Logo

Vytrvalé svědectví vůči nevěreckým teoriím

V čem spočívá nebezpečí a rafinovanost racionalismu? Jakým způsobem se přistupovalo k věrohodným archeologickým nálezům, které potvrzují pravdivost biblických spisů? Jakým způsobem se stali nevěrečtí racionalisté intelektuálními vůdci lidu? Jak tito lidé přistupovali k osobě Krista? Jakým způsobem vůči tomuto učení oponoval Charles Huddon Spurgeon? Co je neměnné i v době, ve které rychlost pokroku nemá obdoby?

Loajálnost k Písmům



Vliv tohoto hnutí přesahoval hranice shromáždění, která s ním byla spojena. V protikladu k převažujícímu racionalismu byl zaznamenán mnohými teologickými školami, hlavními kazatelnami a tělesy nonkonformistů a také do značné míry anglikánskou církví, protože tato shromáždění zůstala zcela loajální Písmům jakožto inspirovaných Bohem. Tato shromáždění ubránila přesvědčení o inspiraci Písma s odhodláním, které z nich činí cenné spojence početných věřících, kteří v nejrůznějších kruzích trpěli. Toto utrpení jim způsobovali ti, kteří jim sloužili Slovem a duchovenstvo, které nemělo víru v inspiraci Bible Bohem.

Hnutí podobného charakteru, to je věřící, kteří se scházejí s ohledem na učení a příklad Nového zákona, je možné nalézt v mnohých částech světa. Jsou svobodní od dějinného vývoje rituálů nebo organizací, které tak mnohé odvedly od novozákonního vzoru a jejich jednoduchost znamená, že jsou schopni se přizpůsobit na celou různorodost lidí i podmínek. Nepublikují nebo neshromažďují statistiky ani nejsou závislí na publicitě nebo působení, aby tak zachovali své svědectví, takže jsou jen velmi málo známí světu, dokonce i náboženskému světu, a to dodává jejich práci tichou efektivitu, hodnotu, která jde především vidět, když se dostanou do situace pronásledování.

Pokračující a rostoucí


Takovéto skupiny jsou soustavně tvořeny i v našich dnech mezi nejrůznějšími lidmi. Uvnitř obsahují moc pro předávání Slova Života dále a pokračují v růstu. Jejich historie připomíná knihu Skutků apoštolů. Ti, kteří jsou součástí některých z těchto skupin – a nikdo nemůže znát všechny – vidí, že jejich skutky jsou podobné jako ty, které dělal jejich Pán, „pokud by měly být popsány všechny… ani svět sám by nebyl schopen pojmout knihy, které by musely být napsány.“

Pozornost byla namířena k těm osobám a církvím, které přijaly Písma jako Boží zjevení, dostatečné k ukázání cesty osobního spasení a jednání. Zrovna tak Písmo vnímají jako průvodce, který vede ty, kdo věří v jeho pořádek a svědectví.

Rituálnost a racionalismus


Už jsme viděli, jak povstalo klerikální tělo, které pozvolna získalo nadvládu a vyvinulo se v systém rituálů, které se staly nelítostným nepřítelem těch, kteří pokračovali v jednání s ohledem na učení Písem. Jiná forma útoku na Písma, která může být popsána jako racionalismus, se vyvinula v 19. století. Racionalismus staví stranou Zjevení, protože předpokládá dostačitelnost mysli, nebo rozumu, aby umožnil člověku najít pravdu a dosáhnout nejvyššího dobra.

Bezprecedentní pokrok v poznatcích vědy dal nejen cenný vhled do Božího díla ve stvoření, ale také v některých myslích rozmíchal touhu vysvětlit stvoření bez Boha. K tomu bylo nezbytné dokázat, že svědectví o stvoření, které je dané v knize Genesis nepochází z Božího vnuknutí, ale z nevědomosti lidí, kteří žili dříve, a předpokládalo se o nich, že toho věděli méně než my. Když byly učiněny čerstvé objevy na nevyčerpatelném poli přírody, byly vytvořeny teorie, o kterých se tvrdilo, že jsou neslučitelné s dějinami známými z Genesis a tak se snažily prokázat neplatnost příběhu z Genesis. Když přicházela na světlo nová fakta, musely být vytvořeny nové teorie, které vždy vyvracely své předchůdce, ale všechny byly přijímány na základě autority vědců, kteří je propagovali. Kniha O původu druhů, kterou publikoval Charles Darwin roku 1859, je důležitým mezníkem ve vývoji tohoto myšlení.

Ti, kteří přijali pohled, že zde nebylo žádné stvoření, nezbytně ztratili poznání Stvořitele. To zahrnovalo ztrátu veškerého zjeveného poznání, protože Boží zjevení skrze Písma začíná se Stvořením jakožto dílem Božím, bez kterého by nemohl nastat žádný pád stvořeného člověka; a tak není ani možnost lidského vykoupení. Důsledkem bylo, že nové teorie vyvinuté z myslí lidí odhodily učení Písma o Pádu a nahradili ho neustále měnícími se teoriemi o vývoji člověka z nižší formy života.

Prožitek spasení a z toho pramenící naděje vykoupení byly ve světle tohoto učení neuvěřitelné a ať zůstalo ve hře jakési nejasné zaslíbení, jednotlivec byl ponechán bez naděje.

Ačkoli v mnohých myslích evoluce nahradila Boha Stvořitele, takže mnozí raději považovali za své předky zvěř než Boha, a jsou neteční k Bohu jako svému Vykupiteli, ne všichni následovali toto učení. Mezi odpůrci byli dokonce někteří nejvznešenější vědci. Nebylo by správné říct, že více znalostí nebo skutečností o přírodě nutně vede k nevěře v Boha nebo v Písma. Tvrzení, se kterým se setkáme často, a s velkým zájmem, zní: „Žádný moderní, inteligentní, vzdělaný člověk nemůže věřit v Písma.“ - je však neopodstatněné. Není pravdou, že čím více lidé vědí, tím méně věří, ani to, že čím více jsou neznalí, tím více víry vlastní.

Selhání racionalismu


Racionalismus selhal do velké míry proto, že si nedokázal uvědomit, že člověk má nejen mysl, ale také srdce, a že mysl vždy slouží srdci. Srdce – které obsahuje charakter, vůli a cit, je místem zkušeností – používá ke svým službám mysl s inteligencí a mocí rozumu. Srdce přirozeného člověka používá jeho mysl k tomu, aby ospravedlnila jeho nevíru v Boha a Písmo; ale pokud tento stejný člověk zažije zkušenost, která jej dovede k tomu, že si uvědomí svůj hříšný stav, potřebu spasení a Krista, potom jeho srdce – tzn. vůle a city – jsou zajaty; odcházejí ke Kristu ve víře v něj jako Spasitele a Pána a tehdy mu je zprostředkován Boží věčný Život, jak je psáno: „Aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,15). S tímto není jeho mysl více či méně chápavá, inteligentní nebo řízena než předtím – vstupuje však do nové služby změněného srdce, nalézá pravdu, krásu a zjevení v Písmech, kterými dříve opovrhovala a objevuje v Božích cestách neustálý důvod pro díkuvzdání a uctívání. Selhání racionalismu spočívá v tom, že nechal usednout do křesla špatného soudce.

Jiná linie útoku na Písma, která také vznikala hlavně v 19. století, zaujala formu biblické kritiky. Toto, podobně jako objevy vědy, je samo o sobě dobré, ale racionalismus ji tlačil do chybných teorií. Kritické zkoumání textu Písma, včetně studia starobylých rukopisů, se ukázalo nanejvýš cenné. Byly tak opraveny omyly, dospělo se k plnějšímu obsahu, moci a významu psaného Slova.

„Vysoká kritika“ bere v potaz historické, geografické a další vnější okolnosti, ve kterých byly různé knihy napsány, a prověřuje také jejich interní literární charakter. Z toho všeho odvozuje, co je možné zjistit ohledně datování a autorství, což vyvolalo velký zájem. Zde nicméně racionalistické metody zkoumají Písma bez ohledu na Boha, opomíjejí ze zřetele inspiraci Ducha svatého, který pracoval prostřednictvím lidských autorů a ve spojení s nimi, a to vede ke vzniku divných a odlišných teorií.

Písma byla dána světu skrze vybraný nástroj, národ Izrael. Mojžíš a proroci promlouvali Slova Hospodina a různé knihy obsahují jejich promluvy. Židovský lid s péčí a odhodláním uchoval knihy Zákona, Dějin, Žalmů a Proroků, tak jak by to žádná jiná rasa nebyla schopna. Kristus a apoštolové přijali a používali Starý zákon celý jako Boží Slovo a doplnili ho přidáním Nového zákona. Ve všech dobách tato Kniha, nebo Bible, byla přijata jako Bohem vdechnutá (inspirovaná) a její působení v srdcích a životech lidí dokázala svou Boží moc. Byli zde vždy ti, kteří popírali, co je v ní obsaženo, ale byla zachována až pro 19 století, ve kterém nastala tak širokosáhlá snaha ji popřít.

Racionalismus a „vyšší kritika“


Rituálnost dlouhou dobu vyučovala pokrok, který byl přidáván k Písmu, a to také znamenalo odklon od Písma. Racionalismus, který však z Písma vycházel, měl ten účinek, že ho podkopával a zničil jeho důvěryhodnost.

Jedna z raných forem, útočné vyšší kritiky, byla založena na užití různých pojmenování Boha v knize Genesis. Z těchto rozdílností se autor snažil obhájit, že kniha musela být dílem různých autorů. V tomto rozdělování si počínali velmi důmyslně a i další knihy pak byly přisuzovány různým autorům . Různí kritici zastávali různá schémata. Tímto způsobem byla zatemněna osoba Mojžíše a brzy bylo v módě popírat existenci Abrahama a dalších osobností, které jsou popsány v dřívějších částech Písma, přičemž k nim přistupovali jako k mytickým postavám, produktům legend, které zahrnovaly několik hrdinů přisuzovaných jednomu imaginárnímu člověku. Další a ještě rapidnější „pokrok“ nastal, když Eduard Reuss (1834) předložil teorii, že knihy Zákona byly napsány až po knihách Proroků a Žalmy ještě později. Tyto domněnky daly vzejít mnohým spekulacím a zapadaly do nejrůznějších míst Starého zákona a do nově vymyšlených systémů.

V tu samou dobu byly odmítnuty zázraky Nového zákona jakožto nemožné a bylo pracně vysvětleno, proč se o nich začalo mluvit kvůli neporozumění a nárůstu legend.

Archeologie a Bible


Dějiny Evangelií byly znovu rekonstruovány; Renan Vie de Jesus a Leben Jesu ze Strauss byli po nějakou dobu značně v oblibě. Kritika vyvolala bouři. Pouhá skutečnost, že vše v Bibli, bylo archeology potvrzeno, byla téměř považována za důvod pro pochybnost pravdivosti tohoto tvrzení. Takovéto extrémy vedly k jistému zamítnutí; mnohé z toho, co bylo zamítnuto, bylo znovu schváleno. Archeologické výzkumy ukázaly na historickou přesnost mnohého, co bylo prohlašováno za smyšlené.

U mnohých byl znát vzrůstající zájem o Písmo. Byl důsledkem těchto konfliktů a přinesl z Písma, více než kdy předtím, vzácnost, pravdu a moudrost. Po celou dobu pokračovaly být prostředkem, který přinášel spasení hříšníkům nejrůznějšího druhu.

Stejně jako byla rituálnost kléru účinným prostředkem, který vzdaloval hříšníky od Spasitele, tak racionalismus je zadlužen pro svůj široký výskyt dnes. Jeho moc držet dav v nevěře, spočívá v té skutečnosti, že ponechává vliv duchovenským a teologickým myslí a snaží se z těch, kteří si ho vzali za svůj, dělat intelektuální vůdce lidu. Jeho podmanění teologických fakult a výchovných institucí pro duchovní úřad byl téměř úplný, takže duchovní průvodci lidu často vedli své svěřené stádo nedobrovolně na místa, kde není žádná pastva, a ukazovali jim, že není možné, aby byli dále považováni za intelektuály dokonce ani za inteligentní, dokud nepřijmou předkládané důkazy, že neexistuje žádné Bohem inspirované zjevení, a následně ani žádný Stvořitel, žádný Syn Boží, který se kvůli hříšníkům stal člověkem, a pro nás porazil hřích a smrt a otevřel cestu návratu k Bohu.

Racionalistické učení jej redukuje na dobrého člověka, který častokrát chyboval, ale je následování hodným vzore. Zaslíbení, že toto učení přinese všeobecný pokoj, prosperitu a bratrství bylo žalostně popřeno válkou a přípravou na válku další, stávkou a bankrotem. Naděje a očekávání na příchod Pánovi vlády jsou ztraceny těm, kteří neznají, kým byl a kdo přišel trpět.

Charles Spurgeon 1834 – 1892


Mezi mnohými, kteří oponovali tomuto učení a pokračovali v užívání Písem s mocí a účinkem, který demonstroval pravdu jejich tvrzení jakožto inspirovaného Slova od Boha, nebyl proslulejší než Charles Haddon Spurgeon. Když mu bylo šestnáct let (1850) obrátil se a byl přijat Baptisty. Bezprostředně na to začal svědčit pro Krista a o rok později, když odložil jakoukoliv konveční teologickou průpravu, se stal pastorem baptistické církve. Jeho kázání bylo již tenkrát tak plné duchovní mocí, že ho chtěli slyšet stále další lidé.

Žádná dostupná budova nebyla dostatečná pro takovéhoto kazatele a tak byla postavena Metropolitian Tabernacle (metropolitní stánek) se sedadly pro 6000 lidí a zde nejen kázal pravidelně evangelium, během celého svého života, ale také vysvětloval Písma a sehrál svou úlohu v budování církve dle novozákonních principů – s ohromným obdarováním a nedotčenou pokorou. Odtud tekl pramen života k nespočetným duším.

V kázání se Spurgeon držel blízko Písma, které aplikoval s ryzí náklonností k posluchačům a dokládal své poselství nekončící schopností ilustrací a pronikavým humorem, který nikdy neselhal. Jeho služby byly tak účinné, ať už se četly nebo byly slyšet; byly publikovány, jakmile je kázal a jejich oběh byl ohromný a pokračoval i po jeho smrti.

Když silně pociťoval překážky evangelia na základě učení o obrodu ze křtu, široce se na toto téma zaměřil a také publikoval kázání, které mu způsobilo útok ze strany velkého množství protestantů a evangelikálních seskupení, která toto učení zastávala. Vznikl konflikt, který jej o rok později přiměl k tomu, aby vystoupil z „evangelikální aliance.“

Zatímco se biblická kritika vyvíjela bok po boku s podkopáváním víry v inspiraci Písem a nastával vzestupný vliv na „Baptistickou jednotu,“ Spurgeon z ní vystoupil (1887). Tento krok ho stál přátele a přivedl jej do sporu, ale dal srdce mnohým, kteří byli v nebezpečí pochybností základů své víry, v obtížných dnech, a povzbuzoval je v tom, že ospravedlňoval pravdu Písma, která byla brzy znovu silně posílena dalšími objevy ať už ze strany dávné historie tak ze strany moderních vědeckých výzkumů.

Biblické společnosti při práci


Písmo nebylo nikdy tak široce rozšířeno, ani se tak moc nečetlo jako nyní a jeho volání k pokání a víře je účinné, tak jako bylo vždy. Britská a zahraniční biblická společnost spolu s dalšími nejen, že pokračovaly, ale neustále rostly v počtu překladů a prodejích. Její kolportéři (podomní prodavač Biblí, pozn. př.) vstupovali do rostoucího počtu stále širších oblastí. Nové překlady otevřely poklady Slova těm nejvzdálenějším národům. Pokud mezi některými vybranými národy byl dar svobodného čtení Písem, předaný tak draze – tzn. krví předků, a je zavržen, jsou zde ti, kteří jsou později povolaní a přicházejí do daných oblastí znovu.

Nepřekonatelný pokrok 20. Století


Struktura a kvality materiálů jsou zkoumány a je zjištěno, že obsahují komplexní formy a aktivity nepředstavitelné různorodosti. Uprostřed takovýchto divů, byla urychlena lidská inteligence a znalosti se využili v dobro i zlo. Vše, co urychluje tempo, ve kterém náš věk spěje ke svému dovršení. V tomto ohromném prameni historie, zůstávají Písma nezměněná a jsou stejně přijatelná ve všech měnících se podmínkách života. Ti, kteří chodí v poslušnosti víry, ať už shromáždění do církví nebo rozptýleni po světě, zjišťují, že tento kompas vždy poukazuje na Krista, o kterém dosvědčuje: „On učinil všechny věci,“ a ten koho Bůh poslal na tento svět „aby svět byl skrze něho spasen.“

Tato shromáždění, které stále mají jako svého průvodce a vzor Písma, usilují jednat na jejich základě, jsou zcela svobodná od racionalismu, stejně jako vždy byla od rituálnosti. Proto tedy tvoří oporu vůči nevěře a poskytují útočiště pro hledající duše, které hledají jak jednat v poslušnosti vůči Slovu Božímu ve společenství s těmi, kteří smýšlí stejně. Jejich vzestup a rozšíření do mnoha zemí, stejně jako ta skutečnost, že čerstvá shromáždění spontánně vznikají v místech, kde proniká Bible, je toho největšího významu.

Je také třeba předpokládat, že jak se různé denominace vzdalují dále od víry, budou mezi nimi Křesťané, kteří dojdou k přesvědčení, že musí jednat stejně, jak jednali tak mnozí před nimi, to je vytvořit shromáždění těch, kteří věří, předat dál učení Slova a kázat zachraňující evangelium dalším. Členové duchovenstva byli často vůdci v probuzeních, které vedlo k návratu některých k principům Slova Božího a to tak může být znovu. Hus – kaplan, Luther – mnich, Spener a Franke – oba luteránští pastoři, a duchovní anglikánské církve John a Charles Wesley s George Whitefield, to je jen několik příkladů za mnohé. Výcvik a zkušenosti takovýchto lidí se staly obzvlášť cenné, když jsou konečně osvobozeni z okovů, které jim bránily v poslušnosti víry.


E.H.Broadbent – Putující církev