Jmenuji se Timmy a nemám rád, když mi někdo říká Tim.
Myslím si, že jsem celkem nekonfliktní typ, ale když mě něco dohřeje, tak teda, upřímně, jde všechna křesťanská láska stranou. Já vím, že bych něco takvého neměl ani říkat (zato psychologové by mě pochválili, že v sobě nic nezdravě nedusím), ale ať se na mě nikdo nezlobí. Třeba tuhle:

Sedím si na Letné na lavičce, čtu knihu a druhou mám položenou vedle sebe. Po nějaké době přijde takový zvláštní chlapík, sedne si vedle mě a kouká chvíli před sebe. Pak vezme do ruky tu odloženou knihu a povídá: „Co to čtete?“ „Hezkou knížku,“ já na to. Chlapík ji otevře a zdá se, že se hodlá začíst. Nu, proč ne, bránit mu nebudu. Tak tam sedíme, já čtu, on čte, já ho po očku sleduju, protože jeden nikdy neví... Najednou se chlapík beze slova zvedne a odchází. Já mrknu na lavičku – kniha nikde. Tak to tedy ne! Rozběhnu se za ním, vezmu mu knihu, on se na mě ukřivděně(!) podívá, jako bych mu kdovíjak ubližoval a pak beze slova omluvy či vysvětlení zmizí. Sice to pro mě dobře dopadlo, ale nic moc se nevyřešilo. A to by jeden neřek – za týden se všechno opakoval znovu. Tak to už jsem byl pěkně vytočenej. Kde bere ten člověk takovou nehoráznou drzost? Asi bych neměl, já vím, ta křesťanská láska – ale brát věci si přece nenechám. No, další týden jsem se prostě sbalil, když jsem ho viděl přicházet. Jinak bych mu musel asi jednu ubalit, a to by, hádám, nebylo zcela košér. Je mi to líto – a stejně si, do háje, říkám, proč se tu kaju já a ne ten lump! A kdyby tak byl jedinej svého druhu na světě, ale ono jich je. A pak někdo řekne milovat!

K článku nebyly nalezeny žádné související články.