Logo

Uzdravena z deprese

Pokaždé, když se mi naskytne příležitost svědčit o tom, co Pán učinil v mém životě, naplňuje mě obrovská radost, která dokáže zastínit všechny ty chvíle velkého utrpení, kterým jsem si prošla. Uvědomuji si však, že bylo nezbytné k tomu, abych se setkala s Ním, s Ježíšem. Jmenuji se Nicoletta Marconi, je mi 41 let, jsem vdaná a bydlím s rodinou v Římě. Moje trápení začalo hned v prvních letech mého života. Narodila jsem se v průměrné měšťácké rodině, moji rodiče na první pohled působili dojmem mladého šťastného páru. Za zdáním se ale skrývala řada problémů, jejichž tíhu jsem pociťovala již jako tříletá holčička. Byla jsem roztomilá, podle vyprávění mé maminky však velice introvertní, zádumčivá a málo sebevědomá. S ostatními dětmi jsem si nehrála, bývala jsem často sama. Těžkosti s navazováním vztahů se u mne poprvé projevily ve škole. Každodenní trasa do školy, to byla pro mne cesta na popraviště. Připadala jsem si jako odsouzenec. Nedokázala jsem se soustředit, a proto jsem měla problémy s učením, i když jsem byla inteligentní. Nerozuměla jsem si ani s učiteli, ani se spolužáky, byla jsem jiná než ostatní. V okamžiku, kdy jsem měla čelit vnějšímu světu, se mně zmocňovala silná úzkost, kterou se mi dařilo utišit až doma ve známém prostředí a v blízkosti rodičů. Postupně jsem však tento nepříjemný vnitřní stav nedokázala zvládnout a v sedmi letech mě moje duševní bolest trýznila dnem i nocí tolik, že jsem si přála umřít.

Ve čtrnácti letech u mne poprvé propukla hluboká depresivní krize diagnostikovaná odbornými lékaři. Přestože jsem užívala léky, prožívala jsem tak silnou duševní trýzeň, že jsem se ocitla jen krůček od sebevraždy, kterou jsem považovala za své vysvobození. Od toho okamžiku to se mnou začalo jít z kopce. Vedla jsem velmi uvolněný život, ke všemu jsem zaujímala pouze negativní postoje. Snažila jsem se vyhledávat silné emoce, které by mě vyburcovaly k zájmu o okolní svět a vyplnily pocit vnitřní prázdnoty, do níž jsem se stále více propadala. Téměř mě pohltil ezoterizmus, astrologie, okultizmus, kartářství, a tím se moje situace jen zhoršovala. Nebyla jsem schopna navázat citový vztah, byla jsem nestálá, nevyrovnaná, neschopná milovat, což jsou postoje typické pro člověka trpícího depresí. Ve svých 21 letech se mi po nevyslovitelném úsilí podařilo najít místo na poště. Práce mi však působila takový stres, že jsem odpoledne prospala celé hodiny, abych odpočinkem vyvážila obrovskou únavu. Jako všichni deprimovaní lidé jsem pak samozřejmě nemohla večer usnout, v noci jsem nespala a ráno jsem nedokázala vstát a jít do zaměstnání.

A v takové životní situaci jsem v 27 letech potkala Angela, svého současného manžela. Velmi se do mne zamiloval a dělal všechno pro to, aby mi pomohl. Moc se mu to nedařilo, ale nenechal se odradit. Neustále mi projevoval pozornost, bral mě na výlety, zval na večeře, zahrnoval mě dárky, ale všechno zbytečně, byla jsem na tom pořád zle.

Když jsme spolu chodili čtvrtým rokem, stalo se něco vážného – zjistila jsem, že jsem těhotná. Předstírala jsem radost z toho, že se ve mně rodí nový život, ale ve svém nejhlubším nitru jsem byla mrtvá, protože veškerou radost dusily obavy, že péči o dítě nezvládnu, že nejsem schopna vzít na sebe takovou zodpovědnost. Vzali jsme se, a když se narodila naše první dcera Valérie, bylo to pro mě opravdové trauma; tíseň a obavy z mateřství byly nesnesitelné, takže jsem neustále vyhledávala oporu u svých rodičů, především u maminky.

Plynula léta a já už jsem se téměř smiřovala s tímto svým životním neštěstím. Ostatně to byla i jediná rada, které se mi ode všech dostávalo, dokonce i od lékařů, na něž jsem se obracela. Moje deprese trvala již 38 let a vyléčit ji nebylo možné!

V Lukášově evangeliu však stojí psáno: „U Boha není nic nemožné.“ A vskutku Pán ve svém nekonečném milosrdenství předvídal moji nečekanou účast na modlitebním setkání vedeném P. Claudiem v římské oáze. Během modlitby za uzdravení a osvobození jsem pocítila velice silnou přítomnost Ježíše, který se s veškerou svojí láskou dotkl celého mého bytí. Zcela mě uzdravil duchovně, psychicky a fyzicky. Vrátila jsem se domů s jistotou, že to, co se stalo onoho odpoledne 9. června 2002, úplně změnilo můj život…, a bylo tomu skutečně tak! Prvním darem, který jsem po svém uzdravení přijala, byla komunita a o několik měsíců později naše druhá dcera Ráchel.

Sláva Pánu, který tvoří vše nové. Děkuji mu za plnost, kterou může dát jedině On. Od toho okamžiku nejen mně, ale i celé rodině daroval, a velkoryse v tom pokračuje, život v pokoji, radosti a velkém požehnání!

Nicoletta Marconi
Přihlásit se
Anketa