Logo

Velké odhalení

Řekl také: Jeden člověk měl dva syny. Lukáš 15,11 Apoštol Pavel jednou vylíčil podstatu evangelia zvláštními slovy: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1. Korintským 2,9) Apoštol Pavel jednou vylíčil podstatu evangelia zvláštními slovy: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1. Korintským 2,9)

Nejde tedy v evangeliu o jakási dogmata, která si církev vymyslela a která se nyní s umíněnou tvrdošíjností snaží vnutit ostatním.

V evangeliu jde spíše o nové a neslýchané věci; ne o věci objevené okem vědy; ne o věci zachycené zvědavým uchem; ani nejde o věci, jež si vymyslelo lidské srdce. Evangelium pojednává o naprosto neslýchaných věcech, mohli bychom říci, že „odhaluje“.

Tam, kde se něco odhalí, tam muselo být nejprve něco zakryto. Jestliže se odhalí například zpronevěra, muselo jí předcházet zastření a utajení.

Proto mohou být odhalení i poněkud trapná. Troufám si říci, že lidé nenávidí Bibli proto, protože jim jsou její odhalení trapná.

Dnes jsem přečetl pouze jediný verš z evangelia. Jak velkou pravdu však obsahuje!

Bible nás učí, že pádem do hříchu došlo k celkovému zastření. Podstatou hříchu je, že všechno skrývá a zatemňuje. Před pádem do hříchu bylo vše jasné, světlé a  zřetelné. Pak však nastal pád. A poté došlo k celkovému zastření.

Ano, hrozné na tom je, že má na něm svůj podíl dokonce i Bůh.

Před pádem do hříchu, jak slyšíme, byl Bůh zjevně přítomen mezi lidmi. Hřích však způsobil, že se Bůh skryl, stal se skrytým Bohem. Ano, On je skrytý Bůh. Lidé Ho hledají ve všech možných podobách. „ Musí být v přírodě!“ Ale není tam. „Zcela jistě Ho nalezneme ve velkých světových událostech!“ Ale tam nalézáme naprosto jiné mocnosti. „Ve mně samém musí být!“ Ale člověk nalézá v sobě samém vše, jen ne Boha.

 Bůh je skrytý. A tam, kde se objeví, zjeví se ve sloupu oblakovém, který Ho též zakrývá. Ano, dokonce když se zjevil ve Svém Synu, byl Syn Boží skryt v podobě služebníka. A rozum, ten Ho nerozpozná.

Nejenom Bůh je skrytý. Také ďábel. Neumí se skrýt tak, jako Bůh. Proto si nasazuje škrabošku. Bible praví: „Převléká se za anděla světlosti.“ Mluví o náboženství. Ubezpečuje, že chce lidi vést k opravdové svobodě  a k lidské důstojnosti.

A když udělá z člověka neřestníka, nemravu a bezbožníka, je lidský konec stejný jako v Goethově „Faustovi“, když Markétka říká: „Vždyť přece všechno, co mě k tomu dohnalo, Bože, bylo tak dobré, ach, tak milé!“  Neskrývá se jenom Bůh či peklo, skrývá se také člověk. Po pádu do hříchu se Adam skryl v keřích zahrady. To bylo ještě primitivní, my už jsme se mezitím naučili skrývat daleko lépe. Bezbožník hovoří o nových vědeckých a náboženských poznatcích. Lakomec tvrdí, že je šetrný. Lenoch říká: „Horlivec zrovna nejsem.“ Člověk milující jen sám sebe si myslí, že ho ostatní nechápou.  Nemravný člověk se vychloubá svou vitalitou. Pomlouvač se nazývá „přítelem pravdy“. Hříšník lže a jeho heslo zní: „Nikomu neubližuji, a tak se ani nemám čeho obávat.“ Přehnaný starostlivec opakuje, že je zkrátka věrný v pozemských věcech.

To je karneval! To je masek! Když si to člověk uvědomí, má pocit, že se musí zadusit v tomto světě plném masek, zdání a přetvářky.

Kdepak  je pravda? Světlo? Povím vám to: v Božím slově. Boží slovo je jedno velké odhalení.

Odhaluje nám Boha, ale i ďábla a člověka. Kdo toto Slovo Boží čte, – ten jásá: „ Světlem pro mé nohy je Tvé Slovo!“ a „Když Ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo!“
 

Bůh se zjevuje


„Jeden otec měl dva syny“. V těchto slovech se nám Bůh zjevuje. Kdo to je Bůh? Bůh není „vyšší moc“,  „osud“, „prozřetelnost“ nebo „přírodní síla“. Bůh je „Otec“. To nepoznal ani jeden člověk sám od sebe. To nám odhaluje evangelium.

Bůh je „Otec“. Jak vám to mám jenom vysvětlit, co to znamená? Všichni známe jen pozemské otce. A ti jsou – v porovnání s Bohem – přece jenom špatnými otci.

Když jsem byl ve vězení, musel jsem vybojovat těžký boj, abych zklidnil své srdce. Kolem dokola byl klid, mír zavládl i v mém nitru. Jednoho dne jsem náhle uslyšel, jak venku hořce pláče dítě. Neviděl jsem je, pouze jsem je slyšel. Měl jsem klamnou představu, že je to jedno z mých dětí. Můj vnitřní klid se zhroutil. Mé srdce se ve mně vzbouřilo. Tehdy jsem  pochopil, co to znamená být „otec“: když ti srdce hoří pro tvé děti, které miluješ více, než cokoliv na světě.

Bůh je „Otec“. A my jsme jeho děti. Jeho zlé děti. Děti, které od Něho utekly pryč. Přesto všechno - Jeho děti. Jaké blažené odhalení nám evangelium přináší!

Děti mohou odejít od svých rodičů, muži mohou opustit své ženy, přítel zanechat  přítele. Ale cožpak může otec opustit své dítě?

Bible popisuje zdrcující příběh o Absolonovi, který se vzbouřil proti svému otci Davidovi. David musí prchat, dochází ke strašným bojům. A v těchto bojích přijde Absolon o život. Když  David dostává zprávu o vítězství, není v něm ani stopa po radosti. Jen žal se dere na povrch: „Ó, Absolone, můj synu! Kéž bych byl umřel místo tebe…“

Bůh je „Otec“, ale On je zcela jiný „Otec“, než jak to slovo chápeme my. Víte, proč je svět tak nešťastný? Protože to zkouší bez Otce. Jen vzhlédni ke Golgotě, ty zbloudilé  dítě, pohlédni na Spasitele, jak umírá na kříži! Poznáš, jak se Boží srdce za tebe vydává.

Požehnaný ten, kdo si může zazpívat spolu se svatými: „Ó srdce otcovské, světlo a živote! Ó věrný pastýři Immanueli! … Nechci sám sobě cesty hledat, vládu nad sebou chci Otci předat.“
 

Odhalení pravé tváře člověka


Ano, tento příběh nám odhaluje pravou tvář člověka, to znamená tvoji i moji tvář. „Jeden člověk měl dva syny.“ Tito dva synové představují a reprezentují celé lidstvo. Každý z nás se nalezne v jednom z těchto dvou synů.

Kdo je člověk? Bůh je ten pravý Otec. Jsme my opravdové děti? Nejsme! Oba synové jsou zlé, zatvrzelé a odpadlé  děti. Oba mají porušený vztah k otci, vidí v něm pouze nepřítele nebo překážku.

To jsme celí my! Bůh je nám překážkou. Bylo by nám příjemnější, kdybychom mohli žít na světě bez Něho.

Jsou jenom dva synové, jenom dva druhy lidí. Jeden syn utíká pryč a žije lehkovážně bez otce. Ten druhý zůstává doma. Nejde mu však o otce, ale o mzdu.

To jsme my! Takto odhaluje Bible naši pravou tvář. Zároveň je zde odhalena podstata světa. Co je svět? Hrůzyplně zničené Boží stvoření. Každé noviny jsou plné zpráv o porušeném Božím stvoření.

Možná se teď někdo zeptá: toto tedy má být evangelium – tato téměř nesnesitelná pravda o tom, že jsme porušená Boží rodina, ve které se otec schoval a skryl a děti hynou v žalu, bolesti a hříchu?

Ach ne! Evangelium říká daleko více. Hlásá: Bůh se zjevil. Otec poslal svého jednorozeného Syna, aby se nad námi smiloval. Proto Pán Ježíš přišel, zemřel a vstal z mrtvých, aby znovu obnovil porušenou Boží rodinu.

Vzdejte se své vzpurnosti, nevzpírejte se! Navraťte se domů! Věřte v Syna Božího!

Kdo věří v Syna, o tom je řečeno: nejste již tedy cizinci a přistěhovalci…, patříte k Boží rodině.

Proto má církev Pána Ježíše na světě tak velkou důležitost. Je novým počátkem Boží rodiny. Ona je tou největší nadějí do budoucna pro tento nuzný svět.

„Jeden člověk měl dva syny.“ Kéž bychom byli opravdovými Božími dětmi: pokorní – ale uzdravení; činící pokání – ale navrátivší se domů; kdysi zbloudilí, ale „nyní obráceni k pastýři a strážci našich duší!“

Přeložila: Mgr. Milena Odvárková