Logo

Svědectví mladé učitelky Jany - I. část

Je večer. Sedím na balkóně svého bytu a přemýšlím. V hlavě si skládám vzpomínky na to, co se kdysi dávno odehrálo v životě jedné devatenáctileté dívky, a nejen to. „Vždyť Ty víš, Ty znáš…“ „Vyznávám Ti svůj hřích
Vyznávám Ti svůj hřích
Hlavu svou mám v dlaních mých
Vyznávám Ti svůj hřích
Vždyť Ty víš, Ty znáš můj pláč i smích“

Je večer. Sedím na balkóně svého bytu a přemýšlím. V hlavě si skládám vzpomínky na to, co se kdysi dávno odehrálo v životě jedné devatenáctileté dívky, a nejen to. „Vždyť Ty víš, Ty znáš…“

Vrátila jsem se zrovna z pobytu v léčebně. Byl dlouhý. Tři měsíce a něco. Byl můj první. Dá se říci, že mi tam pomohli. Myslím tím, že jsem přestala blouznit. Byla jsem schopna nastoupit znovu na univerzitu do třetího ročníku. Bylo mi tehdy devatenáct.

Během doby léčení se se mnou však stalo něco moc zvláštního. Jakoby mi někdo vymazal z duše všechny prožitky a pocity. Byla jsem úplně prázdná.


„I feel so, so
so hollow…“ (J. Blunt: Good Bye, My love)
(„Cítím se tak, tak
tak prázdná…“ )


Už ze začátku to byl problém. Byla jsem vždy nadprůměrnou, aktivní posluchačkou. Náhle přišla změna. Studium jsem zvládala jen s obtížemi. Byla jsem nucena „rozvolnit“ a ani tak to moc nešlo. Horší bylo, že jsem upadala do deprese. Skoro každý den jsem plakala, že už to nevydržím, v sobě nic nemít. Bylo to hrozný.

V té době jsem začala navštěvovat jednu farnost katolické církve. Našla jsem tam dobré přátele, kteří se mi snažili pomoci. Pak přišel zvrat. Jednoho dne jsem se zeptala tamního faráře: Co mám dělat, když se v mé hlavě objevuje stále jedna a tatáž otázka: Jak je možné, že Bůh ve své všemohoucnosti a vševědoucnosti dopředu ví, jak vše dopadne, a přitom nám zároveň dává svobodnou vůli se rozhodnout?

Pamatuji si to jako dnes. Farář zaváhal. Pak vzal do rukou zelenou tužku a zelený papír. Chtěl tím nejspíš něco říct, že existuje naděje, když použil zelenou barvu, nevím… No, a na ten malinkatý kousek papíru napsal: „JDI A HLEDEJ!“ A tak začala má cesta k Ježíši.