Logo

Těžké pronásledování Římany

V poslední části „Počátků“ nám bratr Broadbent odpoví na následující otázky: V čem spočívá manicheismus? Co skrývá „Epištola Diognetovy“? Jak probíhalo těžké pronásledování za Římany? Jaké stěžejní změny přinesla svoboda náboženského vyznání za Konstantina?

Mani 216-?


Zatímco se vyvíjely křesťanské církve v různých tvarech, vzniklo a daleko široko se rozšířilo nové náboženství gnostické, jménem manicheismus, které se stalo nebezpečným protivníkem křesťanství. Jeho zakladatel Mani pochází z Babylona (216). Jeho dualistický systém čerpal z perských, křesťanských a budhistických pramenů a sám se prohlašoval za pokračovatele a dovršovatele díla, které začali a konali Noe, Abraham, Zoroaster, Budha a Ježíš. Náramně cestoval a kázal, prošel Čínu a Indii a měl velký vliv na některé perské vládce, na konec však byl ukřižován. Jeho spisy byly dále uctívány a jeho stoupenci, kteří byli početní v Babyloně a v Samarkandu, se rozšířily přes urputné pronásledování také na západ.

Epištola Diognetovi

V tomto zmatku navzájem se potírajících stran byli praví učitelé, schopní a výmluvní v poukazování duším cesty spasení. Jeden z nich, jehož jméno není známo, psal v druhém století nějakému Diognetovi14 na jeho otázky. Odpovídá o způsobu pobožnosti mezi křesťany, o důvodu jejich víry a oddanosti Bohu a jejich vzájemné lásky mezi sebou, proč nectí bohů řeckých ani nenásledují židovského náboženství, a proč tento nový způsob zbožnosti přišel tak pozdě na svět.

Píše: „Křesťané se neliší od jiných lidí ani na zemi, ani řečí, žijí na těch místech, jak každému je uděleno a řídí se v odívání, pokrmech a ostatním svém obyčejném životě podle zvyku svého kraje, při tom před námi rozvinují svůj podivuhodný a jistě poutavý způsob života. Bydlí ve svých vlastních zemích, ale v jednoduchosti jen jako poutníci. Jako občané sdílejí všechny věci s ostatními, přece však užívají všeho jako cizinci. Každá cizí země je jim jako jejich rodná vlast a jejich rodná země je jim jako cizina… Tráví své dny na zemi, jsou však občany nebes... Poslouchají zákonů, současně však svými životy tyto zákony převyšují… jsou hanobeni a žehnají“.

Pak mluví o Bohu a praví: „On, který je všemohoucí Stvořitel všech věcí... poslal z nebe a umístil mezi lidmi Toho, který je Pravda a svaté, nevystihnutelné Slovo a pevně Jej utvrdil v jejich srdcích. Neposlal, jak by se mohlo očekávat, lidem nějakého... anděla nebo vládce... nýbrž samého Stvořitele a Dovršovatele všech věcí, skrze kterého učinil nebesa, skrze kterého vymezil moři hranici, kterého poslouchají hvězdy. Tohoto posla k nim poslal... jako posílá král svého syna, který je také králem, tak Jej poslal. Poslal Jej jako Boha lidem, poslal jim Jej jako Spasitele. Neposlal Jej, aby nás soudil, ačkoli Jej ještě pošle, aby nás soudil, a kdo bude moci snést den Jeho příchodu? Co se týče odkladu v seslání Spasitele, Bůh byl stále týž, ale čekal ve Své dlouho-shovívavosti. „Ve Svém srdci uložil veliký a nevypravitelný plán, o kterém se sdělil toliko se Svým Synem“. Tak dlouho, jak skrýval Svou vlastní moudrou radu, se zdálo, že nás zanedbává, ale to bylo k dokázání toho, že my sami od sebe nemůžeme vejít do království Božího. Když však přišla ustanovená doba, „On Sám vložil na Něj břímě našich nepravostí, dal Svého vlastního Syna jako výkupné za nás, Svatého za přestupníky, bezúhonného za provinilé, spravedlivého za nespravedlivé, neporušitelného za porušitelné, nesmrtelného za ty, kteří jsou smrtelní. Neboť co jiného mohlo přikrýt naše hříchy než Jeho spravedlnost? Skrze koho jiného to bylo možné, abychom my zlí a bezbožní byli ospravedlněni, než skrze samého Syna Božího? Ó, jak sladká výměna? Ó, nevystihnutelná proměna! Ó, požehnání, které převyšuje všeliké očekávání! Zkaženost mnohých měla být skryta v Jednom jediném spravedlivém a spravedlnost Jednoho měla ospravedlnit mnohé přestupníky.“

Když přišla církev do styku s římskou říší15, nastal zápas, ve kterém se vyčerpaly veškeré zdroje této mocné říše v marném úsilí vyhladit ty, kteří nikdy neodporovali ani stejným neopláceli, ale vše snášeli pro lásku Páně, v Jehož šlépějích kráčeli. Jakkoli byly církve rozděleny v učení a praxi, byly spojeny v utrpení a vítězství. Třebaže byli křesťané, jak se jim dosvědčuje, dobrými poddanými, jejich víra jim znemožňovala obětovat kadidlo nebo vzdávat božské pocty císaři nebo modlám. Tak se stalo, že se na ně pohlíželo jako na nevěrné státu a jelikož uctívání model vyplňovalo denní život lidu, pronikali jeho náboženstvím, obchodem a radovánkami, byli křesťané nenáviděni pro své oddělování se od světa, který je obklopoval.

Těžké pronásledování Římany

Těžké pronásledování ŘímanyBylo proti nim použito ostrých prostředků, z počátku nahodile a na jednotlivých místech, ale ke konci prvního století se stalo nezákonným být křesťanem. Pronásledování se stalo systematickým a rozšířilo se po celém císařství. Byly značné přestávky klidu, ale každý nový útok byl urputnější. Všechen majetek Kristových vyznavačů byl zabaven, byli žalářováni a nejen že byli v nesčíslném počtu vydáváni na smrt, ale všecko možné mučení bylo přidáváno k jejich trestu. Udavači byli odměněni. Ti, kdo chránili věřící, sdíleli jejich osud a každá část Písma, která mohla být nalezena, byla zničena. Na počátku čtvrtého století se zdálo, že tento neobyčejný boj mezi mocnou římskou říší a neodporujícími církvemi, které byly stále nepřemožitelnými, poněvadž „nemilovaly svých životů až k smrti“, nemůže končit jinak, než úplným vyhlazením Církve.

Konstantin 288-337

Tu se přihodila událost, která přivedla tento dlouhý a urputný zápas k neočekávanému konci. V bojích, které zmítaly římskou říší, získal roku 312. Konstantin rozhodného vítězství, vtáhl do Říma a vydal ihned výnos, kterým se ukončilo pronásledování křesťanů. Po tomto výnosu následoval za rok výnos milánský, kterým se dala všem lidem svoboda mít náboženství, jaké si kdo vyvolí.

Tak byla římská říše přemožena oddaností těch k Pánu Ježíše, kteří Jej znali. Jejich trpělivá, neodporující vytrvalost změnila nezarytější nepřátelství a nenávist římského světa zprvu v soustrast a později v obdiv.

Pohanská náboženství nebyla zprvu pronásledována, ale byvše zbavena státní podpory, rázem upadala. Křesťanské vyznání bylo podporováno. Zákony zakazující zneužívání moci a chránící slabé přivodily nebývalý blahobyt. Církve, osvobozené od vnějšího tlaku, nabývaly nových zkušeností. Mnohé zachovaly svou původní prostotu, mnohé však byly zasaženy ve svém složení hlubokými vnitřními změnami, jež byly zpozorovány a jimiž se církve velmi lišily od novozákonních církví dob apoštolských. Jejich vstup do širší oblasti ukáže následky těchto změn.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman


14 The Ante-Nicene Christian Library, Vol. I., “Epistle to Diognetus,“ The Writings of the Apostolic Fathers
15 East and West Through Fifteen Centuries, Br.-Genl. G.F.Young, C.B. Vol.I.

Příbuzné, související nebo podobné články

Křesťanství a Křesťanstvo
Putující Církev - Kapitola 1. - Počátky
Trvalý vzor - Putující Církev - Část 2.
Synagogy - Putující Církev - Část 3.
Řecká filosofie
Hodnosti v církvi
Órigenés a Cyprián
Oponování vůči Organizaci
Marcianus, Novatiani a Donátisté