Logo

Západ

Kdo to byl Thomas a Alexander Campbell? Jak se stavěli k rozdělení křesťanů do nejrůznějších skupin? Jakých pět bodů popsal Walter Scott ohledně obrácení se? Co bylo výhradní pravdou, kterou zastávali věřící, kteří odmítli jakékoliv pojmenování kromě "křesťané"? Co je jediná cesta skutečné jednoty církví a jejich moci k rozšíření se do světa?

Thomas Campbell


Služebníkem jedné secederské větve presbyteriánské církve byl Thomas Campbell, který na úkor svého zdraví opustil domov Severního Irska a vydal se do Ameriky (1807). 1 Byl dobře přijat synodem ve Filadelfii a umístěn do západní Pensylvánie, kde byl uvítán díky svému neobvyklému daru a duchovnímu charakteru. Někteří přece zpochybňovali jeho poddanost „odloučenému zákonu “, protože vyučoval, že Písmo samotné poskytuje skutečnou základnu pro víru a svědomí a odmítal převládajícího ducha skupin v církvích.
Když byl pověřen, aby navštívil rozptýlené obyvatelstvo v okolí Alleghany Mountanins, přijal k večeři Páně věřící, kteří sice patřili k presbyteriánům, ale ne k této konkrétní skupině. Kvůli tomu byl cenzurován, a když obhajoval svůj čin, jakožto korespondující s učením Písma, bylo s ním zacházeno v natolik nepřátelském duchu, což ho přimělo k tomu, že se musel odloučit od této skupiny.

Mnozí křesťané z nejrůznějších denominací pokračovali v přicházení na jeho služby, byli znepokojeni rozděleným stavem náboženství a byli nakloněni jeho učení, že jednoty může být dosaženo jedině návratem k Písmu. Lepší porozumění rozdílu mezi vírou a názory povede ke shovívavosti a vyřeší mnohé ze stávajících rozkolů.

V jednom domě mezi Washingtonem a Mount Pleaseant se, s ohledem na tyto skutečnosti, uspořádalo setkání (1809), kde se shromáždění pokusili najít nejlepší způsob jak tyto věci uvést do praxe. Thomas Campbell mluvil o zlech rozkolů a ukázal, že nejsou nutné, protože Bůh ve svém Slově poskytuje standard a vedení, které je dostatečné pro všechny církve všech dob. Rozkoly vznikají na základě budování náboženských teorií a systémů, které odporují Písmu prostřednictvím, kterých přišly útoky a neshody, čili skutečné jednoty je možné dosáhnout pouze návratem k učení Slova.

Jako pravidlo pro jejich vedení navrhl: „Kde Písmo mluví, my mluvíme a kde Písmo mlčí, my mlčíme.“ Jeden přítomný presbyterián řekl: „Pokud přijmeme tento základ, pak to znamená konec křtu nemluvňat.“ Na to Thomas Campbell odvětil: „Pokud se křest nemluvňat nedá nalézt v Písmu, nemůžeme s ním mít nic co dočinění.“ Další povstal a veden silnými emocemi pohnut až k slzám zvolal: „Doufám, že se nikdy nedočkám dne, ve kterém se mé srdce vzdá toho požehnaného místa Písma: „Nechte dítek, ať jdou ke mně, a nebraňte jim, nebo takovýchť jest království Boží.“ Představitel independentů řekl: „V této části Písma, kterou jste citoval, se však vůbec nejedná o křest nemluvňat.“

Navzdory tomuto bezprostřednímu důkazu jejich rozdílných pohledů, většina zúčastněných souhlasila s vytvořením „Křesťanského spolku Washingtonu“.Thomas Campbell byl ustanoven, aby připravil prohlášení jejich snah. Všichni s tím souhlasili a prohlášení tak zaujalo formu „Deklarace a provolání“, ve kterém vyjádřili své úsilí, že vzhledem k tomu, že nikdo nemůže být souzen za svého bratra proto žádný člověk nemůže soudit za svého bratra - každý musí rozsuzovat sám za sebe a jednou vydat počet sám za sebe Bohu. Každý je zavázán Slovem Bohu, ale ne žádnou lidskou interpretací Slova. Unavení ze stranických sporů, usilovali o přijetí a doporučení takových pravidel, které by daly odpočinutí ostatním církvím. Zoufale je hledaly v pokračujícím skupinovém svazku nebo v diskuzích o lidských názorech. Může to být nalezeno jedině v Kristu a jeho neměnném Slově. Pojďme se tedy navrátit (napsali) k původnímu vzoru a vezměme Boží Slovo za jedinou směrnici. Neměli žádnou snahu vytvořit novou církev, ale pouze společnost usilující o křesťanskou jednotu a „čistou evangelikální reformu jednoduchým kázáním evangelia a správy jeho nařízení v naprosté podřízenosti jeho božského standardu.“

Alexandre Campbell 1788-1866


Když Thomas Campbell přišel do Ameriky, zanechal svou rodinu doma, aby se k němu přidali později. Jeho žena byla potomkem Hugenotů a jejich syn Alexander se připravoval k ordinaci za služebníka sederské presbyteriánské církve. Zatímco byl v Glasgow, Alexander Campbell přišel do kontaktu s učením a pracemi Haldanského bratrstva. Vnesly pochybnosti do jeho mysli, jestli je dle Písma, že rady ovládají církve. Tyto úvahy jej vedly k tomu, že přijal kongregační způsoby jakožto souladné s učením a praxí apoštolů. Jeho vazby na secederskou církev a otcovo přání, jej chránili od toho, aby vyjádřil své myšlenky, ale vnitřně se oddělil od presbyteriálního systému a když nastalo období pololetního společenství secederů, ačkoli složil potřebné zkoušky a přijal opravňující pravomoc, aby pořádal večeři Páně spolu s velkým množstvím společníků, raději se toho vzdal, protože pociťoval, že by to znamenalo schvalování systému, se kterým již nemohl déle souhlasit.

Když nastal čas pro rodinu Thomas Campbell, aby se dostali do Ameriky, Alexander se postaral o svou matku a její mladší děti. Dorazili do New Yorku a dále cestovali vlakem. Většinou zůstávali v prostorných hostincích na cestě. Když se Thomas Campbell dozvěděl o tomto úsilí, vyrazil z Washingtonu, aby se s nimi setkal. Setkali se na cestě a pak cestovali společně. Vyprávěli si, co všechno se stalo, když byli odděleni.

Ani Thomas Campbell ani jeho syn nevěděli, že oba opustili secederské tělo a oba se zajímali, jak ten druhý příjme tuto zprávu. Když se dozvěděli, že každý svým vlastním způsobem dospěl ke stejnému rozhodnutí, byli posilněni a naplněni díkuvzdáním Pánu za jeho projev vedení. Když Alexander viděl „Deklaraci“, kterou jeho otec napsal a dozvěděl se principy, na základě kterých takto jednal, zjistil, že vyjádřili přesně ta ujištění, ke kterým dospěl sám a rozhodl se oddat se veliké pohnutce, aby nastolil jednotu církve návratem k Písmu.

Křesťanský spolek


Obavy z toho, že by „křesťanský spolek“ mohl vyústit ve vznik nové skupiny nebo se stát církví, rozhodl se Thomas Campbell, že se pokusí, aby členové spolku mohli mít stejné křesťanské výsady a společenství služby mezi presbyteriány. Synod v Pitsburgu měl nastat v říjnu 1810 a Thomas Campbell zde nabídl přihlášky a vysvětlil principy spolku. Požádal radu, jestli odsouhlasí „křesťanskou jednotu na základě křesťanských principů.“ Návrh byl zamítnut a aktivity spolku byly opakovaně odsouzeny. Alexander Campbell při této příležitosti daleko podrobněji vysvětlil a obhajoval předmět spolku. Bylo pro něj jasné, že připojení se k jakékoliv skupině, by bylo v protikladu k principům návratu k učení Písma.

Roku 1811 se Alexander Campbell oženil a stal se farmářem po boku svého tchána, v čemž byl úspěšný. Thomas Campbell také opustil Washington a stal se farmářem nedaleko vesnice Mount Pleasant. Jeho farma byla obhospodařována hlavně jeho přáteli ze sousedství, protože jeho vlastní čas byl zaneprázdněn návštěvami a kázáním, ale energie a schopnosti jeho syna byly natolik neobvyklé, že si mohl vydělat dost, aniž by zanedbával svou duchovní práci.

Nenávist všech náboženských těles vůči křesťanské asociaci stále upevňovala její členy, že nemohou mít výhody nebo uskutečňovat povinnosti církve, pokud sami nezaujmou přístup shromáždění věřících - novozákonní církev. Vzhledem k tomu, že byli neschopni změnit stávající církve, doufali, že příklad církve mimo všechny strany a uplatňování novozákonního vzoru bude mít dostatečný účinek ohledně pravdy o jednotě návratem k Písmu, ve kterou věřili.

Církev v Brush Run


Tato církev byla samostatně založena (1811) v Brush Run. Byl vybrán starší, evangelista a diakoni. Večeře Páně se konala první den v týdnu každý týden. Měli asi třicet členů. Vzhledem k tomu, že zavrhli jakoukoli apoštolskou posloupnost, zjistili, že ve všech novozákonních církvích bylo několik starších (biskupů neboli dohlížitelů) a diakonů (neboli služebníků), aby budovali církev, a byli zde také evangelisté, kteří byli vysláni, aby kázali pravdu ve světě. Způsob ordinace nebyl považován za předávání oprávnění, ale jako svědectví, že ti, kteří jsou ustanovení, mají autoritu od Boha. Nebyl zde žádný rozdíl mezi duchovními a laiky.

Byla opuštěna otázka křtu. Jak Thomas tak Alexander Campbell se domnívali, že křest nemluvňat dosáhl takové důležitosti, že může být opuštěn. Proč by ti, kteří jsou již v církvi, měli vystupovat, aby „vešli znovu správnou a pravidelnou cestou?“ Křtili ponořením ty věřící, kteří o to stáli. Narození prvního dítěte Alexander Campbell přineslo otázce křtu nemluvňat praktický význam a nyní pečlivě zkoumal Písmo ohledně této záležitosti. Dospěl k závěru, že v novozákonních spisech se nevyučuje nic jiného než křest věřících ponořením, že to je příkaz Pána a byl přítomen v apoštolské praxi takovým způsobem, že není možné ho jen tak odložit.

Křest v Buffalo Creek


V hlubokém jezeře v Buffalo Creek, kde již několik členů církve v Brush Run bylo pokřtěno, Alexander Campbell, jeho žena, otec, matka, sestra a dva další byli pokřtěni (1812).

Tato skutečnost, zatímco se zvedala nenávist ze strany většiny náboženských denominací, potěšila baptisty, kteří tvrdili, že by se církev v Brush Run k nim měla připojit. Baptisté v tomto obvodu se uspořádali do spolku církví zvaných „Redstone“ (červený kámen)., a navzdory svého principu ohledně samostatnosti shromáždění, jejich pastor ovládal jednání spolku. Uplatňoval tak velký vliv, že se církev v Brush Run obávala, že by její nezávislost, kdyby se s nimi blíže propojila, byla ohrožena. Baptistický spolek také přijal vyznání víry vydané roku 1747 baptistickým spolkem ve Filadelfii, který obsahoval teorie nepřijatelné pro církev v Brush Run. Baptisté sami však byli zbožní lidé, milovníci Slova a naléhali, aby Alexander Campbell přišel mezi ně a zde sloužil. Církev v Brush Run po zvážení předložila spolku Redstone celkový výpis svých postojů své „výtky proti všem lidským krédům jakožto překážek společenství neboli jednoty mezi křesťanskými církvemi“ a vyjádřila ochotu spolupracovat, pokud jsou ochotni nechat vyučovat a kázat, cokoliv se naučili ze svatých Písem. Tento návrh byl přijat většinou. Ti, kteří nesouhlasili, vytvořili zřetelnou opozici.

Tato opozice se prokázala ještě víc, při setkání spolku v Cross Creek (1818) kde Alexander Campbell kázal „kázání na hoře“, ve kterém jasně ukázal na rozdílnosti mezi dispenzacemi a to, že nejsme více pod zákonem, ale podřízeni Kristu, který je „konec zákona pro ospravedlnění každého, kdo věří.“ Ukázal, jak mnoho praxe v křesťanstvu je odvozeno ze Starého zákona, jehož pokračování a nahrazení je v Novém, ve kterém máme evangelium a učení pro náš současný věk. To bylo natolik odporující soudobému učení mezi baptisty, že některé z jejich kazatelen byly pro Alexander Campbell uzavřeny.

Počátkem devatenáctého století bylo několik duchovních hnutí vybuzených touhou po svobodě od teologických systémů a tradicionalistické praxe, které tak dlouho převládaly. Klíčová byla také víra, že v Písmu je obsaženo vše potřebné pro víru a jednání, jak pro jednotlivce, tak pro církve.

Jméno „křesťané“


Jedno z těchto hnutí se vyvinulo mezi metodisty. Americká nezávislost je osvobodila z široké kontroly, a když se zaměřili na otázku církevní vlády, většina z nich se shodla, že vytvoří episkopální systém. Jiní argumentovali ve prospěch kongregacionalistického systému a toužili, aby jejich církve byly dle novozákonního vzoru. Byla jich menšina a nebyli schopni prosadit to, v co věřili, proto se oddělili (1793). James O´Kelly a další kázali v severní Karolíně a Virginii a byli vůdci v ustavení tamějších církví, které se nejprve jmenovali „Metodisté republikáni“, ale brzy to opustili a rozhodli se, že nebudou mít žádné jiné jméno než „křesťané.“ Neuznávali žádnou hlavu Církve kromě Krista, nevytvořili žádná kréda nebo pravidla, ale přijímali pouze Písmo a jeho vedení.

Brzy po tomto následovalo podobné hnutí mezi baptisty. Doktor jménem Abner Jones a baptistický kazatel Elias Smith založil církve ve východních státech, kde víra a zbožnost byly základem přijetí a ne členství v nějaké konkrétní sektě (od roku 1800). Další baptističtí kazatelé se k nim připojili a obdarovaní muži byli povoláni v nových církvích, a tak přinesli evangelium do dalekých míst. Všichni tito měli pouze označení „křesťané“ a přijímali výhradně Písmo jako dostatečný zdroj vedení.

Barton Warren Stone 1772-1844


V Cane Ridge, Kentucky, v posledním desetiletí devatenáctého století, ranní presbyteriánští osadníci,
vybudovali srub jako své místo pro setkávání. Roku 1801 mezi nimi sloužil Barton Warren Stone. 2 Když vypravuje svou vlastní zkušenost, napsal:

Přibližně v této době byla moje mysl neustále soustředěna na vlny spekulací ohledně božství, vše-zaujímající téma náboženské společnosti toho období… V té době jsem věřil a učil, že lidstvo bylo tak zcela zkaženo, že nemohou učinit nic, co by bylo Bohem přijato, až do chvíle kdy jeho Duch skrze nějakou fyzickou, všemohoucí a tajuplnou moc zrychlí, osvítí a obnoví srdce a tímto způsobem připraví hříšníka, aby věřil v Ježíše a byl spasen. Začal jsem jasně chápat, že pokud by Bůh neučinil toto obnovující dílo ve všech, musí to být, protože si vybral tak učinit pro některé a jiné ne, a že to závisí na jeho svrchované vůli a zálibě… Toto učení je neoddělitelně spojeno s nepodmíněným vyvolením a zavržením… Jsou prakticky shodné. To je důvod, proč jsem přijal výnos ohledně vyvolení a zavržení, když jsem přijal učení o celkové zkaženosti. Jsou neoddělitelné…

Často, když jsem… přesvědčoval bezradné, aby činili pokání a věřili evangeliu, má snaha v té chvíli byla ochlazena v protimluvě. Jak mohou věřit? Jak mohou činit pokání? Jak mohou udělat to, co je nemožné? Jak mohou být vinni za to, když pokání neučiní? … Jistého večera, když jsem byl zaměstnán samostatnou modlitbou a čtením bible, moje mysl byla neobvykle naplněna útěchou a pokojem. Nikdy jsem si nevybavil zkušenost tak vřelé lásky a soucitu k celému lidstvu a takovou touhu po jejich spasení… Několik dní a nocí jsem se téměř neustále modlil za zničený svět… Vyjádřil jsem své pocity jedné zbožné osobě a unáhleně poznamenal „Má láska pro všechny hříšníky je tak velká, že kdybych měl moc, zachránil bych je všechny.“ Ta osoba se zděsila a poznamenala: „Máš je snad raději než Bůh? Proč je tedy nezachrání? Jistě má přece všemohoucí moc.“ Zčervenal jsem, byl jsem zmaten a zticha, a rychle se uchýlil do tichého lesa k rozvažování a modlitbám. Sám jsem se ptal, miluje Bůh svět – celý svět? A nemá veškerou moc, aby je spasil? Pokud ano, všichni musí být spaseni, protože kdo může odporovat jeho moci? ...Byl jsem pevně přesvědčen, že vzhledem k Písmu, ne všichni byli spaseni. Závěr tedy byl nevyhnutelně, že Bůh nemiloval všechny a proto samozřejmě následuje, že duch, který byl ve mně, který tak vehementně miloval celý svět, nemohl být Duch Boží, ale duch svodu… Položil jsem se v modlitbě před Bohem, ale okamžitě mi přišlo na mysl, že se modlím v nevěře, a „cokoliv není z víry je hřích.“ Musíš věřit, nebo neočekávat nic dobrého z ruky Boží. Ale nemohl jsem věřit. Za chvíli bych dokázal učinit svět. Potom musíš být zatracen, protože „kdo nevěří, bude zatracen.“ Ale odsoudí mne Pán k věčnému trestu, když neudělám nemožné? Tak jsem přemýšlel… rouhání povstalo v mém srdci proti takovému Bohu a můj jazyk byl pokoušen k tomu, aby je vyjádřil. Pot hojně vyrazil z pórů mého těla a pekelný oheň na mně zůstával… v tomto neobvyklém stavu jsem zůstal dva nebo tři dny.

„V tomto stavu zmatku jsem byl přijat vzácným Slovem Božím. Ze čtení a rozvažování ohledně přečteného, jsem byl ujištěn, že Bůh skutečně miloval celý svět, a důvod proč nezachránil všechny, spočívá v jejich nevěře. Důvod proč nevěří, není ze strany Boží, protože Bůh nad nimi neužil svou všemohoucí moc, aby je přinutil k víře, ale protože oni zavrhli a nepřijali jeho svědectví ve Slově ohledně jeho Syna. „Ale toto psáno jest, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život věčný měli ve jménu jeho.“ Porozuměl jsem, že požadavek věřit v Syna Božího byl rozumný, protože důkazy, které byly dány, byly dostatečné k tomu, aby vyvolali víru u hříšníka, pozvání a povzbuzení evangelia je dostatečné, pokud se mu věří, aby jej dovedl k Spasiteli, zaslíbenému Duchu, spasení a věčnému životu. Tento letmý pohled na víru v pravdu, byl první božský paprsek světla, který kdy vedl mou zoufalou, zmatenou mysl z labyrintu kalvinismu a chyby ve které jsem byl tak dlouho zaražen. To bylo to, co mne vedlo na bohatou pastvu svobody v evangeliu.


Probuzení v Kentucky a Tennessee


V této době se Stone vydal, aby spatřil něco ohledně probuzení, o kterém slyšel, že probíhá v Kentucky a Tennessee. Lidé byli povaleni na zem a přicházeli do velkého duchovního soužení nebo radosti. Všechny vrstvy obyvatel byly zahrnuty. Po hojném a pečlivém rozsuzování okolností byl přesvědčen, že to bylo probuzení, které dal Bůh. Když se vrátil zpět do Cane Ridge a kázal, staly se ty samé věci. Při jednom setkání se shromáždilo nějakých 20 000. lidí a sejití trvalo několik dnů.
Presbyteriánští, metodističtí a baptističtí kazatelé kázali ve stejnou dobu v různých částech tábora. Skupinový duch zmizel. Okolo 1000 lidí všeho druhu zažilo tento zvláštní projev. Dobré výsledky zůstaly i poté co velké nadšení pominulo. Otroci byli osvobozeni, církve rostly jak v počtu, tak v zapálení.

Několik presbyteriánských služebníků spolu se Stone kázali dostatečnost evangelia ke spasení člověka, a že svědectví Boží bylo navrženo za tím účelem, že může vzbudit víru. Stone zaznamenává: „ti lidé se zdáli jako právě probuzení ze spánku, který trval věky – zdáli se jakoby porozuměli poprvé, že jsou zodpovědnými bytostmi, a že odmítavé užívání určených prostředků bylo proklaté hřešení.“

Skupinové nadšení po nějaké době začalo znovu působit a presbyterium ze Springfieldu a Ohia předvedlo jednoho z těchto kazatelů před synod v Lexingtonu. To vedlo k vyloučení pěti služebníků, kteří vytvořili Springfieldské presbyterium a vyhlásili své oddělení se od všech vyznání a kréd a přijetí Písma jakožto výhradní směrnice víry a praxe.

Stone shromáždil své shromáždění a řekl jim, že již déle nemůže podporovat jakýkoliv náboženský systém, ale bude pracovat nadále ve prospěch Kristova království a ne pro jakoukoliv stranu. Vzdal se příjmu a tvrdě pracoval na své malé farmě, přičemž pokračoval v kázání.

Po roce, během kterého jednal za souzvuku Springfieldského presbyteria, všichni dospěli k přesvědčení, že takováto organizace odporuje Písmu a tak ji zrušili. Jejich důvody jsou zaznamenány v dokumentu zvaném „Poslední vůle a závěť springfieldského presbyteria.“ Přijali jméno „křesťané“, o kterém věřili, že bylo dáno božským ustanovením učedníkům v Antiochii.

Tato společnost se scházela v Cane Ridge roku 1804, ačkoliv to byla první církev, se kterou se setkali dle původních apoštolských principů, od velkého odklonu z doby Konstantina.
Církve podobného typu se brzy rozšířily a každé shromáždění bylo považováno za nezávislou církev. Začal se mezi nimi vyučovat křest věřících, byl přijat a dostal se do praxe.

Hnutí se hojně rozšířilo skrze západní státy a přišlo do styku se dvěma dalšími na východě a jihu. Spolu vytvořili „křesťanské spojení“, kde byli všichni jedné mysli, aby opustili sevřenost lidských kréd, brali Písmo za jediný zdroj vedení a putovali v prosté formě jednoduchých církví. Tato hnutí povstala nezávisle na sobě, aby později objevili, že mají mnoho společného s těmi církvemi, ve kterých zaujímali přední místo Campbellové. Církve „křesťanského spojení“ byly aktivnější v kázání evangelia a tak se rozšířily více. Ostatní se zaobíraly více učením, takže více pokročily v poznání.

Neobyčejné schopnosti a neúnavná činnost Alexander Campbell jakožto redaktora, autora, učitele, kazatele, veřejného debatéra, ve vzdělávací práci, v revizi Nového zákona a dalšími směry vedla k širokému přijetí jeho učení.

Baptistické komunity byly touto činnosti vysoce ovlivněny, ale ti, kteří nebyli připraveni přijmout reformu, pozvolně organizovali opozici. Opozice se začala ukazovat na různých místech v rozdělení se mezi baptisty a reformované. Nakonec činnost jednoho baptistického spolku vedla k vyloučení několika vlivných reformovaných kazatelů, kteří mezi nimi pracovali a dále v radě církvím, aby vyloučili všechny reformované ze svého společenství. To vedlo k celkovému rozdělení (1832).
V této stejné době shromáždění a jednotlivci, kteří byli spojeni s Alexander Campbell a dalšími patřícími ke staršímu hnutí, ve kterém byl činný Stone, se navzájem seznámili a zjistili, že jejich snahy a principy byli téměř zcela shodné. Lišili se spíše v podřadných záležitostech, proto začali splývat. Oba učili, že formální sjednocení, jak mezi dvěma tělesy věřících, by byly nežádoucí, ale roku 1832 bylo rozpoznáno společenství všech těchto církví.

V těchto kruzích panovala dlouhou dobu diskuse ohledně podstaty obrácení se. Bylo obecně zastáváno, že člověk je neschopen nějakým jednáním docílit svého vlastního spasení, nemůže ani uvěřit, jedině pokud zasáhne Duch svatý. Proto se mnoho očekávalo na nějakou vnitřní duchovní zkušenost, která by byla důkazem činnosti Ducha svatého v srdci. Potom někteří začali poukazovat, že lidská mysl musí být vycvičena. Když člověk slyší evangelium, je zodpovědný, aby je přijal vírou a zodpovědnost pro odmítnutí či zavrhnutí taktéž spočívá na něm.

Walter Scott 1796-1861


Walter Scott, jeden z nejoddanějších a nejúspěšnějších evangelistů pracujících ve spojení s Thomas a Alexander Campbell, který před nimi přišel do blízké služby evangelia s přáteli Barton Warren Stone, byl silně ovlivněni touto otázkou. Cítil, že mnohé kázání je částečně neúčinné, protože posluchačům není dostatečně zdůrazněno, že jsou zodpovědní přijmout Krista skrze víru jako svého Spasitele na základě svědectví Písem a bez ohledu na jakékoliv pocity, které by mohli považovat za důkaz práce Ducha. Poznamenal, že v Novém zákoně ti, kteří uvěřili, byli pokřtěni. Nebáli se zaujmout rozhodný postoj. Taktéž rozpoznal Petrova slova zaznamenaná ve Skutcích 23,8 „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ Začal také předkládat svým posluchačům, aby šli dopředu a nechali se pokřtít „na odpuštění hříchů“ a když křtil, říkal slova příkazu Páně z Matouše 28,19. Z toho se stala obvyklá praxe. Scott popisuje obrácení se jako: 1) víru, 2) pokání, 3) křest, 4) odpuštění hříchů, 5) přijetí Ducha svatého.

Toto úsilí, aby bylo evangelium jasně tabelováno dle činností s ním spojených, jak je popsáno ve Skutcích 2,33, když Petr poprvé kázal k Židům a proselytům v Jeruzalémě o letnicích, jistě pomohlo mnohým k víře a poslušnosti. Přesto, Petrovo první kázání pohanům v Cezarei, vzal jako příklad, kde pořadí může být následující: 1) víra 2) odpuštění hříchů 3) přijetí Ducha svatého, 4) křest (Skutky 10,43-48). Vzájemná reakce Ducha svatého a lidské vůle v případě obrácení se je těžko redukovatelné do rovnice.

Společenství mnoha církví a jejich záliba v Písmech oživili kázání evangelia. Mnozí muži povstali a byli připraveni na službu. Kázali Ježíše Krista a to toho ukřižovaného, a jejich práce došla účinku. Tisíce se obrátily a přidávaly se k církvím, které rostly a mnoho se rozšířily. Jejich nepřátelé rádi nazývali tyto věřící „Stonisté“ nebo „Campbelisté“, ale oni to odmítali stejně jako všechna sektářská jména. Mluvili o sobě jako o „křesťanech“, „učednících“, „církvích Krista.“

Jeden z jejich vůdců druhé generace, Isaac Errett (1820-1888) je popisuje takto:

S námi božství a panství Krista Ježíše je více než součást doktríny – je to stěžejní pravda křesťanského systému a důležitý význam kréda křesťanství. Je to jedna fundamentální pravda, na kterou jsme žárlivě opatrní, abychom ji střežili od jakéhokoliv kompromisu. Pokud se lidé nepletou ohledně Krista, Kristus jim přinese pravdu ohledně všeho dalšího. Proto kážeme Ježíše Krista a to toho ukřižovaného. Nepožadujeme žádnou jinou víru, co se týče křtu a církevního členství, je to víra v srdci, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. Nemáme ani žádný termín nebo svazek společenství, ale víru v božského Vykupitele a poslušnost jemu. Všichni, kteří spoléhají na Syna Božího a poslouchají ho, jsou našimi bratry, jakkoliv se mohou mýlit v čemkoli jiném. Ti, kteří nespoléhají na božského Spasitele ohledně spasení, a poslouchají jeho přikázání, nejsou našimi bratry, jakkoliv inteligentní a excelentní mohou Být v čemkoli takovém… V rozsuzování odvození určitých výroků z jiných jsme došli k závěru takové jednomyslnosti, jak jen to je možné. Tam kde jsme selhali, uplatňujeme trpělivost v důvěře, že nás Bůh dovede ke konečné shodě. V otázce názorů – tzn. v otázkách kde Písmo buďto mlčí nebo je nejasné co se týče definitivního rozhodnutí – dovolujeme tu nejvyšší svobodu, tak dlouho dokud někdo nesoudí svého bratra nebo nenaléhá na prosazení svých názorů druhým, nebo je nevede do rozbrojů.

Tyto církve se hojně rozšířily v Austrálii, byly ustanoveny ve Spojeném Království a dostaly se do dalších zemí. Tendence k vývoji denominačního systému se přirozeně za čas objevily. Někteří přišli s obhajobou vykreslování „misionářské“ práce v závislosti na centrální organizaci. Vliv populárního racionalismu bylo také možné cítit v některých částech. Po čase vyvstaly rozdílné diskuse ohledně výkladu či aplikace některých míst Písma. Všechny tyto zkušenosti pokračovaly, aby znázornily důležitost původní „obnovy svědectví.“ Návrat k Písmu je jediná cesta skutečné jednoty církví a jejich moci k rozšíření se do světa, když mu předají celé Boží Slovo.


Putující církev - E.H.Broadbent



1. Memoirs of Alexander Campbell, Richardson. Standard Press. Comcommato. Ohio.
2. Autobiography of B. W. Stone (The Cane Ridge Meeting House, James R. Rogers). Standard Publishing Co., Cincinnati, Ohio.