Logo

Zápalná oběť

Na začátku 10. kapitoly knihy Židům si čteme o tom, že Zákon a jeho oběti byly pouhým stínem budoucího dobra. To dobro bylo zjevené v Kristu a Jeho dokonalé oběti. Je opravdu krásné, když se můžeme skrze Starý Zákon dívat na osobu Pána Ježíše Krista a pak žasnout a radovat se z toho, o co slavnější a lepší je ta Nová smlouva, ve které žijeme my dnes. Kdybyste se mě ještě před pár lety zeptali, co je nejnudnější kniha Bible, řekl bych Vám Leviticus. A je to tato kniha, skrze kterou bych rád abychom dnes pozorovali nádheru našeho Spasitele. Leviticus 1:1-17

Kniha Leviticus nás seznamuje s celkem pěti hlavními oběťmi – zápalnou, přídavnou, pokojnou, za hřích a za vinu. Každá oběť se v něčem odlišuje od ostatních a měla svůj vlastní význam. Pán Ježíš žádnou z nich nezrušil, On je všechny naopak v té své oběti na kříži dokonale naplnil.

Zápalná oběť byla společně s přídavnou a pokojnou obětí dobrovolnou. Nečteme si na rozdíl od oběti za hřích nebo vinu, že by tato zápalná oběť měla být nutnou reakcí na nějaký čin. Na kněze byly kladeny některé požadavky později v kap.6, kdy ji mají pravidelně přinášet, ale jinak ji mohl člověk přinést kdykoli. Jak jsme četli ve 3. verši, přinášel ji proto, aby našel zalíbení před Bohem. Tato oběť neměla nic společného s hříchem, k tomu sloužila oběť za hříchy. V celé kapitole si nikde o hříchu nečteme. Ve 4. verši je sice slovo smíření (v kraličtině očištění, v 21. smírčí výkupné, v ekum. zprostí ho viny), ale původní hebrejské slovo se dá take přeložit jako uspokojení. V případě oběti za hřích by to bylo uspokojení Boží spravedlnosti, v případě oběti zápalné Božích svatých požadavků. V případech obětí za hřích a vinu máme vždy konkrétně napsáno (Lev. 4:20,26,31 5:6,10,13), že se jednalo o smíření za hřích, ale ne zde. Mnohdy byly prováděny tyto oběti za sebou, prvně za hřích a pak zápalná, ale každá měla svůj význam.

Zápalná oběť neřešila hřích a nebyla pro hříšníka, zápalná oběť byla celá pro Hospodina. Z každé jiné oběti měl něco i obětující nebo kněz, ale zápalná obeť, až na kůži nebo peří, které se muselo před tím odstranit, byla celá pro Boha. Byla tak obětí odevzdání se. Obětujicí při ní vyznával, že se cele odevzdává Bohu. A četli jsme si, že tato oběť byla příjemnou vůni Bohu. Až na jednu výjimku si toto nečteme o oběti za hřích a nikdy o oběti za vinu.

Když mluvíme nebo přemýšlíme o oběti Pána Ježíše, většinou chceme vidět to, co máme z kříže my. Co z Jeho oběti plyne pro nás. Zaměřujeme se na odpuštění našich hříchů, na záchranu před věčnou smrtí, na dar života po smrti v nebi s Bohem, na pokoj, požehnání a smysl života, které z oběti našeho Spasitele plynou pro mě. Řešíme otázku: Co z Kristova kříže mám já? Je dobře, pokud víme, že z něj máme vše a to nezaslouženě. Toto je pohled oběti za hřích. Pán Ježíš ale udělal mnohem vice než to. A právě proto je úžasné dívat se na zápalnou oběť, kterou byla také dokonale na Golgotě naplněna. Protože tato oběť neodpovídá na otázku, co Pán Ježíš udělal pro mě, ale co udělal pro svého Otce.

Pán Ježíš oslavil svého Otce tak, jak nikdo před Ním a nikdo po Něm. Žádný člověk ani anděl nebyl schopen přinést Bohu takto příjemnou obeť, pouze Boží Syn tím, že se naprosto cele vydal Bohu – v životě i ve smrti. Když musel Otec nemilosrdně trestat svého Syna za hříchy lidí, na tom nebylo nic krásného ani příjemného pro Boha. Bylo to tvrdé zadostučinění Boží spravedlnosti. Ale když se Syn sám dobrovolně cele vydal svému Otci, uctil Ho nade všechny zápaly, jak je vyjádřeno i ve 40. Žalmu.  A Otec našel v této oběti vydání se svého Syna takové potěšení, že mu dal jméno nad každé jméno a vyvýšil ho tak, že se před ním jednou skloní každé koleno na zemi i na nebi, jak máme zapsáno ve 2. kapitole Filispkým. Tak byl Bůh pohnut naplněním smyslu zápalné oběti svým Synem.

To byla oběť Bohu.

Rozdíl mezi naplněním oběti za hřích a zápalnou obětí můžeme vidět I v dopise Pavla Efezkým 5:2. V oběti za hřích můžeme vidět, jak Pán Ježíš srovnal nás dluh, v oběti zápalné pak to, jak oslavil svého Otce.           

Je důležité, abychom si uvědomovali I tuto stranu kříže. Protože nikdo z nás se nestal příjemným Bohu pro vlastní odevzdanost. Naše představa o odevzdanosti je příliš slabá před Bohem. Vyznáváme, jak moc Boha milujeme, a presto si tolikrát děláme co chceme a prosazujem svoji vůli. Musel přijít Boží Syn, který prohlásil, že Jeho pokrm je činit vůli svého Otce (Jan 3:34) a do puntíku to svým životem I smrtí naplnil. Nic si nenechal pro sebe, vše dal Otci. Tak jako ten obětující musel vložit ruku na zápalnou oběť a tím její čistota I bezvadnost byly přeneseny na Něj, i my příjemní Bohu jen a pouze pro poslušnost a odevzdanost Pána Ježíše. A to do takové miry, že nás prohlásil za své svaté děti. Cokoli menšího než naprostá odevzdanost Pána Ježíše není a nebylo dost dobré pro uspokojení Boha. My se jen máme snažit žít hodni tohoto povolání.

Nechci ubírat z pohledu, který teď máme na Pána Ježíše, pouze dvě malé poznámky pod čarou k této zápalné oběti.

První, že to zvíře k obětování muselo být bez vady, muselo to být to nejlepší ze stáda. Záleželo tedy na tom, jak se o něj starali I dlouho před tím, než přišlo na oltář. Kdyby si zlomilo nohu už by nebylo dost dobré. I zápalná oběť Pána Ježíše, tedy odevzdání se Bohu, nebyla otázkou pouze několika hodin kříže, ale Jeho celého života. Je velmi důležité, že žil celý život podle Boží vůle, protože kdyby se byť jednou odchýlil, už by také jeho obeť nebyla dost dobrá. Není to pouze v našem shromáždění, ale když se zaměřujeme na osobu Pána Ježíše, slavíme Památku, jako bychom nevnímali nic jiného než těch pár hodin na kříži, jeho utrpení, bičování a smrt. Jak přečetl i br. Jirka Krejčí na poslední bratrské, Pán Ježíš neřekl, slavte památku mé smrti a ukřižování, ale to dělejte na mou Památku – mé osoby. To znamená i Jeho život, který byl nedílnou součástí Jeho oběti I všechno to, kým je a co dělal.

Druhá poznámka je pak to, že zápalná oběť nebyla smuteční událost. Zde se naopak člověk radoval z Bohu a chtěl se mu zalíbit, oslavit Ho, vydat se mu. Pavel nás vybízí, abychom brali Památku vážně, není to jen tak nějaký kus svačiny a člověk má u ní přemýšlet. Ale jakoby bychom spíše vnímali tu těžkost oběti za hřích, ale už se nedokážeme radovat z Jeho vítězství, které otřáslo peklem. Nevidíme tu úžasnou slávu, kterou Kristus svému Otci přinesl a ze které se radoval a tuto oběť přijal.  Zpíváme o nevýslovné radost, ale naše výrazy spíše svědčí o nevýslovném smutku. Když se zaměřujeme na Pána, tak máme ten největší důvod k radosti.