Logo

Studium pojmů (11.kap)

Praktické pojednání o některých biblických pojmech spolu s ilustrací jak bychom při jejich studiu měli postupovat. "Dříve jsem bibli zavřel a o víru se modlil; nyní však bibli otevírám a začínám studovat. Od té doby má víra roste."
Občas se setkávám s lidmi, kteří se vychloubají tím, že za tolik a tolik měsíců přečetli bibli. Jiní čtou bibli kapitolu po kapitole a tak během jednoho roku projdou všemi jejími knihami; ale myslím, že by bylo skoro lepší v jednom roce věnovat se jediné knize. Kdybych se v nějaké záležitosti chtěl před soudem dovolat práva, přivedl bych tolik svědků, kolik by jen bylo možno, aby zjistili onu věc, o které bych chtěl soudce přesvědčit. Nepodněcoval bych je, aby svědčili o něčem libovolném, nýbrž právě o oné pro mne důležité věci. Tak bychom to měli také činit s Písmem.

Zabýval jsem se slovem láska a nevím, kolik týdnů jsem strávil studiem oněch míst, kde se vyskytuje, že jsem nakonec nemohl nemilovat lidi. Tak dlouho jsem se sytil láskou, že jsem se úzkostlivě snažil, abych každému, s nímž jsem přicházel do styku, činil dobře.

Přemýšlejme o posvěcení. Já raději vezmu konkordanci a porovnám všechna místa o tomto předmětu – i kdybych měl u toho sedět čtyři nebo pět dní a studovat je - než bych si dal něco říci o tomto předmětu od lidí.

Myslím, kdybych spočítal všechen čas, v němž jsem se modlil o víru, že by to vyšlo na měsíce. Když jsem byl představeným křesťanského spolku mladých mužů v Chicagu, říkával jsem: „Čeho máme nejvíce zapotřebí, je víra. Kdybychom měli víru, mohli bychom obrátit celé Chicago.“ – nebo správněji řečeno, povznést je. Myslel jsem, že jednoho dne sestoupí víra shůry a zasáhne mě jako blesk. Ale nepřicházela. Jednou jsem četl v desáté kapitole k Římanům:

„Tedy víra ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“

Dříve jsem bibli zavřel a o víru se modlil; nyní však bibli otevírám a začínám studovat. Od té doby má víra roste.

Povšimněte si nyní učení, které Martina Luthera vyzbrojilo takovou mocí: ospravedlnění.

„Spravedlivý pak z víry živ bude.“ (Ř 1,17)

Když tato myšlenka bleskla jeho duší, právě když v Římě po kolenou lezl na „posvátných schodech“ (někteří ovšem pochybují o pravdivosti tohoto podání), tu se zvedl a vystoupil jako mocný mezi národy země. Ospravedlnění staví člověka před Boží tvář, jako kdyby nikdy nehřešil; stojí tu před zrakem Božím, roven Ježíši Kristu. Díky Bohu v Ježíši Kristu jsme dokonalí, ale mimo něj není žádné dokonalosti. To je tak, jako kdyby Bůh nahlédl do své hlavní knihy a řekl: „Moody, tvé dluhy zaplatil jiný; ty nejsi již nic povinen.“

Žádné učení není snad tolik napadáno jako učení o smíření. Smíření bylo již předznačeno v zahradě Eden totiž utrpením nevinného za viníky, jak se to jeví porážením zvířat za Adamův hřích. Totéž nacházíme v době Abrahamově a Mojžíšově, jakož i ve všech knihách Mojžíšových a proroků. Čtěte Izaiáše 53 a proroctví Daniele. Potom přejděme k evangeliím a tu nalézáme slovo Kristovo:

„Já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádný ji nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe.“

Mluvívá se o obrácení. Co je obrácení? Nejlepší způsob, jak to vyjádřit, je hledat odpověď v bibli. Mnozí lidé nevěří v náhlé obrácení. Člověk může v okamžiku zemřít; nemohl by v jediném okamžiku také přijmout život?

Když jsme s panem Synkeiem působili na jednom místě v Evropě, měl tam někdo kázání proti zhoubnému učení, které jsme šířili, k němuž také patří učení o náhlém obrácení. Říkal, že k obrácení je třeba času a vývoje. Víte, co dělám, když někdo káže proti učení, které hlásám? Zajdu k bibli a přesvědčím se, co ona o tom praví; shledám-li pak, že mám pravdu, tedy mívám více přednášek toho druhu. V onom městě jsem nyní více kázal o náhlém obrácení než v jiných místech, která jsem navštívil. Chtěl bych vědět, kolik času by potřeboval onen pán, aby obrátil Zachea. Jak dlouhou dobu potřeboval Kristus na obrácení ženy u studnice Jákobovi? Jak dlouhá doba uplynula v chrámě, než se obrátila hříšnice, jež byla přistižena v hříchu? Jak dlouho trvalo obrácení ženy, která jeho nohy smáčela slzami a utírala svými vlasy? Neodešla-li, když k jejím uším dolehla slova Ježíšova:

„Jdiž v pokoji.“ ?

Když Zacheus seděl na fíkovníku, nejevil známky svého obrácení; ale byl obrácen, když slezl; musel být obrácen ihned v onom okamžiku, který uplynul, než opustil větev a dotkl se země. Nebylo to náhle? „Ale,“ řeknete, „to se stalo, protože tu byl Kristus.“ Přátelé, po Kristově odchodu bývali lidé ještě rychleji obráceni než za jeho pobytu na zemi. Nebylo-li Petrovým kázáním obráceno v jednom dni tři tisíce duší? Jindy po třetí hodině odpolední Petr a Jen uzdravili muže u chrámových dveří a vešli dovnitř, aby kázali; a ještě než byl večer, přibylo obci 5 000 duší a k tomu Židů, nebylo to ještě rychlejší dílo?

Dejme tomu, že by do našeho odpoledního shromáždění přišel muž a řekl by, že by se rád stal křesťanem. „Nu, příteli, co vás znepokojuje?“ Nerad by pověděl. Je velmi rozrušen. Konečně praví: „Vypůjčil jsem si nad svůj úvěr“ – jemnější výraz pro „kradl jsem“.

„Vzal jste svému zaměstnavateli peníze?“

„Ano,“ „Kolik“? „Nevím, nikdy jsem to nezapisoval.“ „Tedy, svým přehmatem jste zpronevěřil za poslední rok asi 10 000 marek?“ - „Obávám se, že toho bude tolik,“

„Nuže, podívejte se, pane. Na náhlé obrácení nevěřím. V příštím roce neukradněte více než 1 000 marek a v následujícím ne více než 500; tak pokračujte po příštích pět roků, až vůbec nebudete krást. Jestliže vás šéf přistihne, řekněte, že máte v úmyslu se obrátit, a že znenáhla dospějete tak daleko, že již nikdy nic neodcizíte.“

Přátelé, to je úplná karikatura. Bible praví:

„Kdo kradl, nekraď více.“

Vidíte, že je to právě naopak.

Zde je jiná ilustrace. Muž připouští, že se každý týden opíjí. Přijde do shromáždění a přeje si, aby byl obrácen. Řeknou mu: „Neukvapujte se s tím. Já jsem proto, aby se každá práce dělala důkladně. Opijte se a natlučte své ženě, ale ne častěji než jedenkrát za měsíc.“ Nebyla by to pro tvou ženu potěšující vyhlídka, že bude bita po celý měsíc jen jednou? Jednou za měsíc, jen dvanáctkrát do roka. Po několika letech by ses opíjel jen jednou na narozeniny nebo o Vánocích a konečně bylo by obrácení úplné, poněvadž se muselo postupně uskutečnit. Ošklivý se mi tento způsob učení. Vraťme se k bibli a vizme, co o tom učí tato stará kniha. Tomu věřme a pak podle toho jednejme. Záchrana je dílem okamžiku. Připouštím, že lidé mohou být obrácení a nevědí, kdy překročili hranici mezi smrtí a životem; ale rovněž pevně věřím, že člověk může být v jednom okamžiku zlodějem a v příštím světcem.

Duchovní růst je postupný – právě tak jako tělesný, avšak přechod od smrti do věčného života uskutečňuje se rychlostí myšlenky.

„Kdo věří v Syna, má život věčný.“ (Jan 3,36)

Mnozí říkávají, že jsou nebeského smýšlení. Nuže, čtěte a mluvte o nebi. Jednou jsem kázal „o nebi“ a po shromáždění přišla ke mně jistá paní a pravila: „Považte, pane Moody, neměla jsem tušení, že tolik veršů v bibli jedná o bibli.“ A to jsem se ze sta míst zmínil sotva o jednom.

Když jste na cestách, toužíte po zprávách ze svého domova. Přelétnete všechny odstavce deníku, až se váš pohled dotkne jména vašeho města nebo vaší země. Nuže, vlastí křesťana je nebe. Písmo obsahuje písemné potvrzení o vlastnictví všeho, co smrtí má se stát naším majetkem. Je-li vaše jméno v závěti, pak již není pro vás suchým dokladem. Proč tedy křesťané nemají větší zájem o bibli?

Dále slýcháváme také od lidí, že nevěří na probuzení. Není na světě náboženské společnosti, která by neděkovala probuzení za svůj vznik. Máme tu církev katolickou a biskupskou církev, které se chlubí, že jsou apoštolské a trvají od prvních Letnic. Luteránská, jež se odvozuje od Martina Luthera, a tak dále. Ty všechny vznikly z probuzení, a přece lidé mluví proti probuzení. Mohl bych stejně dobře tvrdit, že jsem neměl matku, jako že není probuzení. Nebylo-li všeobecné probuzení za Jana Křtitele? Neopakovalo-li se za Ježíšovy učitelské činnosti?

Mnozí lidé myslí, poněvadž se při probuzení vyskytují jednotlivé případy povrchního obrácení, že by se takovému probuzení měli vyhnout. Zapomínají na podobenství o rozsévači, ve kterém nás varuje sám Kristus před povrchními posluchači, kteří slovo s radostí přijímají, ale brzy odpadnou. Kdyby pokaždé jeden ze čtyř posluchačů byl skutečně obrácen – jak nám podobenství předvádí – pak by probuzení přece dobře účinkovalo.

Kdybys chtěl věnovat jeden měsíc studiu pojmu obrození, nebo království Boží nebo novozákonní církev nebo Kristovo božství nebo Božím vlastnostem, podstatně by ti to napomáhalo ve tvém vlastním duchovním životě, aby ses snažil,

„vydati sebe Bohu milého dělníka, za nějž by se nebylo proč styděti, kterýž by právě slovo pravdy rozděloval.“ (2Tm 2,15)

Chystejte si studium o Duchu svatém. Pojednává se o něm asi na pěti stech místech. Tento předmět musíte studovat ve vlastním zájmu. Vezměte si také Kristův opětný příchod. Vím ovšem, že je to sporný bod. Někteří říkají, že přijde na konci, jiní, že na počátku tisíciletého království. Co praví bible, je pro nás jediné směrodatné. Proč nejdete k bibli a nehledáte samostatné vysvětlení této otázky? Takové objasnění má větší cenu než vše, co o tom kdo může povědět. Tak také oddělení je důstojným předmětem zkoumání. Křesťanský člověk by měl po mém soudu vést oddělený člověk. Hranice mezi církví a světem za dnešních dnů skoro vymizela. Nemohu sympatizovat s takovou myšlenkou, že má-li být určena příslušnost člověka k církvi, musí se vyšťárat a prolistovat stará zaprášená kostelní kniha. Měli bychom žít tak, aby každý naše křesťanství mohl vidět. Bible po nás žádá oddělený život. Takto se snad umenší tvůj vliv, ale zároveň tím velmi získáš. Daniel byl v Babyloně nepochybně po jistou dobu nejpopulárnějším mužem; ale díky Bohu přežil všechny své vrstevníky a soupeře. Kdo byl nejvyšším v Babyloně? Když tam Bůh chtěl vykonat práci, věděl, kde nalezne někoho, kdo k tomu bude vhodným nástrojem. Můžete být na světě, ale nesmíte být ze světa. Kristus nebral své učedníky ze světa, ale prosil, aby mohli zůstat uchráněni před zlem. Je-li loď ve vodě, je to v pořádku, ale vnikne-li voda do lodi, pak už to není, jako by to mělo být. Světský křesťan se podobá děravému plavidlu na moři.

Vzpomínám si, že jsem se kdysi zahloubal do Boží milosti. Dříve jsem neznal rozdíl mezi zákonem a milostí. Ale když se ve mně rozbřesklo poznání pravdy a já jsem postřehl rozdíl, zabýval jsem se celý týden studiem milosti a byl jsem tímto předmětem tak naplněn, že jsem nemohl zůstat doma, ale prvního lepšího člověka, kterého jsem potkal, jsem se musel zeptat: „Víte něco o Boží milosti?“ Oslovený mě považoval za šílence, ale tím jsem se nedal zmást a po celou hodinu jsem mluvil o Boží milosti.

Studujte také modlitbu. „Chcete-li něco pořídit před trůnem milosti,“ praví Spurgeon, „přijďte s prostou modlitbou, s modlitbou, jež vychází z hloubi našeho srdce, ne že jste si to pomyslili, ale proto, že Duch svatý působil v srdci. I když bude vaše řeč zajíkavá a věty nesouvislé, Bůh vás přece slyší. Snad se můžete lépe modlit beze slov než slovy. Jsou modlitby, které jsou příliš těžké, aby mohly být vyjádřeny lidskou řečí.“

Někteří lidé říkají: „Nevěřím v jistotu spasení.“ Já jsem však ještě nepoznal žádného pilného čtenáře bible, který by tomu nevěřil; neboť tato kniha neučí ničemu jinému. Pavel praví:

„Vím, komu jsem uvěřil.“

Job praví:

„Vím, že Vykupitel můj živ jest.“

To neznamená: „doufám“, „myslím“, nýbrž „vím“.

Nejlepší knihou o jistotě spasení napsal Jan. Psal dopis o tomto předmětu, který najdete na konci biblické sbírky knih. Někdy se najde slovo, jehož možno použít na způsob klíče k tomu dopisu, kterým se nám dopis otevře. Nuže, když otevřete v Janovi 20. kapitolu 31. verš, najdete toto místo:

„Ale tito zapsáni jsou, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste, věříce, život měli ve jménu jeho.“

Jestliže se pak obrátíte k 1. Janově 5,13, čtete tam:

„Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jméno Syna Božího, abystě věděli, že máte věčný život, a abyste věřili ve jméno Syna Božího.“

Celá epištola pojednává o jistotě. Nepochybně Jan našel některé lidi, kteří o jistotě spasení měli takové pochybnosti, a proto byli na pochybách, budou-li zachráněni či ne. I řekl si: „Chci přece tyto pochybnosti konečně odstranit“, načež napsal onen 13. verš v páté kapitole svého prvního dopisu.

Slyšel jsem od lidí, že nemají právo říci, že budou opravdu zachráněni. Jejich kazatel pravil, že nikdo nemůže vědět, bude-li spasen či ne; a oni věří tomu, co řekl kazatel, místo aby se tázali, co praví slovo Boží. Jiní čtou bibli, aby do ní vnášeli své oblíbené ideje a aby je takto dokazovali, a když se jim to nedaří, pak vůbec nechtějí číst. Krásně bylo řečeno, že bible se nemá číst ani modrými brýlemi presbyterianismu, ani červenými metodismu, ani fialovými episkopalismu, nýbrž jen jasným sklem Ducha svatého. Když otevřeš svou bibli a týden budeš prozkoumávat jistotu spasení, brzy uvidíš – za předpokladu, že věříš v Ježíše – že tvou předností je jistota být Božím dítětem.

Potom pozorujte Boží zaslíbení. Nechť se člověk živí po jeden měsíc zaslíbeními Božími a jakkoli by byl sklíčen a den co den by měl neklid, nebude již naříkat na svou bídu. Někdy slýchám mluvit lidi: „Ach, moje křehkost. Jak jsem nedokonalý.“ Přátelé, to není jejich nedokonalost, nýbrž jejich lenost, které by měli litovat. Kdyby chtěl člověk probrat všechna zaslíbení od první knihy Mojžíšovy až po Zjevení, daná Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Židům, pohanům a všem lidem; kdyby tomu mohl věnovat jeden měsíc, aby se kochal nádhernými Božími zaslíbeními, pak by nevěšel hlavu a nenaříkal by na svou chudobu, nýbrž zvedal by hlavu s důvěrou a zvěstoval by bohatství jeho milosti, poněvadž by ani jinak jednat nemohl.

Po požáru v Chicagu přišel ke mně člověk a pravil s účastí: „Chápu poněkud ztrátu, kterou jste utrpěl ohněm, pane Moody.“ „Jak to, pane,“ tázal jsem se; „jste úplně nesprávně informován.“ „Skutečně? Bylo mi s určitostí řečeno, že jste všeho pozbyl.“ „Ne, to je omyl, velký omyl.“ „Zachránil jste tedy mnoho?“ tázal se. „Ano,“ odpověděl jsem, „mnohem více jsem zachoval, než ztratil; ačkoli nemohu říci, kolik jsem ztratil.“ „No, to rád slyším, pane Moody; nevěděl jsem, že jste před požárem byl tak bohatý.“ „Ano,“ pravil jsem, „já jsem značně bohatší, než tušíte; a zde je můj úřední doklad o vlastnictví – „kdo zvítězí, obdrží dědičně všecko.“ Říká se, že Rotschildové nedovedou vůbec říci, jak jsou bohatí; a se mnou je tomu podobně. Celý svět je můj; jsem spoludědicem Krista, Syna Božího. Jednou kdosi správně řekl: „Bůh dal zaslíbení, víra si je přisvojila; naděje je předem požívá; trpělivost posléze klidně čeká na jeho vyplnění.“
Přihlásit se
Anketa