Logo

7 smrtelných hříchů -doslov pro české čtenáře

Vysvobození je pouze v Kristu. On sám je Pravda, která vysvobozuje. Jestliže jej přijmeš srdečnou vírou, to znamená: jestliže se mu celým svým srdcem odevzdáš v plné důvěře, jak se jenom živá bytost může odevzdat živé bytosti (nikoli nějaké abstraktní ideji nebo nějakému ideálu, což je vždy jenom idol — modla), pak On sám mocí svého vzkříšení změní tvůj život, tak jak to zaslíbil: „A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (Jan 8,32). Sbírka kázání „Sedm smrtelných hříchů" od světoznámého evangelisty Billy Grahama je ve svém rozvržení inspirována středověkým učením o hříchu, jde tedy o rozdělení v podstatě katolické. Je pozoruhodné, že moderní reformační evangelista americký neváhá přijmout podněty katolického myšlení, pokud se ovšem shodují s Písmem a pokud jsou v plném souladu s evangeliem Ježíše Krista. To jistě svědčí o autorově vzácném smyslu pro všechno pravdivé, dobré a výrazně biblické, co je společné všem křesťanům — katolickým i reformačním — a co má vůbec význam všelidský a všesvětový.

Tato kázání jsou určena především velikému národu americkému, jsou však neméně potřebná i národu českému. Neboť je nesmírně důležité, aby i čeští lidé pochopili, že „spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je ku pohanění národům“ (Přísl. 14,34). Není potřebí tato kázání nějak doplňovat, máme však za to, že jsme povinni připojit malé vysvětlení pro českého čtenáře, který, řečeno všeobecně, nezná tak dobře Bibli jako čtenáři američtí.

Ve svých kázáních o sedmi smrtelných hříších zmiňuje se dr. Billy Graham ještě o jiném hříchu, který je společným kořenem všech těch sedmi smrtelných hříchů. Neboť všechny jsou vlastně jenom symptomy, příznaky jednoho společného, kořenného hříchu: Hříchu „prvotního“, dědičného.

Co je prvotní, dědičný hřích? Je to nevěra. Vidíme ji už v ráji u prvního člověka, a to ještě dříve, nežli člověk zhřešil zjevným přestoupením Božího přikázání. A vidíme ji v její původní podobě: ve své prapodstatě to není popírání Boží existence, nýbrž je to víra v ďáblovu lež — víra v ďáblovu ideologii bohorovnosti na cestě poznání. Ten had v ráji, který v Adamovi a Evě svým jedem otrávil celé lidstvo, řekl prvním lidem: „Budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“ (1.Mojž. 3,5). Vírou v tuto lež byl člověk odveden z cesty poslušnosti Božího přikázání, což je cesta života, na cestu vědění dobrého a zlého, což je cesta smrti.

Ideologie bohorovnosti na cestě vědění dobrého a zlého je ve všech staletích, také i ve dvacátém století, nejvlastnějším obsahem každého falešného evangelia vědecko-filosoficko-básnického, které vždy lidstvu slibuje „nového člověka“, „nový život“, „novou Evropu“, „ráj na zemi“, „pokrok a vývoj k humanitě na základě Vědeckého poznání“ a vždycky po každé katastrofě volá: „Už nikdy víc válku, už nikdy víc koncentráky, už nikdy víc takové orgie lži a násilí“ — a které vždy znovu svádí lidstvo falešnými sliby ke zpupné pýše a vždy znovu přináší lidstvu jenom peklo neradosti, zloby, zoufání, strachu, charakterových deformací, davové psychoneurosy, sebevražd a válečného - nebo revolučního vraždění.

Víra v ideologii bohorovnosti na cestě poznání, to jest víra, že si člověk pomůže sám vlastním rozumem, vlastní filosofií, vědou, technikou, organizací a plánováním k plnému lidství, k životu plnému moudrosti, svobody a blaženosti a že k tomu nepotřebuje Boží milost a pomoc, tato víra je ten prvotní, dědičný hřích, z něhož vyrůstají všechny ostatní: pýcha, hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost, lakomství — a za nimi pak konečná žeň zklamání, hanby, zoufalství, hrůzy, porušenosti, zkázy a smrti věčné. Prvotní, dědičný hřích je nesprávný poměr lidského srdce k Bohu.

Prvotnost tohoto hříchu záleží v tom, že stojí na počátku přede všemi ostatními hříchy a že teprve skrze tento hřích se člověk stává „hříšníkem“, to jest otrokem ničivých požitků, otrokem peněz a hmoty, otrokem falešné chlouby a chvály a žencem smrti duše a potom smrti věčné.

Dědičnost tohoto hříchu záleží v tom, že jako potomci Adamovi jsme všichni bez rozdílu už od narození náchylní věřit ďáblově lži. A poněvadž ďábel je podle svědectví Ježíše Krista v nejhlubší podstatě své bytosti „lhář a vrah“ (Jan 8,44), je víra v ďáblovu lež vždy něco, co ve svých konečných důsledcích vede k smrti duše a konečně k smrti věčné. Ta lež nás zabíjí, vraždí naše duše, a přece jí stále věříme. Pozorujeme její vražedné účinky při sobě i při svých bližních, a přece jí věříme. Jsme totiž mimořádně disponováni k víře v lež bohorovnosti — a to je ten dědičný hřích. Uvedeme si čtyři příklady.

1. Máme zvláštní zděděnou dispozici k tomu, abychom věřili ve svou práci jako v moc povznášející nás k bohorovnosti, i když víme, že tato modla práce z nás činí roboty bez srdce, bez citu, bez lásky, bez naděje, bez perspektivy věčnosti a rozděluje svět na roboty a sybarity a vede nakonec k válkám a revolucím. A přece Věříme své modle, i když je naše víra nesmyslná.

2. Máme zvláštní zděděné dispozice k tomu, abychom věřili v moc lidského rozumu a vědy a učinili rozum posledním měřítkem všech věcí, jako bychom byli bohové. A přece nemůžeme nevidět, že všechno lidské vědění ve svém konečném souhrnu rozmnožuje říši smrti, poněvadž člověka nijak nepovznáší a nezušlechťuje mravně, nedává mu k technickému pokroku nižádnou protiváhu skutečného pokroku mravního a duchovního a hrozí jenom záhubou lidstva zbraněmi hromadného ničení. Vidíme to, a přece stále čítankově deklamujeme po svých pradědečcích: „V práci a vědění jest naše spasení.“

3. Máme zvláštní zděděnou dispozici k tomu, abychom věřili v „humanitu na vědeckém základě“, v lidskost bez zbožnosti, i když vidíme, že se každá lidskost bez zbožnosti vždy nakonec zvrhá ve zvířeckost a že démonické síly „sedmi smrtelných hříchů“ se nedají spoutat žádnou vědou, usměrnit žádnou filosofii, regulovat žádnou organizací, zastrašit žádnými tresty a řídit žádnými hesly a ideály. Vidíme to, a přece vždy znovu věříme v ideu humanity, ač obě světové války už po dvakráte tu modlu svalily do prachu.

4. Také v osobním životě jednotlivců pozorujeme zvláštní zděděnou dispozici k víře v nadřazenost vlastního já. Tuto nadřazenost zdánlivě lidem zaručuje někde vznešený rod, jinde vynikající vzdělání nebo politická funkce a honosné tituly spojené s těmito přednostmi. Věříme v tyto vnějšnosti, povznášíme se jimi jako bohové nad své bližní, i když vidíme, že jsou to všechno jenom předsudky, nejistoty, bezcenné konvence, škrabošky samolibé prázdnoty, vnější dekorum - naduté nicoty, masky společenské přetvářky, pod nimiž se tají jako poslední skutečnost únava, nuda, strach, hysterie, mravní bída a nakonec — prach a popel.

Tyto čtyři příklady za mnoho dalších nám jasně ukazují vždy to jedno: Tisíckrát zklamáni svou pomyslnou bohorovnosti a svým „věděním dobrého a zlého“, které nám nikdy nedává sílu činit to dobré a přemáhat to zlé, tisíckrát ošizeni fetiši a opiáty nesčetných „ismů“, vždy znovu věříme a vždy znovu jdeme za každou novou ideologickou bludičkou, která je ve své nejhlubší podstatě vždy jenom moderní variantou starého hadího podvodu: „Eritis sicunt deus, scientes bonum et malum“ — „budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“

A tato víra v hadí lež bohorovnosti na cestě rozumového vědění, víra, k níž jsme od narození disponováni, to je ten dědičný hřích — kořen sedmi smrtelných hříchů. Odtud z tohoto duchovního prazákladu naší odvrácenosti od Boha, pochází všechna naše mravní zkáza a zhouba. To je ten „hřích“, který je „ku pohanění národům“ (Přísl. 14,34). Tento hřích zavinil také i pád našeho českého národa do propasti staleté poroby, temnoty a bídy duševní, mravní, hospodářské i společenské.

Kde je vysvobození? Především vězme, že není v nás lidech; ani v geniálních jedincích, ani ve spojených silách lidských zástupů a celého světa. Není ani v kultuře, ani v civilizaci. Není v poznání vědeckém, ani filosofickém, ani básnickém. Není v žádné změně společenské struktury, není v žádném úsilí nacionálním ani internacionálním. Není ani v scientismu, ani v iracionalismu. Není v jednotlivcích ani v miliónech jednotlivců. Zde jsme všichni stejně bezmocní, ať už ve své osamocenosti nebo ve své společenskosti. Když se v bahně topí najednou stovky a stovky miliónů lidí, nic nepomůže, jestliže se jako silní jedinci, jako hrdí individualisté, chceme za vlastní vlasy vytáhnout z bahna — nebo jestliže se opíráme jedni o druhé a jestliže se jako družní kolektivisté všichni chopíme za ruce a spojíme k jednotné akci. Sami si nepomůžeme ani jako jednotlivci, ani jako zástupy.

Vysvobození je pouze v Kristu. On sám je Pravda, která vysvobozuje. Jestliže jej přijmeš srdečnou vírou, to znamená: jestliže se mu celým svým srdcem odevzdáš v plné důvěře, jak se jenom živá bytost může odevzdat živé bytosti (nikoli nějaké abstraktní ideji nebo nějakému ideálu, což je vždy jenom idol — modla), pak On sám mocí svého vzkříšení změní tvůj život, tak jak to zaslíbil: „A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (Jan 8,32). On jediný na tomto světě byl bez hříchu a přemohl smrt. Proto také On jediný nás může vysvobodit z hříchu a ze smrti a darovat nový život — život věčný.

Na tuto jedinou vysvobozující Pravdu myslel i první světový Čech, jenž na úsvitě první reformace pověděl slova, která nám I dnes ukazují cestu z naší poroby, bídy a pohany k pravé blaženosti, moudrosti a svobodě:

„Protož ... hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné“ (Mistr Jan Hus, Výklad víry, kap. 5).

Když tě, český člověče, tato Pravda vysvobodí od všeliké ďáblovy lži, budeš vpravdě svobodný člověk. A k této svobodě duchovní ti potom bude všechno přidáno — i pravá svoboda mravní, i pravá lidskost, věda, moudrost, blaženost a opravdová „vláda věcí tvých“.

V Praze na jaře 1969 Josef Kurz