Logo

Vzestup mnišství

Za jakých okolností se lidé upínali k poustevnictví? Kdo to byl Antonín a jak vznikaly první kláštery? Čím se vyznačoval přístup, který zavedl Benedikt? Co chránilo církve před bludy? Bylo vyvíjeno misijní úsilí?

Duchovní úpadek církví, jejich podrobení se lidskému systému a trpění hříchů vyvolaly nejen snahy reformovat církve nebo založit církve reformované, (jak jsme to viděli u hnutí Montanistů nebo Donatistů) nýbrž pohnuly některé, kteří hledali svatý život a společenství s Bohem, aby přerušili všechny styky s lidmi.1 Okolnosti ve světě zpustošeném barbary a církvi, která se odklonila od svého vlastního svědectví ve světě, jim zmařily naděje, že by mohli mít společenství s Bohem v denním životě nebo s ostatními svatými v církvích. Tak se uchýlili na pustá místa a žili jako poustevníci, aby prosti rozptýlení a pokušení všedního života, mohli rozjímáním dojít toho vidění a známosti Boha, po čemž prahly jejich duše. Pod vlivem převládajícího učení o zlu hmoty dbali nejkrajnější prostoty života a drželi se zásad asketismu, aby takto přemáhali překážky, které podle jejich úsudku, skýtá tělo duchovnímu životu.

Pád Říma

Poustevník Antonín 250-356


Ve čtvrtém století se stal v Egyptě věhlasným pro svůj tichý a svatý život poustevník Antonín. Mnozí byli puzeni, aby dosáhli jeho zbožnosti a usídlili se v jeho blízkosti, kde napodobovali způsob jeho života. Byl přiměn k tomu, aby pro ně sestavil „životní pravidlo“. Počet poustevníků rostl. Někteří se velmi trýznili. Simeon Stylites se stal věhlasným tím, že žil po léta na vrcholu jednoho sloupu.

Záhy nastal další posun, když na počátku čtvrtého století Pachomius v jižním Egyptě založil klášter, kde se ti, kteří opustili svět, upnuli ke společné víře v komunitě. Takové společnosti se šířily ve východních i západních církvích a staly se důležitým činitelem v životě národů.

Benedikt c.480 – c.550

Kolem počátku šestého století dal tomuto hnutí veliký podnět Benedikt z Nursie v Itálii a jeho pravidlo životosprávy pro mnišské řády, převýšilo všechna ostatní. Nezaměstnával již mnichy tak výhradně prováděním náboženských obřadů, ale vedl je k lidumilné službě, zvlášť obracel jejich zájem k zemědělství. Kláštery řádu benediktinského byly jedním z hlavních nástrojů, kterými se v sedmém a osmém století šířilo křesťanství mezi teutonskými národy.

Vzestup misie

Také v Irsku a ve Skotsku připravovaly Kolumbanovy kláštery a osady oddané misionáře, které vysílaly do severní a střední Evropy.

Když římští papežové postupně ovládli církev a zabývali se pletichami a zápasy o pozemskou moc, přivábily klášterní systémy mnohé z těch, kteří byli duchovní a měli touhu po Bohu a po svatosti. Ale takový klášter se náramně lišil od církve neboli sboru v novozákonním smyslu, takže ony duše, které se cítily pohnuty utéct ze světské římské církve, nenalezly v klášteře to, co by jim poskytla pravá církev. Byli spoutáni pravidly lidského zřízení, místo toho aby zakoušeli svobodné působení Ducha Svatého.

Bernard z Clairvaux 1091-1153

Povstaly různé mnišské řády a prošly v podstatě stejným vývojem.2 Začaly v chudobě a v nejpřísnějším sebezapírání a zvrhly se v samolibost a světáctví. Pak přiměla reakce některé z nich, aby začali s novým řádem naprostého pokoření, avšak i tento nový řád se zase vyvinul stejným způsobem. Takovými reformátory byli na počátku desátého století Bernard z Clairvaux a Štěpán Harding ze Citeaux. V cisteriánském klášteře v Citeaux strávil několik svých mladších let Bernard, pozdější opat v Clairvaux. Nabyl většího vlivu než králové a papežové, ale trvalejší a šťastnější památka na něj zůstává pouze v některých jeho písních.

Také mnohé ženy hledaly útočiště před světem ve stále větším počtu ženských klášterů. Tyto náboženské domy pro muže a ženy byly v temných a neklidných dobách svatyněmi pro slabé a středisky, kde se uprostřed vzmáhajícího se barbarství zachovávala učenost a kde byla opisována, překládána a čtena Písma. Přece však byly úrodnou půdou pro mnohou zahálku a útisk a tak se staly náboženské řády účinnými nástroji v papežských rukou k pronásledování těch, kteří usilovali o nápravu církví Božích na jejich původním místě.

Zdálo se, že postupná přeměna novozákonních církví od jejich původního vzoru v organizace tak odlišné, že bychom jenom těžko hledali nějakou souvislost s biblickými sbory, bude stále pokračovat, až vše bude ztraceno. Úsilí zachránit církev před tříštěním a kacířstvím pomocí biskupského a kněžského systému nejen selhalo, nýbrž přineslo ve svém vleku mnoho zla. Očekávání, že pronásledované církve získají spojení se státem, zklamalo.

Hodnota Písem

Po všechny ty časy však zůstávala jedna věc, která byla schopna přinést nápravu. Přítomnost Písem na světě poskytovala nástroj, jímž Duch Svatý mohl působit v lidských srdcích a moc, která by dovedla přemoci blud a přivézt lidi zpět k Boží pravdě. Nikdy nevymizely takové sbory pravé církve, které se držely Písma jako vůdce v otázkách víry a učení jako vzoru pro život jednotlivce a správu církve. Ačkoli se ukrývaly a byly v pohrdání, přece vykonávaly vliv, který nesl ovoce.

Během této obtížné doby, neustávalo misijní úsilí, ale pokračovalo se zápalem a oddaností. Ve skutečnosti, do jedenáctého století, kdy Křižácké výpravy pohltily nadšení katolických národů, bylo zde stálé svědectví, které pozvolně utlumilo barbarské dobyvatele a přeneslo známost Krista do vzdálených zemí, ze kterých přišli. Nestoriánští misionáři se dostali při svých cestách až do Číny a na Sibiř a založili církve od Uzbekistánu k Ceylonu. Řekové z Konstantinopole prošli skrze Bulharsko a pronikly do hlubin Ruska, zatímco pohanské národy střední a severní Evropy byly zasaženy misionáři z britských a římských církví. Na severu Afriky a v západní Asii bylo více těch, kteří se veřejně hlásili ke křesťanství, než jich je tam dnes. (psáno na počátku 20. stol. pozn. překl.)

Bludy, které však převládaly ve vyznávajících církvích, se odrážely i v jejich misijní činnosti. Nezvěstoval se již prostým způsobem Kristus a nezakládaly se církve jako v prvních dnech, ale s jistou mírou pravdy, která se hlásala, se také trvalo na dodržování obřadů a zákonů. Když se králové stali vyznavači křesťanství, vedla zásada o církvi a státu k násilnému vnějšímu obrácení celých davů jejich poddaných k novému státnímu náboženství. Místo aby se v různých městech a krajinách tvořily sbory, které by byly plně nezávislými na nějaké ústřední organizaci a měly přímé spojení s Pánem jako za dnů apoštolských, byli všichni vtaženi do některé z těch velkých organizací, které měly své sídlo v Římě, Cařihradě nebo jinde.

Co je pravdou ve velkém měřítku, je také pravdou v malém měřítku. Škodlivé působení tohoto systému je patrné všude. Místo aby byli hříšníci převedeni ke Kristu a dala se jim Písma jako vodítko, jsou vtlačeni do členství nějaké cizozemské denominace nebo jsou vedeni k tomu, aby očekávali prostředky a vedení od některé misie. Tak se zabraňuje mezi nimi vývoji darů Ducha Svatého a brzdí se šíření evangelia mezi jejich krajany.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno



1. Monasticism, Adolph von Harnack
2. Latin Christianity, Dean Milman. Vol. 4.