Logo

Valdénští a Albigenští

Jakými názvy lidé označovali bratry? Pro jaké učení byl upálen Pierre de Bruey? Kde se poprvé objevilo označení Albigenští?

Období 1100-1230



Když se bratři ubírali z Bosny a jiných balkánských zemí do jižní Francie, procházeli Itálií a nacházeli po celé cestě lidi, kteří byli jejich souvěrci. Učení, které přinesli, se rychle ujalo. Římský klérus je nazýval Bulgariány, Kathary, Patareny a ještě jinými jmény a podle staletého způsobu v Malé Asii a balkánských zemích tvrdil, že byli Manichejci.


Vedle takto vznikajících kruhů, přibývaly také jiné uprostřed římské církve1. Byl to výsledek duchovních hnutí, která se vyvíjela takovým směrem, že pohnula veliké zástupy lidí, kteří podle jména patřili k římské církvi, ale opustili náboženské obřady, jimž byli navyklí, a shromažďovali se kolem mužů, kteří jim četli a vykládali Slovo Boží.


Pierre de Brueys


Mezi těmito učiteli vynikal Pierre de Brueys, nadaný a horlivý kazatel, který po dvacet let čelil všem nebezpečím a procestoval kraje Dauphiné, Provence, Laguedoc a Guasgne, odvraceje veliké množství duší od pověrčivého modlářství, ve kterém byly vychovány, zpět k tomu, co učí Písmo, až byl roku 1126 upálen v St. Gilles. Ukazoval z Písma, že nikdo kdo nenabyl plného rozumu, nemá být pokřtěn. Je zbytečné stavět kostely, jelikož Bůh přijímá upřímné modlitby, ať se mu přinášejí kdekoli. Nemají se uctívat kříže, naopak má se na ně pohlížet s odporem, poněvadž představují předmět, na němž trpěl náš Pán. Chléb a víno nejsou proměněny v tělo a krev Kristovu, nýbrž jsou pouze symboly připomínající jeho smrt. Z modliteb a dobrých skutků živých nemohou mít užitek mrtví.


Henry z Cluny


K němu se připojil Henry, mnich z Cluny z řádu diakonů, jehož mohutný zjev, mocný hlas a skvělé řečnické nadání si vynutily pozornost. Jeho odsouzení křiklavých zlořádů, které tehdy bujely, přesvědčivé výklady Písma a horlivost s oddaností přiměly mnohé k pokání a víře. Mezi nimi byli i pověstní hříšníci, kteří se obrátili a jejichž život byl změněn. Kněží, kteří se pokoušeli odporovat, byli zastrašeni mocí jeho kázání a zástupy, které ho následovaly.


Nezastrašen násilnou smrtí svého staršího a váženého bratra a spolupracovníka pokračoval ve svém svědectví tak dlouho, až byl povolán Bernard z Clairvaux, toho času nejmocnější muž v Evropě, aby mu vzdoroval. On jediný měl vyhlídku, že tak může s úspěchem učinit. Bernard nalezl kostely zející prázdnotou a lid odvrácený od kněží. Ačkoli musel Henry prchat před svým mocným protivníkem, nedokázala všechna Bernardova výmluvnost a autorita víc, než že přechodně oslabila hnutí, které nebylo závislé na žádném jednotlivci, ale bylo duchovní, zachvacující všechno obyvatelstvo. Henry dovedl nějaký čas unikat zatčení a pokračoval bez bázně ve svém díle, až nakonec upadl do rukou kněžstva a byl uvězněn. Ve vězení pak buď zemřel, nebo byl usmrcen v Toulouse.
Podle zakořeněného zvyku přikládat každému, kdo se snaží navrátit k učení Písma, nějaké sektářské jméno, byli mnozí v té době nazýváni Petrobrussiány nebo Henriciány, jejichž označení sami nikdy neuznávali. Bernard z Clairvaux si trpce stěžoval na jejich odpor proti jakémukoli pojmenování po nějakém zakladateli. Pravil:


„Chtěl jsem získat jméno zakladatele jejich sekty a neudají žádného. Zda je nějaké kacířství, které by nemělo mezi lidmi svého původce? Manichejci měli Maniho za svého vůdce a učitele. Sebelliáni Sabellia, Ariánové Aria, Eunomiáini Eunomia, Nestoriáni Nestoria. Tak všechny ostatní mory tohoto druhu měly každý člověka jako svého zakladatele, od něhož brali svůj původ a jméno. Ale pod jakým označením a jménem chcete vést tyto kacíře? Zajisté pod žádným. Neboť jejich kacířství nepochází od člověka, ani ho neobdrželi skrze člověka...“


Pak přichází k závěru, že je přijali od démonů.


Jméno „Albigenští“


Jméno „Albigenští“ se vyskytuje až po koncilu v Lombers blízko Albi asi v polovině dvanáctého století. Lidé, kteří byli tehdy vyslýcháni, učinili vyznání víry, které se mnoho nelišilo od vyznání, jaké by mohl učinit římský katolík. Poněvadž se zdráhali pro svědomí potvrdit to, co pravili, přísahou, byli odsouzeni. Toto vyznání, které také obsahuje zachovávání křtu dětí, ukazuje, že ti, kteří byli dotčeni duchovními proudy tehdejší doby, se lišili sami mezi sebou podle stupně, jak dalece se vzdalovali od učení panující církve. V době takového duchovního neklidu se uchytily rozmanité cizí blouznivé názory a obojí, i pravda i blud, nacházely živnou půdu. Někteří, kteří byli vyslýcháni a potrestáni, byli snad mystiky, a ačkoli mnozí byli obviněni z manicheismu, třebaže s ním neměli nic společného, vyskytli se přece takoví, kteří Maniovo učení vyznávali a ti byli zahrnováni v jedno s ostatními, kteří toto učení vůbec nezastávali.


Lid nazýval bratry „Dobrými lidmi“ a je všeobecné svědectví o tom, že jejich způsob života byl příkladem všem a že zvláště jejich prostota a zbožnost se odrážela od vzpurnosti kněžstva.

Roku 1167 byla konference učitelů těchto církví v St. Félix de Caraman blízko Toulouse, při které měl vedoucí účast starší bratr z Cařihradu. Přinesl dobré zprávy o rozvoji sborů ve svém kraji a také sborů v Rumunsku, Bulharsku a Dalmácii. Roku 1201 byla návštěva zase jiného vůdce, z Albánie, podnětem rozsáhlého probuzení v jižní Francii.


Někteří z bratrů se věnovali cele cestování a službě Slovem, byli nazýváni „dokonalí“ a podle Matouše 19,21:


„Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj Mne“,


neměli ničeho, ani domova, jednali doslova podle tohoto slova. Všeobecně bylo uznáváno, že všichni věřící nejsou povoláni k takové cestě, a že většina věřících, kteří vyznávají, že oni sami a všechno, co mají, patří Pánu, má mu sloužit ve svých rodinách a pokračovat ve svém zaměstnání.



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1. Latin Christianity, Dean Milman.