Logo

Život daleko od Boha

Velice často hovořím s lidmi o spasení a přitom neustále narážím na jeden stále stejný osudný omyl. Takový člověk, který není znovuzrozený, tvrdí: „Já také věřím v Boha.“ Ach, přátelé, kdyby tak na tom záleželo! Ztracený syn také věřil v otce. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že kdesi v dálce je jeho otec. Jenže celé jeho neštěstí spočívalo v tom, že byl od otce tak vzdálen. „A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.“
Lukáš 15, 14-16

Velice často hovořím s lidmi o spasení a přitom neustále narážím na jeden stále stejný osudný omyl. Takový člověk, který není znovuzrozený, tvrdí: „Já také věřím v Boha.“ Ach, přátelé, kdyby tak na tom záleželo! Ztracený syn také věřil v otce. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že kdesi v dálce je jeho otec. Jenže celé jeho neštěstí spočívalo v tom, že byl od otce tak vzdálen.

Vždyť my jsme na tom právě tak! Zda věříme v existenci Boha nebo ne, to vůbec není důležité. Otázka, která je pro nás rozhodující, zní: máme pokoj s Bohem? Žijeme s Bohem a z Boha?

Náš text nám ukazuje život vzdálený Bohu. Přesněji bych to vyjádřil tak, že nám tento text ukazuje, kam nás takový život vzdálený od Boha zavede. Život bez Boha má i svoji veselou a šťastnou stránku. O tom jsme hovořili již předtím. „… odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.“ Vše se dařilo. A ti tři, kteří skutečně vládnou světu: žádost očí, žádost těla a pýcha, třímají vesele žezlo našeho žití.

Jenže tímto způsobem to vychází jen po krátký čas. Poté vyplyne na povrch, co život bez Boha vlastně znamená.

Život o hladu

„A když už všechno utratil,…začal mít nouzi.“

Dále pak: „A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.“
Slyšel jsem o jedné rodině, která zažila totéž, co marnotratný syn. Byli to lidé, kterým se dařilo dobře.
Jednou, když jim věrný svědek Pána Ježíše svědčil, ať přijmou do svého srdce i domu Spasitele, sebejistě se usmívali. Muž podotkl: „Však my si už poradíme. Vždyť jsme vzdělaní lidé.“
Po několika málo letech jim po hádce odešel syn z domu. Matka ležela nemocná v bolestech na lůžku. Dovolávala se dcery, ale ta byla neustále někde za zábavou. Zoufalý manžel seděl ve své pracovně a snažil se zachránit krachující firmu.

„Tak teď si načerpejte sílu, útěchu a naději z té vaší chytrosti,“ vysmíval se ďábel. „…a začali mít nouzi.“
Nemusí to však dojít tak daleko! Vzpomeňte na Zachea, jak s hladovějící duší sedí na stromě. Má peníze, má majetek. Avšak jeho ubohá duše strádá.
„Po všem, co jsem prožil, nenacházím nic, co by mi mohlo dát klid,“ prohlásil slavný řečník Cicero.
A což teprve, až budeš umírat, jak potom se projeví toto utrpení! Pověz, co tě má potěšit, až budeš umírat? Prožitá rozkoš? Ta tě jen obviní. Peníze? Ty zde musíš zanechat. Splněné povinnosti? Ty tě do nebe nevynesou. Budeš na tom jako bezbožný anglický král Jindřich VIII., dal si ještě jednu sklenku vína se slovy: „Tak, pánové, a je po všem, po říši, po duši, po těle i životu.“

O marnotratném synu zde stojí napsáno: „…a začal mít nouzi.“ Že by to bylo tak zlé? Což nežil v bohaté širé zemi? Rozhlíží se. A tu najednou vidí tuto zemi ve zcela novém světle. I tady je drahota.
Ano, tak už to bývá. Zprvu se svět zdá být tak nádherný. Když však duši přepadne nouze, pak člověk zjistí: vždyť tento svět také hladoví! Samé umírající, hladové duše! Duše žije jenom ze Slova Božího a ze Spasitele, který říká: „Já jsem chléb života.“ Tento pokrm však svět odstranil a zavrhl. Není tedy divu, že tu nastává velká duchovní bída.

„Nastal v té zemi veliký hlad.“ Hlad započal. Čteme o něm v Amosovi 8, 11-13: „Hle přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. V onen den budou omdlévat žízní krásné panny i jinoši.“

Nebohý svět! Jak dobře se mají děti Boží. „Spravedlivý se nají dosyta, …“ (Přísloví 13,25). Mají chléb života: Pána Ježíše. A chlubí se: „Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.“ (Žalm 28, 7)

Život v ponížení

„Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.“

To byla nepříjemná cesta pro rozmazleného mladého muže. Ale tak už to bývá. Kdo opovrhne láskou otce, ten musí poznat chlad lidí. Kdo nechce přijít k Pánu, ten se musí uchytit u lidí a nechat se najímat do lidských služeb.
„…ten ho poslal na pole pást vepře.“ Zde nešlo dlouze diskutovat či prosit. Zůstala jen tvrdá realita. Ano, tento svět, to byla jeho přítelkyně. Kvůli této přítelkyni obětoval svého otce a Boha. Nyní se k němu svět chová po svém. „Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha…“
Ještě musíme říci pár slov o „občanovi“ této bezbožné země. Známý kazatel Theremin o něm říká: „Kdo to je, tento občan; tato postava, kterou Kristus nechává záměrně zastřenou v temnotě; ten, který žije zde v zemi sžírajícího věčného hladu, tento muž, u něhož se nechávají najímat za mzdu ti, kteří opustili službu Boží? Nebudeme ho jmenovat. Však rozhodněme se a utečme hříchu, jímž nás on ovládá.“
„…ten ho poslal na pole pást vepře.“ Pán Ježíš vyprávěl tento příběh v zemi, kde vepři byli považováni za nečistá zvířata. Každý chápal tuto informaci: nyní syn vešel zcela do světa nečistoty a teď jí musí sloužit.
Tak je to s hříchem. Nejprve si s ním zahráváme, pak nás ovládne a pokoří. Nejdříve chceme – pak musíme. Ďábel slibuje každému nejprve svobodu, pak ho spoutá. Co pomůže, že marnotratný syn skřípe zuby nad svým ponížením! Musí žít ve světě nečistoty.
D. Humburg jednou řekl: „Nejenom peklo je smutné. Také cesta k němu. Mnozí by se mohli mít dobře v otcovském domě, přesto však žijí život pod psa, který je již zde na zemi peklem. Mnohá manželství, rodinné životy, mnohá trápení v zaměstnání jsou napadány hrozivou mocí, kterou peklo již nyní vysílá do jejich životů.“
Život bez Boha, to je život v ponížení. Ale opak je také pravdou: život s Bohem, život v milosti – to je život umocněný a svobodný. Takto ho vystihuje chvalozpěv Chany: „Slabého pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy.“ (1.Samuelova 2,8)
 

Život v osamění



Zde stojí to zdrcující slovíčko, slovíčko „nikdo“. „..ani ty mu nikdo nedal.“ Ach, mládenče, kam se poděli tví přátelé z dřívějška? Kde jsou? Všiml sis, že už nemáš ani jednoho? A toho jediného, kterého jsi měl a který to s tebou myslel dobře, toho jsi opustil. Už jsi pochopil, že tvým přátelům na tobě vůbec nezáleželo? Jen od tebe něco chtěli. Na tobě samém jim nezáleželo ani trochu. Teď jsi naprosto opuštěn.

Znáte mědirytinu o marnotratném synu od mladého Dürera? Je na ni zobrazen veliký statek a širá krajina. Kolem dokola není nikde nikoho vidět. Je tu jen ztracený syn. Se sepjatýma rukama klečí mezi chrochtajícími vepři. Naprosto opuštěný! Život bez Boha vede k úplnému osamění. To je přece známá zkušenost. Vzpomeň si na Jidášův konec v opuštěnosti!

Jak jiné to je v otcovském domě! Přátelé, byly doby, kdy jsem po celé dny neviděl ani človíčka. Ale věděl jsem: Pán Ježíš dostojí Svému slovu: „…já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Prožíval jsem obecenství v Duchu Svatém s církví oslavující vítězství, s nebeským zástupem a s bratry a sestrami bojující církve! „Ó Pane, jak miluji ty, kteří Ti náleží, kteří Tě hledají, kteří na Tebe myslí…“

Přeložila: Mgr. Milena Odvárková