Logo

Zrcadlení

Zrcadleni aneb chvilka poezie


Zrcadlení



Dana Popovská















Vydáno v Brně 2003 u příležitosti výstavy Písek a ryba,



Kavárna Alfa - klub Ucho, Litoměřice



"Zmírali jsme žízní... A tu žízeň, jaký div, bylo kupodivu možno utišit jen v poušti, nebo vítězstvím nad nocí...



Mám rád ty, kteří utišují žízeň." A.S.Exupery



































Zahrada







Jsouce stvořeni pro zahradu



chtěli víc rychle



hned



oklamáni lstí



nerozpoznali



lež



na obou stranách



pronikla pod kůži



do krve



jsouce stvořeni pro zahradu



bloudíme pouští...



jež jeví se nám zahradou







Stvořeni pro zahradu



jsouce



chceme víc



rychle hned teď



lest



nerozpoznání poznání



lež



kůže, maso, krev







V zahradě mnohosti



v zahradě tisíců scestných cest



zastav se u nohou jasanu



zastav na křižovatce



a zahrada se rozplyne v tisíce zrnek písku



z přesýpacích hodin



zavládne ticho pro tvé rozhodnutí



život nebo smrt



PÍSEK A RYBA



























Léto milosti







Léto milosti



začíná tam,



kde kříž krutosti nebe protíná



SÁM



na Golgotu s vírou jít,



lebku spasení v pokání vydobýt...







Hospodine, králi spravedlivý, svatý,



milostivý, soudce spalující,



věčný, obživující.



Teď může kdokoli z nás,



v Kristu Otcem tě zvát,



poznávat tvoji tvář,



cítit tvou lásky zář...



Věřit a moci žít,



běžet a začít být



TEĎ...



















































































Tolik slov







Bylo toho tolik.



Hloubka.



Propast.



Je čas psát...



Vidíš pro sebe.



Smutek světa.



Sám sebe na poušti



Tváří v tvář.



A bolest je tak krutá...



Oživuje mrtvé a probouzí.



Ty Jsi.



Můžeš všechno.



Jsi spoutaný a nemůžeš odejít.



Ortel je vyřčený,



Zašel jsi příliš daleko,



nechceš, nesmíš couvnout.



a můžeš



Můžeš



Všechno.



A nemusíš



Nemusíš



Nic.



Bůh a oči co vidí,



Člověk a řezavá špína.



Řezavý tlak



ostrá špína



špína Ostří



Nesnesitelný stisk a úzkost



k zalknutí



Oči, co vidí



Jsou



Plné



Plné



Přetékají



Přetékají



kvůli tobě







Rudá syrová krev stéká



a pálí



Krvavě rudé slzy proudí



a chladí



Mou horkou tvář







Zpřítomněná bolest



celého světa –



jen tušení jen odlesk



na prahu dveří co vedou



mimo.



Ležím na poušti







Tuším za clonou z jiskřivých zrníček písku.



Bílá Poušť a Krvavé Stopy



těch co odešli.



Jiskřivé Stopy



těch co přicházejí a přijdou







Ležím a z očí mi padá déšť.



Jen přes ten déšť uvidíš



Rybu



rybu v živé vodě



na poušti.







































































Znovu







Zvedáš hlavu a znovu tě dostala Naděje.



Znáš pramen a jediná odpověď jsi Ty.







Byla to jejich hra, jejich boj, byl jsi tu



a stal se jejich součástí.



Bylo to tak vždy.



Jen jsi to







nevěděl.











































































































































Střepina











Střepina tabulek z hlíny,



povalený džbán,



pramen živé vody,



strom ve skalní průrvě,



krev na zdi domu,



stín v hoře písku.







Rozbité tabulky slov



a starý řecký džbán.



Kód počátku a znamení konce.



Hra Světla a Stínů v dunách písku.



Strom, co byl suchý,



Strom, co nepadl a důstojně



umíral vestoje,



se zelená listím.



Raší nové výhonky a jeho kořeny



proudí voda života.



Slyší























































































Jitřní světlo







zaplavuje pokoj



poselstvím



stromu, že znovu vyraší,



džbánu, že bude naplněn,



domům, že z nich bude smyta krev,



poušti, že se zazelená,



vyprahlým korytům, že jimi povalí živá voda,



tabulkám, že bude rozluštěno a pochopeno jejich poselství...







Kdy se vydáš na cestu



kdy začneš hledat



kdy zatoužíš odhalit kód počátku



a znamení konce...















































































































Zrcadlení











Na cestě se zrcadlí světlo



díky němuž vidíme



díky němuž jsme



a jenž samo je cestou







chvění



světlo



zrcadlo



oko



cesta



oko



zrcadlo



světlo



chvění







na cestě světla.



















































































Pouští











Tys je Pane vedl pouští,



aby se naučili spoléhat na Tebe,



aby ucítili vítr svobody,



aby poznali rozdíl mezi spalujícím dnem



a mrazivou nocí.







Vyvedl si je z tučnosti Egypta.



Chléb a hry



pro otroky!







Nemuseli volat



ale volali,



...pro jejich naléhavé volání,



pro jejich křik



pro křik jejich dětí



k Tobě Pane nebe i země.







Tys poslal vysvobození,



Vysvobození, které vede drsnou pouští



která roztaví, která přetaví,



kde pronikne Tvé slovo do srdce jako meč.











































"...poušť má barvy naděje..."







Žiješ, protože tě miluje Bůh



Protože ti dává možnost



a v uších ti zní výzva



"Pojď a následuj mne..."



































































































































Tušení







tušení na hranici



jediné



usilování



o světlo



světlo



světlo



kde



kde



je



tam



tam



tam



vyzařuje



znÁME Ne



zná mne Ano



amen



Známe se



i když



jdeme tmou



vedle sebe vedle sebe vedle sebe



vedle Tebe



tušení uš



tušení k







v polotmě



Záleží



leží na světle



v nás



v lidech v nich



z nich



vyzařuje



JE



Známe NE



Putujeme polotmou vedle sebe vedle sebe vedle sebe



vedle



Tebe































Co dělat…







Prorazit hlavou zeď



Udělat první krok do tmy



Uskutečnit nemožné



Negovat nic







Vnímáme to, co je podstatné?



Být...



průhledně v Tobě



celí a úplní



naplněni světlem a láskou...



O čem je nutné a potřebné



mluvit a mlčet spolu?















































































































Ránem







Tobě zpívám Pane ránem,



K tobě volám Pane amen,



K tobě mlčím Pane svítá



Světlo dne teď Pane vítám.







Naplň naše skutky láskou,



ovlaž deštěm stezku prašnou.



Proměň naše srdce kamenná,



ať z nás proudí voda pramenná.







Chceme žít tvým Slovem každý čas,



dýchat tvým dechem, probuď nás.



Chcem Ti sloužit Pane, Tebe znát,



slyšet rytmus bubnů, začít hrát.







Otevři naše oči zavřené,



chcem vidět stezky tebou zjevené.



Ať nás tvůj tichý déšť skrápí,



Ucpává ústa smrti drápy.







S tebou chcem jít tou cestou blátivou,



vyhlásit volnost vězňům jatých temnotou.



Jsme spoutaní černou páskou,



strhej ta pouta svoji láskou.







Tobě zpívám Pane ránem,



K tobě volám Pane amen,



K tobě mlčím Pane svítá



Světlo dne teď Pane vítám.







K tobě volám Pane, slyš můj hlas!



K tobě volám Pane, přijď k nám zas!



















Jsme souhvězdí







člověk je jen jeden kamínek mozaiky,



pravda je za daty,



Pravda je ve všech, v každém z nás, kteří vytváříme přítomnost,



v každém je jiná a každý ji jinak vidí



a přesto je jenom jedna, jedinečná,



je obrovská a nepostižitelná,



nebe poseté milióny hvězd,



zrnka písku v kruhu buddhistické mandaly,



tělo, nekonečná makromolekula.



On pro nás odkryl tu část, to staré skryté tajemství,



které je nutné přijmout, abychom mohli porozumět



a opatrně našlapovat dál po té nové cestě.



Objevovat dál, tak abychom nezradili sami sebe a toho,



který nás vyvolil.































































































Jak můžeš...







Jak můžeš přijímat, když nedáváš,



jak můžeš vědět, co je láska,



když nemiluješ,



jak můžeš chtít být stromem a přinášet ovoce,



když nemáš ani listy, když ve vzduchu necítíš jaro,



jak můžeš přinášet úrodu,



když pole je pokryto hejny černých vran...











































































Hradby











Přicházíš k hradbám



dvanáct bran



Kdo může projít,



kdo nespatří ty brány zazděné?







Kde je tvá víra, kde je tvá jistota, kde je tvá naděje?











































































Něco po páté











Ranní chlad proniká pod kůži



Tvé Slovo hřeje



víc než deka a rum



nepopsatelně







Bdělost bez vypálených očí



dáváš mi Slovo



pro něž se k Tobě obracím



po němž volám



a vidím, že je



pravé



obveseluje zkřehlé zmrzlé srdce



divím se, že jsem



divím se Tvé lásce



























































Naplnils pohár







a přetéká přes okraj



běžného mluvení



Cestou slov



na místo beze slov



namísto mluvení



úplné souznění...







Jakmile pochopíš



promění tebe



a proměníš



sebe...



Jsou v tobě a ty v nich.



Jsou pohárem vína



jsou smrtící meč



jsou kamenem úrazu



jsou živoucí řeč.















































Stačilo







na nekonečno věků.







Už Nikdy.







Jedinečná



Dokonalost



kde každé slovo



musí zmlknout



Ticho zavřít ústa



Mlčení naslouchat.







Kde slovo láska je jen pouhým



odleskem a rozprostírá se



kdesi za hranicí slov.







Místo, kde vše nabývá nových



barev a odstíny neznají stín.







Jeden paprsek souhry



Všeho v Jednom



a Jedno ve Všem



a Jedno v Jednom.



Jest



























Uprostřed pokoje







uprostřed zbořených zdí



je začátek cesty



a konec mrazivých dní.







































































































































Ještě







Co můžeš dát



co můžeš říct







Jak dlouhos žil



tak málo chvil



a tolik dlouhých čtvrt vteřin,







kolikráts cestu opustil



je někdo kdo ti odpustil



když kohout oznámil



svítání?







Přes to všechno



co nedělám a nejsem



Ještě



Svítá







































































U hranice











/:U hranice:/ dříví



/:žebřík:/ vzhůru k nebi míří



/:dvanáct:/ žeber kříží



/:stíny stromů a uzamčených mříží:/







/:Janka:/ vzhůru k nebi stoupá



/hlava:/ těžká se s ní houpá



/:v krvi:/ potu tváře se koupá



/.přesto doufá a výš přes žebra stoupá. :/



























































































Matyáš







Voní tabákovej kouř



bafá fajka švestková



slyšíš lehký krok



vidíš v očích smích







To Matyáš se blíží noční tmou



To na salaš on kráčí za milou.







Nenech vyhasnou oheň



ať dým stoupá k nebi výš



nestav lampu pod korbel



ať svou cestu neztratíš!







To Matyáš se blíží noční tmou



To na salaš on kráčí za milou.







Nechal vyhasnout oheň



slova dýmu utichnout.



Už nevypráví příběh.



necítí vůni kouře plout.







Nenech vyhasnou oheň



ať dým stoupá k nebi výš



nestav lampu pod korbel



ať svou cestu neztratíš!