Logo

Globalizace

Globalizace jako proces a nastolená otázka Zygmunda Baumanna a Hanse Künga


Co se vlastně děje? Současný svět je svědkem úspěšné expanze lidského rodu, zasahuje do všech jeho sfér v takovém měřítku, že se to neobchází bez následků a zpětné vazby. Vědecko-technická proměna světa v překvapivě krátké době v mnohém ovlivnila lidské životy. Tento svět prožíváme jako kauzalitu, ale většinou si vůbec neuvědomujeme a nevnímáme příčiny určitých důsledků nebo je odkrýváme příliš pozdě. Jestliže se tedy díváme a žijeme nyní v tomto čase a prostoru, vyvstává otázka, co stojí za těmito nastartovanými procesy, co je udržuje v chodu. Jakým dílem se na tom podílíme my sami jako lidská civilizace?





Podívejme se na to, jak vidí globalizaci dva lidé, které spojuje to, že nežijí v zemi svého původu a úhel jejich pohledu se posouvá do určitého zajímavého nadhledu.





Zygmund Baumann vidí globalizaci jako paradox, který má dvě strany, takže "globalizace nejen spojuje, ale i rozděluje, rozděluje, právě když spojuje - příčiny rozdělování zeměkoule jsou stejné jako ty, které podporují její sjednocování."


Je opravdovým problémem současného stavu naší moderní civilizace to, že jsme přestali zpochybňovat. A jak říká: "Neklást určité otázky je nebezpečnější než nenajít odpověď na ty, které jsou již oficiálně na pořadu dne, i když kladení špatných otázek až příliš často odvrací naše oči od skutečně důležitých problémů.


Kladení správných otázek představuje jediný rozdíl mezi osudem a směřováním. Zpochybňování zdánlivě nezpochybnitelných premis našeho způsobu života je pravděpodobně jedna z nejnaléhavějších služeb, jež dlužíme svým bližním i sobě."


Baumann pokládá otázky ohledně vyhlídek politické svrchovanosti a samosprávy národních komunit v podmínkách globalizované ekonomiky, financí a informací.


Zásadní problém současného globalizovaného světa vidí v nekontrolovatelné moci lidí, kteří stojí v pozadí svých obchodních záměrů.


Investoři určují podmínky a pravidla. Toto se stalo podle Baumannna přijímanou samozřejmostí - nediskutabilní a neproblematickou.


"Jediné meze, u nichž by bylo možno cítit nutnost je respektovat, jsou administrativní omezení volného pohybu kapitálu a peněz. Takových bariér, ale moc není a na zbytek je vyvíjen tlak, je úplně odstranit či oslabit."


Zvláštním důvodem k znepokojení je postupně se hroutící komunikace mezi stále globálnějšími a exteritoriálnějšími elitami a čím dál tím víc lokalizovanou většinou.


Vytváří se proces volného pohybu a současně lokalizace.


Zabývá se fenoménem "jinakosti". Aby tato jinakost mohla být sama sebou, musí se přetvořit v odolnou entitu, musí mít možnost se takto utvořit. Šance na něco takového se však rychle snižují. Morálně zralí lidé jsou ti, kteří dorostou k potřebě neznámého a cítí se neúplní bez jisté anarchie ve svých životech, kteří se naučí mít rádi jinakost vedle sebe.


Baumann uvádí jako příklad zkušenost z nejuniformnějších, homogenních místních komunit v racionálně strukturovaných amerických městech, kterou analyzoval Sennett. Z analýzy vyplývá podezíravost, netolerance k rozdílnosti, odpor k cizincům, paranoická starost o zákon a pořádek.


"Nepřítomnost jinak myslících, jinak jednajících a jinak vypadajících sousedů se intuitivně chápe jako záruka jistoty. Uniformita plodí konformitu a druhou tváří konformity je netolerance."


Baumann nastoluje otázku komunikace. Je vytvořen takový komunikační systém světa, který nás spíše zaplavuje a zahlcuje, místo aby nás živil a upevňoval. Je to tzv. proces levné komunikace.


Dalším tématem zájmu je prostor. Prostor "daleko" a prostor "uměle vytvořený".


"Prostor "daleko" je prostor obsahující věci, o nichž toho člověk mnoho neví, od kterého v podstatě nic nečeká a necítí povinnost se o něj starat."


"Prostor organizuje kapacita technologie, rychlost její aktivity a náklady na její využití. Prostor projektovaný takovou technologií je zásadně odlišný, je konstruovaný nikoli daný, je umělý nikoli přirozený, zprostředkovaný hardwarem, nikoli podřízený wetwaru, raciolizovaný nikoli komunalizovaný, celostátní nikoli lokální."


Poukazuje na to, že klíčem k uspořádané společnosti je organizace prostoru.


Vznik kybernizujícího prostoru, umělého prostoru podle něj ruší časoprostorové vzdálenosti a to lidskou situaci spíše polarizuje, než homogenizuje. Investoři jsou takto odříznutí od lokálních komunit, nedostupní a přebývající v dostatečně bezpečné vzdálenosti.


Baumann odkazuje na to, že se vytváří prostory spotřeby. Přístup se zakládá na schopnosti platit.


Ubývá městských prostorů, oněch soukromo-veřejných kde se mohli obyvatelé různých čtvrtí setkávat tváří v tvář, kde se mohli náhodně střetávat, zastavit se spolu a navázat hovor, debatovat, přít se, navzájem spolu nesouhlasit nebo se shodnout, pozvedat své osobní problémy do roviny veřejných otázek a veřejné otázky činit předmětem osobního zájmu.


Z toho vyplývá, že úměrně s tím, jak ubývá míst pro přirozené setkávání, ubývá i možnosti pro střetávání se názorů a vzniku lokálních názorů samotných.


Je tak vytvořena příležitost pro intervenci "shora".


"Vynesené soudy nemusí mít vůbec žádné styčné body se způsobem života na místní úrovni, ale jejich tvůrci ani nemínili nechat je ověřit zkušeností lidí k jejichž chování se vyslovují."


Dále se zabývá otázkou struktury uspořádání a objektivitou. Objektivní znamená nadřazené a prostorová struktura je svět vytvořený tak, aby byl pro administrativní moc transparentní a čitelný. Tato čitelnost vede ovšem pouze jedním směrem.


"Ve všech moderních byrokraciích spočívá strategie každého existujícího či vznikajícího sektoru zákonitě a důsledně ve snahách uvolnit si vlastní ruce a chování, komukoli jinému uvnitř organizace vnutit přísná svazující pravidla. Takový sektor získá neúměrnou část vlivu, pokud se mu podaří učinit vlastní chování neznámou proměnnou."


"Hra s nejistotou je podstatou a základní taktikou boje o moc a vliv uvnitř každého strukturovaného celku, především v jeho nekrajnější podobě tj. v moderní byrokratické organizaci."


Autor poukazuje na Panoptikum Michela Foucaulta, tedy na umělé prostředí postavené asymetricky - za účelem vědomé manipulace s transparentností prostoru jako sociálního - mocenského vztahu. V přeneseném smyslu na současnou situaci, můžeme vidět svět jako superpanoptikum, rozdíl je v tom, že lidé, na něž se dohlíží, se sami předbíhají v tom, aby o sobě mohli dodat data do skladu informací.


Hlavními hybateli a uživateli jsou kreditní a marketingové společnosti, jimž jde o to, aby si pomocí sbíraných informací ověřily úvěruschopnost lidí na záznamu, jejich spolehlivost jako klientů a vybírajících a aby byly prosety osoby nezpůsobilé si vybírat. Být zahrnut do databáze je vlastně podmínkou úvěruhodnosti.


Toto superpanoptikum Baumann nazývá synoptikem. Jeho symptomem je to, že vytváří systém manipulace myšlení a jehož řádem je světový neřád.


"Manipulují převážně neviditelní aktéři, neexistuje jednota nebo záměrná koordinace těchto sil, trh není vyjednávací interakcí soutěžících sil, ale spíše změtí zmanipulovaných požadavků, uměle vytvořených potřeb a touhy po rychlém zisku."


Baumann si klade otázku co nastane dál po národním státě. A jeho odpovědi jsou neurčité.


"Svět po "pádu železné opony" vypadá jako pole roztroušených nesourodých sil, dnes nikdo nemá kontrolu a co je horší, není jasné jak by taková kontrola mohla za daných okolností vypadat. Neexistuje lokalita dostatečně razantní na to, aby hovořila za lidstvo jako celek, nebo aby jí lidstvo naslouchalo a řídilo se tím, co sděluje."


To můžeme vidět například na ztrátě důvěryhodnosti OSN.


Baumann tvrdí, že není ani jedna věcná otázka, která by mohla uchopit a obsáhnout totalitu globální situace a na které by se zároveň bylo možno globálně shodnout. !


Nelítostně odkrývá prázdnotu konzumního světa.


Dnešní společnost ve svém pozdně moderním stadiu je společností konzumní.


Norma, kterou společnost staví před své členy je norma schopnosti a ochoty hrát roli konzumenta.


Je položena otázka, zda potřebuje člověk konzumovat, aby žil, nebo žije, aby mohl konzumovat. A jako nutnost je poukázáno na potřebu odlišit život od konzumace.


Ideální konzument by teoreticky neměl k ničemu pevně lnout, nic by nemělo vyvolávat oddanost, žádné potřeby by neměly být chápány jako plně uspokojené, žádné touhy by se neměly pokládat za nejvyšší - platí pouze závazek sám.


Kultura konzumní společnosti se točí nikoli kolem učení, ale hlavně kolem zapomínání.


Konzumentarismus je analogií psychopatologie deprese - vyčerpání a neschopnosti usnout.


Nastává tak jakási postmoderní podoba otroctví, která se jeví a je prezentována jako postmoderní svoboda. Ale je rozdíl mezi chtít a nemuset a nebo muset a nemít jinou snesitelnou volbu.


Globalizace ve smyslu universální snahy změnit svět oproti tomu, jaký byl, udělat jej lepším a tuto změnu a zlepšení rozšířit do globálních, všelidských rozměrů, jež by vedla k připodobnění životních podmínek a možností, neodpovídá reálné situaci. A tak termín globalizace odkazuje spíše ke globálním účinkům, nezamýšleným a nepředvídaným nikoli ke globálním iniciativám a předsevzetím.


Globalizace se tedy týká toho, co se nám všem děje, mimo dosah schopnosti kteréhokoli konkrétního člověka rozvrhovat jednání a jednat.





Na rozdíl od Zygmunda Baumanna pojímá Hans Küng globalizaci spíše jako univerzální aktivní přístup na bázi multikulturní spolupráce vedoucí k vyjasnění problematických konfliktních situací a spolupráce v hledání odpovědí a možných řešení stávajících nastartovaných negativních procesů.


Hans Küng jako teolog a pacifista klade důraz na komunikaci a mezináboženský dialog.


"Není přežití bez světového étosu. Není světový mír bez míru mezi náboženstvími. Není mír mezi náboženstvími bez mezináboženského dialogu."


Hlavním úkolem je mu nyní duchovní, mravní a náboženská obnova. Hledá odpověď na to, co lidstvo jako celek spojuje, na čem se můžeme shodnout.


Tvrdí, že je třeba radikálně změnit postoj člověka ke světu.


"Jsem hluboce přesvědčen, že je třeba...rehabilitovat takové síly, jako je přirozená, jedinečná a neopakovatelná zkušenost světa, elementární smysl pro spravedlnost, vcítění, transcendentální odpovědnost, archetypální moudrost, vkus, odvaha, soucit a důvěra ve významu konkrétních kroků, které neaspirují být universálním a tedy objektivním či přímo technickým klíčem ke spasení."





Analyzuje současnou dobu zlomu, která stupňuje mimořádnou odpovědnost lidstva za jeho přežití a za světový mír. V analýze dnešní krize dochází k závěru, že se jedná o důsledek dlouhodobého krizového vývoje a je hlavně morální krizí Západu vůbec - včetně Evropy.


"Západ stojí před vakuem smyslu, hodnot a norem a toto vakuum není jen individuálním, ale i politickým problémem nejvyššího řádu."


Problém "křesťanské" Evropy a Ameriky, která teoreticky ví o obecné a nepodmíněné zavazující etice, v praxi, ale velmi často jedná podle podobně pragmaticky uzpůsobované situační etiky.


Potom je naprosto pochopitelné, že mnoho lidí právě v Indii, Africe a v arabských zemích nedůvěřuje Západu a že v zájmu své kulturní identity trvají na tom, co tvoří část jejich velkých tradic.


Küng nám předkládá otázky, které se dají shrnout do jedné:


Jaký chceme vytvořit svět budoucnosti?


Má být nadcházející světová pospolitost jen pouhou společností zájmů, jen jedním gigantickým trhem? Nepotřebuje právě trh právo a étos jako své omezení a korektiv?


Nebudou se snad lidé v Japonsku jako v Evropě kriticky zamýšlet nad tím, co nám přinesl i nepřinesl moderní pokrok?


Co nám tedy přinesl pokrok?


"Vědu, ale ne moudrost, která by zamezila zneužívání vědeckých výzkumů...


Technologie, ale žádnou duchovní energii, která by dostala pod kontrolu nepředvídatelná rizika vysoce výkonných technologií... proč Indie a Pákistán pracovaly na atomové bombě namísto likvidace masové bídy..?


Průmysl, ale ne ekologii, která by nastoupila proti stále expanzivnější ekonomii... na co ukazuje stále pokračující mýcení deštných pralesů?


Demokracii, ale ne morálku, která by působila proti masivním mocenským zájmům různých


jednotlivců a skupin."


Věčný, všemocný, všudypřítomný pokrok, tento velký bůh moderních ideologií s jeho přísnými přikázáními "musíš stále víc, stále lépe, stále rychleji" odhalil svou osudovou dvojí tvář a víra v pokrok ztratila svou důvěryhodnost. Nyní se obecně ví, že hospodářský pokrok jako samoúčel ukázal své ve světovém měřítku nehumánní důsledky - jako ničení přírodního prostředí a sociální destabilizace ve velkém, a ty přesto byli a stále jsou často zlehčovány jako vedlejší efekty vědeckého pokroku a hospodářského růstu.





Küng vyzývá k ekumenické spolupráci. Poukazuje na nutnost étosu pro celé lidstvo.


"Světová pospolitost potřebuje nějaké jednotící normy, hodnoty, ideály a cíle."


Není idealistický optimista a je si vědom, že pokud se nepodaří získat pro etický program i zástupce politického, hospodářského a finančního světa, vyznějí i sebelépe míněné etické výzvy náboženství a církví naprázdno.


"Etika by neměla být jen reflexí krize, kdo se stále dívá do zpětného zrcátka minulosti, propase cestu vpřed. Potřebujeme etiku prevence."


Za jakých podmínek můžeme přežít, přežít jako lidé na obyvatelné Zemi a lidsky utvářet náš individuální i sociální život?


Pohybujeme se v postideologické kultuře, která směřuje k pluralismu.


Pomalu a namáhavě se vytváří multikonfesijní ekumenická světová společenství.


Podle Künga nelze mluvit o nějakém konci dějin. Právě naopak, a o to naléhavější jsou otázky


jaké cíle jsou smysluplné, jaké hodnoty vedou ke konsensu. Je nějaký základní spojující princip? Küng vidí tento princip v důstojnosti člověka. Odkazuje na to, že hodnoty je třeba proměnit ne rozložit.


"Lidská společnosti je multidimenzionální a my se musíme přizpůsobit komplexním propojeným a dynamickým celkovým souvislostem."


Je zřejmé, že toto tisíciletí bude charakterizováno vysoce nebezpečnými technologickými mezními zkušenostmi. Nové druhy mezních zkušeností, které tak signalizují zlom epoch.








Mezní zkušenosti ve -


- využívání atomové energie, která může být využívána k mírovým nebo vojenským účelům a která by měla při geostrategickém úderu a odvetném úderu za následek sebezničení lidstva.


- v používání mediálních a komunikačních technologií, které vedou ke gigantickému nárůstu přebytku informací, které jednotlivec nemůže pojmout a k zahlcení nepodstatným informačním šumem.


- v rozvoji světového trhu akcií, peněz a globální burzy, které mohou dnes, protože neexistuje jakákoli kontrolní instance, vyvolat během minuty globální turbulence v měnových a hospodářských systémech celých kontinentů.


- v rozvoji genových technologií, které kvůli vědecké ctižádostivosti a nevědecké touze po zisku hrozí vést k monstrózním manipulacím s člověkem a jeho dědičností.


- v rozvoji medicínských technologií, které směřují k otázce manipulaci s lidskými embryi a k otázce aktivní pomoci umírajícím.


- v rozštěpení země na bohatý sever a chudý jih





Katastrofické a pesimistické vize světa jsou možné a pravděpodobné, ale současně jsou možné a objevují se inovační průlomy spočívající např.:


- ve zbrojní konverzi - místo zbrojení přezbrojení lidí a techniky na civilní úkoly,


- v zavedení ekotechniky - místo odpadů recyklace,


- v technologiích akumulování energie či jaderné fúze,


- v objevech nových látek, jež nebudou vůči přírodě agresivní,


- v inovacích ve sociální sféře, aktivní spolupráce a integrace.





"Moderní paradigma je třeba přijmout v jejím humánním obsahu, negovat v jejích nehumánních omezeních a transcedentovat do nové diferencované, pluralisticko holistické syntézy.


Bez morálky, bez obecně závazných etických norem, bez "globálního standardu" se národy ocitají v nebezpečí, že se akumulací desetiletí neřešených problémů vmanévrují do krize, která nakonec může vést k národnímu kolapsu, tj. k hospodářskému zruinování, k sociálnímu rozkladu a k politické katastrofě."


Hans Küng nás vyzývá k hledání společných hodnot, k hledání odpovědí na otázky co je pro člověka dobré, co umožňuje optimální rozvoj člověka na všech jeho úrovních a ve všech jeho rozměrech.





Žijeme ve zvláštní době, v čase na počátku třetího tisíciletí. Vyjímečnost této doby nespočívá ve změnách letopočtů, ale v jejích projevech. Je to doba rychlého tempa vědeckotechnického pokroku, hrozící ekologické katastrofy, masové kultury, obrovského množství informací, nadnárodních ekonomických koncernů, moci peněz, doba produkce a konzumu i krize společnosti a jednotlivce jako jedince.


V této souvislosti vyvstává řada otázek. Co znamená žít v této době a kam směřuje? Proč některé lidi nechává lhostejnými a jiné znepokojuje?


Lidská společnost žije v době plné kontrastů, bohatství i bídy, sjednocení i vnitřního roztříštění zároveň. Mohutná a rychlá vlna rozvoje a pokroku započatá koncem 19. století, začala kulminovat ve 20. století a válečná mašinérie rozvoj a naprosto radikální změny uspořádání světa ještě urychlila. Malé skupiny lidí drží v rukou časované bomby nových vědeckých objevů a ničících zbraní, a jiné disponují ohromujícími částkami volného kapitálu.


Věříme stále ještě v pokrok, nezačínáme se ho spíše obávat?


Lidé rozpoutali sebestravující hlad a neuhasitelnou žízeň. Honba za něčím, co by je nasytilo a napojilo. Honička za majetkem, požitky a mocí. Znechucení, apatie, lhostejnost, stereotyp, realita každodenní práce a úniků. A únikem může být cokoliv. A každou svou snahou o oproštění se člověk více zamotává do sítí a stává se otrokem. Lidé se pokouší obnovit ztracenou harmonii a rovnováhu. Znovu se objevuje návrat k přírodě, vzrůstá zájem o východní náboženství a filosofie.


Nepřipomíná tato doba počátku třetího tisíciletí jeho počátek - dobu řecko-orientálního synkretismu, helénismu a celosvětové propojenosti doby starého Říma?


Tehdy i nyní bylo vysloveno mnoho výzev ke změně. Ale touží lidé vůbec po změně? A je ještě možné něco dělat, není nastartován sebedestruktivní program od samého počátku?


Co je vlastně příčinou dnešního stavu světa?


Doba se mění, ale lidé jsou stále stejní. Existuje mnoho koncepcí řešení, ale mohou mít úspěch, jestliže nebudou zaměřeny na příčiny, ale pouze na příznaky? A co je příčinou?


Ne snad povýšenost člověka a jeho postoj?


A jestli je možné něco dělat, jaké změny by byly smysluplné a k čemu by vedly? Vnější změny formy v zásadě nic nemění na obsahu. Jediná možná změna, obrat či přeměna, která má smysl a význam je změna uvnitř. Zásadní změna smýšlení. Ale je vůbec možné, aby v životě člověka nastala opravdová změna a obrat?





V řečtině existuje jedno slovo pro čas - "kairos" znamená příhodný čas, čas možnosti. Současná situace je jako křižovatka a záleží na nás, kam se vydáme. Arnošt Lustig jednou řekl, že člověk není to, co se zdá být, ale co udělá v ten rozhodující okamžik.


A jde o to spoluvytvářet prostor a neztratit možnost pro reálnou volbu a jestli je tato doba stále vymknutá z kloubů, jde o to ji zasadit zpět a zachytit situaci, která nám pomalu vypadává z rukou.








Dana Popovská


(Brno 2003)























































































































Seznam literatury





Baumann Zygmund: Globalizace, Praha, 1999


Küng Hans: Světový étos, Archa, Zlín, 1992