Logo

Štundisté, Baedeker a Rusko před revolucí

Roku 1812 car Alexandr I. přispěl k založení britské a cizojazyčné biblické společnosti v Rusku, protože ji poskytl zvláštní výsady a ve vzdálených místech impéria bylo otevřeno mnoho poboček. Byla zde horlivá touha získat Písmo v různých jazycích říše, především mezi těmi, kteří mluvili rusky.

Období 1812 – 1930



Roku 1812 car Alexandr I. přispěl k založení britské a cizojazyčné biblické společnosti v Rusku, protože ji poskytl zvláštní výsady a ve vzdálených místech impéria bylo otevřeno mnoho poboček. Byla zde horlivá touha získat Písmo v různých jazycích říše, především mezi těmi, kteří mluvili rusky. Význam obchodů nadále rostl. Účinek tohoto čtení byl ohromný, mnoho lidí se obrátilo z nevšímavosti a hříchu, aby se staly pilnými a z celého srdce následovali Pána Ježíše Krista. To přirozeně vyvolalo opozici a svatý synod se zapříčinil, jak jen to bylo možné, aby zabránil rozšíření Písma, ale až do ustanovení bolševické vlády, zůstaly mnohé ústavy pro podporu toužícího lidu Slovem Božím.

Štundisté



Setkání německých osadníků bylo v jejich řeči nazváno Stunden (štunden), a když se Rusové začali společně setkávat ke čtení Písma a modlitbám, byli vyčítavě nazváni „štundisté“ – tj. ti, kteří opustili svou církev pro „setkávání.“ Sami nepoužívali to jméno, ale jeden druhého nazývali bratrem.

Čtení Písem bylo pro tyto Rusy neobvyklým zjevením a mocí. Porozuměli, že náboženský systém, ve kterém byli vychováni, je držel v jejich nevědomosti ohledně Boha a jeho spasení v Kristu. Pokání z hříchů, které byly mnohé, bylo úplné a bezvýhradné. Jejich přijetí Krista jako svého Spasitele a Pána bylo v plnosti víry a lásky. Když pochopili, že jsou zde celkové rozpory mezi učením Písem a ruskou církví, opustili ji a přiřadili se později k celkovému rozsahu svého poznání.

Křest byl německými kolonisty praktikován různými způsoby, ale na začátku nikdo z nich nekřtil ponořením. V řecké církvi byl křest skutečným ponořením, ale byl vysluhován nemluvňatům. Ruští věřící šli do světa a neovlivněni praktikami, které kolem nich převládali, přišli přímou cestou k ujištění, že novozákonní učení a vzor křtu věřících ponořením a toto svědomitě okamžitě uvedli do praxe, takže mezi věřícími to bylo všeobecně přijato. Postřehli také to, že lámání chleba byl Pánův příkaz a týkal se pouze věřících. Na základě tohoto porozumění také jednali. Klerikální systém ortodoxní církve pominul, jakmile pochopili z Písem stavbu Církve a církví, všeobecné kněžství všech věřících, niterné přebývání Ducha svatého, dary a jejich svobodnou službu, kterou dává Pán, aby směřovali církve k vychování svatých a pro rozšíření evangelia mezi všechny lidi.
Toto hnutí, které ti vně označili štundisté, se brzy stalo natolik vlivné, že každá skupina obrácených se stala církví a středem, ze kterého svědectví dále vyzařovalo, takže bylo jasné, že se jedná o dílo Ducha, který zapracoval mezi zahraničními osadníky a bylo pouze počátkem o mnoho větší práce, která se dotkla mas lidského lidu. Svoboda bohoslužby, která byla zaručena osadníkům, však nebyla zaručena místnímu lidu země a ruské církve museli již od samého začátku zažívat vytrvalou perzekuci, která však nemohla ovládnout jejich trpělivé odhodlání.

Bohnekamper a ruské církve



Ačkoli byli menonité tak důležití co se týče uvedení evangelia, které se mělo dostat skrze rozsáhlé oblasti Evropy a Asie, přece nebyli jediným úřadem, která byla zaměstnána. Bohnkamper byl poslán misií v Basel do Caucasus ze které byl vyhnán, zaujal místo jako pastor v německé osadě nedaleko Idessa, kde pořádal biblické čtení v ruštině pro pracující lid, který přicházel z mnohých míst, aby pracoval na sklizni a potom přinášeli do svých domovů Slovo, které přijali.

Členové společnosti přátel jako Étinne Grellet, William Allen a další navštívili Petrohrad a měli rozhovory s carem Alexandrem I., aby ho ovlivnili ve prospěch dokončení překladu Bible do ruštiny. Car vylíčil přátelům, že neměl možnost vidět Bibli až do svých čtyřiceti let, když se s ní však setkal, byl jí pohlcen. Objevil zde vyjádření všech svých těžkostí, jak uvažoval, že by je vyjádřil sám. Od této chvíle přijal niterné světlo, které si přivlastnil a shledal v něm jedinečný zdroj poznání, který zachraňuje. Tato zkušenost jej přiměla k tomu, aby podporoval návrh učiněný přáteli a tak ustanovil úřad pro zavedení a prodej Písem v Rusku, což bylo nevyčíslitelné hodnoty.

Vassilij Ivanovič Melville



Skot, Melville, známý v Rusku jako Vasisilij Ivanovič, úředník britské a mezinárodní biblické společnosti, oddal šedesát let svého života, aby se věnoval šíření Písem v Kavkazu a jižním Rusku, zajímal se však také o aplikaci jejich obsahu na svědomí těch, kteří je koupili. Neoženil se a zajistil rozšíření Slova Božího do těchto zemí svým jediným cílem, ve kterém byl vůdcem a příkladem mnohým oddaným kolportérům, kteří následovali jeho kroky.

Příchod Nového zákona do oblasti byl často předmětem rozhovorů, vedl k vytvoření církví a dalšího rozmachu evangelia, ještě před dalším šíření Písem bratry, bylo již objeveno. Tyto příklady se týkaly mnohých míst od severní Sibiře po jižní pobřeží Kaspického moře.
Z jiné strany přišel Kascha Jagub, Nestorián z Persie, který za pomoci americké misie, přišel do Ruska, kde rozvinul ohromný dar pro evangelizaci, především mezi chudými a pod ruským jménem Jakov Deljakovič, cestoval a kázal skrz Rusko a Sibiř po téměř třicet let pozdního 19. století.

Lord Radstock a Col Paškov



Další vrstva byla zasažena Lordem Radstock (1833-1913), který se vydal z Anglie roku 1886, navštívil mnohé země, obeznámil je s evangeliem a přišel do Petrohradu. Zde pořádal čtení Bible v domech aristokratů a bylo patrné velké dílo Ducha. Mnozí, kteří patřili k nejvyšším kruhům se obrátili, když naslouchali jeho jednoduchým a cílevědomým výkladům Písma, zdůrazněných osvětlujícími příklady. Byly zasaženy i duše z královské rodiny a domácnosti. Tito věřící předávali učení Slova tak důsledně jako farmáři a pracující lid na jihu, ve kterém byli brzy v bratrském společenství. Byli pokřtěni a zachovávali lámání chleba a při jejich setkáních seděli ti nejchudší a opomíjení křesťané seděli po boku nejmocnějších země spojeni poutem společným životem v Kristu.

Mezi těmito obrácenými byl bohatý vlastník půdy, Colonel Vassilij Alexandrovič Paškov. Dal k dispozici svůj taneční sál, jako místo pro setkávání. Kázal evangelium všude, ve věznicích a nemocnicích, stejně jako na místech setkání a domech. Využil své veliké bohatství k distribuci Písem, vydával traktáty a knihy, pomáhal chudým a všemi způsoby v rozmachu Království. Potom mu bylo zakázáno, aby pořádal setkání ve svém domě (1880). Vzhledem k tomu, že pokračoval i přes tento zákaz, byl vyhnán skrze vliv sv. synodu – nejdřív z Petrohradu a později z Ruska. Velká část jeho majetku byla zkonfiskována.

Němečtí baptisté se v hojném počtu rozšířili do Ruska z Německa a mnoho z nich se také dostalo do Polska a dalších míst, ale měli svobodu jen na základě toho, že omezili svou službu na Němce nebo další, kteří nepatřili k ortodoxní církvi. Jejich vliv nicméně vedl k ustanovení shromáždění ruských baptistů, která se také s velkým rozmachem rozšířila. Hlavní rozdíl mezi těmito a dalšími církvemi byl v tom, že baptistické církve patřily k závazné federaci neboli organizaci církví, zatímco ostatní pohlíželi na každou církev jako na samostatné shromáždění v přímé závislosti na Pánu, zatímco společenství mezi jednotlivými církvemi bylo zdůrazněno osobním kontaktem a návštěvami sloužících bratrů. Také mezi baptistickými církvemi měla každá, pokud to bylo možné, ustanoveného pastora, zatímco mezi dalšími církvemi zde byla svoboda služby a starší byli vybrání z vlastních řad.

Takže různými třídami se dostalo evangelium do těchto ohromných oblastí,
ale když bylo jednou přijato, bylo převzato samotnými Rusy, a nikdy nebylo „zahraniční misií“ nebo zahraniční institucí mezi nimi. Nejprve zajistili, aby Slovo Boží bylo pro místní, a bezprostředně, bez zásahu jakékoliv společnosti nebo misijní organizace, zodpovědnost služby smíření byla přidána místním. Tato zodpovědnost se vším co stála a jaké utrpení přinesla, byla převzata z celého srdce a zápalu, takže ji nic nemohlo uhasit. Na tomto základě se šířilo evangelium a nadále se šířilo na těchto světadílech, úplně jiným způsobem, než pokud je práce řízena a ovládána cizí misijní společností. Církve v Rusku je nyní možné počítat na tisíce a jejich členy na milióny.

Od svých raných začátků tyto církve byly vystaveny nepravidelnému pronásledování, ale to se stalo více obvyklé a urputnější s ohledem na vývoj politické situace. Autokratický styl vlády s tvrdým potlačováním individuální svobody vedl k vytvoření tajných společenství, jejichž cílem bylo prolomit stávající tyranii jakýmikoliv prostředky, jakkoli tvrdými. Vraždy a povstání těchto nihilistů děsil vládnoucí třídu a vedl ji k ještě tvrdším represím. Car Alexandr II., osobně usiloval o reformu, i když si neuvědomil vážnost blížící se bouře nelibosti a rozhořčení způsobené stoletími nevole neovládaného útlaku. Přesto se však vážně zaměstnával otázkou zavedení důležitých změn tímto směrem, když roku 1881 byl roztrhán na kusy bombou nihilistů v ulicích Petrohradu a násilná reakce vyústila v nejúplnější formu absolutismu. Jeho následovníci, spolu s poradci, se rozhodli rozdrtit nejen zločinecké revolucionáře, ale také jakýkoliv druh nesourodosti s jejich ideálem svatého Ruska v čele s absolutně autokratickým způsobem vlády jak ve státu tak v církvi. Političtí rozkolníci – neruské vlivy v populaci celé říše, zejména Židé, ale také university a mnozí další se dostali pod metlu. Bylo evidentní, že církve věřících vně ortodoxní církve nebudou ušetřeny.

Vzestup pronásledování věřících



Ve hlavě svatého synodu (Pobiedonstef), vznikl hořký a trvalý protivník. Vězení, pokuty a vyhnanství byl jejich úděl, zatímco kněžstvo podněcovalo lid k útokům a týrání, aby tak zničili jejich domy a věci. Jejich setkání byla zakázána, a když byli přistiženi, jak tajně přichází k modlitbám a čtení Písem, byly jejich sejití silou prolomeny, což bylo následováno uvězněním a tresty. Stále další, především starší a vůdcové církví, byli posíláni na Sibiř nebo na Kavkaz. To se ukázalo jako nástroj rozšíření jejich svědectví, protože kdekoliv se tito exulanti dostali, šli jako svědectví pro Krista.

Někdy byli učedníci představeni před soud, formálně zavrženi a odsouzeni. Často byli vyhoštěni úřednickým nařízením a pak nebylo třeba žádného obvinění nebo soudního stání. Vyhoštění bylo zvláště krutým trestem. Těžké řetězy byly připevněny na ruce a nohy odsouzenců, a zůstaly tam tak dlouho, že je trestanec musel zvednout a nést ve svých rukou, aby mohli chodit. Stovky kilometrů na místo, kterého se vyhnanství týkalo, v raných dnech museli urazit pěšky. Později byli mnozí odesláni vlaky, do jejichž vagónů se vzduch a světlo dostávaly jen stěží, těsně uzavřený otvor. Pokud měli dostatek finančních prostředků, mohli exulanty doprovázet manželky s dětmi. Všichni byli vydání na pospas tvrdým a brutálním vojákům, kteří řídili vlak trestanců promíchaných s politickými a náboženskými disidenty a přidávali k jejich bídě svou krutou knutou (bič používání pro švihání) a cokoliv jiného bylo v jejich rozmarech.

Věznice na cestě byly místa zastavení. Zde byli shromážděni různí z nich a čekali, než byl dán rozkaz k dalšímu pochodu, někdy čekali hodiny – někdy roky. Tyto věznice byly příšerně přeplněny. Často v noci nebylo dostatek místa, aby si všichni lehli na zem, takže museli ležet jeden přes druhého. Nebylo zde žádné hygienické zařízení ani nic, čím by se mohli umýt, přičemž různá havěť lozila po vězních, kteří byli často pokryti vředy, což ještě přidávalo k jejich zoufalství. Jídlo bylo to nejhorší a žádný muž, žena nebo dítě se nemohli dovolat spravedlnosti vůči způsobům jakými s nimi bylo zacházeno. Bylo zde několik humánních lidí mezi úředníky, ale mohli udělat jen málo proti zdrcujícímu systému jehož byli součástí.

Ve vzdálených místech jejich vyhnanství se museli exulanti uplatnit nejlépe jak mohli. Nemohli opustit vesnici nebo město, které jim bylo přiděleno a kolikrát nerozuměli řeči, kterou se zde mluvilo. Mnozí zemřeli kvůli tvrdému zacházení a strádání, kterého se jim na cestě dostalo. Pokud vyhnanství nebylo na doživotí, byl stanoven počet let, ale často když se tento čas vyplnil a zajatci se těšili na propuštění, byl přidán další trest. V nespočetných ruských vesnicích a ve všech městech rok za rokem tento konflikt pokračoval.

Na jedné straně zde bylo stále rostoucí množství lidí všech tříd, kteří skrze Písma nalezli Krista jako svého Spasitele a Pána bylo připraveno následovat jej a nechat se ve všem vést Slovem Božím. Na druhé straně všechny zdroje a moc ruského impéria byla vynaložena na to, aby to bylo zastaveno, a aby přinutili tyto křesťany zapřít víru a navrátit se k mrtvým formám modlářství, od kterých je Kristus osvobodil. Všechna tato moc, státní i ortodoxní, zkrachovala před nezdolnou trpělivostí a hořícímu zápalu svatých.

Frederick Baedeker 1823 – 1906



Právě v této době, kdy probíhalo pronásledování, byl podporován prodej Nových zákonů a byly situace, díky vlivu na nejvyšších místech, kdy bylo vydáno povolení k návštěvám věznic a distribuci Knih. Dr. Frederk W. Bedeker byl jedním, který byl práci oddaný a vytrvalí, ale s těmi, kteří jednali na základě nařízení, bylo nakládáno jako s trestanci a dle toho trpěli.

Mezi nespočetná množství situací můžeme výčet některých, dát mlhavý pohled na celek. V Polsku navštívil setkání jeden mladý muž a slyšel evangelium, které se zde kázalo a obrátil se ke Kristu ze svého bezstarostného a hříšného života. Nemohl si pomoct, aby neříkal druhým o spasení, které nalezl a značný počet hříšníků se obrátil k Bohu. Byl jedním ze čtrnácti mladých mužů, kteří byli vyhoštěni na místo za Irkutskem na Sibiři. Z nich sedm zemřelo na cestě a zbytek byl po tři a půl roku vězněn a pak propuštěn. Šest z nich zemřelo velmi krátce na vysílení, které bylo následkem jejich věznění. Poslední, který zůstal, ztratil jakýkoliv kontakt s Polskem (ačkoli zde zanechal svou manželku a malé dítě – chlapce), byl bez prostředků, aby mohl podniknout cestu zpět, a tak začal pracovat jako kovář a zůstal na Sibiři. Nepřestal svědčit pro Krista. V místě kde byl, byla založena církev, která rostla a vzkvétala.
Mladá žena, která žila u rodičů, kteří byli úspěšní statkáři, se obrátila a pilně rozmlouvala se svými kamarády a sousedy o Spasiteli. Byla odsouzena k celoživotnímu vyhnanství na Sibiři. Bylo ji umožněno, aby se tam dostala po železnici. Když vězeňský vlak, ve kterém věděli, že byla Marie, dorazil do nejbližší stanice jejího domova, shromáždil se velký dav příbuzných a sympatizantů. Bylo možné jen letmo spatřit část její tváře, jak ji přitiskla k tlustým mřížím malého otvoru, ale mohla je tak lépe vidět. „Miluji Vás,“ řekla, „otče, matko, bratři, sestry, přátelé, už Vás nikdy neuvidím, ale nemyslete si, že lituji toho, co jsem udělala. Jsem šťastná, že mohu trpět pro věc mého Spasitele, který vytrpěl všechny věci pro mě.“ Vlak pokračoval a již o ní nebylo nikdy slyšet, ale chlapec odešel domu s pláčem a rozhodl se, že bude sám následovat Krista. Vyrostl a byl z něj vlivný kazatel evangelia, skrze kterého byli mnozí přivedeni k poslušnosti víry.

Sedlák žijící ve vesnici nějakou vzdálenost severně z Omsku, kde začínají rozsáhlé lesy modřínů a stříbrných bříz a poskytují prostor pro obdělávání, byl povolán do vojenské služby a dostal se do Japonské války. Od druha obdržel Nový zákon a skrze jeho četbu se stal novým mužem. Jeho dřívější pitky a zlé zvyky byly změněny ve střídmost, čestnost a pokoj, když se stal křesťanem. Když se navrátil do své rodné vesnice, byla zaznamenána změna. Jeho přátelé byli méně zasaženi jeho alarmujícím jednáním, ale spíš se soustředili na to, co jim připadalo ztrátou náboženství, protože neměl žádný podíl na ceremoniích ortodoxní církve, ani neměl doma ikony neboli svaté obrázky. Vzal si svůj zákon, aby jej četl se sousedem, který také přijal vírou Krista a prokázal to ve svém změněném způsobu života. To zalarmovalo kněze, na jehož radu byl druhý sedlák chycen a tak mlácen svým otcem a bratry, až se domnívali, že je mrtvý. Jeho žena jej však navzdory tomu dotáhla domů a ošetřováním jej přivedla zpět do života. Mezitím ostatní, když se setkali s obsahem tohoto zákona, následovali Krista a ti, kteří uvěřili, se setkávali při všech možných situacích ke čtení knihy. Jak četli, zjistili, že bylo v praxi prvních učedníků křtít ty, kteří uvěřili, proto šli k řece Irtyš, která protékala jejich vesnicí neuspořádaných chatrčí. Zde ex-voják začal křtít a on i další v tom pokračovali, jak situace vyžadovala. Od začátku z četby rozpoznali, že jsou církví, takovou jaká je popsána v Písmech. Byly mezi nimi průkazné dary Ducha svatého: byli zde starší, vhodní k vedení, učitelé, evangelisté – skutečně každý byl nějakým způsobem nápomocen k celku. Každý první den týdne se setkávali k tomu, aby si připomínali Pánovu smrt v lámání chleba, k čemuž také došli na základě čtení.

Kněz a jeho sympatizanti vynaložili takové prostředky, které pokládali za nutné k potlačení hnutí. Okna a dveře domácností věřících byla zničena, byli biti, dobytek byl odehnán, a byli vystaveni všelijakému druhu zranění a tak vzděláni v trpělivosti a odvážně ve všem našli důvod k modlitbě. Když byla asi polovina vesnice přidružena k církvi, již nemohly takové násilnosti nadále pokračovat. Potom kněz obrátil k naléhání, že toto nové náboženství bylo pouze myšlenkou ignorantských ruských mužíků, nebo sedláků, a žádný inteligentní člověk nebude věřit takovým věcem.
Jednoho dne projížděli touto vzdálenou vesnicí čtyři cizinci. Byli překvapeni, když jejich kočár byl obklopen lidmi, kteří je přiměli k setrvání a pozvali je domů. Zahrnuli je mnoha otázkami, dříve než byli schopni odpovědět, již byly položeny další. Brzy se sešla celá vesnice a každý z těchto cizinců, jeden po druhém, vyhlásil, že byl zachráněn z milosti Boží skrze víru v Pána Ježíše Krista, a že jeho snahou je nyní jednat ve všech věcech v poslušnosti Božímu Slovu. To bratrům ve vesnici způsobilo velikou radost. Nebyli by svedeni na scestí, i kdyby tito cizinci mluvili jinak, ale bylo to pro ně potvrzení víry, když zjistili, že jsou bratry, a mnozí stále váhali s vyznáním Krista. Byla přinesena další zásoba Písem a po dobu, kterou tito bratři zůstali, probíhalo horlivé biblické studium, téměř neustále – ve dne v noci.

Pracující muž v jižním Rusku byl pilným a věrným pomocníkem shromáždění věřících v místě, kde bydlel. Na tomto základě musel mnoho vytrpět a jedné noci byla jeho chýše obklopena ozbrojenou policií, která se násilím dostala dovnitř a brutálně zmlátila jeho, ženu i děti. Byl zatčen a odveden. Manželka přivedla na svět dítě a zemřela, dítě také podlehlo. Zůstaly čtyři děti, nejstarší dívce bylo asi 13. Měli teď jen jeden cíl života, a to bylo nalezení a navrácení se k otci. Zjistili, že byl vyhoštěn do Vladivostoku v Kavkazu, a rozhodly se, že ho budou následovat. Pomalu překonaly rozsáhlé tajgy, někdy jim pomohli bratři a někdy žebraly o pomoc.

Když dorazily do Vladivostoku, zjistily, že jejich otec byl předán do Tbilisi. Věřící se o ně postarali a občerstvili je a poté je vypravili na úzkou horskou cestu vedoucí do údolí Terek. Viděly veliký masív Kazbeg a sestupovaly slunnými jižními stráněmi Kavkazu do oblasti Tbilisi. Zde byly laskavě přijaty bratry – Rusy, Armény a Němci – ale ti jim řekli, že jejich otec byl právě poslán ještě do vzdálenější oblasti mezi Tatary, poblíž perské hranice. Nemohly jít dále, ale když dva bratři uviděli jejich tíseň, zaručili se, že budou následovat jejich otce, přinesou mu zásoby a ujistí ho, že o děti bude postaráno. Dostali se do města právě po jeho příjezdu, aby zjistili, že když konečně došel na místo svého vyhnanství, se zlomeným zdravím a srdcem ulehl a zemřel.

Rozbité rodiny – dekret 1893



Roku 1893 byl vydán dekret, který upřesňoval regulace vydané o nějakou dobu dřív svatým synodem, který se konal pod předsednictvím Pobiedonostsefa, vzhledem ke kterému měly být děti štundistů odebrány rodičům a předány příbuzným patřícím k ortodoxní církvi, kteří tento nedostatek podřídí pod patronát místního kléru. Jména členu této sekty mají být známa ministrovi komunikace, který poskytne výčet jmen v kancelářích a dílnách železnice, aby zde nemohli dostat zaměstnání.

Jakýkoliv zaměstnavatel, který bude zaměstnávat štundistu, bude vystaven
těžkým pokutám. Štundisté si nesměli ani najmout či zakoupit půdu. Bylo zakázáno všem „sektářům“, aby se stěhovali z jednoho místa na druhé. Byli vyhlášeni zákonem nezpůsobilí k tomu, aby provozovali bankovnictví nebo obchod. Opuštění ortodoxní církve mělo být trestáno ztrátou občanských práv a vyhnanstvím na dobu nejméně roku a půl v polepšovně. Kazatelé a autoři náboženských děl měli být potrestáni na osm až šestnáct měsíců žalářem. Pokud se jednalo o opakované případy, 32 až 48 měsíců v tvrzi. Třetí případ znamenal vyhnanství. Kdokoliv šířil kacířské učení, nebo pomáhal těm, kteří tak činili, měl být potrestán vyhnanstvím na Sibiř, transsibiřský Kavkaz nebo jiné vzdálené místo říše.

Baptisté, kteří tvořili organizované těleso, obdrželi v těchto časech určitý druh tolerance, která nebyla zaručena těm, kteří se často nazývali „evangelikální křesťané“, mezi kterými bylo každé shromáždění jako nezávislá církev. Tyto později, protože neměly žádnou světskou hlavu nebo středisko, tak nemohly být přivedeny pod vliv vlády nebo ovládání, jak bylo možné alespoň do jisté míry v případě baptistické federace. Byl na ně vynaložen rostoucí tlak, aby zřídili a určili několik zástupců, kteří by mohla vláda jednat. Někteří se vzdali za účelem získání oddychu, ale další odmítli na základě toho, že takové směrování by je odvedlo od přímé závislosti na Pánu Ježíši Kristu a zodpovědnosti jemu.

Sílící politický nepokoj



Represivní opatření v Rusku obecně rostly a byly vyslyšeny dalším pobouřením. Válka s Japonskem nepodnítila nadšení a její selhání probudila naděje volající po úspěšné revoluci. Stávky a vzpoury vznikly na mnoha místech a všeobecná stávka železničních pracovníků ochromila dopravu. Malé, nedostatečné reformy pouze povzbudily znechucení a útoky Tatarů na Armény podněcovaly Kavkazské či Ruské davy vůči Židům, nebo baltským národům tvořeným německými Rusy, vedly k odporným masakrům, zatímco žádným způsobem nebyly zkoumány revolucionářské aktivity a tak Rusko brzy leželo v neřádu od jednoho konce k druhému.

Vláda donucena okolnostmi vydala velké množství reforem, mezi kterými byl edikt cara roku 1905, který zaručoval svobodu víry, svědomí a shromažďování. Pobiedonostef šel do důchodu a metropolita ruské církve vyhlásil: „Skutečnou víru je možné obdržet z milosti Boží, skrze vedení, pokoru a dobré příklady. Na tomto základě je užití moci církvi zapovězeno, která nepovažuje za nutné držet své děti pevné, pokud si to sami nepřejí. Proto ortodoxní církev nemá nic proti zrušení zákona, který zakazoval odchod z ortodoxní církve.“

Získaná a odebraná svoboda



Nastalo rozsáhlé a okamžité využití nové svobody. Setkání se konala všude – navštěvovány zástupy posluchačů, kteří se zdáli jakoby neměly nikdy dost Slova. Velké zástupy vyznávaly Krista. Kázání byla často přerušována reakcemi posluchačů. Mnozí padali na kolena nebo na své tváře. Když se modlili, nemohli ani počkat jeden na druhého, ale mnozí se nahlas modlili současně což bylo smíšeno s odpověďmi, vyznáním hříchů a díkuvzdání za spasení. Mnoho ukrytých společenství věřících přišlo na světlo a bylo evidentní, že počet následovníků Pána byl daleko větší, než se předpokládalo. Překážky ke studování Slova byly odstraněny, a tak všemi způsoby vzrostlo čtení Bible a výklad Písma. Byla zde ta samá touha předávat Boží Slovo jakýmkoliv způsobem, jako zde byla dříve. Dary Ducha pro služebnost se projevovaly mezi věřícími a to lidí ze všech tříd a pozic.

Tato svoboda netrvala dlouho. Jakmile vláda a ortodoxní církev znovu získala moc, povolení, která dříve vydala byla odňata a protivenství se vrátilo obvyklým způsobem, a tak během krátké doby věřící a církve trpěly stejně jako předtím. Když roku 1914 začala válka, která zahrnovala tak rozsáhlé oblasti světa, mnoho ze starších bratrů mezi „evangelikálními křesťany“ a baptističtí pastoři byli vyhnáni na Sibiř a ke břehům Bílého Moře. Roku 1917 začala revoluce, před kterou během velmi krátké doby car, ministři i ortodoxní církev a celé staré Rusko, padlo, a tak bouřlivě začala nová éra.

E.H.Broadbent – Putující církev





Geschichte der Alt Evangelischen Mennoniten Brüderschaft in Russland,P.M.Friesen.
Russlaud und das Evangelium,Joh. Warns.
The following four incidents are taken from the author's personal knowledge.