Logo

Den smíření – Jom kipur

Klíčovou otázkou lidských dějin i života jednotlivce je, zdali jednoho dne obstojíme před svatým a spravedlivým Bohem. Navzdory utopickým filosofickým systémům jsme svědky syrové reality, která nezná se slabými žádné slitování. Bible nás učí, že lidstvo i každý jedinec se nachází ve vztahu vzpoury vůči živému Bohu. Při pozorném naslouchání Božímu hlasu zjišťujeme, že tento stav nevznikl z nějakého nedorozumění, ale je výsledkem jednání v rozporu se Stvořitelem. Eva se nechala zlákat a Adam učinil volbu, která znamenala povýšení lásky ke stvoření (jeho ženě) nad lásku a poslušnost Stvořitele. Toto rozhodnutí znamená duchovní smrt, důsledkem které je také smrt tělesná.

Přirozeně vzniká otázka, jak to, že Bůh člověka po překročení příkazu definitivně nezlikvidoval. Bůh dle definice zná řešení každého problému, je zřejmé, že existovalo jiné řešení než definitivní zavržení lidské rasy. Teprve průletem celým Písmem dostáváme odpověď na to, o jaké řešení se jedná. Když však hledíme na jednotlivé detaily, musíme žasnout, jak je Bůh ve své moudrosti dokonalý a člověka daleko převyšující.

Celý způsob starozákonní bohoslužby se odvíjí od zástupnictví. Přičemž v zásadě proti sobě stojí vždy dvě snahy. První je lidská snaha zalíbit se Bohu – pomožme si vžitým termínem „náboženství“. Druhým je víra v živého Boha – tzn. jednání vůči Bohu dle Bohem stanovených pravidel. V náboženství vidíme například lidskou snahu v ráji – schováme nahotu za fíkové listí, Bůh však odpovídá tak, že lidé dostanou kožený oděv. Dalším příkladem z mnohých je Kainova touha zalíbit se Bohu svou snahou a důvtipem, která ve srovnání s Abelovou zbožností1znamená prázdnou snahu. V těchto dvou situacích vidíme jednu stále opakovanou pravdu starého zákona, kterou explicitně vyjadřuje autor epištoly Židům – „bez vylití krve není odpuštění vin.2

Zmíněná pravda je podrobněji vysvětlena komplexním systémem starozákonních obětí, který nacházíme v knize Leviticus. Zde je popsán princip bohoslužby za staré smlouvy. Tato bohoslužba byla soustředěna do stanu setkávání, ve kterém kněží dennodenně opakovali předepsané oběti. Drtivá většina obřadů se odbyla v místě za první oponou – v tzv. svatyni. Zde měli kněží přístup a zde také prolévali během roku potoky krve nevinných zvířat, která zastupovala provinilce (např. v případě oběti za hřích) nebo vyjadřovala vděčnost obětníka.

Ve stanu setkávání však byla ještě jedna veledůležitá místnost. Nacházela se za druhou oponou a nazývá se svatyně svatých. Při pozorném čtení knihy Leviticus se dozvídáme, za jakých okolností byl zapovězen přístup na toto místo. Čtenář udělá nejlépe, když si sám nyní pročte alespoň následující místa Božího Slova: Levicus 10 kap.; 16 kap. Židům 9 - 10. kap.

Rád bych zde podtrhl, že stěžejní předmět ve svatyni svatých byla „slitovnice“. Jednalo se o desku, která přikrývala truhlu smlouvy a byla z čistého zlata3. Nad ní se ukazoval v oblaku Hospodin4, a proto také celá místnost někdy nese označení – místnost kde byla slitovnice5. Milostivý Bůh lidem dovolil, aby přicházeli do svatyně, která byla oddělena oponou od svatyně svatých. Dovolil tak, aby byli blízko jeho přítomnosti. V souvislosti s pravidly staré smlouvy bylo nezbytně nutné oddělit lid od Božího majestátu. Závažnost je patrná z případu, který se stal s Áronovými syny. Ti nerespektovali doslovně Boží pravidla. Uvědomme si, že se jednalo o toho Árona, který šel Mojžíšovi naproti na poušť, než společně předstoupili před faraona. Byl to ten Áron, který byl jmenován veleknězem, a přesto Bůh neušetřil jeho rodinu! V souvislosti s touto tragedii zapověděl přístup na místo se slitovnicí.

Zatímco „běžné“ oběti bylo možné přinášet kterýkoliv den v roce, obřad ve svatyni svatých probíhal pouze jedenkrát do roka. Když procházíme přesný pořádek tohoto obřadu vidíme, že se nejprve musel očistit samotný velekněz a jeho rodina, a dále bylo třeba očistit svatyni , stan setkávání , oltář a také celý národ (podrobněji viz Leviticus 16). Jednalo se právě o tuto jedinečnou Hospodinovu slavnost, při které byl člověk v osobě velekněze nejblíže Boží přítomnosti. Vzhledem k tomu, že se slavnost konala jedenkrát ročně, každý izraelita si mohl spočítat, kolikrát během jeho života byl velekněz ve svatyni svatých.

Odbočme nyní na chvíli ke zjednodušené definici smírčího řízení, které můžeme znát z naší zkušenosti:

Smírčí řízení je upraveno v § 67 – 69 OSŘ, slouží možnosti urychlit a zefektivnit poskytování soudní ochrany. Umožňuje, aby se sporné strany dohodly. Pokud soud dohodu účastníků schválí, získají účastníci soudní smír, který má charakter pravomocného avykonatelného rozsudku. Smírčí řízení patří mezi tzv. předběžná řízení (před zahájením řízení).6

Již jsme naznačili, že lidstvo a tedy i každý jedinec je ve vzpouře vůči Bohu. Když uvážíme, že se každoročně opakovala smírčí oběť ve svatyni svatých, je zřejmé, že ani tato oběť – jakkoliv byla důležitá a jedinečná – nevedla k definitivnímu smíření člověka s Bohem. Proč? Protože sotva co velekněz dokončil tuto oběť, již se přiblížil čas, kdy bude o rok později celý obřad zopakován. Zrovna tak vidíme důležitost smírčího řízení, protože s ohledem na tu skutečnost, že jsme hříšní, není pro nás dobré pouštět se do soudního procesu se svatým a spravedlivým Bohem. Důležité je „domluvit se“ ještě předtím, než budeme voláni k zodpovědnosti. „A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud…“(Židům 9,27). Na základě svědectví Božího Slova je zcela jasné, že člověka po smrti nečeká nový život zde na zemi, ale skládání účtů za život, který prožil.

Naplnění slavnosti smíření v období nové smlouvy vidíme v oběti smíření, která byla vykonaná s konečnou platností a je v historii celého lidstva naprosto jedinečná. Nejednalo se o obřad, který by proběhl za oponou ve chrámu, kde se později slitovnice nacházela. Dokonce ji neprovedl ani Áronuv potomek. Provedl ji však velekněz podle Melchisedechova řádu7, neproběhla k očištění samotného velekněze8, ale týká se každého člověka, který na ni vírou spolehne. Zatímco Áron a později každý velekněz v případě výroční slavnosti vstupoval za oponu, zde opona představuje tělo Ježíše Krista9. V případě každoroční slavnosti, byli lidé Bohem přijati na základě krve, která oddělovala oblak nad slitovnicí od odsuzujícího zákona, který byl uvnitř truhly svědectví10, zde nás nepřekvapí, že dnes představuje onu slitovnici Pán Ježíš - On zprostředkovává smíření každému, kdo vírou spočine na jeho oběť. Na golgotském kříži byla prolita krev Božího Syna, abychom mohli dosáhnout definitivního smíření před ohněm Božího soudu. Tímto způsobem se Bůh s námi vypořádal již před soudním líčením, které čeká všechny, kteří odejdou na věčnost, aniž by osobně zažili moc Beránkovy krve.

Jsi milý čtenáři smířen s Bohem? Pokud ne, učiň tak, dokud je čas! Spolehni se vírou na to, že Ježíš Kristus zemřel také s ohledem na Tvé hříchy, uvěř, že vstal z mrtvých a Bůh Tě již déle nebude vést k zodpovědnosti za Tvůj hříšný život, protože trest za zlo již přijal Zástupce - Boží Beránek.

On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. (1.Janova 2,2)
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1.Janova 4,10)


Literatura


David Gooding, UNSHAKEABLE KINGDOM, dostupná z www k 25.6.2011 http://www.keybibleconcepts.org/index.cfm?id=8
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sm%C3%ADr%C4%8D%C3%AD_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD
Bible – český studijní překlad



1. Židům 11,4
2. Židům 9,22
3. Exodus 25,17
4. Leviticus 16,3
5. 1.Letopisů (1.Paralipomenon) 28,11
6. Wikipedie
7. Žalm 110,4; Židům 5,6
8. Židům 7,27
9. Židům 10,20
10.Židům 9,4; Římanům 3,20