Logo

Zničení Provence, Inkvizice a Valdenští

Proč byla proti Provence vyhlášena křížová výprava? Jak se naložilo s katolickými i nekatolickými obyvateli? Co nařídil Simon de Montfort poté co občané La Minerve odmítli konvertovat na katolicismus? V kterém roce Dominik zavedl inkvizici? Mohl řadoví věřící vlastnit bibli ve svém jazyce? K jaké době se datuje počátek Valdenských? Co řekli, když v 16. století přišli do kontaktu s reformátory?

Provence zničena


V Languedoc a v Provence v jižní Francii byla pokročilejší civilizace než v ostatních zemích. Byl zde kladen zásadní odpor proti panovačným snahám římské církve a také byly mařeny. Shromáždění věřících, kteří se scházeli mimo katolický kostel, se rozmáhala. Tito věřící byli často nazýváni Albigenští. Jméno bylo odvozeno od názvu Albi, kraje, kde jich bylo mnoho. Oni sami však toto jméno nikdy neužívali a jak jsme se již zmínili, vzniklo v pozdější době. Měli úzké spojení s bratry, ať již byli nazýváni Valdenští, Chudí lidé z Lyonu, Bogomilové anebo jinak. Tito bratři, byli z okolních krajin, kde se sbory šířily mezi různými národy.
Papež Innocenc III. vyzýval Raymonda VI., hraběte z Toulouse, který vládl z Provence, a ostatní vládce a preláty v jižní Francii, aby vypudili kacíře. To by však znamenalo zkázu tohoto kraje. Raymond to odkládal, brzy se však zapletl do beznadějného sporu s papežem, který proti němu a jeho lidu roku 1209 vyhlásil křížovou výpravu. Odpustky udíleny dříve křižákům, kteří za velkého nebezpečí dobývali na muslimských Saracénech svatá místa Palestiny, byly nyní nabídnuty všem, kteří se chtěli zúčastnit mnohem snazšího úkolu - zničit nejúrodnější kraje Francie. Tato vyhlídka na kořist a plenění všeho druhu přilákala statisíce lidí.


Pod záštitou vysokých církevních hodnostářů a za vedení Simona de Montfort, schopného vojevůdce a muže bezmezné ctižádostivosti a nenasytné krutosti, byla zpustošena nejkrásnější a nejpěstovanější část tehdejší Evropy a stala se po dvacet let jevištěm nevypravitelné nepravosti a krutosti, takže z ní zbyla poušť.


Začátky inkvizice


Když bylo město Beziers vyzváno ke kapitulaci, spojili se katoličtí obyvatelé s nekatolíky a odmítli vydat město, ačkoli byli varováni, že nebude po pádu města ponechána žádná duše na živu. Město padlo a z desetitisíců, které se sem uchýlily, nebyl nikdo ušetřen. Po pádu jiného města, La Minerve, bylo nalezeno asi 140 věřících, ženy v jednom domě, muži v jiném, jak se modlí. Tak očekávali svůj osud. De Montfort dal připravit vysokou hranici a nabídl jim, že buď se obrátí na katolickou víru, nebo musí na hranici. Odpověděli, že se nepodrobují žádné papežské nebo kněžské autoritě, nýbrž pouze Kristu a Jeho Slovu. Byl zapálen oheň a vyznavači vstoupili bez váhání do plamenů.


Blízko tohoto místa, v sousedství Narbonne, byla roku 1210 ustavena za dozoru Dominika, zakladatele řádu dominikánů, inkvizice. Když se stala na koncilu v Toulouse (1229) trvalou institucí, byla Bible, vyjma latinský žatlář, lidu zakázána. Bylo rozhodnuto, že lid nemá mít ani část Bible přeloženou do svého jazyka. Inkvizice dovršila to, co nedokončila křížová výprava. Mnozí bratři prchli do balkánských zemí, jiní byli rozptýleni do sousedních zemí, civilizace Provence zmizela a nezávislé kraje jihu byly připojeny do království Francie.


Období 70-1700


V alpských údolích Piemontu byla po staletí shromáždění věřících, kteří se sami nazývali bratry a teprve později se stali široko daleko známými pod jménem Valdenští (nebo Vaudojští), ačkoli sami toto jméno nepřijali. Svůj počátek v těch krajích odvozovali od doby apoštolů. Jako mnozí z tak zvaných Katharrů, Pauliciánů a jiných církví, nebyli ani tito „reformováni“, poněvadž nikdy neopustili novozákonní vzor, jak to učinila církev římská a řecká a některé jiné, ale stále se drželi v různé míře způsobu apoštolů. Od dob Konstantina byla stálá posloupnost těch, kteří kázali evangelium, zakládali církve a nebyli pod vlivem vztahů mezí církví a státem, které se tehdy vytvářely.


Církve v alpských údolích


Tak si lze vysvětlit, že mohla být v taurském pohoří a alpských údolích rozsáhlá shromáždění křesťanů, utvrzených v Písmu a prostých modlářství a jiných převrácených zvyků, jakými se vyznačovala vládnoucí církev.


Sbory věřících v alpských údolích byly horami kryty a zůstaly nedotčeny vývojem římské církve. Pokládaly Písmo, jak pro učení, tak pro sborový pořádek, ve své době za závazná a neměli je za zastaralá změněnými okolnostmi. Říkalo se o nich, že celé jejich myšlení a konání usilovalo o to, zachovat ráz původního křesťanství. Jedna známka toho, že nebyly „reformovány“, se jeví v jejich poměrné shovívavosti k římské církvi. Reformátor bezděčně tepe zlo, od něhož se oddělil, aby tak odůvodnil své jednání. V tom, jak jednali se svými vrstevníky, kteří se oddělili od církve římské, jakož i jejich pozdější styky s reformátory reformace ukazují, že uznávali to, co bylo dobrého v té církvi, která je pronásledovala.


O tom zanechal zprávu inkvizitor Reinerius, který zemřel roku 1259:


„Co se týče sekt starých kacířů, pamatuj, že jich bylo více než sedmdesát; všechny byly kromě Manichejců, Ariánů, Runkariánů a Leonistů, kteří nakazili Německo, přízní Boží vypleněny. Ze všech těchto sekt, které buď existovaly, nebo ještě existují, není Církvi žádná zhoubnější, než sekta Leonistů, a to pro tři důvody. První důvod: poněvadž již dlouho trvá. Někteří říkají, že trvá od doby Sylvestra, jiní, že od dob apoštolských. Druhý důvod: poněvadž je ze všech nejrozšířenější. Sotva je země, ve které by tato sekta nebyla. Třetí důvod: poněvadž sekta Leonistů má velikou podobnost zbožnosti, a zatím co všechny sekty svým nehorázným rouháním proti Bohu děsí své posluchače, tito žijí před lidmi spravedlivě a věří každému bodu a všem článkům vyznání víry, majíce v úctě Boha. Rouhají se pouze římské církvi a kněžstvu, k čemuž je laický dav nakloněn přikládat víru.“


Pozdější pisatel Pilichdorf, rovněž zapřisáhlý odpůrce, praví, že lidé, kteří tvrdí, že trvají od dob papeže Sylvestra, byli Valdenští.


Dávnověk Valdenských


Někteří se domnívali, že zakladatelem Valdenských v pohoří Piemontu byl Klaudius, biskup z Turína. Měl s nimi mnoho společného a navzájem se museli povzbuzovat a posilovat, ale bratři zvaní Valdenští, byli mnohem staršího původu. Marco Aurelio Rorenco, převor u Sv. Rocha v Turině, měl roku 1630 sepsat dějiny Valdenských a jaké zastávají názory. Napsal, že Valdenští jsou z tak dávné doby, že není žádné jistoty o přesném datu jejich vzniku. Již v devátém a desátém století nebyli novou sektou, naopak byli pokládáni za nositele a šiřitele názorů, které byly před nimi. Dále píše, že Klaudius z Turína byl mezi tyto podněcovatele počítán proto, poněvadž sám popíral, že by svatý kříž měl nějakou důstojnost, zavrhoval uctívání a vzývání svatých a byl hlavním obrazoborcem. Ve svém komentáři k listu Galatským Kladius jasně učí ospravedlnění na základě víry a vytýká blud církve, která se uchýlila od pravdy.


Bratři v údolích nikdy neztratili známost a vědomí svého původu a nepřetržitého pokračování. Když přicházeli od čtrnáctého století do bližšího styku se sousedy a museli jednat s okolními vladaři, vždycky zdůrazňovali svou duchovní samostatnost. Vůči savojskému princi, s nímž měli nejvíc co do činění, mohli bez strachu, že jim bude odporováno, prohlašovat jednotu víry a její zachování od otce na syny od dob nepamětných, ba až od doby apoštolů.


Roku 1544 řekli Františku I., francouzskému králi:

„Toto vyznání je to, které jsme přejali od svých předků, z ruky do ruky, právě tak jako jejich předkové ve všech dobách a v každém věku učili a je předali.“


O několik let později savojskému princi řekli:


„Nechť Vaše Výsost uváží, že náboženství, ve kterém žijeme, není pouze naším náboženstvím v přítomné době nebo náboženstvím nedávno objeveným, jak klamně dokazují naši nepřátelé, ale je to náboženství našich otců a našich praotců, ba našich dávných předků. Je to náboženství svatých a mučedníků, vyznavačů a apoštolů.“


Když přišli v šestnáctém století do styku s reformátory, pravili:


„Naši předkové nám často vyprávěli, že trváme již od apoštolské doby. Ve všech věcech však souhlasíme s vámi a myslíme tak, jak myslíte vy. Od dob apoštolů jsme vždycky byli, co se víry týče, důslední.“


Při návratu Vaudojských do jejich údolí řekl roku 1689 jejich vůdce, Henri Arnold:


„Že jejich náboženství je tak starobylé, jako je jejich jméno hodné úcty, je osvědčeno i jejich vlastními nepřáteli.“


Pak cituje inkvizitora Reinariuse, který připouští ve zprávě, kterou podal papeži o jejich víře:


„Byli od dob nepamětných.“


Arnold pokračuje:


„Nebylo by nesnadné, dokázat, že tato malá hrstka věřících byla v údolích Piemontu více než čtyři století před objevením se tak význačných osobností, jako byl Luther, Kalvín a další světla reformace. Jejich církev ani nebyla reformována, aby se nazývala evangelickou. Vaudojští jsou vskutku potomky uprchlíků z Itálie, kteří, když jim apoštol Pavel kázal evangelium, opustili svůj krásný kraj a utíkali, jako žena ve Zjevení do těchto divokých hor, kde až do dnešních dnů předávali evangelium od otce na syna v téže čistotě a prostotě, jak je kázal apoštol Pavel.“



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno