kdy člověk nechce být sám sebou ve smyslu naděje a víry, doufat, prosit a čekat v pomoc, zvláště ne v pomoc absurdní, nechce připustit, že pro Boha jsou všechny věci možné…chce pouze vytrpět být sám sebou.



 Zoufalství jako hřích

Hřích je zoufalá nevědomost o Bohu a o existenci před Bohem.

Uvědomění si své existence pro Boha před Bohem - to je realita, v níž se člověk stává lidským a jeho jediným měřítkem je Bůh. Měřítkem každého já je to, vůči čemu je já, vůči čemu se vztahuje. Jaký však nekonečný význam dostane já, jemuž bude měřítkem Bůh!

Tak jako se mohou sečítat pouze veličiny stejnorodé, tak také je kvalitativně každá věc tím, čím se měří. To, co je kvalitativně jejím měřítkem, je eticky vzato jejím cílem.

Člověk vidí, že není kvalitativně tím, co je jeho cílem a měřítkem, a prožívá vědomí své nedostatečnosti. Skutečnost, že člověk má vědomí vlastní existence pro Boha, mění jeho vinu ve hřích vůči Bohu.

Čím více představy a prostoru dáváme Bohu, tím více se zmenšuje naše Já a rozvíjí se naše nové já.

Čím více jsme sami sebou opravdově, tím více dáváme prostoru Bohu.

Příbuzné, související nebo podobné články

Watchman Nee: Duchovní člověk 1.-3. svazek