Logo

UROZENÝ HRABĚ A PROSTÝ TESAŘ - Co nás učí o správě církve?

Mnohé křesťany, nejen v Česku, možná paradoxně mnohem více v zahraničí, fascinuje tato kapitola křesťanské historie: Sto let po Bílé hoře, kdy už se zdá, že se v Zemích koruny České podařilo vymýtit všechny formy protestantismu od Augsburského a Helvétského vyznání až po Jednotu bratrskou a Novokřtěnce, se najednou na scéně objevuje probuzený moravský tesař, který se potká s probuzeným německým šlechticem a výsledkem je založení unikátní křesťanské komunity v Sasku, složené z moravských exulantů, zvláštního svorného společenství, jehož výsledkem je vůbec první misie celosvětového rozsahu. Vždy, když se kolem něčeho vytvoří aura dokonalosti a obdivu, je dobré zjistit, zda to opravdu bylo tak perfektní a jak k něčemu takovému mohlo dojít. V první fázi dojdeme ke zjištění, že to vlastně tak dokonalé nebylo, protože zde účinkovali normální lidé jako my, což je velmi osvobozující, protože nás to vtáhne do děje a dá nám to naději, že i my, normální lidé, můžeme být svědky něčeho nevšedního. Tato euforie nás dále vede k hledání odpovědi na otázku: Jak k tomu všemu tedy došlo? Tušíme totiž, že odpověď na ni nás může mnoho naučit a pomůže nám dospět k tomu, po čem tolik toužíme…

Hrabě Zinzendorf je urozený německý šlechtic, spořádaný, racionální a pragmatický; Christian David, prostý moravský tesař, spontánní, srdečný a upřímný. Oba mají něco společné: jsou to silné osobnosti s velkým vlivem na ostatní a oba nade vše milují toho, komu důvěřují, svého Zachránce, Krista. Vztah těchto protichůdných typů osobnosti by byl za normálních okolností určen jejich postavením. Řemeslník by byl podřízený feudálu jako svému chlebodárci, přičemž do styku by spolu přišli, pouze bylo-li by třeba řešit nějaké otázky související s panstvím. Zde ale vidíme jiný obraz: Zinzendorf se rozhodne nabídnout své panství uprchlíkům, které Christian David přivede a odpustit jim daně, dokud si zde nepostaví domy. Na obou stranách to byla svobodná volba a to samo o sobě bylo základem netradičního vztahu pána a poddaných. Mnohem zásadnější však byl motiv této volby. Ze strany hraběte šlo o pomoc bližním, ze strany exulantů o čistotu víry a svědomí. Obojí pramenilo z lásky k Bohu, bez které by i sebeušlechtilejší úmysl neměl dlouhého trvání.

Byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že rozdíly národnostní a kulturní, rozdíly dané povahou a společenským postavením nepřinesly do vztahu těchto dvou osobností četné konflikty. Je obdivuhodné, jak se Zinzendorf snažil setřít společenskou bariéru mezi ním a jeho poddanými, jak usiloval o bratrství všech věřících bez rozdílu. Když však viděl chaos způsobený kombinací nevzdělaností a přímočarostí prostých Moravanů, kteří se během stovky let útlaku již spolehlivě odnaučili vést a nechat se vést, v kombinaci s teologickými úlety, nebylo nic snazšího, než využít své autority zeměpána k zavedení řádu a teologické uniformity. Ale pozor! Takto nelze jednat s hrdými vesničany, kteří jsou navíc vlastníci odkazu Jednoty bratrské, jejíž důraz na zkušenost a prožitek víry o dvě stě let předběhl německý pietismus. A co víc, přece nás tu hrabě nepřijal proto, aby nám vládl, ale aby nám byl bratrem a my mohli svobodně vyznávat svou víru.

A co Christian David? Těžko najít člověka, který je tak upřímný ve věcech víry. Nesnese jakýkoli rozpor mezi slovem a skutkem, mezi tím, co učí Bible, a praxí církve. Těžko najít člověka, který tolik usiluje o jednotu mezi křesťany, a který je ochotný uznat chybu, jakmile ho někdo na základě Písma přesvědčí. Nesnese jakékoli pokrytectví nebo neurovnané vztahy, protože pak celá naše víra přestává dávat smysl. Ve své kritice nešetří ani hraběte, ani ostatní představitele lutherské církve a nechodí daleko pro silná slova. Jakkoli se Zinzendorf snaží citlivě setřít společenské rozdíly, Christian David je často vůbec nevidí. Hrabě jistě čekal od moravských křesťanů vděčnost za projevenou pomoc a s tím spojenou loajalitu a respekt. Namísto toho Christian David řeší některé věci „pouze s Bohem za zády hraběte“. Když se mu to jeví za správné, z ničeho nic nechá tesařského dláta a vydává se z Lužice zpět na Moravu na své misijní cesty. Svoje plány raději s Zinzendorfem vůbec nekonzultuje, protože ví, že by s nimi nesouhlasil. Bez jeho svolení přivádí na panství další exulanty a navíc svou tajnou činností ohrožuje diplomatické styky Pruska s Habsburskou monarchií.

Má tento střet nějaké řešení? Pokud to s Bohem myslíme vážně, jako to mysleli oba tito muži, pak jistě ano.

- Zinzendorf nereagoval na nepříjemnou kritiku vyšším sklonem k autoritářství, ale Jeho láska k Bohu ho vedla k pokoře vůči svým podřízeným.
- Zinzendorf pochopil, že moravští bratři mají jinou formu bohoslužeb a jiné teologické důrazy. Snažil se porozumět jejich kořenům, přestal je přesvědčovat o správnosti lutherské tradice a dokonce se sám přičinil o obnovení Jednoty bratrské a stal se jejím biskupem.
- Christian David byl ochoten uznat svůj omyl, když uvěřil učení jednoho heretika, a omluvit se za to, že se s ním spojil proti Zinzendorfovi. Nakonec také uznal potřebu formulovat vyznání víry, které mělo zabránit dalším herezím.
- Christian David byl ochoten diskutovat tak dlouho, jak jen bylo třeba, aby dosáhl shody v otázkách učení a usmíření v případě narušených vztahů.

Nejsou tyto dvě osobnosti prototypy vůdčích osobností v církvi? Často se vedení ujme buď jenom intelektuální klika nebo jenom klika prostých. A je to tak jednodušší, ale není to ono. Ne nadarmo Ježíš ustanovil za nejvýraznější apoštoly obyčejného rybáře Petra i předního vzdělance Pavla. Jejich povahy připomínají právě Davida a Zinzendorfa. Pokud se naučíme jednat jako tito dva muži, pak se střet rozdílných povah vůdčích osobností obrátí v úžasnou harmonii, která je pro blaho celé církve, složené z urozených i prostých, vzdělaných i nevzdělaných, uvážlivých i spontánních, všech, kdo milují našeho Zachránce, Krista.


Použitá literatura:
John R. Weinlick: Hrabě Zinzendorf, Stefanos 2000.
Edita Štěříková: Christian David, zakladatel obnovené Jednoty bratrské, Moravian 2012.
Přihlásit se
Anketa