Logo

Závěr – otázka církve (sboru)

Kde můžeme a máme pokračovat v učení a příkladu Nového zákona co se týče řádu sborů?...Není to možné jedině návratem k Písmům, aby mohla být projevena jednota Božích dětí a dokončena evangelizace světa? Co skrývá budoucnost? Každý věřící je misionář. Nebezpečí institucí. Síla nalezená v jednotě. Závěr – otázka církve (sboru)
Otázka řádu církví (sborů):

Kde můžeme a máme pokračovat v učení a příkladu Nového zákona co se týče řádu sborů?

Byla zodpovězena různými způsoby:

1. Teorie „pokroku“ neusiluje zachovat novozákonní vzor, jak tvrdí rituální církve - Římska, řecko-ortodoxní a jim podobné. Tvrdí, že bylo dosaženo něčeho lepšího, než bylo praktikováno na počátku a Písma byla změněna nebo dokonce nahrazena tradicí.

2. Racionalismus dává stejnou odpověď. Pohlíží na vracení se k původnímu vzoru jako na zpátečnictví, protože popírá, že Písmo má stále trvající autoritu.

3. Reformátoři existujících církví (organizací pozn. př.) se pokoušeli dosáhnout kompromisu, vrátili se kus, ale ne zcela k uznanému vzoru – Luther, Spener, a další.

4. Někteří opustili tuto snahu – jako Mystikové, kteří se místo toho oddali dosažení osobní svatosti a společenství s Bohem, příklady jsou Molinos, Madame Guyon a Tersteegen; a Přátelé, kteří odstranili vnější vysluhování křtu a Večeře Páně a zaměřili se raději na svědectví vnitřního Světla než vnější praktikování Písma; další jako Darby a jeho následovníci odmítli tuto povinnost a nahradili ji svědectvím ohledně „Církve v troskách.“

5. Evangelikální probuzení ji daly stranou jakožto nedůležitou, a soustředili se na obracení se hříšníků a organizování toho, co se zdálo být vhodné k splnění praktických potřeb – jako Wesleyho Metodistické společnosti nebo Armáda spásy.

6. Ale ve všech dobách zde byli bratři, kteří odpověděli „ano“ k této otázce a ačkoli byli nazýváni mnohými jmény: Kataři, Novatiáni, Pauliciáni, Bohomilové, Albigenští, Valdenští, Lollardi, Anabaptisté, Mennotnié, Štundisté a dalšími nespočetnými názvy, také mnohá shromáždění baptistů a independentů a shromáždění bratří; byli zajedno v úsilí jednat na základě Nového zákona a následovat příklad novozákonních církví.

Rozšíření evangelia


Úzce spojená s dřívější otázkou je další:

Je dnes možné kázat evangelium stejně jako na počátku a nedosahovat rychlejšího rozšíření evangelia jako důsledek tohoto počínání? Skutečně, otázka se zvětšuje a týká se přímo nás: Není to možné jedině návratem k Písmům, aby mohla být projevena jednota Božích dětí a dokončena evangelizace světa?

Na počátku evangelia zde nebyl žádný rozdíl mezi „domácí“ a „zahraniční“ prací. Pozvolna a spontánně bylo šíření církví, bez ohledu na zemi nebo národnost, upraveno změnou z jednoduchých apoštolských církví k organizacím, které se z nich vyvinuly a byly vyslané „misie“, které zastupovaly ústřední autoritu, která je vyslala. Jak se organizované křesťanské denominace množily, misie do dalších zemí rostla - každá kázala Krista, ale obhajovala také svůj vlastní systém a vývoj křesťanství. Tímto způsobem byly mezi pohany zavedeny zmatky rozporných sekt, kterými křesťanstvo trpí. Původní způsob bylo nespoléhat na materiální bohatství, ale na moc Ducha svatého a to bylo vždy spojené s chudobou. Metody, které se vynalezly, jsou nákladné, protože dary Ducha svatého, který přebývá i v tom nejnovějším věřícím a zaopatřuje potřeby svědectví i té poslední skupiny učedníků, není možné rozpoznat, a tak jsou k zajištění potřeb ustanoveny „misijní stanice“. Ty je třeba podporovat a stává se nezbytné žádat o peníze v „domácích základnách“ nebo tam, kde se považuje za nehodné spolehnout se na víru. Na probuzení zájmu se vynaloží určitá snaha a zveřejní se pohnuté situace nebo zneklidňující potřeby. Tímto způsobem, také, směřování a podpora díla „zahraničí“ je značně v rukou těch, kteří jsou „doma“, nebo jejich zástupci, a tak zůstávají cizí institucí v zemi, kde se pokračuje a šíření evangelia je narušeno nevypočítanou měrou.

Následování Krista a sebezapření může také klidně zahrnovat připravenost oddělit se od nepatrných vazeb, které nás váží do našich různých denominačních organizací a tak nalézt způsob uplatňování ryzího společenství se všemi lidmi Pána a také uplatňovat trpělivost jedni k druhým, kterou naše současné slabosti potřebují. Pokud my sami zachováme učení Písma, můžeme je potom předat do rukou lidí všech národů a tímto pravidlem a příkladem, který jim ukážeme, je dán stejně tak nám jako i jim, v jisté víře, že Bůh je zachová, povede a dá jim místo jakožto nezávislým církvím a dědictví se svatými.

Co skrývá budoucnost?


Nevíme, jaké dary může Duch svatý probudit mimo možnosti moderních misionářských aktivit a v podmínkách prokazatelně nad naši moc řízení. Pronásledované ruské církve mají hlubší zkušenost než naše, je mezi nimi vyšší odhodlání a rychlejší oddanost, vůči které jsou většinou vyznávající křesťané ve snazších podmínkách cizinci; muže také klidně nastat, že mezi nimi nastane zázrak jednoty a svědectví bude takové, jaké jsme nedokázali dosáhnout.

Učedníci Krista z Islámu?


Z pohanského světa mohou být vzbuzeni vůdci, tak naplněni Duchem, že budou schopni zanechat stranou jak rozkoly a bohatství Evropských a amerických misií a uvidí obrácení a růst církví Božích mezi svým vlastním lidem - církve které by se opravdu měly poučit z jejich vlastních chyb, ale budou osvobozeny od těch našich. S Bohem není nic nemožné. On může povolat dokonce i z Islámu poslušné a oddané učedníky Krista, které může použít ve své službě mezi tamním lidem. Všechno toto nebere z účtu hodnotu, za cenu, oddanosti a službu, která světu tak dlouho plynula a stále plyne, prostřednictvím misijních společností a institucí, ale zahrnuje zástupy, které jsou nezasaženy (a zůstanou nezasaženy současnou mírou pokroku), poukazujíc na ten jediný způsob probuzení, který je k cestě Slova.

Bůh se projevil v Kristu skrze Ducha svatého jako Milující, Hledající Spasitel a Udržovatel ztracených z člověčenstva. Není žádné účinnější zjevení než toto - Bůh je takové přirozenosti, že bída padlého člověka ho omezila, aby odložil svou nebeskou slávu a stal se Člověkem, aby nesl všechny naše hříchy a více než všechen náš žal, a smrtí odstranil smrt a dal umírajícím hříšníkům věčný a Boží život. Kdokoli, kdo vírou obdrží tento život, je pod stejnou potřebou jako Ten od koho ho obdržel, tedy na tomto základě, každý křesťan je přirozeně misionář. Slyší ve své duši jako nutný příkaz slova: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“

Každý věřící je misionář


V Novém zákoně není žádné rozdělování mezi duchovenstvem a laiky; všichni svatí jsou kněží. A tak tedy není ani žádný rozdíl mezi misionáři a ne-misionáři – každý věřící je „poslán“, nebo má „misi“, aby byl svědkem Krista světu. Vytváření oddělených misijních skupin, sloučených v misijních stanicích, podporovaných zvláštními misijními fondy, práce skrze misijní stanice, i když se tímto způsobem dosáhlo mnohého, je draze vykoupena - zahrnuje rozsáhlé množství křesťanů, a vede je k tomu, aby byli ne-misionáři a tlumí vizi každého svatého, jakožto cele na díle Páně v každé situaci a na prvním i posledním místě oddanému jemu do služby.

Smyslem evangelia je konverze hříšníků ve svaté a shromáždění těchto církví. Zatímco každý člen církve je nazván misionářem, nebo svědek Krista, každá církev je „misijní společnost,“ společnost osob, které jsou kolektivně zahrnuty ve svědectví evangelia.

Rozdíl mezi misijní stanicí a církví je, že misijní stanice spolu s misijní společností, k jejíž větvi patří, je střediskem, ve kterém příslušníci země hledají vedení a podporu. Církev, na druhé straně, v novozákonním smyslu slova, je od chvíle svého počátku tam, kde se dva nebo tři shromáždí ve Jménu Pána Ježíše. Na stejném základě jako nejstarší ustanovená církev, mající své Centrum a stejné principy. Něco jiného je pravdou v darech a zkušenostech, je přece účastná na stejné milosti a bere své zásoby ze stejného Zdroje. Dále pak je nejvhodnějším nástrojem pro šíření evangelia mezi lidi, ze kterých byla povolaná, a s jejichž myšlenkami, jazykem, zvyky a potřebami členů je dokonale obeznámena. Misijní společnost může představovat vysokou hodnotu, ale nikdy by neměla být středem, kolem kterého se shromažďuje církev: ten střed je Ježíš Kristus.

Nebezpečí institucí


Je zde také rozdíl mezi církví a institucí, jakou je nemocnice nebo škola. Ty mohou mít ten nejvyšší význam, v předávání evangelia a získávání důvěry lidí; ale pokud nemocnice nebo škola cizího původu je považována za střed, kolem kterého se shromažďuje církev a na kterém závisí, taková církev se nemůže vyvinout s ohledem na novozákonní vzor. Zůstává cizím náboženstvím spoléhajícím na potřeby ze zahraničí. Dokonce se může vyvinout v placený systém „místních evangelistů,“ což ničí závislost na Bohu a brání v poznání kým je.

Písmo nás nevede k tomu, abychom očekávali, že evangelium povede k obrácení se světa; na druhé straně je nám řečeno, abychom dávali pozor na rostoucí odklon od Boha, který přináší na zem hrozné soudy. Návrat Pána Ježíše Krista ve slávě je naděje, která je předložena před Církev. V očekávání této veliké události si pamatujeme Pánovu poslední modlitbu za jeho učedníky: „Aby byli jedno… aby svět mohl uvěřit, že jsi mě poslal.“

Tyto dvě věci – jednota Božího lidu a poznání světa - kým je Spasitel - jsou touhou všech, kteří jsou ve společenství s Pánem. Dějiny Církve ukazují, že probuzení přichází skrze návrat k poslušnosti Božímu Slovu. Tato modlitba Pána je jistě také zaslíbením; bude dokončena, jak se modlil. Bez pochyby plné dovršení bude tehdy, když Pán přijde, ale může to být tak, že poslední velké probuzení bude předzvěstí dokonce zde na zemi, toho, co brzy nastane jak v nebi, tak na zemi.

Síla nalezená v jednotě


Když učedníci Pána činili pokání a opustili způsoby, které jsou odklonem od jeho Slova, shromáždili se jako církve v bezprostřední závislosti na něm, svobodní od jha lidských federací a organizací a svobodní k obdržení všech, kteří mu patří, zažijí jeho dostatečnost, jako ti, kteří šli před nimi touto stezkou; jsouce vysvobozeni, na jedné straně, ze společenství s nevěřícími a na druhé straně z oddělení se od spolu-svatých.

Mimoto v nesení evangelia lidem všech národ a ras, pochopí, že celé Boží Slovo je pro druhé, stejně jako pro ně samotné; aby všichni, kdo věří, byli přivedeni ke stejnému vztahu vůči Pánu a žádné národnostní rozdíly nezasáhly standard církve v očích Božích. Dílo Ducha ve všem projeví pravdu, kterou se Petr naučil, když řekl: „A Bůh, zpytatel srdce, svědectví jim vydal, dav jim Ducha svatého, jako i nám. A neučinil rozdílu mezi nimi a námi, věrou očistiv srdce jejich… ale skrze milost Pána Ježíše Krista věříme, že spaseni budeme, rovně jako i oni.“

Když přezkoumáme dlouhou cestu, kterou podstoupila Putující Církev, vyvstanou jisté charakteristické body. Když se povzneseme nad spoustu podrobností, které tak ostře zasahují do životů jednotlivců, správně nárokují pozornost, protože předávají zkušenost způsobu, který leží v povzdálí jako směrnice dráhy ležící před námi.

1. Putující Církev obdržela v Písmech bezpečného a dostatečného průvodce pro všechny cesty od letnic až do současnosti a má jistotu, že to bude stačit dokud svítilna zářící v temnotě vybledne před slávou, která je v Něm, který je Živé Slovo (2.Petrova 1,19).

2. Putující Církev je oddělená od světa; ačkoliv je uvnitř, není z něho. Nikdy se nestane lidskou institucí. Ačkoli je svědectvím světu a požehnáním, přece zatímco svět, který ukřižoval Krista, se nemění, učedník je spokojený, když bude jako Mistr, poutníci stále povzbuzují slovy: „Vyjděmež tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce. Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme“ (Židům 13,13-14).

3. Církev je Jedna. Tak dalece, když známe sami sebe jako členy Putující Církve, také uznáváme jako své spolu-poutníky všechny ty, kteří jdou po Cestě Života. Procházíme rozdíly, jakkoliv nadšení čas od času, slábneme, když se díváme na celou pouť, která je před nás položena. V nejhlubší pokoře, jak uvažujeme o malosti naší části a se srdečnou touhou v našich společnících, které uznáváme. Jejich utrpení jsou naše, jejich svědectví je naše, protože jejich Spasitel, Vůdce, Pán a Naděje jsou naše. Osvětleni Duchem svatým jsme se naučili, spolu s nimi, radovat se v Otci, když říká: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Matouš 3,17). Spolu s nimi se také radujeme ve vyhlídce dne, kdy Syn sám sebe uvede „slavnou církev, nemající poškvrny, ani vrásky, neb cokoli takového“ (Efeským 5,27).

E.H.Broadbent – Putující církev