Logo

Hloupé otázky

Tak si říkám jestli tato doba náhodou není trochu o tom se zastavit. Jsou dvacátá léta. Těžko se nám možná s touto myšlenkou pracuje, protože jsme toho slyšeli mnoho o dvacátých letech minulého století. Ale zdá se, že lidstvo dostalo další století na to, aby se hluboce zamyslelo nad tím kam směřuje. Toto je pravdou u celé společnosti a jistě i u jednotlivce. Často zapomínáme na to aktuální pro to minulé. Asi je do jisté míry nostalgie člověku vlastní. Nicméně paralela minulosti se trochu nabízí. Není zřejmě úplně mimo, že nejčastější úsěpšná prognóza je opakování toho minulého. Tedy pokud dnes sněží nejspíš bude sněžit i zítra (když pominu jakoukoliv další informaci a například nezměním prostředí), jestliže 20. století podniklo své experimenty, nejspíš ho podnikne i století jednadvacáté a nejspíš ještě s větším nasazením, a tak bychom mohli pokračovat.

Společnost uvěřila. V co společnost uvěřila? V plné košíky a hromadění zážitků všeho druhu. Je snad špatné být připravený na špatnou situaci? Jistě že ne, ale zřejmě se máme zamyslet ještě hlubším způsobem. Pokud vezmeme příklad biblického Jákoba vidíme, že teprve, když se najednou ocitl sám, je nucen setkat se s Bohem. I my jsme teď sami. Možná se můžeme snažit schovat za své nejbližší, ale i ti jsou smrtelní stejně jako my a tak nezbývá než si opět položit základní otázky – Proč jsem vůbec tady? - Má tento život vůbec smysl? - Co se mnou bude až zemřu? Co na to Bůh? Je to hloupá otázka?

Hluboce existenciální rovina života je pro mnohé nepříjemná. Utíkáme do světa prožitků, abychom alespoň dočasně utišili a nebo rozptýlili hlas svého srdce, jenže podobně jako s jídlem i se zážitky roste chuť. Tedy neustálé potlačování touhy našeho srdce podněcuje pouze touhu větší a nesnesitelnější, takže srdce volá a prosí – zastav se!

Proč jsem vůbec tady? Možná, říkáme si, je odpovědí shlédnutí všech možných seriálů a filmů. Čím více však máme, tím více chceme a čím více chceme tím více potřebujeme, abychom se alespoň na chvíli dostali na původní úroveň pocitu štěstí. Tedy závislost se vším všudy. Nakonec shledáme pravdivost výroku kazatele:

Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.
Kazatel 1,18

Tedy ani v samotném poznání není odpověď na otázku smyslu života.

Má tento život vůbec smysl? Zkoušíme tedy nasytit své srdce jinde. Třeba prací. Práce, to je výborná věc. Říkáme si, člověk má řád, a může být prospěšný druhým lidem a taky s trochou štěstí můžeme na chvíli odpočinout a odjet někam na dovolenou – třeba k moři nebo na lyže, no není to paráda. A tak jezdíme a lyžujeme a do toho nám hraje hudba a ono to docela funguje, ale až do určitého okamžiku. Když dosáhneme stavu, kdy můžeme jezdit kam chceme zjišťujeme, že věci se opakují. Potřebujeme zvyšovat dávky a nakonec nevíme jestli vyměňujeme práci za zábavu nebo zábavu za práci, ale přesto někdě hluboce v nás slyšíme hlas srdce – je to o něčem vyšším než ťukání do stroje a skotačení na kopci, i když oboje je občas docela fajn.

Co se mnou bude až zemřu?
Zajímavá otázka, zajímalo by mne jestli si ji lidé ještě v dnešní době občas položí. A teď nemám na mysli co bude s tělesnou schránkou, ale co se stane se mnou jako s člověkem, jehož duše je nesmrtelná! Napříč náboženstvími se lidé shodují, že nás čeká něco jako soud, když tedy pominu ono možná vůbec nejrozšířenější náboženství a sice víra v Boží neexistenci.

Co na to Bůh? To je jistě dobrá otázka. Někdy nic, to je možná nejhorší. Mlčení někdy znamená projev hněvu. Známe to, když je tichá domácnost, většinou to nekončí moc dobře. Jenže také platí mluviti stříbro – mlčeti zlato. Tedy, někdy Bůh mlčí. Mlčí dlouho, abychom se vypovídali a možná i vyblbli. Nemá smysl druhému skákat do řeči, tím spíš, když nám stejně není ochoten naslouchat. A tak Bůh nás někdy nechá, jenže zároveň zná odpověď na otázku našeho hledání. Mimochodem on sám tuto otázku, chvála Bohu, vtisknul do našeho srdce.

Je to hloupá otázka? Asi příjde na to jestli jsme ochotni ji slyšet. Každá otázka se jeví hloupá pokud není pochopena. Jenže co když je možné dojít naplnění bohatství našeho srdce. Pán Ježíš kdysi řekl – kde bude váš poklad tam bude i vaše srdce. Kdybychom to přeformulovali platí snad, že co je v našem srdci je našim bohatstvím?

Jsou dvacátá léta, a po nich přijdou léta třicátá a potom? Asi se dá říct, slovy Písma svatého – jednou je uloženo lidem zemřít a potom bude soud. Soud? Soud nad čím? Soud nade mnou? Ale moment, o tom přeci nebyla v seriálech vůbec řeč. Jenže ona byla, ale možná jsme tuto myšlenku vytěsnili. Slavné evangelium Boží milosti vede člověka k pokání a k víře v Božího Mesiáše – který přišel, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl věčný život. Věčný život, idea vznešená a pro člověka nedostupná. Opravdu? Co když je dostupnější než cesta mimo okres? Co když Bůh nabízí lidem současnou situaci jako příležitost zrevidovat své nasměrnování, vyhlašuje ještě jednou milostivou zvěst evangelia, totiž, že Boží Syn zemřel na našem místě, aby vydobil svobodu našeho srdce. Svobodu, kterou nám zajistí pouze víra a důvěra v něj. Známá a mocná slova – poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí – skutečnou otázkou tedy není, spolu s Pilátem, co je pravda – ale kdo je pravda. Ježíš na jiném místě říká naprosto otevřeně – „Já jsem ta cesta, pravda i život, žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“

Milí čtenáři, jsi připraven na setkání s Bohem? Neodkáldej tuto situaci až na posmrtný život, smiř se s Bohem nyní, uvěř v Pána Ježíše Krista a „nakup zdarma“ živou vodu, která utiší hledání tvého srdce. Buď osvěžujícím pramenem pro druhé, aby také mohli poznat důvod, proč se člověk má v životě alespoň jednou zastavit, aby v pokání přijal věčný život z rukou toho, který za něj zaplatil svou smrtí. Neodkládej toto rozhodnutí a kapituluj ve své zoufalé snaze zodpovědět otázku, která je příliš hluboká, abychom na ní mohli odpovědět sami.

Hrabě Zinzendorf se kdysi octl v obrazárně, kde viděl obraz ukřižovaného Krista. Pod tímto obrazem byl nápis: „Toto jsem já udělal pro Tebe.“ „Co ty uděláš pro mne?“